Není žádný hlas krve

30. dubna 2011 v 23:22 | Edith Holá |  Téma týdne
Pod pojmem "vlastní krev" si většina z nás představí tu svou, která mu koluje v žilách. Ona tam ale koluje díky rodičům a koluje v něm tedy krev jeho rodičů, prarodičů, praprarodičů, ... Pro srandu králíků jsme si s holkami v dětství říkaly, že zrovna my ji máme modrou, protože jsme chtěly patřit k bohatým šlechtičnám. Snily jsme o tom, že jsme něco víc ...

Komunistická ideologie nám vzala hodně, i když si to často nepřiznáváme. Vzala nám morálku, vzala nám duchovní přesah a vzala nám i vlastní krev. Kolektivní výchova byla doporučována od útlého dětství. Soudružky správně odkojené komunistickou propagandou byly vhodnější než vlastní rodina. Proletáři a proletářky museli pracovat. Děti vychovávaly soudružky. Bolševický mor prostupoval myslí i těm, kdo neměli červenou knížku.

V desateru pro náhradní rodiče je výrok psychologa Matějčka: "Není žádný hlas krve, který by k sobě neomylně poutal jen vlastní rodiče a vlastní děti. Dítě za rodiče přijímá ty, kdo se k němu mateřsky a otcovsky chovají, tj. kdo se stávají "jeho lidmi" a vůbec k tomu nepotřebuje potvrzení z porodnice, že je jejich vlastní." Psycholog se domnívá, že matku nebo otce nedělá břicho a spermie, ale srdce. Proti tomu stojí zakořeněný názor: vlastní krev je vlastní krev a nikdo nemůže mít vztah k dítěti takový jako biologický rodič.


Protože vždy věřím v dobro člověka, tak doufám, že pan Matějček svými výroky pouze chtěl pozitivně podpořit páry, které nemohou mít vlastní dítě, aby se nebáli brát si odložené děti. Věřím, že za tím není jen komunistická ideologie, která vždy upřednostňovala kolektivní výchovu (tedy cizích lidí) nad východu v rodině. Možná chtěl pomoci ženám, které si jednoho dne přinesou domů dítě a přitom jejich břicho těhotensky nerostlo. Myslím, že ale vůbec netušil, co tím může napáchat. Mnoho žen, které nemohly mít své děti, namísto aby prošly procesem s míření se se svou neplodností, se postavily naroveň matek, které své dítě odnosily. Ba co víc. Některé se postavily výše než matky, které své dítě donosily, ale opustily. Sociální pracovnice jsou s Matějíčkovým výrokem o krvi ztotožněny dodnes. A nejen ony. Výše zmíněné desatero má např. na svém webu Středisko náhradní rodinné péče.

Jsem žena, která své obě těhotenství prožívala jako královna. Absolutně věřím, že miminko je se svou mámou spojeno od okamžiku početí. Vnímá její pohyby, hlas, ... Co kdybychom namísto těhotenské břicho používali starý termín, žena nosí pod srdcem své dítě. Matka je ta, která své dítě nosila pod srdcem. I když ho opustila, nepřestala být matkou a dítě nepřestalo v sobě nést její stopy, její hlas, její vůni, její geny. Nese v sobě hlas své krve. Příběh duše, který byl přetržen.
Zajímalo by mě, kolik procent žen to opravdu udělá z asociálního chování. Domnívám se, že je více žen, které k tomu donutí bezvýchodný stav, často poporodní deprese, ... Kdyby státní šiml ve spravedlivém proletářském státě pro všechny v 70. letech pomohl mé mamce a odvezl by mě s ní do Polska k příbuzným byla bych s ní. Nebo kdyby jí poskytl sociální byt, žila bych s ní. Po bílých miminkách je velká poptávka, takže se "kradou" matkám po porodu, které mají svízelnou situaci nebo dokonce neumějí česky dodnes. Je na to jednoduchý mustr. Medově hovořící sociální pracovnice přijde přátelsky vyřešit situaci. Nabídne matce možná nejlépe třetí den, kdy je tzv. poporodní blues, pomoc. Nabídne, že dítě umístí zatím do domova rodinného typu (to zní pěkně a lidsky) a starostlivě nabídne, že se má maminka dát do pořádku, vyřešit svou situaci a ať si přijde za půl roku pro dítě. Domov rodinného typu jí vlastně dítě pohlídá. Nakonec sociální pracovnice ještě mávne zaklínadlem, na které slyší každá máma, v zájmu vašeho dítěte je, aby teď o něj bylo co nejlépe postaráno, aby mělo dobrou výživu a netrpělo. Maminka podepíše. Přesně za půl roku zavítá do uvedeného domu a dozví se, že když půl roku neprojevila o dítě zájem, už na něj nemá právo.


Říkejme namísto pojmu "vlastní krev" příběh duše. Nová duše se někomu narodila a měla žít příběh této generace. Jakýkoliv. Příběh byl však přetnut. Možná že opravdu bude mít to štěstí a náhradní rodina bude milující, ale žádná identita se nenalezne bez znalosti kořenů. Člověk nemůže být sám sebou, když nezná příběh své rodiny. Příběh, v němž měl hrát hlavní roli. Vlastní krev je potřeba znát. U nás je zakořeněno, že pokud zklame biologický rodič, tak je lepší ho neznat. Ne. Vlastní krev, příběh duše, žijete dál a nevíte, kde se ve vás bere. A to je hrozné.



Náhradní rodiny mohou smyslupně vychovávat přijaté děti jen tehdy, pokud jim umožní nalézt kořeny a svou vlastní krev poznat.



(Článek je k tématu týdne "krev" na blogu.cz)
____________________________________________________________________________________________________
Použité výroky Matějčka naleznete zde: Zdeněk Matějček - Zdeněk Dytrych: Krizové situace v rodině očima dítěte (Grada 2002)

desatero pro náhradní rodiče je zde
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Robka Robka | Web | 1. května 2011 v 8:53 | Reagovat

Pravý rodič by měl mít k dítěti nejblíž, jen někdy je to bohužel jen to krevní pouto a geny, co dítěti po něm zbude. Geny jsou mocné, i když dítě s rodičem nežije, zdědí po něm nejen podobu, ale i spoustu vlastností. To je nezvratitelné a ani výchova to nezmění. Moje dcera se se svým otcem nestýkala od svých čtyř měsíců až do šesti let, kdy si tatínek poprvé vzpomněl, že má dcerku a přesto v jejím chování je taková spousta jeho rysů, až mě to někdy děsilo. Byla jsem totiž vždycky toho názoru, že nejdůležitější je výchova. Ale není to pravda. To bude asi možná problém i v náhradních rodinách - dítě nikdy nebude představovat obraz svých vychovatelů, ponese si svou genetickou výbavu a pro pěstouny bude vždycky nepochopitelná cizí bytost. Pak je jen na nich, jestli budou natolik rozumní, že se nebudou snažit to zlomit, ale budou osobnost dítěte respektovat.
Co ale nechápu, je to, že matka podepíše souhlas s umístěním - i přechodným - dítěte do nějakého zařízení, byť je to z důvodů sociálních, a pak se půl roku neozve. To ji celý půlrok nezajímá, co s dítětem je? Nedovedu si to dobře představit. Mám dvě děti a taky jsem nebyla zrovna v dobré situaci, ale nemohla bych nikdy dítě nechat někde, i kdyby to snad bylo pro něj "lepší". Možná se najdou výjimky, které jsou v opravdu bezvýchodné situaci, ale někdy je to jen výmluva a pohodlnost.

2 edithhola edithhola | E-mail | Web | 1. května 2011 v 9:13 | Reagovat

Děkuji. Napsala jste to moc hezky. Jinými slovy než já. proto je dobré, když dítě ví, z koho je počato. Aby s epoznávalo, i když je bio rodič "špatný".
Na druhý odstavec a vaši otázku hledám dlouhá léta odpověď. Se svou mamkou, která mě takhle "prohlála" v páteém dni po porodu se znám již téměř rok tím, že se mi ji podařilo najít. Popsala jsem to, co jsem svou fantazií vypozorovala z jejího vyprávění. Většina matek v zájmu dítěte si ve své krozové situaci mylsí, že je to tak lepší a pak si dítě vyzvednou a dají mu to, co potřebuje, až budou jakoby srovnané a jakoby v lepší situaci. Do krizové situace se dostanou už ranami z dětství, většinou jejich psychika je nebojovná, takže v krizi volí pomoc aspoň pro své dítě. Ale opravdu natuším o kolika procentech mluvím. Matky asociálního chování, kterým je jedno, že dítě dávají pryč, ve svém článku nepopisuji. Naštěstí to nebal můj případ. Tuhle debatu vedu i se sousedkou z Natamy. Ona sama jedzí ke kleintům, které dítě tzv. umístili na chvilku někam, aby si pak por něj došli, až se jim situace vylepší. Většina z nich neskutečně trpí tím, že daly dítě pryč. Sociálka na ně medově zatlačí taky tím, že když dítě nedají doborvolně, tak jim hos tjeně odeberou, protože nemůže žít v podmínkách, které mají doma, pokud vůbec mají domov. Dnes už jsou azyláče pro matky na půl roku. Za komunismu nebyly. Mé mamce řekli, že když nemá na převoz saniktou za třicet tisíc, tak vlakem s dítětem stejně nemůže do Polska ak příbuzným odjet. Dítě by ji odebraly. Byt nenabídli, na ubytovnu nepustili, příbuzní tvrdý ranaři, co dítě za svobodna nechtěli přijmout. Tak je to dodnes. To není jen krizová situace, kterou známe. To je situace bez východiska. Máte pravdu, že já bych za svým dítětem chodila každý den. Ale posuzuji to ze své situace, kdy jsem z porodnice šla do náruče příbuzných a do domova. Zrovna teď jedna bloggerka popisuje svou laktační psychózu na svém blogu kdysi dávno. V takovém stavu své dítě nemůžete vidět. Poporodní deprese a krizová bezvýchodná situace a k tomu medová sociální pracovnice, která jediná nabídne pomoc pro mé dítě?????

3 Robka Robka | Web | 1. května 2011 v 9:27 | Reagovat

Musí to být hrozné...pokud je člověk v takové situaci a nemůže čekat žádnou pomoc. Asi si to neumím úplně představit, i když jsem sama v azyláku taky strávila půl roku - mému mladšímu byly v té době tři roky. Ale přece jen mám rodinu, která mi sice tehdy nepomohla, ale zase mi dala tu sílu, že jsem si uměla pomoct sama. A mohla jsem za nimi kdykoliv přijít a vím, že kdyby bylo nejhůř, tak by mě nenechali padnout na dno. Chudáci matky, které se musí nedobrovolně vzdát svého dítěte. Mnoho z nich se už jen v té představě, co by bylo, svého dítěte vzdá, ještě než se narodí.
Váš příběh jsem četla a přeju vám, abyste se svou mamkou k sobě našly cestu - snad se vám to už povedlo. Hodně štěstí.

4 Vendy Vendy | Web | 1. května 2011 v 21:25 | Reagovat

Profesor Matějček je (nebo byl? nevím, jestli už není pryč)kapacita. Vzdělaný i moudrý a mnohé, co říká, je pravda. Přesto si myslím, že krevní pouto mezi matkou a dítětem je opravdu silnější než pouto mezi adoptivní matkou a dítětem.
Ale nemusí to být pravidlem!
Kolikrát je biologická matka osobou, která nepřijme své dítě. Dokáže je odložit, nechat adoptovat, nebo hůř, zabít. Takže ani krevní pouto není stoprocentní.
A náhradní matka může svému dítěti skutečně dát něhu a lásku, jako by bylo její vlastní. Tomu věřím...
Sociální pracovnice jsou případy samy pro sebe, někdy mi připadají ne jako lidi, ale jako gestapačky. (Ne vždy, ale najdou se takové.)

5 Janinka Janinka | Web | 1. května 2011 v 21:37 | Reagovat

Já ti nevím, jak se na tohle dívat. Kupříkladu můj otec se chová tak, jako by mým otcem nebyl, myslím, že by pro mně bylo snadné přijmout někoho nevlastního, cizího, hlavně, aby měl mě a mé děti rád. Pro mně v tomhle případě krevní pouto příliš neznamená.
P.S: Ty to tu máš nějak poangličtěné, proč? :-)

6 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 1. května 2011 v 22:28 | Reagovat

[5]: Angličtina mi tam naskočila sama. nevím proč a nevím, co s tím. nemám čas to zjišťovat. :-D
Svého nevlastního tátu mám taky ráda. Je na 100% lepší než bio a hezčí. Ale i kdybych měla oba náhradní rodiče milující, chtěla bych své bio poznat. Prostě to patří k identitě, ať by byli, jaký by byli i třeba hnusní.

7 punerank punerank | E-mail | Web | 4. května 2011 v 12:13 | Reagovat

Jemine, Edith, tu soudružskou výchovu mi nepřipomínej. co se jen nablábolili našim na intru blbin - vychovatelka bude jako naše maminka, všecko, co dělaj je v zájmu dětí, bude nám tam dobře... nám pak vychovatelky řekly, že zastupujou rodiče a tak je budem poslouchat. basta... ony rozhodujou... vědí, co jj správně. co potřebujeme. často tam dělaly takový báby, že by k nim nikdo nepřilnul.
svého nevlastního tátu mám fakt ráda, často říkám, že to a to jsem po něm musela zdědit. pravda ale je, že na toho vlastního jsem zvědavá. snad jako na kousek hlavolamu, možná nic víc. možná potom přijdou další otázky...

8 FUJ TAJXL FUJ TAJXL | 18. srpna 2011 v 19:51 | Reagovat

Vlastní a neředitelné !

9 Janka Janka | E-mail | Web | 24. října 2011 v 13:39 | Reagovat

Dobrej blog

10 short boots short boots | E-mail | Web | 31. října 2012 v 14:41 | Reagovat

Which golf clubs will be the best for beginner ?.
http://www.shoesgreat.com/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama