Porody mimo plán - nedonošené děti v číslech

7. dubna 2011 v 23:47 | Edith Holá |  SOCIÁLNÍ a jiná témata
Abych pravdu řekla, nečtou se mi ani odborné články lehce. Po třech přečtených novinových článcích a pár příbězích jsem v situaci, kdy se rozhoduji, jestli číst dál nebo se někde schoulit a vyplakat se. Zkusím se vypsat a články rozdělit tematicky. Nejprve se tedy chci věnovat spíše tomu, co to je předčasný porod, kolik dětí se u nás předčasně narodí a kolik jich je zachráněno. Uvidím, kolik vět je k tomu potřeba, jestli ještě bude možné něco připsat o stresové situaci po takových porodech mimo plán. Tak trochu se mi už ulevilo od emocí. Neštěstí druhých a ke všemu tak malých uzlíčků je pro mě na hranici emoční snesitelnosti.

Prcek ve vedlejším okně začal sjíždět Nuki Nuki na youtube, tak se mi bude psát více bez emocí. U technopopovky i slzavé údolí vyschne:-)

Za předčasné porody (dále jen zkratka PP) jsou považovány plody narozené před dokončeným 37. týdnem. Významně se podílejí na úmrtnosti novorozenů (necelými 50%). U 60% procent těhotenství nelze předem určit žádný rizikový faktor. Pět procent žen vstupuje do těhotenství s patologií, u 5 % dojde k vývoji patologie během těhotenství. Genetickými testy již od 13. týdne, ultrazvuky a v pátém měsíci odběrem z plodové vody lze minimalizovat riziková těhotenství na několik procent. U druhého těhotenství mi bylo již 35 let, takže jsem spadla do kategorie, že testy již ve 13. týdnu mi byly téměř vnuceny. Váhala jsem, ale nakonec šla. Vzhledem k adopci a některým vadám svého manžela jsem spadla do ohroženého těhotenství, i přestože mé první těhotenství bylo naprosto v pořádku a odrodila jsem spontánně v termínu. Přesto jsem musela podepsat revers, že na žádná další vyšetření nepůjdu. Na potrat bych nešla, takže nevím, co bych si počala s informací, že mé dítě je poškozené. A ze zkušeností některých maminek vím, že tyto infromace nadělají mnoho stresu a dítě se v padesáti procentech narodí zdravé. Tato poslední procenta nemám ověřená. Jen vysledovaná.

V roce 2005 se dětí, které vážily pod 500 gramů narodilo 14. Přežily tři. V roce 1999 ještě nepřežilo žádné. U vícečetných těhotenství se PP plánuje. U dvojčat obvykle na 36. týden, trojčata na 32. týden, čtyřčata jsou naplánována na 28. týden. Debata, od kdy zachraňovat nedonošence, kterou nyní rozpoutal ministr Heger, se již jednou vedla. V roce 2007 se došlo k závěru, že od 25. týdne ano. Odborníci po dlouhodobé diskuzi tak posunuli neoficiální hranici z 24. týdne o týden na 25., uvedl v článku pro Zdravotnické noviny v roce 2007 primář neonatologického oddělení v ČB MUDr. Milan Hanzl. Přesto pokud dítě jeví známky životaschopnosti ho zachraňují i pod touto neoficiální hranicí. Je to na zvážení lékaře a rodičů dle stavu miminka. Jak jsem psala včera v článku zde, v roce 2005 jsem se na předporodním kurzu v podolské porodnici dozvěděla, že se jim dokonce podařilo zachránit dítě už v 21. týdnu. I přestože se zvyšuje počet zachráněných dětí v těchto diskutovaných týdnech, bohužel nedochází k poklesu trvalých následků u těchto dětí. Proto je stanovisko rodičů nezastupitelné. Rozhodování má přísná pravidla. V případě, že by rodič, nechtěl své předčasně narozené dítě resuscitovat ze strachu z jeho postižení, lékař to stejně udělá, pokud šance dítěte jsou příznivé.

Ve velké Británii mají největší počet dětí narozených s nejnižší porodní váhou. Jejich etická pravidla stanovují záchranu od 24. týdne vždy. Narozené do 22. týdne ne. Dítě narozené do 22. týdne má pouze jednoprocentní šanci na přežití a následky si ponese téměř stoprocentně. Týdny mezi tím jsou na dohodě lékařů s rodiči a záleží na zdravotním stavu dítěte. V Japonsku mají nejnižší možnou hranici pro resuscitaci. Je stanovena na 22. týden. Údaje jsou z roku 2007.

Nejlepším východiskem je udržovat riziková těhotenství co nejdéle. Každá hodina, každý den v těle matky je výhrou. Pokud je ale porod rozběhnutý, daří se dítě udržet v těle maximálně 48 hodin. Ale díky Bohu za ně!

Údaje z roku 2010 už ale mluví o nárůstu nedonošených dětí. Je to rubová strana mince pokroku medicíny. O tom, co si myslím o dani za stále se zlepšující techniku a vědu zvláště ve zdravotnictví jsem psala včera. Zastavit se nedá žádný jev. Ale etické otázky to na nás klade veliké. Díky umělým oplodněním je sice spousta maminek šťastných dokonce často dvojnásobně, ale také přibývá neplánovaných porodů. K nárůstu PP také přispívají stále starší a starší rodičky. Inkubátory jsou plné miminek, které se vejdou do dlaně. Chybí inkubátory, kvalitního personálu je pomálu (ne každý zvládne práci u těchto malinkatých tvorů), chybí lůžka pro matky, ... To jsem sama zažila, když jsem se ve 14. dni musela s prvorozeným synem vrátit na infekční oddělení do Motola kvůli navrácení žloutenky. Matky spaly na křeslech. V jednom pokoji pro matky bylo rozbité sklo v okně a byly mrazy - 25 stupňů.

V Česku funguje dvanáct speciálně vybavených center, kde má nedonošené dítě mnohem větší šanci na přežití - až 85%. Mimo tato centra je to 65%. Nejsem ministr financí ani zdravotnictví. Nenesu tedy na bedrech zodpovědnost za to, kde brát peníze, kde ušetřit a kam přidat. Ale zrovna lidský život by neměl být otázkou peněz. Narození v týdnech před 24. týdnem ale často i po něm je indivuduální záležitostí na odborných lékařích, rodičích a životaschopnosti malinkatého kulíška. Předsednictvo KDU-ČSL nesouhlasí s ministrem zdravotnictví. Jejich stanovisko je v článku Život dětí je hodný ochrany bez limitu.

Občanské sdružení Nedoklubko pomáhá rodičům, kteří se v takové situaci ocitli (komentář paní předsedkyně je pod mým včerejším článkem). Vypsalo výzvu lidem, kteří mají zkušenost s nedonošenými dětmi, aby jim poslali své příběhy (kontakt: luptacikova@nedoklubko.cz, na tel.: 602 68 25 40). Dále také projekt BabyKlokánci. Svépomocné skupiny, sdružení, nadace, střediska rané péče pro tu kterou "potíž" jsou obrovskou výhodou svobodné demokratické společnosti. Díky Bohu!

Pokoušela jsem se najít údaj, kolik nedonošených dětí je vlastně postiženo a jak. Možná že někde na ministerstvu zdravotnictví tyto údaje jsou. Ale čím víc jsem je nemohla najít v článcích ani na webech o nedonošených dětech, tím víc mi docházelo, že je to hloupá otázka. Neetická, nelidská, nesmyslná. Představila jsem si jednoduché schéma, co asi tak řeší maminka, když se jí narodí dítě předčasně. Nejprve se modlí, aby přežilo. Je to její kulíšek z bříška. To řeší několik dní až týdnů. Modlí se, aby její dítě to nevzdalo, aby bojovalo. Malí bojovníci. Rodiče malých bojovníků rozhodně neřeší, jestli jejich dítě odpovídá nějaké tabulce či normě. Rodiče se každý den radují z toho, že jejich malý bojovník zase vybojoval něco, co mu hrozilo, co lékaři předpokládali. Proto se mi líbil odstavec na babywebu:

"Kdy to nedonošený novorozenec "dožene"?
Předčasně narozené dítě potřebuje různě dlouhou dobu k tomu, aby bylo stejně šikovné jako jeho donošení vrstevníci. Týdny, o které se dítě narodilo dříve, je nutné v prvním až druhém roce života od kalendářního věku odečítat. Je to tzv. korigovaný věk nedonošeného dítěte. Když se tedy dítě narodilo například čtyři měsíce před plánovaným termínem a nyní mu je půl roku, odpovídá jeho vývoj dvouměsíčnímu donošenému kojenci."

Mám stejnou zkušenost se svým prvorozeným. Pro zástavu střev byl operován v pátém měsíci života. Pět minut po dvanácté. Život si vybojoval navzdory špatně určené diagnóze. Zvládl operaci, kde měl šanci padesát na padesát. Následně byl tři dny v umělém spánku. Po odpojení z dýchacího přístroje mu dvakrát za ten den zkolabovaly plíce, přesto si život zase vybojoval. Jeho psychomotorický vývoj šel v jiném čase. Před operací neležel na bříšku, nepásl tzv. koníky. Po operaci měsíc nesměl. Všechno se zpozdilo. Sama jsem začala odečítat první půl roku života od jeho věku. Vždy byl proti vrstevníkům v psychomotorickém vývoji o půl roku mladší. Dodnes je tomu tak.

Nedonošené děti jsou velcí bojovníci a doživotně si mohou odečítat ze svého skutečného věku první měsíce života. Kdo z nás donošených má takovou možnost? Být mladší než je:-)?

Zítra bych chtěla ještě dopsat článek o porci emocí, které rodiče mají, když se jim narodí mrně do dlaně, ale oni ho do té dlaně ani nemohou vzít a hladit ho mohou jen přes sklo inkubátoru. Také bych chtěla popsat, jak se podle odborníků cítí a co vnímá takový malý kulíšek. Zda vnímá bolest a utrpení, které mu porod mimo plán přinesl.

________________________________________________________________________________________________________________
Články:

Zdravotnické noviny 10.12.2007 Nedočkavý příchod na svět
Vlasta 13.10.2010 Štěstíčka na hranici života
MF Dnes 30.4.2007 Lékaři určili, kdy zachraňovat miminka
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 adaluter adaluter | Web | 8. dubna 2011 v 1:00 | Reagovat

Taky si myslím, že otázku postižení, rodiče v prvopočátcích nemají čas řešit, vždyť jde o život, o každou minutu, je to totéž jako by člověk zvažoval rizika následků třeba u mozkové příhody, volat sanitku, nevolat? Také jde v první řadě o záchranu života, teprve potom přichází na řadu bilancování a případná rehabilitace.
Navíc, miminka jsou úžasná v tom, že při soustavné péči, jsou schopna pokroků, které by od nich nečekali ani sami lékaři, je v nich zakódován program boje o život a když je okolí podpoří, mají velkou šanci, se i s následky poprat. Každý pokrok je pak důvodem k oslavě a zároveň povzbuzením, nejen pro rodiče, ale i lékaře a sestry pro něž je pozitivní motivace u těchto případů, které ne vždy končí dobře strašně důležitá. Samozřejmě, že některá postižení jsou neovlivnitelná, ale přesto jsem si jistá, že žádný z rodičů, by se nerozhodl jinak, kdyby se vrátil do chvíle, kdy byla položena otázka zachraňovat, nebo ne?

2 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 8. dubna 2011 v 20:13 | Reagovat

Moc dobrý článek, přinutilo mě to k zamyšlení. Taky bych asi v té sitauci volila záchranu za každou cenu a nic dalšího bych neřešila...

3 signoraa signoraa | Web | 8. dubna 2011 v 22:48 | Reagovat

Moje kolegyně z práce má syna, který se narodil o 3 měsíce dříve než měl. Byl slepý, měl nedovyvinuté plíce a jak sama popisovala, byl porostlý dlouhou bílou srstí, jeho porodní váha byla 1 kg. V nemocnici s ním trávila téměř rok. Syn byl v inkubátoru, kde za pomoci lékařů dokončovali jeho vývoj. Kolegyni zkrachovalo manželství, protože otec tu situaci nezvládl.
Chlapci je 18 let. Chodí do speciální školy, zrak má velice špatný, nosí silné brýle a je zvláštní. Má svůj svět, ve kterém žije. Má dokonce i koníčky. Kdysi jsme probíraly s kolegyní otázku, co by bylo, kdyby ...
Je si vědoma toho, že její syn je jiný, že bude stále potřebovat pomoc blízkých lidí, bez nichž se neobejde.
Přesto všechno je to její dítě a je št'astná, že se ho podařilo zachránit.

4 edithhola edithhola | E-mail | Web | 9. dubna 2011 v 9:14 | Reagovat

[2]:a [3]: V prvních momentech jsem si taky řekla nezachraňovat. Jenže když si pak člověk jen představí, že je to jeho dítě, tak se ty pocity otočí.
Často možná pokaždé nám kontakt s dítětem s postižením ve vlastní rodině nebo u blízkých přátel otevírá jiné obzory, jiný náhled na obyčejné věci ...Tyto děti se často radují bez podnětu, jsou pořád jakoby dětsky v úžasu. Mají mnoho bolestí za sebou, mnoho operací za sebou  a mnohé je čekají a ony se radují ze života.  
Omlouvám se, článek o emocích rodičů i kulíšků mám zatím jen v hlavě. Nestíhám.

5 Arcana Arcana | Web | 11. dubna 2011 v 22:58 | Reagovat

Páni. O čem všem se dovedou v politice hádat, mi je stále záhadou. A ještě větším, proč se nestarají o to co v pořádku není ale řeší, co doteď skvěle fungovalo.
Kulíšci. Ach jo

6 Veronika Veronika | E-mail | 22. září 2012 v 22:47 | Reagovat

Jsem jedna z těch, co si to vybojovali. Narodila jsem se o 2 měsíce dřìv s 990gramy a 35centimetry. Lékaři mi dávali 5dní na přežití a už tu jsem 15let. Nemám žádné trvalé následky...jen už nevyrostu. Děkuji p.Edith za tento článek, snažím se o tomto tématu zjistit víc. Veronika.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama