Duben 2011

Není žádný hlas krve

30. dubna 2011 v 23:22 | Edith Holá |  Téma týdne
Pod pojmem "vlastní krev" si většina z nás představí tu svou, která mu koluje v žilách. Ona tam ale koluje díky rodičům a koluje v něm tedy krev jeho rodičů, prarodičů, praprarodičů, ... Pro srandu králíků jsme si s holkami v dětství říkaly, že zrovna my ji máme modrou, protože jsme chtěly patřit k bohatým šlechtičnám. Snily jsme o tom, že jsme něco víc ...

Komunistická ideologie nám vzala hodně, i když si to často nepřiznáváme. Vzala nám morálku, vzala nám duchovní přesah a vzala nám i vlastní krev. Kolektivní výchova byla doporučována od útlého dětství. Soudružky správně odkojené komunistickou propagandou byly vhodnější než vlastní rodina. Proletáři a proletářky museli pracovat. Děti vychovávaly soudružky. Bolševický mor prostupoval myslí i těm, kdo neměli červenou knížku.

V desateru pro náhradní rodiče je výrok psychologa Matějčka: "Není žádný hlas krve, který by k sobě neomylně poutal jen vlastní rodiče a vlastní děti. Dítě za rodiče přijímá ty, kdo se k němu mateřsky a otcovsky chovají, tj. kdo se stávají "jeho lidmi" a vůbec k tomu nepotřebuje potvrzení z porodnice, že je jejich vlastní." Psycholog se domnívá, že matku nebo otce nedělá břicho a spermie, ale srdce. Proti tomu stojí zakořeněný názor: vlastní krev je vlastní krev a nikdo nemůže mít vztah k dítěti takový jako biologický rodič.


Protože vždy věřím v dobro člověka, tak doufám, že pan Matějček svými výroky pouze chtěl pozitivně podpořit páry, které nemohou mít vlastní dítě, aby se nebáli brát si odložené děti. Věřím, že za tím není jen komunistická ideologie, která vždy upřednostňovala kolektivní výchovu (tedy cizích lidí) nad východu v rodině. Možná chtěl pomoci ženám, které si jednoho dne přinesou domů dítě a přitom jejich břicho těhotensky nerostlo. Myslím, že ale vůbec netušil, co tím může napáchat. Mnoho žen, které nemohly mít své děti, namísto aby prošly procesem s míření se se svou neplodností, se postavily naroveň matek, které své dítě odnosily. Ba co víc. Některé se postavily výše než matky, které své dítě donosily, ale opustily. Sociální pracovnice jsou s Matějíčkovým výrokem o krvi ztotožněny dodnes. A nejen ony. Výše zmíněné desatero má např. na svém webu Středisko náhradní rodinné péče.

Jsem žena, která své obě těhotenství prožívala jako královna. Absolutně věřím, že miminko je se svou mámou spojeno od okamžiku početí. Vnímá její pohyby, hlas, ... Co kdybychom namísto těhotenské břicho používali starý termín, žena nosí pod srdcem své dítě. Matka je ta, která své dítě nosila pod srdcem. I když ho opustila, nepřestala být matkou a dítě nepřestalo v sobě nést její stopy, její hlas, její vůni, její geny. Nese v sobě hlas své krve. Příběh duše, který byl přetržen.
Zajímalo by mě, kolik procent žen to opravdu udělá z asociálního chování. Domnívám se, že je více žen, které k tomu donutí bezvýchodný stav, často poporodní deprese, ... Kdyby státní šiml ve spravedlivém proletářském státě pro všechny v 70. letech pomohl mé mamce a odvezl by mě s ní do Polska k příbuzným byla bych s ní. Nebo kdyby jí poskytl sociální byt, žila bych s ní. Po bílých miminkách je velká poptávka, takže se "kradou" matkám po porodu, které mají svízelnou situaci nebo dokonce neumějí česky dodnes. Je na to jednoduchý mustr. Medově hovořící sociální pracovnice přijde přátelsky vyřešit situaci. Nabídne matce možná nejlépe třetí den, kdy je tzv. poporodní blues, pomoc. Nabídne, že dítě umístí zatím do domova rodinného typu (to zní pěkně a lidsky) a starostlivě nabídne, že se má maminka dát do pořádku, vyřešit svou situaci a ať si přijde za půl roku pro dítě. Domov rodinného typu jí vlastně dítě pohlídá. Nakonec sociální pracovnice ještě mávne zaklínadlem, na které slyší každá máma, v zájmu vašeho dítěte je, aby teď o něj bylo co nejlépe postaráno, aby mělo dobrou výživu a netrpělo. Maminka podepíše. Přesně za půl roku zavítá do uvedeného domu a dozví se, že když půl roku neprojevila o dítě zájem, už na něj nemá právo.


Říkejme namísto pojmu "vlastní krev" příběh duše. Nová duše se někomu narodila a měla žít příběh této generace. Jakýkoliv. Příběh byl však přetnut. Možná že opravdu bude mít to štěstí a náhradní rodina bude milující, ale žádná identita se nenalezne bez znalosti kořenů. Člověk nemůže být sám sebou, když nezná příběh své rodiny. Příběh, v němž měl hrát hlavní roli. Vlastní krev je potřeba znát. U nás je zakořeněno, že pokud zklame biologický rodič, tak je lepší ho neznat. Ne. Vlastní krev, příběh duše, žijete dál a nevíte, kde se ve vás bere. A to je hrozné.



Náhradní rodiny mohou smyslupně vychovávat přijaté děti jen tehdy, pokud jim umožní nalézt kořeny a svou vlastní krev poznat.



(Článek je k tématu týdne "krev" na blogu.cz)
____________________________________________________________________________________________________
Použité výroky Matějčka naleznete zde: Zdeněk Matějček - Zdeněk Dytrych: Krizové situace v rodině očima dítěte (Grada 2002)

desatero pro náhradní rodiče je zde

Pohádkový blog pro kulíšky

28. dubna 2011 v 22:35 | Edith Holá |  Svět blogu
Na světě je nový blog HTTP://POHADKY-PRO-KULISKY.BLOG.CZ. Kouzelně pohádkový. Díky Labandě i graficky nádherně hravý. Na něm budou přibývat pohádky pro kulíšky. Pohádky, které vy sami napíšete pro předčasně narozené děti nebo ty, co jste vymysleli pro své děti.

Pár už jich na pohádkovém blogu je. Od maminek kulíšků i od vás bloggerů. Jsou krásné, hravé, moudré. Některé jsou o zvířátkách, které jsou ještě menší než miminka do dlaně. Jiné pohádky zase v sobě mají přesah.

Občanské sdružení Nedoklubko vyzvalo psavce i nepsavce k nádhernému počinu - k napsání pohádek pro kulíšky a jejich rodiče. Měly by je provázet zvláště v prvním období, kdy se kulíšek nečekaně a předčasně objeví a oni s ním zůstanou na dlouhé týdny v porodnici. Vybrané pohádky budou na kartách formátu A5 v porodnicích u inkubátorů k dispozici. Je ale možné že se sejde takový počet pohádek, že to vydá na celou knihu. Proč ne:-), když se najde nakladatel, kterého to zaujme a pohádky pro kulíšky vydá. Vždyť co je silnějšího než pohádky stvořené z lásky a vymýšlené srdcem pro děti? Pohádky mají léčivý náboj. Lidé často po nich sáhnou, když je jim ouvej. A tyto pohádky mohou být darem nejen pro období v porodnici.

Pokud už máte v hlavě a srdci nápad na pohádku nebo jste si vzpomněli na ty, co jste vymýšleli pro své děti, tak kulíšci a jejich rodiče na ně čekají. Hlas rodičů čtoucích pohádku je balzámem pro duši. Pohádka je však balzámem i pro bolavou duši rodičů na JIPu. Prosím o pohádky co nejvíce s vcítěním, co taková maminka u svého malinkatého miminka v inkubátoru potřebuje. Humor, nadhled, něco léčivého, kouzelného, ...

Ke čtení budou na pohádkovém blogu. Pohádky je možné zasílat na email ELI.ASEK@TISCALI.CZ do listopadu 2011. Slíbila jsem Nedoklubku, že blog s pohádkami budu pro ně spravovat. Mezitím se uvidí, jaké budou finanční prostředky pro jejich vydání. Odkaz na ně bude na všech webech pro rodiče předčasně narozených dětí, takže si je budou moci vytisknout v případě, že je budou ke svým kulíškům potřebovat.

Mám zkušenost, že blog se čte lépe, když je tam jedna či dvě malé fotografie nebo kresby. Takže mým nápadem je, že můžete s pohádkou zasílat i vhodně vybranou fotku. Ať už související s pohádkou nebo prostě vaše robátko, které bude na fotce vypadat jako kulíšek, brouček, bude v nějaké krásné pozici co nejblíže klubíčku :-)

Jinak pro pohádky následně vytištěné hledáme i člověka, který by k nim kreslil intuitivní kresby.

Tak pozor! Simsalabim ... pohádky pro kulíšky (stačí kliknout na tato tři poslední kouzelná slova) nebo si zadat adresu
HTTP://POHADKY-PRO-KULISKY.BLOG.CZ


Edith Holá
HTTP://EDITHHOLA.BLOG.CZ. Najdete na něm např. Pohledy z mateřské dovolené, sociální, duchovní a jiná témata. Povídku o surogátním mateřství atd. NA mém druhém blogu HTTP://ZAVODACKY.BLOG.CZ jsou články o mých synech :-)

S Kubíkem jsme potkali maminku od kulíška

27. dubna 2011 v 20:58 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Vždy když cestuji jen s Kubou, tak máme zvláštní zážitky. Naposledy když jsme jeli za mou biologickou mamkou vlakem, tak s námi cestovali andělé (viz poslední odstavec). To poznamenal manžel, když jsem mu vyprávěli, co vše jsme cestou prožili a kolik dobrých lidí potkali.

Dnes jsme cestovali autobusem do Jesenice do Neurocentra. Cestou tam jsme fotili stromy a našli jsme u jedné stavby kopec posetý pampeliškami. Nazpátek jsem v autobuse obdivovala krásný dlouhý pletený svetr jedné mladé dámy. Učarovaly mě na jeho krajích barevné spirály. Říkala jsem Kubovi, že je tak krásný, že se snad paní zeptám, kde ho koupila. Jenže takovou věc jsem ještě nikdy neudělala. Uvědomila jsem si, jak učím syna, že je něco nepatřičného, i když to vlastně nic není. Vždyť jde jen o zeptání. Když jsem vystupovala, ozval se za mnou vysoký hlásek: "Paní, kde jste koupila, tak krásný kabátek. Maminka to potřebuje vědět." A bylo to. Paní byla v pohodě a společně jsme se zasmály. Já se dozvěděla, kde ho koupila, ale bohužel byl jen jeden jediný. Byl tak drahý, že ho přinesl Ježíšek. Kuba hned chtěl do toho obchodu letět, jestli náhodou tam opravdu pro mě nějaký nezbyl. Nakonec se rozhodl, že musíme jet v metru s paní a sedět vedle ní. I když jsem mu zase říkala, že se to nedělá, že se přeci na paní nebudeme lepit. Jsem nepoučitelná. Dětem se má věřit v pro nás bláznivých nápadech.

Sedli jsme si v metru vedle mladé dámy. Kuba začal se zpovědí. Kam jedete? Kde bydlíte? Jak se jmenujete? Petra. Máte chlapečka? Ne, malou Rozárku. Byla jsem překvapená. Tipovala jsem dámu na slečnu bez dětí. A kde máte tatínka? "Doma" a otázce se zasmála. Sama jsem se zeptala, kolik je dceři. To je složité, odpověděla krásná dáma. V tu chvíli mi to bylo jasné, proč jsem jí dohonili a proč mě přitahovala i Kubíka. Mladá maminka mi sdělila, že holčičce jsou čtyři měsíce, ale vlastně sedm. "Narodila se předčasně? V kolikátém?" ptám se. "24. týden" a stále se usmívala. "Mám tady petici od Nedoklubka. Sbírám podpisy, aby se nezvyšovala hranice záchrany na 25. týden." Maminka kulíška prohlásila: "Tak to by naše Rozárka nebyla!" "Takže podepíšete?" Podepsala se slovy, že si ani neumí představit, že by někdo nepodepsal. "To byste se divila, co už jsem si vyslechla", povzdechla jsem si. "A je holčička zdravá?" "Naprosto." Bohužel musela už vystoupit. Kuba ještě volal: "Nashledanou Petro" a dlouho mával.

Zřejmě to byl můj poslední podpis, protože sesbírané podpisy už je nutné odesílat do Nedoklubka. Nejenže dnes podepsal i nejlepší neurolog v Čechách bez zaváhání, i přestože právě jemu chodí ty nejzanedbanější děti. Jenže právě ví, že donošené děti mohou mít stejné problémy jako ty nedonošené. Hranice lidského života se nedá žádným číslem stanovit. Poslední podpis na jednom z archů, které jsem roznášela, snad napsal sám anděl. Maminka od kulíškové Rozárky vypadala nádherně. Kuba byl donošený a když vidím své fotky z jeho prvního roku, tak se svého ztrhaného a utrápeného obličeje děsím. Já vím, prožili jsme si své. Tahle paní má doma nedonošeného kulíška, se kterým určitě prožila první týdny strachu a mnoho dní v porodnici, přesto se domnívám, že její kulíšek Rozárka je přesně to, co popisují ostatní maminky kulíšků. Kulíšci jsou opravdu klidné, usměvavé a zářivé děti. Proto jejich maminky září a vypadají krásně.

Za každý podpis jsem jako dárek dávala svou pohádku pro kulíšky. Tak třeba se paní Petra ozve a napíše také pohádku.

Cestou jsem na Kubíkovi vyzvěděla, že se mu pro mou knihu líbí pseudonym: R. E. Poláková i R. E. Ztracená. Dnes nebyl jeho filozofický den. Dnes byl jeho andělský.

Smysl blogování aneb jaký bude můj pseudonym?

26. dubna 2011 v 22:06 | Edith Holá |  Svět blogu
Je den, že by člověk brečel. Prší a vůbec. Vybrat si v takovém dni k napsání zrovna článek o smyslu blogování, může jen blbec. Já jsem nenapravitelný a ještě k tomu depresivní. Tedy aspoň dnes. Jenže o tom právě blogování je. Moje motivace pro psaní na blog byla ventilovat své přetlaky při hledání biologické matky. Popsané přetlaky by měly mít nějaký ještě další rozměr, aby to někoho oslovilo. Protože jinak si to mohu ukládat do wordu. Jenže blog je ještě o sociální síti. Vytvořila jsem si kolem sebe blogové přátele. Vybrala si lidii podobných zájmů, podobných témat nebo prostě lidi, kteří dobře píší a mají co sdělit, i když zrovna píší jen o tom, že prší a jim se z toho chce zalézt pod deku a depkařit. Taky bych si tam zalezla. Jenže můj nejmladší mi ji sebral a na novou nemáme. Šetříme vše, co jde na nové bydlení za rok v novostavbě na kraji Prahy. Takže spím pod spacákem. Depkařit nemohu, protože, když se rozbrečím, tak začnu smrkat a budím svého druhorozeného, který se pak namísto šesti buzení vzbudí ještě tím smrkáním a já mám ještě větší depku a chci běhat po ulici a volat pomoc, pomoc ... Já chci spát, odpočinout si, utéct, psát knihy, blogovat, číst dobré články k tématu týdne, psát komentáře a číst zase komentáře od druhých ...

Nedávno mi přišla nabídka z doma.cz jako ještě jiným blogerkám. Kývla jsem na ni a teprve později nakoukla na jejich web. Manžel mi řekl, jestli to mám zapotřebí mít článek mezi články, jak ulovit manžela, jak ho udržet v posteli, jaký je vhodný vibrátor a jaká je nejlepší dieta. No, přeci blogování. To už jsem psala, že jsem zhubla pět kilo a všechno ze mě padá. Na druhou stranu mi na doma.cz vydají některé články o kulíšcích. Což není běžné. Nebulvární média k tématu předčasně narozené děti mlčí a vyčkávají. Sociální tematika není prodejný artikl. Po článku o ADHD se ozvala jedna zajímavá paní. Jen bohužel na sebe nenechala email. A o tom to je. Na jiném serveru to už nebude o přátelích a o blogové komunitě jako na blogu.cz. Články na doma.cz nebo na blog Respektu už nebudou jen psaní z radosti nebo přetlaku emocí, ale už sdělování názorů a postojů. Ptám se sama sebe, jestli se mi do toho chce. Těžká otázka. Na durhou stranu mě mrzí, když mé těžké články na blogu.cz nikdo nekomentuje, i když je přečte. To je práce a psaní k prdu. Nezbývá než vyzkoušet a pak se uvidí. Respekt chce fotku. Ne žádnou umělecky rozmazanou, ale zřetelnou. V Respektu blogují intelektuálové a povětšinou muži. Bojím, bojím... Manžel mi říká, že se bojím správně. Některé mé články žensky emotivní nebo naopak přednasrané rozdráždí kde koho. Intelektuál si řekne, co je to za šílenou ženskou. Nebo taky ne. Ženské emoce mohou i rozumné a filozofické hlavy mužů trochu zlidštit. Rozpoznatelná fotka mě ale opravdu děsí.

Dnešní žebříček na Srdci blogu zklamal až na jeden dva články. Je to subjektivní, tak už se nebouřím jako prvně při tématu týdne Má oblíbená kniha. Tenkrát můj vztek byl kreativní. Od té doby jsem pročítala články ke všem tématům týdne. Asi jsem ujetá, ale mě to bavilo. Taková sociologická sonda a zároveň sbližování se s novými a novými zajímavými blogery. Jenže je to dřina. Když se to pročítá poctivě, tak to zabere tolik času, že vlastní spaní (psaní) jde téměř stranou. Obojí mě baví, tak babo raď. Vzdávám žebříčky a doufám, že je přebere Alisa - blogerka podobného vkusu.

Rukopis mé knihy už přečetlo pár lidí. Čím víc jdu s kůží na trh, tím víc mě jímá hrůza, jak zareaguje adoptivní máma nebo celý státní systém přes adopci. Snažím si říkat, že nijak. Ale na druhou stranu se budu bát, že najednou vyleze před naším domkem máma a zastřelí mě nebo mé děti. Manžel se na mě díval divně, když jsem mu to řekla, ale nebyl si jistý, zda-li nemám pravdu. Jakmile opravím vše, co mi blízcí lidé řeknou, že mám opravit nebo dodělat, tak to posílám nakladatelství. Pak vymažu všechny věty na svém blogu, kde se objevuje zmínka o Cestě k mým matkám. Knihu všichni čtou jedním dechem. Oprav moc dělat nemusím. Natama připíše epilog. A ještě někdo mé vlastní krve. Nebudu prozrazovat kdo. Napadlo mě, že bych mohla psát na téma týdne o vlastní krvi.

Kniha bude vydána pod pseudonymem. Je mi jasné, že křestní jméno bude to, co mi bylo osudem vzato: Renáta /znovuzrozená/. Příjmením po biologickém otci jsem chtěla zahladit všechny stopy ke mně vedoucí. Jenže mamka se podivně stáhla, když jsem ji to projistotu řekla. Ne on si to nezaslouží. Chůva dnes přišla s nápadem Renáta Ztracená nebo příjmení nějak propojit s mým hledáním. Hledání se u mě vyskytuje pořád. Hledání kořenů (viz hledání mé matky i název blogu Cesta ke kořenům), hledání jak se změnit, jak uniknout převýchově náhradních rodičů, hledání Boha a smyslu života vůbec ve všem ...

Co vás napadá? Jaké příjmení by mohl obsahovat můj pseudonym? Renáta Ztracená. Renáta Wanted. Renáta Finding. Renáta Buscador. Nebo úplně jinak? Pomozte mi, prosím, došla mi fantazie. Děkuji, děkuji ...

Polské příjmení po mamce nepřipadá v úvahu. Adoptivní máma se přiznala, že ho zná.

V tomto článku budou později poslední věty a vaše nápady na pseudonym vymazány.

TT "NIC" - poslední žebříček

26. dubna 2011 v 14:42 | Edith Holá |  ŽEBŘÍČKY z článků na téma týdne
Tentokráte jsme se se Standou a jeho žebříčkem na Srdci blogu shodli jen v jednom článku. Přiznávám bez mučení, že jsem tentokrát přečetla málo. Přesto nesouhlasím se Standovým komentářem pod novým tématem. "Poslední téma "Nic" potvrdilo trend poslední doby, že v anketách vyhrávají témata, na která nikdo následně nedokáže nic napsat." Děkuji pěkně, to je k brzkým narozeninám mého blogu dobrý dárek. Ale NIC se nestalo. Když nejsem v žebříčku, může to znamenat i jiné věci, než že neumím psát. Třeba NIC. Jistě tento výrok potěšil i další, kteří píší kvalitně a jejich články k tématu týdne mám ráda.

Myslím, že filozofický rozhovor s mým pětiletým synem o významu "nic" je dobrý. Články v žebříčku mnou vybrané jsou také dobré. Mám prostě jiný vkus.
Tento žebříček bude zřejmě posledním, který vytvářím. Je mi to skoro líto, protože jsem si zvykla pročítat vaše články. Poznala jsem mnoho dobrých blogů a mí oblíbení se povážlivě navýšili. Bohužel nestíhám. Dodělávám knížku. Chtěla bych pokračovat na Reně a jejích tygrech. Slíbila jsem pohádky pro kulíšky a redakční pomoc s nimi. Začala jsem přispívat na doma.cz. K tomu mám dva plné úvazky Kubu a Matěje.
Když nebude můj žebříček, tak se taky nestane NIC :-)











Mé články k TT "Nic"
Nic, pic, ryc - jen pro mystiky
Jak jsme s Kubou fotili nic - jen pro hluboké lidi

NIC, PIC, RYC

24. dubna 2011 v 21:48 | Edith Holá |  Téma týdne
NIC, PIC, RYC, SIC ... Koneccc, zvoneccc ... Prosím Tě, ten jazýček musí být dole za zubama! Ne venku z pusy. Panebože, ani po roce logopedie nám to C nejde. To je demotivující. Depresivní. K prdu. Na nic.

NIC není depresivní pouze pro mystiky. Znáte paradoxní nauku od Jana z Kříže? Na jedné straně mluví o Bohu jako o někom velmi blízkým. Aby nám vzápětí načrtl výstup za Bohem na vysokou horu. Sám nakreslil obrovskou horu a tři cesty. Pokud už vůbec se člověk odváží na cestu za Bohem a nechodí stále jen na úpatí hory, tak jsou pro něho připraveny tři cesty. Klikatá cesta pozemských dober. Ta je podle mě nejfrekventovanější. Představuji si ji jako takovou dálnici. Kdy očekáváme, že za to, že vůbec jdeme cestou k Bohu budeme odměněni. Pozemskou spravedlností, lepším zdravím, dobrým partnerem, ... Jenže tato cesta podle mystika Jana od Kříže vede úplně mimo jeho obraz daleko pod vrcholem hory. Tak se rozhodneme pro cestu rovněž klikatou, ale méně frekventovanou. Za to očekáváme nebeská dobra. Opustíme-li materiální dobro, tak se spolu s apoštoly ptáme: Co za to dostaneme? Když budeme k sobě upřímní, tak očekáváme duchovní odměnu z nebe: duchovní zážitky, žádné krize víry, dobré a silné společenství, prostě duchovní útěchy atd. Cesta sice vede vysoko, ale před vrcholem skončí. Zbývá tu jedna cestička. Stezka, která je přímá až na vrchol. Nikdo před námi, nikdo za námi ... Na úzkou stezku napsal Jan od Kříže slova nic, nic, nic ... Když konečně dosáhneme vrcholu hory, tak je tam rovněž NIC.

Můžeme tedy rezignovat. Je to jedna možnost. Není nic, tak co bychom se snažili? Dobro nikam nevede, opuštění materie nikam nevede ... Nebo naopak můžeme pochopit, že pokud očekáváme odměny za naše spravedlivé, snaživé, trpělivé a odříkavé nažívání, tak nehledáme Boha, ale odměny nebo psychologický efekt. Často hledáme, co bychom z Boha mohli mít. Možná i pocit, že teď jsem něco víc než ostatní, protože já znám Boha. Prdlajs znám. Největší křesťanští mystikové, kteří měli zážitky s Bohem, se shodují na jednom. Cesta za ním je nejužší a často jsou na této cestě období krizí, vyprahlosti, je temnou nocí duše, protože Boha nemůžeme uchopit, nemůžeme vidět, nemůžeme na něm chtít, to co chce naše duše ...

Bůh převyšuje všechna lidská poznání. Největší útěchu, kterou nám dává, je paradoxně to, že je mimo lidské kategorie, mimo lidské myšlenky, mimo lidské uchopování a mimo lidské cesty, jak ho dosáhnout... A přesto je blízko. Často nám jde v patách, pláče s námi, když mi pláčem, osušuje nám slzy, raduje se s námi, když mi se radujeme, bojuje za naše přání a za naše oběti, když mi bojujeme.

Jan od Kříže není něco zastaralého. Nejsem sama, kdo se jeho básněmi a mystickými vhledy inspiruje. Zpěvačka Loreena McKennitt nazpívala některé jeho básně na jedno CD. Spojte se s duší mystika v písni "Temná noc duše", který došel až na vrchol hory, kde jeho duše nazřela NIC a v tom NIC nalezla útěchu. Jeho cesta tak mohla pokračovat dál autentickým hledáním Boha pro Boha nikoliv pro sebe.


Kresba je má asociace na slova Jana od Kříže. Článek je přiřazen k tématu týdne "Nic".

Zde najdete více k výzvě napsat pohádky pro předčasně narozené děti a jejich rodiče.

Pohádky pro kulíšky - první duhová

21. dubna 2011 v 21:38 | Edith Holá, Kuba a Matěj |  POHÁDKY pro děti
Výzva pro všechny pisatele a milovníky pohádek. Nedoklubko má nápad napsat pohádky pro kulíšky (předčasně narozené děti) a jejich rodiče. Paní ředitelka Klára píše, že mají představu krátkých pohádek či povídek pro čtení jako terapii rodičům i dětem. Nejlepší by byly vytištěny na jednotlivé kartičky a vydaly by se časem jako soubor např. deseti v balíčku, pokud na projekt seženou peníze. Ostatní by byly na webu.

Sama mám zkušenost se sezením u postýlky Kubíka deset dní na JIPu v jeho pátém měsíci. Vím, jak je těžké tam vydržet. Nevíte, jestli máte plakat, smát se, úzkostí se zalykat, ambivalentní pocity ... obviňování sebe sama. Samotné by mně tenkrát pohádky na JIP bodly. Vůbec jsem netušila, co tam mám dělat. S prvním dítětem žena často neví, co ... zvláště v tak šílené situaci. Potichu jsem mu zpívala, ale často se jen užírala, že jsem neschopná ho zabavit, smát se na něj, povídat mu .... krom toho, všichni na vás vidí prosklenými zdmi a kdykoliv tam může někdo přijít. Nebo jsou tam další stejně na jehlách vypadající lidé. Ten můj holomek, jakmile mu trochu otrnulo, vymyslel, že se bude klubíčkovat v náručí i se všemi těmi hadičkami. Lékaři to neměli rádi, ale nic se nedalo dělat. Držela jsem ho v klubíčku a chodila krok sem a krom zpátky, krok doleva, krok doprava. Dál nás hadičky nepustily. Takové taneční krůčky:-)

Vaše pohádky pro kulíšky uvítají v Nedoklubku. Zasílejte, prosím, na můj email eli.asek@tiscali.cz. Budu Nedoklubku pomáhat jejich zpracováním.

Doufám, že se vám bude má první pohádka líbit. Mám koncept sedmi barevných pohádek podobného stylu, ale asi už je na blog dávat nebudu. Tohle je taková ochutnávka pro vás. Paní ředitelce Kláře Csirkové se pohádka líbila. Mému Kubíkovi taky. Sám dokonce vymyslel jména dalších andělíčků. Bohužel k namalování obrázku v červené barvě jsem ho nepřiměla. Má ADHD, takže mu kresba moc nejde a taky ho nebaví. Zase ale miluje filozofování a hru se slovy. Takže na pohádkách bude spolupracovat :-) Je možné, že se někdo další najde, kdo bude k pohádkám kreslit?


PRVNÍ DUHOVÁ POHÁDKA

Byli nebyli dva chlapečkové. Jmenovali se Kuba a Matěj. Byli túze maličkatí, ale jim to vůbec nepřišlo. Dostali totiž do vínku jeden hormon, který jiné děti nemají. Hormon vnitřní radosti. A ještě něco. Každý den za nimi přicházel andělíček Barvička a něco jim vyprávěl nebo trpělivě odpovídal na jejich zvídavé otázky. Jindy zase jen tak seděl a všichni tři vypadali jakoby spolu ani nemluvili. Ale mluvili. Měli spolu tajnou řeč beze slov. Nikdo jí nerozuměl. Jenom oni tři.

Matýsek byl moc rád, že mají zrovna andělíčka Barvičku, protože miloval barvy. Kuba miloval jen jednu. Červenou. Barvička z toho byl doslova nadšený. Říkal dětem, že vždy je všechno v harmonii, i když to tak navenek nevypadá. Právě červenou barvou chtěl začít. "Děti, červená barva je totiž úplně ta nejdůležitější pro začátek. Je to barva, která je jako vaše maminka."
"Jak to?" volal Kubík. "Naše maminka přeci není červená" a smál se.

"Ale ano, děti. Maminka je bezpečí, je plná energie, kterou vám chce dát. Maminka znamená pro vás kořeny. A tohle všechno znamená první kořenová barva červená."

"A co je ještě červeného?" zeptal se Matýsek, který byl ještě menší než Kuba, tak toho věděl trochu méně.

"My ti to s Kubíkem řekneme." A Kuba už volal.

"Závoďáci jsou červení. A jahody. Mňam, ty já mám rád."

"Červené je taky srdce", dodal andělíček Barvička. "Je to ale zvláštní, protože když chcete kluci otevřít srdce a mít více rádi, tak si kolem sebe dáte nejen něco červeného, ale i růžového. Růžová je moc důležitá, když jste smutní a myslíte si, že vás nikdo nemá rád. Tak ta růžová pomůže."

"A červená taky?!", dodal Kubík.

"Ano, červená věc v blízkosti dodá energii, aby každý z vás mohl z toho smutku zase vylézt."

"Maminka se sprchuje růžovým gelem a dává nám do koupele růžovou mořskou sůl", křičeli oba kluci radostí.

"Tak to vaše maminka se možná kdysi také setkala s andělíčkem přes barvy. Nás je totiž víc. Jeden se jmenuje Omalovník, druhý Malůvka, třetí Čmáral, čtvrtý Výtvarka, pátá je andělka Čmáranice ..... Vaše maminka ví, jak se přikládají polínka, aby láska nevyhořela."

"Jupííí", volali šťastní kulíšci.

"Zlatíčka moje, už budu muset letět zase k jiným dětem. Zítra si můžeme povídat o oranžové barvě, jestli budete chtít.

"Ano, ano", těšili se túze malé děti, ale veliké srdcem a svou radostí. "Prosím, ještě kouzlo z pohádky o dřevěném chlapečkovi s dlouhým nosem", volal a přitom tleskal ručkama Matýsek.

"Pro mě úkol", volal Kubík, protože miloval úkoly.

"Tak dobře. Nejprve úkol" a andělíček popadl nedaleko ležící mísu. Podél jejího dna udělal na dva papíry kolo. Podal je dětem. "Moje milé děti, kruh je také obrazem pro maminku. Matku Zemi. Zítra se přijdu podívat, jakými barvičkami jste kruh vymalovali."

"Tak pozor!, děti, bude kouzlo" a kulíšci si honem lehli a ani nedutali. Andělíček Barvička mávl čarovnou hůlkou nad dětmi a zvolal: "Čáry máry fuk, ať je z vás kluk. Čáry máry fuky, ať jsou z vás pořádné buky". Děti se kouzelně a jemně usmívaly. Kukadla jim zářila. Za malou chvilku šťastně usnuly.
_________________________________________________
Druhý díl této duhové pohádky je oranžový a třetí žlutý.
_______________________________________________
Mé články o kulíšcích a jejich rodičích jsou zde: (některé najdete nasdílené i na stránkách Nedoklubka)
Zmarchrob je novým poradcem ministra zdravotnictví - 3. díl - o tom, co cítí kulíšci a jejich rodiče

První májka

19. dubna 2011 v 21:22 | Edith Holá a Kuba |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Měšice nás cestou na hipoterapii nebo z ní vždy něčím překvapí. Před Vánoci to byl betlém. Podle mě nejhezčí, který jsem kdy na návsi viděla. Fotky zde. Dnes jsme byli u vytržení nejen z filozofické debaty k tématu týdne NIC a fotografování NIC, ale také z májky. Opět jsem nikdy neviděla takhle krásnou. Přenádherně nazdobená


a ještě okolo obrovský koš s mnoha ušáky a dalšími malovanými vajíčky.


Kuba byl unešen z kuřátka uprostřed.


Hipoška je moc náročná. Unavený filozof si musí sednout pod májku. "Mamíí, musím si odpočinout." "Kubo, a proč si sundáváš čepici? Vždyť tady fouká." "Protože mě bolí nožičky" a směje se ...

Jestli potkáte hezčí, vyfoťte ji, dejte vědět a s Kubou mrknem na váš blog :-)

Jak jsme s Kubou fotili NIC

19. dubna 2011 v 14:22 | Edith Holá a Kuba |  Téma týdne
Tak nějak jsem tušila, že tohle téma týdne "NIC" bude sice o NIČEM, ale bude to nádhera číst. Lidé otevírají svou duši a vypouští NIC. Někdy poeticky, jindy filozoficky a občas metafyzicky.

My jsme to dnes s Kubíkem pojali prakticky. Cesta z hipoterapie trvá patnáct minut na autobus. Kuba je z koně unavený, tak je nutné ho odpoutat od bolestínství. Dnes jsme filozofovali.

"Kubo, na blogu je soutěž o fotku nebo článek na téma NIC. Jak by si vyfotil NIC?"

"Mami, když vyfotíš NIC, tak tam bude NIC."

"Přesně tak. Musíme vyfotit NIC, aby na fotce bylo NĚCO a přitom tam bylo pořád NIC. Pomůžeš mi, Kubo?"

"Mami, ty to vymysli."

"Už na to myslím od včera, nic mě nenapadlo. Slyšíš? Ve větě jsem řekla slovo nic:-). Ale víš co, až něco uvidím, co mi bude připadat jako NIC, tak to vyfotím a pak zase ty."

Vyfotila jsem spád do baráku.


"Mami, to je NIC?"

"Ano, mně tunel připomíná NIC. Je tam tma, tak tam může být nic i něco."

"Mami, já vyfotím NIC v téhle rouře." Kuba strčí objektiv do roury z plastu. Foťák ale nejde zmáčknout. Musíme ho povytáhnout, aby šel zmáčknout a vnitřek roury vyfotil.


"Kubo, ani foťáku se nechce do NIC." Kuba se směje.
"Mně by se taky nechtělo do NIC... nicoty. Mami, to je jako nicota?"

Za plotem u dalšího domu se zuřivě rozštěká malý pes a velký pes. Kuba se vyděsí, protože mu vadí nepříjemné zvuky. Pak se ale oklepe, táhne mě tam a říká: "Mami, vyfoť toho velkého. Ten je jako služebník Nicoty z toho filmu."



"Kmork, jo? Fuj. Matěj mu říká pejsek fuj", vyfotila jsem přes štěrbinu vyceněné zuby služebníka Nicoty.

"Mami, toho malého taky. Ten je hezký. Toho mám rád."

Ukazuji mu vyfocené vyceněné zuby i malého pejska.

"To byl moc dobrý nápad vyfotit služebníka NICOTY. Věděla jsem, že to dobře vymyslíš, jak fotit NIC."

"Mami, jak se ten malý pejsek jmenuje?"

"Kubo, víš jak v Nekonečném příběhu vyhrál ten chlapeček nad Nicotou?"

"Dal nové jméno královně fantazie".

"Přesně tak. Když vymyslíš nové jméno pro toho pejska, Nicota se zmenší a prohraje. Fantazie, tvá přání, tvé myšlenky, tvé představy a vyprávění zvítězí."

"Mami? Mě nenapadá žádný jméno."

"Tak mu dej jméno "Žádný".

"Ne, to se mi nelíbí."

"Můžeš si vymyslet jakékoliv jméno. To zvládneš."

"Mamííí, mně to nejde. Vymysli to ty." Můj syn je matematicko-logický typ. Fantazii ho učím cíleně rozvíjet.

"Nene, nemohu, záleží to na tobě. Stejně jako na tom Bastienovi."

"Asi..."

"Tak se bude jmenovat Asi? Honem, Kubo, už jede autobus. Jinak Nicota vyhraje." Autobus brzdí.

"Džes". "Džes se ten pejsek jmenuje."

"To je nádherné jméno. Zachránil jsi příběh."

Nastupujeme. Kupujeme jízdenku.

"Mami, ten velký pes je teď mrtvý?"

Přemýšlím, co říci. To mě trochu dostalo. "Kubo, nicota nemizí, ale zmenšuje se, když s ní právě fantazií bojuješ. Můžeš mít spoustu přání. Některá se vyplní a jiná jsou ve snech. To je jako s tmou. Když pustíš do ní světlo, třeba rozsvítíš, jakoby se vytratí. Myslím, že ten malý pejsek díky tomu, že jsi mu dal nové jméno, má proto teď velikou sílu a ochraňuje všechny v tom domě a hlídá, aby se služebník Nicoty nezvětšil a třeba i míň štěkal a příště už nevylekal žádné dítě."

"Mami?"

"Ano?"

"Já nechci být v nebi."

"Proč? Proč nechceš být v nebi?", jsem totálně překvapená.

"Já bych chtěl být andělem, abych lidem tady mohl pomáhat."

Někdy jsem překvapená, kam se úvahy dítěte mohou dostat. Stoprocentně věřím, že dětská duše je do sedmi let napojena na Boha. Jak se rozvíjí tělo, člověk se postupně spíše přiklání k materii. Do sedmi let psychologové u dětí hovoří o magických letech. Ráda se učím zatím jen od svého prvorozeného syna nahlížet na svět jeho malou duší spojenou s transcendentnem. S tím největším NIC, co je mimo lidské kategorie, mimo lidské myšlenky, mimo lidské uchopování a mimo lidské cesty, jak ho dosáhnout.

TT žebříček - barvy a prosím, diskutujte

18. dubna 2011 v 16:50 | Edith Holá |  ŽEBŘÍČKY z článků na téma týdne
Na facebooku můžete diskutovat k mému článku o panu ministrovi zdravotnictví, jak se verbálně vztahuje k lidem s postižením. Také o dalším aspektu, proč zachraňovat děti před 25. týdnem. Po osobní korespondenci s předsedkyní Nedoklubka Lenkou Novotnou jsem napsala dva nové články. Jsou nasdílené zde s odkazem na můj blog. Jinak jsou oba články zde Proč zachraňovat děti už mezi 22. až 24. týdnem a Tvrdé či měkké normy pro neonatologii? .

Žebříček na téma týdne na blogu.cz "barvy" naleznete v mém posledním žebříčku. Standův na Srdci blogu je zveřejněn už od brzkých ranních hodin. Na čtení článků k novému tématu týdne "nic" se obzvláště těším.

Proč zachraňovat děti už mezi 22. až 24. týdnem?

17. dubna 2011 v 23:45 | Edith Holá |  SOCIÁLNÍ a jiná témata
Z mých článků na téma, od kdy zachraňovat nedonošené děti, jasně vyplynulo, že každý má právo na život. Předčasní rodiče za své děti bojují a prosí o jejich život mnoho dní i mnohdy několik měsíců. Je to situace, kterou si nikdo nepřeje a ani rodiče těchto křehkých miminek si to nepřáli. Odborná diskuse na toto téma se vede nejméně od roku 2005. Naše neonatologie je na špičkové úrovni. Nejnižší hranice viability plodu si schválili v Japonsku na 22. týden. U nás se hranice záchrany nedoklubíček chce posunout až na 25. týden. Ministr zdravotnictví argumentuje hlavně šetřením. Budeme tedy šetřit na bezbranných. Když jsem si přečetla pár článků od ledna tohoto roku, kde byly výroky ministra k neonatologům a k lidem s postižením vycítila jsem za tím mnoho emocí až křivd. Pan ministr se zlobí, že neonatologové jsou vlastně nevděčníci. Jejich obor dostával roky nejvíce peněz ze státní kasy, a přesto si dovolili být nevděčnými a zapojili se do výzvy Děkujeme, odcházíme. Také jsem z jednoho rozhovoru vycítila, že se vlastně zlobí, že si vedou o záchraně nedonošených dětí odborné diskuse. Bez něho. Ale kdo jiný by je měl vést? Pan ministr není neonatolog. Jeho věty se hemží slovy postižený, hluchý, slepý ... Předem se omlouvám zmíněnému politikovi, ale po přečtení rozhovoru s ním, jsem si myslela, že čtu věty nějakého dlaždiče nebo desítky let staré. Člověk je člověkem, i když má nějaké postižení. Mluvíme tedy o člověku s ... postižením, se zrakovou vadou, s ADHD atd. Hluchý, slepý to jsou slova z doby totáče. Pane ministře, prosím, bežte znovu studovat a nejen etiku. Sama nemám čas vám psát, jak se tato postižení a lidé s tím kterým postižením označují. Určitě ne tak devalvujícími slovy.

Týden nosím s sebou petici za záchranu nedonošených dětí už od 24. týdne a pokouším se nasbírat co nejvíce podpisů. Setkávám se s rozličnými názory. Tam, kde si myslím, že podepíší bez problémů, nepodepisují. Tam, kde se obávám, že mě rovnou pošlou pryč sic s omluvným výrazem, tam podepisují. Nejtvrdším oříškem jsou právě lidé, kteří pracují ve zdravotnictví. Nejdříve jsem tomu nerozuměla. Předsedkyně Nedoklubka mi však pomohla se zorientovat. Tito lidé se právě nejvíce pohybují mezi lidmi, kteří jsou tzv. mimo normu, kteří žijí s jakýmkoliv postižením a handicapem byť minimálním. Když jsem jejich argumentaci o kvalitě života začala naslouchat, pochopila jsem, že právě je žádné příběhy maminek s miminky do dlaně za srdce nechytnou. Vyprávět jim o tom, že právě nedonošené děti a děti s postižením často dostávají jeden hormon navíc a to hormon vnitřní radosti, jim sice vyloudilo úsměv na rtu, ale dál mluvili o kvalitě života. Příběhy rodičů, kterým takový človíček naplňuje život, dává jim sebepřesah a učí je pokoře, je nechaly klidnými. Názor, že denní rehabilitace a boj o jejich zdraví vyvažují kulíšci svým rodičům právě úsměvy, věčným úžasem nad vším a radostnými kukadly, jim vyzněl jako "přiblblý optimismus". Ani to že nedonošené děti často během pár let doženou své donošené vrstevníky a přes 60% jich je zcela zdravých je také neponouklo ke změně názoru.

Na lékaře, ostatní zdravotní personál, ale i psychology a třebas logopedy se musí lékařsky racionálně. To, že česká neonatologie je na špičkové úrovni, vědí a jsou na to pyšní. Záchrana každého života je i jejich výhrou. Zatímco pár desítek let zpátky by dítě o hmotnosti 1500 gramů nepřežilo nebo s těžkou mozkovou obrnou, tak dnes zachraňujeme miminka okolo 500 gramů. Inkubátor s inhalací kyslíku bylo asi tak vše, co se pro předčasně narozené dříve mohlo učinit. Neonatologie je dnes na takové úrovni, že s klesající mortalitou (úmrtností) klesá i morbidita (nemocnost). Jednodušeji řečeno: intenzivní péče je poskytována všem, takže ti, co by bez ní zemřeli, přežijí s postižením, ti, co by bez ní přežili s těžkým postižením, mají postižení lehké a ti, co by bez ní přežili s postižením lehkým, přežijí jako zdraví. Gaussova křivka se prostě celá posouvá doprava, řekl pro Neviditelného psa MUDr. Jiří Kilian. Takže pokud se bude medicína a zvláště tedy neonatologie rozvíjet dál, mít nové a lepší zkušenosti v boji o život křehkých miminek s nižší a nižší gestací 22. až 24. týden, bude šance, že se bude stále více dařit zachraňovat i ty, co by se dnes ještě nezachránili a ti, co by žili s nějakým postižení, budou zdraví. Tak tohle na odborníky zabírá. Vždyť podepsali Hippokratovu přísahu, že budou léčit a zachraňovat životy. A nejsou Bozi, aby věděli, který týden a které dítě bude žít s postižením a které ne. A nikdo z nich ani z nás netuší, proč si která duše musela na svém počátku tohle vytrpět, co jí to mělo naučit a co jeho rodiče. Příběh duše je pro nás často nepochopitelný. Nikdo s duší nehovořil, tak nemůže říci, proč si tohle na světě měla odžít a my s ní.


Pro ty, kteří také nesouhlasí s tím, že by se předčasně narozené děti měly zachraňovat paušálně až od 25. týdne, jak prohlásil ministr, o.s. Nedoklubko už připravilo i papírovou petici. Internetová má už přes osmnáct a půl tisíc podpisů, ale pro vládu má pouze orientační hodnotu. Prosím, pokud máte možnost sehnat nějaký podpis, vytiskněte si papírovou a s podpisy ji poté zašlete zpět Nedoklubku.

Triptych mých článků k předčasným rodičům a jejich kulíškům:
Zmarchrob je novým poradcem ministra zdravotnictví - 3. díl - o tom, co cítí kulíšci a jejich rodiče



Tvrdé či měkké normy pro neonatologii?

17. dubna 2011 v 23:45 | Edith Holá |  SOCIÁLNÍ a jiná témata
Je to neuvěřitelné, ale většina z nás je stále zvyklá odsoudit člověka a ne jeho čin nebo jeho názor. Ministr zdravotnictví má už za výrok o nezachraňování předčasně narozených dětí do 25. týdne nálepku "ministr smrti". Dnes jeho odsouzení šlo v Britských listech ještě dál: Kdyby matka Leoše Hegera budoucího ministra potratila, zasloužila by se o stát... (celý článek zde).

Vím z novinářské branže, že se články často i musí kvůli čtenosti psát radikální. Jsem proto ráda, že nejsem novinář a prodejnost novin tedy nemám na svém hřbetě. Mé tři články tedy byly ještě mírumilovné. Ministrovi Hegerovi podle mě pouze našeptává pekelník Zmarchrob, ale neodsoudila jsem ho jako člověka. Kolem jeho výroku je příliš mnoho emocí. Je to dobře. Ale zároveň se v těch emocích nějak vytrácí odborná diskuse o pravidlech v případě, že se budou zachraňovat děti pod 25. týden. Víte z mých článků, že jsem proto, aby se miminka zachraňovala od 24. týdne. Aby záchrana ještě dříve narozených mezi 22. až 24. týdnem, ale často i těch s gestací 25. týden byla posuzována individuálně. Lékaři a rodiče nejlépe vědí, jestli se s miminkem rozloučit a umožnit mu důstojně odejít nebo ho zachraňovat.

Zákony by měly ošetřovat to nejzávažnější. U nás ale jsme zvyklí obcházet i zákony. Pomohou nám tedy pravidla nebo ne?Pravidla také nikdy nemohou obsáhnout každý jednotlivý případ. Bude zase záležet na odbornosti lékaře a rozhodnutí rodiče.

Osobně si myslím, že by určitá pravidla mohla být. Petici za předčasně narozené děti roznáším, kudy chodím. Je to ambivalentní téma, tak se často stává, že právě ženy nepodepíší. Nepodepsala ani rehabilitační, k níž se synem chodím na hipoterapii. Chyběla ji právě ta pravidla. Měla zkušenost, že se občas lékař snažil zachránit i mrtvé dítě, protože je to jeho povinnost vzhledem k zákonu. Dítě oživil a matka ho ani nechtěla vidět. Bylo jasné, že to bude člověk trvale upoutaný na lůžko a odkázaný na ústavní péči.

Konzultovala jsem to s předsedkyní Nedoklubka Lenkou Novotnou. Její úvaha směřovala spíše směrem, že tato společnost ještě není připravená na pravidla. Je to žena, která má vlastní zkušenost s nedonošenými dětmi a v této oblasti se pohybuje několik let, proto je dobré vzít její názor jako důležitou informaci. Na co tenhle národ tedy ale má?

Odsuzování celého člověka za nějaký výrok, šetření na bezbranných, úplatkaření, odposlouchávání bez povolení, rekordně drahé státní zakázky ... Jsme prohnilejší než ostatní státy? Jak to že v jiných státech lze po špatné zkušenosti upravit zákon a nastolit jasná pravidla s doporučením, že v některých případech je to na odborníkovi, aby individuálně posoudil situaci a u nás to nelze?

Mně osobně pravidla chybí. Rozhoduje se mi pak lépe, když si mohu přečíst odbornou dikusi, odborná pravidla, odborná doporučení kompetentních lidí. Silniční provoz je také s pravidly. Přesto občas může dojít k vyhodnocení situace, že udělám něco jinak, abych zachránil situaci před horší katastrofou. Mám i osobní zkušenost, že například ve státním systému přidělování dětí do pěstounské péče a adopce je to také bez pravidel. Zákon je, ale děti se přidělují i těm, co nemají doporučení od psychologa nebo dokonce mají negativní posudek. Je to o lidech.

Nezbývá než říci, že tento stát je nějak prohnilý. Jsme však všichni jeho občani, takže se nemůžeme vymlouvat jen na ty na vrcholu. Stále doufám, že nejsou etickou vizitkou nás všech. Stále si myslím, že kdyby většina lidí prošla sebezkušenostním výcvikem, bylo by u nás líp. Jinak je to stále jen o tom hospodkém emočním nadávání, odsuzování druhých, okrádání státu a aktuálně šetření na maličkých.

Myslíte si, že pravidla by v našem národě pomohla k jasnějšímu postoji o zachraňování předčasně narozených před 25. týdnem? Nebo na to nemáme? Nebo potřebujeme tvrdé zákony, jichž se budeme otrocky držet? Anebo jsme již schopni se rozhodovat zodpovědně a eticky správně i v případě tzv. měkkých norem?

A závěrem mě velmi udivilo, že pokud vám v porodnici zemře dítě, tak ho nemůžete pohřbít. Tato debata o nedonošeňátkách mezi 22. až 24. týdnem, je také o tom, zda je lidštější je zachraňovat nebo je lidštější je nechat umřít. Psala jsem o důstojném rozloučení se. Jenomže důstojné rozloučení u nás není možné. Miminko vám ani neukáží. Tady uvádím zkušenost maminky, která porodila dítě ve 22. týdnu, které žilo jen pár minut: "Chtěli jsme naše miminko pohřbít, což není v našem zdravotnictví obvyklé. Už jsme nedoufali - po několikadenním vyjednávání s nemocnicí a následně s pitevnou (kde na nás v případě, že si pro tělo přijedeme, chtěli poslat policii) - že tělo našeho dítěte vybojujeme. Podařilo se - i díky ochotě primáře porodního oddělení. Vydali nám rodný list a proběhl řádný pohřeb. Později jsme zjistili, že po právní stránce je povoleno pohřbívat děti, které při porodu projevují známky života a váží více než 500 g (pokud váží méně než 500 g, ale žijí alespoň 24 hodin, pak mají rodiče na rodný list také nárok). Zdravotnické zařízení je povinno nahlásit příslušnému matričnímu úřadu narození živého (i mrtvého) dítěte. Na vydání rodného listu jsme tedy měli plné právo. Navíc v takovém případě nemůže být s dítětem nakládáno pro lékařské potřeby, protože po právní stránce došlo k porodu a nikoliv k potratu. (celý smutný článek nejen o tom, ale i o aroganci zdravotníků k malé pár minut žijící holčičce zde)."

Pane Bože, za co všechno člověk v tomhle státě musí bojovat. Za život svůj, za život svých dětí, za možnost jejich pohřbení, ...

Pro ty, kteří také nesouhlasí s tím, že by se předčasně narozené děti měly zachraňovat paušálně až od 25. týdne, jak prohlásil ministr, o.s. Nedoklubko už připravilo i papírovou petici. Internetová má už přes osmnáct a půl tisíc podpisů, ale pro vládu má pouze orientační hodnotu. Prosím, pokud máte možnost sehnat nějaký podpis, vytiskněte si papírovou a s podpisy ji poté zašlete zpět Nedoklubku.

Triptych mých článků k předčasným rodičům a jejich kulíškům:
Zmarchrob je novým poradcem ministra zdravotnictví - 3. díl - o tom, co cítí kulíšci a jejich rodiče





Fialová barva je královská

17. dubna 2011 v 19:25 | Edith Holá |  Téma týdne
Barvy mají svá poselství. Barvami se dá léčit. Pokud rozumíme barvám, můžeme si jimi podpořit psychiku a duchovní růst. Mnozí z nás to dělají intuitivně.

Neoblékám barvy podle nálad. Ale podle období, v nichž se nacházím.

Když jsem opustila svůj domov a vrhla se do víru života. Začala jsem jako mnoho náctiletých nosit na sobě jen černé barvy. Černá je elegantní a prakticky vždy vypadáte dobře, společensky ... Ale čeho je moc, toho je příliš. Taky si černým oblečením zakrýváte všechna centra. Tělo nedostává energii. Pokud nosíte černou stále i několik let, nemusí to být s vaší psychikou a z ní pramenících nemocí právě nejlepší.

K černé jsem tedy přidala červenou. Buď to byl svazek červených korálků nebo postupně opravdu kus oblečení. Červená je první čakra. Kořenová. Znamená uzemnění. Mentální vývoj začíná právě od ní. Tělesný vývoj od narození jde naopak od korunní čakry ke kořenové. I když jsem byla dospělá, zřejmě jsem začínala od začátku. Dětství a dospívání bylo obsaženo v černé. Má vůle žít smysluplněji dostala energetický povel v červené. Červená čakra se nejvíce rozvíjí mezi prvním a sedmým rokem.

Tak šel čas. K černé jsem pak přidávala žlutou a někdy tyrkysovou. Žlutá je třetí čakra, aniž bych to tušila. Solar plexus. Tyrkysovou, pokud jsem ji na sobě zvládla, jsem se pokoušela otevřít svá komunikační centra. Později jsem se dozvěděla, že je to čakra krční. Opravdu komunikační.

V době svého posledního vztahu před terapií jsem přidávala různé odstíny růžové. Srdce se otevíralo. Ale na terapii jsem až do půlky opět sedávala v černých a hnědých barvách. Nebyla jsem sama. Pravda někteří měli na sobě ještě šedivou. Ke konci tříměsíční terapie jsme se začali všichni vracet nejen k barvám. Ženy rozkvetly, muži se rozzářili.

Po terapii jsem měla dlouhé, velmi dlouhé období oranžové. Druhá čakra. I když jsem se pokoušela občas si koupit nějaký ten vršek na sebe jiné barvy, odešla jsem z obchodu zase s něčím terakotovým, oranžovým, meruňkovým nebo broskvovým. Hledání vnitřní radosti. Slunce v sobě. Uzdravovala jsem. Oranžová také přivádí do života nové vztahy, nové přátele. To všechno jsem potřebovala. Blízké lidi. Na krátký úsek zkušeností s meditací vipassana a křesťanskými kontemplacemi jsem začala nosit i barvy, které v sobě obsahovaly fialovou. Ale jen velmi krátce. Asi rok. Na jemně hmotnou úroveň jsem nebyla ještě připravena. Stíny byly sice na světle, ale neprošla jsem usmířením, zahojením, odchodem ze špatných kruhů a odpuštěním.

Už téměř rok bloguji. Moc jsem nevěřila tomu, že vypsáním se z traumat se opravdu může příběh posunout. Bludné kruhy ukončit. Ale čím dál jsem od prvních měsíců svého blogování tím více zjišťuji, že se někdy až cítím nepatřičně. Proč? Protože má páteř se neohýbá pod těžkým pytlem bolestí a ran. Již několik měsíců můj šatník a věci kolem fialoví. Můj zrak když padne na lila barvu, tak se až mé tělo zastaví pocitem vnitřního štěstí. Pravdivé vnitřní radosti. Fialová barva je královna barev. Obsahuje všechny barvy okolo. Je to barva korunní čakry. Královská. Sedmé čakry, která je na koruně hlavy a často se zobrazuje fialovobílá. Voní osvobozením se od tísně a vyrovnáním se s darem života. Voní touhou po naplňování svých tužeb. V doprovodu fialové barvy se otevíráme službě životu, která nemusí být veliká, ale je činěna ve svobodě a volnosti. Je díkůvzdáním za to, že že jsem. Tento veliký dar nemůžeme splatit. Fialová nás však vede k hluboké vděčnosti, za to kým jsme a k přijetí naší duše. Díky jejímu svitu v nás nahlížíme a uchopujeme života bez posuzování, co a kdo je spravedlivý. Otevřená královská fialová značí, že rány byly zahojeny a proměny z výčitek v lila poznání. Už nepíši věty, které se snažím správně vymyslet, ale přicházejí skrze toto nahlížení. Které nebylo ze dne na den. Byl to obrovský proces. Někdy se Achillova pata ozývá jako připomínka lidskosti, trpělivosti a bolesti světa, ale už mě nesmete jako bouřná vlna. Pravdivě prožiji každou emoci, ale ta se mnou už nezacloumá a neotřese mě v základech, v kořenech. Toto je poselství fialové korunní barvy. Nelze ji otevírat vlastní vůlí. Lze ji hledat svým procesem v pravdě, svým hledáním smyslu. Otevírá se sama v různých obdobích života a opravdu voní. A pokud je život pravdivý dál, zůstává. Na konci života díky ní září naše duše více než tělo, proto tělo odchází a umírá.


Můj hmotný úlovek posledních dnů,
malý fialový notýsek posetý fialkovými kamínky, dokazuje, že fialová absorbuje v sobě všechny barvy okolního světa. Zkoušela jsem fotit bloček z mnoha úhlů, vždy se na fotce objevil rej dalších barev. Fialová je prostě barva královská.


(K tématu týdne na blogu.cz "barvy" jsem ještě napsala Barvy deště, Smutným barvám navzdory a loni článek o tom, které barvy miluji a které ne zde)

Poslední odstavec je na základě mých zkušeností s fialovou barvou z posledních pár měsíců a velmi volně podle knihy Poselství barev od MUDr. Jana Paloučka (Integrál Brno 2009)

K první fialové mě přemluvila prodavačka v září před dovolenou. Měla pocit, že je to jediná barva, která ke mně patří. Byla jsem z toho překvapená. Konečně začala být v mé auře, jinak si to neumím vysvětlit. Pod šatama se schovávají dvě má zlatíčka.




Ohýbání hřbetu před ...

17. dubna 2011 v 9:52 | Edith Holá |  SOCIÁLNÍ a jiná témata
Ještě po týdnu mám z jednoho článku v Respektu stejné emoce, jako když jsem ho četla. Možná dokonce větší. Když jsem ho převyprávěla manželovi, tak jsem pro absurditu strachu z autorit a lží nebo mlžení tělem proběhly emoce nevídaného druhu a nevídaných rozměrů. Každopádně se domnívám, že je to specialita českých lidí, protože jsme žili dlouhodobě v totalitě a bájením nebo milsordnou lží jsme se naučili fungovat. Často si ani neuvědomujeme, že tak jednáme nebo mluvíme. Prostě neumíme se psotavit čelem k tomu, co děláme a proč jsme tak učinili. Zvlášť když před námi stojí autorita, která dokonce může ovlivnit náš život třeba sponzorským darem. Manžel si myslí, že je to tak všude na světě. Před sponzory se musí ohýbat hřbet. Není to partnerský vztah. Jejich peníze potřebujeme k lepšímu provozu nebo právě k lepší kvalitě života dětí v dětských domovech. Nechce se mi ale věřit, že k tomu patří jakékoliv praktiky. Zastrašovaní a pod. Manžel argumentoval, že zřejmě ano, ale vzpomněl si na filmy anglické z dob ix let zpátky, kde byly ukázány, jak se fungovalo v pasťákách a v sirotčincích . Z vlastní zkušenosti bych nemusela chodit do Anglie padesátých let. Vždy když k nám někdo přijel, do naší adoptivní a pěstounské velkorodiny, tak jsme také mlčely na otázky, jestli nám je doma dobře, jestli nás někdo trestá a pod. Neseděla vedle nás teta ale máma, která si nás dobrovolně vzala.

Dětský domov v Jemnici se vloni chystal na návštěvu první dámy. Nadace Livie a Václava Klausových sponzoruje dětské domovy, tak se muselo ulízet víc než jindy. Jemnické děti musely doslova piglovat vše uvnitř i okolo dětského domova. Např. za pomocí šroubováků čistily chodníky. Jeden z obyvatelů, Gracián Svačina, začínající žurnalista, si udělal ironickým článkem v časopisu pro dětské domovy Zámeček z úklidu srandu.

Za článek byl odměněn výhružkami o vyhazovu z dětského domova. Argumenty? Ředitel jiného dětského domova napsal do stejného časopisu, že Gracián si neváží toho, co pro něj dětský domov udělal, že díky nim studuje VŠ. V dětském domově vyrostl za státní peníze a z peněz daňových poplatníků ... A zeptal se, co bude jednou z takového člověka? Moje adoptivní máma vždy argumentovala tím, že si nevážáme čistého ošacení a vzdělání, které nám dala.

Za vším je tedy strach o budoucnost takového nevděčníka. Gracián ublížil i své paní ředitelce, když její touhu mít naklizeno před velkou návštěvou, popsal. Doslova si myslí, že ji zesměšnil. Najednou po několika měsících napsali i jeho kamarádi z dětského domova proti Graciánovi protest a otiskli ho v Zámečku.

Když novinář Respektu dorazil na ohlášený rozhovor s dětmi, tak seděly všechny připraveně kolem tety - vychovatelky. Mluvila jenom teta. Mluvila za děti a opakovala věty z dopisu a své vyjádření k němu. Chichotající děti se ztišily, až když novinář položil otázku: Není to příliš silné organizovat hromadný odsudek kamaráda? Promluvila opět teta Andrea, že nic neorganizovalaa dokonce říká, že za ní děti samy chodily. Děti mlčí. Nakonec se novinář zeptá, jestli je mezi dětmi někdo, kdo opravdu za tetou sám přišel. Teta ukáže na jednu dívku. Dívka řekne, že ano, ale na další otázky mlčí. V tom se otevřou dveře a jiná teta mluví o tom, že děti už jsou unavené. Je to povel, aby odešly do svých pokojů. Na odchodu se bratr Graciána a jedna z dívek odváží říci, že Gracián měl pravdu, že jsme uklízely až moc, ale nelíbilo se jí, že v článku byla sprostá slova. Proto chápe tety, že je to naštvalo.

Obraz mlčících dětí, kteří nesmí mít svůj názor ze strachu, co by bylo ... Jak známý obraz z mého dětství, ale jak je vidno takové obrazy mohou být viděny i v tolika let svobodné zemi.

Vůbec nechápu, proč se ředitelé a vychovatelky nepostavili čelem za své rozhodnutí. Mohli si naopak Livii Klausovou ještě více naklonit a dostat tak případný sponzorský dar, bez něhož se neobejdou. Kdo by neuklízel, když má přijet návštěva, která jezdí jen zřídka nebo dokonce třeba i jen jednou za život? Přeci všichni. Není to pro dokonalost, abychom svůj domov udělali krásnějším a voňavějším. Je to přeci úcta k vzácné návštěvě. Kdyby tohle řekli, mohla být celá kauza smetena a první dáma poctěna.

Neumí se jen Češi postavit čelem k tomu, co nařídili? Nebo je to obecná vlastnost lhát a zastrašovat druhé, dokud to nepraskne a teprve, až když někdo ukáže tu trapnost ve světle, tak se začnou nějak ospravedlňovat?

Potom, co otiskl Respekt vloni Graciánův podle mě ironicko-hořko-smutný fejeton, tak mu zavolala sama první dáma. Divila se, proč Gracián takhle očerňuje dětský domov zrovna v době, kdy tam byla na návštěvě. Gracián jí prý skočil do řeči, že článek nepochopila, že nebyl proti ní. První dáma se rozčílila, jak někdo může říci, že něco nepochopila, když ona je první dáma.

Nejsmutnější na tom je, že v dětském domově pobyla hodinu. Na vycíděné pokoje a krásně uklizenou zahradu se nešla ani podívat. Shlédla připravené pásmo, vyslechla si naučené věty, čím děti chtějí být ... a se staženými neprůhlednými okénky zase odjela. Shodou okolností jsem o víkendu byla poprvé navštívit svou nevlastní sestru v dětském domově rodinného typu. Proč odešla z naší adoptivní rodiny, mí čtenáři vědí. Okoukla jsem všechno a na terase jsme si dali kafe. Možná děti dětského domova by spíše uvítaly dát si colu a jen tak podebatovat. Za velké uklízení si zasloužily víc:-) a ne stažená okénka u auta. Jenže bonton první dámy tohle nedovoluje. Nebo první dáma sama? Vždy je všechno o lidech.

Doufám, že po tomto mém článku, nepřijede první dáma k nám. I přestože jsou mi vládní činitelé i první dámy ukradené, tak kdyby měla přijet, tak stříhám naši zahrádku i nůžkami, aby vypadala úžasně.

______________________________________________________________________________________________________________
Respekt 15/2011 "A pak to Gracián napsal" (starý článek o jednom dni "Návštěva paní prezidentové" od Graciána Svačiny je v Respektu 42/2010)

Smutným barvám navzdory

13. dubna 2011 v 14:38 | Edith Holá |  Téma týdne
Zatažené barvy ve mně

Zrovna když jsem se rozhodla, že začnu zase na blogu psát pro sebe a ne jen odborné články a texty pro druhé, tak se objevila věta: Jedna z komponent systému nepracuje správně. Zkuste to prosím znovu. Otevřela jsem si wordový šuplík.

Na blogu.cz jsou tématem týdne barvy. Miluji barvy. Přesto v tomhle pošmourném počasí a mém slzavém údolí mě nic nenapadá. Manžel se mě tentokrát sám zeptal, co je za téma. Když slyšel, že barvy, tak se lekl, že zase nebude co jíst a pít, protože budu psát a psát. Jenže já už k barvám, které miluji na sobě a ve svém domově napsala. Tak jsem včera namísto blogování běsně uklízela. Naštvala jsem tím všechny své tři chlapi a sebe stejně neuklidnila ani neuspokojila.

Nesnáším tohle počasí. Hnusné. Vítr a jenom vítr. A k tomu zataženo. I růžová magnolie zešedivěla. Okrasné keře v naší zahrádce jsou pořád ještě bez zeleného. Chybí jim sluníčko. Mně taky. Červený javor vypadá chcíple a přitom je jindy to nejhezčí, co v naší zahrádce hýří všemi odstíny červené, rudé, bordó, fialové ...

Dneska bych nejradši se svým synem poručila větru a dešti. "Jděte pryč, nemáme vás rádi."

Nedávno někde v komentářích psal Malkiel, že blog má člověk nejdříve pro sebe a pak začne psát pro druhé. Zůstala mi ta myšlenka v hlavě. Něco na tom je. Je fajn když se člověk může jen tak vypsat a je fajn, když může napsat něco odbornějšího pro druhé. Škoda že blog nemá lepší způsob grafického rozlišení pro rubriky.

Každopádně jsem od včera pořádně smutná z toho, že sbírat podpisy za předčasně narozené děti není lehké. Většina lidí má ambivalentní postoj. Já taky ale přesto si myslím, že nemá nikdo právo jim nedat šanci. Rehabka včera na hipoterapii také petici nepodepsala. Ani jsem netušila, jak moc mě její slova zasáhnout. Jsem strašně propustná. Mám jasný názor, mám z něj radost, mám radost, že mohu Nedoklubku aspoň něčím pomoci a stejně pár vět ze strany zdravotníka mě dostanou.

Večer mi pomohla kamarádka. Má tři děti. Dvě se sluchovým postižením a jedno s ADHD. Přesto se petice chopila jako ďas a roznáší ji všude. Napsala mi slova, že se drží myšlenky: Kdo pomůže maličkým, pomůže Bohu (nebo jak to přesně je).

Taky mi napsala komentář paní z barevného sídliště v Čakovicích.

Náš byt v novostavbě, kterou developer ještě ani nezapočal, bude stát před nimi. Severák, který tam duje je prý pořádný. Ani nemohou mít na terasách kytky. Fajn. Takže namísto slunění na terase se budu přidržovat dveří, kdykoliv na ní vylezu, jinak severák mých padesát kilo odnese v dál.

Barvy ve mně jsou smutné. Nic se neblýská, všechno je matné. Jižanské barvy mě netěší ani na fotkách.


Matýsek se zase dívá na Pipi punčochatou. Možná by stálo zato navzdory hnusným barvám ve mně i venku si navléknout jednu punčochu oranžovou a jednu zelenou jako má Pipi. Vzít si nejveselejší šaty a nejveselejší bundu a vyrazit. Navzdory všemu …

Tak já jdu malovat Pipi punčochatou. Matýsek to zase chce.




A víte, že mi to pomohlo! :-)
Rozesmály vás také mé barevné tváře Pipi?

(K tématu týdne "barvy". Které barvy miluji a které ne jsem popsala v článku zde. Na závoďáckém blogu mých synů je fotografický příběh Barvy deště a můj nedělní článek je o vlivu barev na mou psychiku Fialová barva je královská)

TT žebříček - peklo a petice Nedoklubka

11. dubna 2011 v 22:16 | Edith Holá |  ŽEBŘÍČKY z článků na téma týdne
Můj žebříček k tématu týdne na blogu.cz, kterým bylo "peklo", naleznete zde. Omlouvám se, ale chtěla bych úvodní stránku svého blogu ponechat ještě pár dní pro triptych o předčasně narozených dětech. Zvláště kvůli čtenářům, kteří přicházejí přes odkaz na můj článek na fb Nedoklubka.

Pro ty, kteří také nesouhlasí s tím, že by se předčasně narozené děti měly zachraňovat paušálně až od 25. týdne, jak prohlásil ministr, o.s. Nedoklubko už připravilo i papírovou petici. Internetová má už přes sedmnáct a půl tisíc podpisů, ale pro vládu má pouze orientační hodnotu. Prosím, pokud máte možnost sehnat nějaký podpis, vytiskněte si papírovou a s podpisy ji poté zašlete zpět Nedoklubku.

Triptych článků k předčasným rodičům a jejich kulíškům:
Zmarchrob je novým poradcem ministra zdravotnictví - 3. díl - o tom, co cítí kulíšci a jejich rodiče

Zmarchrob je novým poradcem ministra zdravotnictví

10. dubna 2011 v 11:13 | Edith Holá |  SOCIÁLNÍ a jiná témata
Na blogu.cz je tentokrát téma týdne "peklo". Když si odmyslím peklo, které jsme mnozí z nás popisovali u tématu "posmrtný život" někdy v lednu, tak mi toto slovo evokuje peklo v nás nebo peklo, kteří nám připraví druzí. V tom druhém případě se používá termín "páchání dobra". Pod rouškou dobra nám rodiny ze života udělají peklo. Někdy ale ve svém životě jsme vystaveni situacím, které rozpoutají v nás tak velké emoce, že zprvu si myslíme, že je to emoční peklo. Pocity viny, zmaru, nezvládání, přání si, aby druhý zemřel ... Je otázkou naší vyspělosti a psychosociální pomoci, jak své peklo v sobě zvládneme. Je otázkou etické úrovně, jak zvládne zmarchrobské našeptávání z pekla vůči druhým, celá společnost a její vládní představitelé. Jeden pekelník, možná na šéfovském místě, našeptává ministru zdravotnictví, aby se malá nedonošená miminka nezachraňovala. Kdysi se děti nedonošené a děti narozené s viditelným postižením házely ze skály. Pokud tedy rovnou nezemřely. Dnes mohou díky vysoké úrovni zdravotnictví žít. Někdo ale nahlíží jejich kvalitu života jako méněcennou, tak je odpraví, protože společnost stojí moc peněz. Zmarchrob (postava z fantasy knihy Rady zkušeného ďábla) se raduje. Zase se nedodrží páté přikázání: Nezabiješ!

Už tři dny se brodím emocemi z článků o nedonošených dětech a jejich rodičích. Článek mám v hlavě nebo spíše v nádrži plné emocí ale na blogu stále rozepsaného nic. Komentáře pod včerejším článkem mě konečně nakoply k psaní. Kdysi jsem chtěla a dokonce zkoušela pracovat v pomáhajících profesích. Naštěstí jsem prošla sebezkušenostním výcvikem u Jitky Vodňanské a vím, že to moje nervy a emoce neunesou. Z dvacetičlenné skupiny jsme byli jen dva, kteří vždy stoprocentně cítili utrpení druhého a i slova s nějakým emočním nábojem v nás zanechávají stopy těchto emocí. Takže pokud bych pracovala s trpícím klientem moc bych mu nepomohla. Trpěla bych jako on. Má to i své klady. Pokud si hlídám své hranice blízkému člověku z okolí mohu poskytnout tu nejlepší pomoc, kterou potřebuje, pokud ho postihne neštěstí. Vím, jak se cítí a tudíž vím, co potřebuje. Nepotřebuje rady, nepotřebuje můj verbální projev, potřebuje vědět, že někdo chápe, jak se cítí bez jakéhokoliv posuzování byť skrytého ... Potřebuje vědět, že může i o půlnoci zavolat a mluvit a mluvit, plakat nebo se hystericky smát, může i nadávat, může i tvrdit, že všechno je špatně ... jsem schopna ho i doprovodit do krizového centra nebo do střediska rané péče nebo jiné svépomocné skupiny pro tu kterou "potíž", pokud dotyčný nahlédne, že je to opravdu potřeba. A tohle všechno potřebují předčasní rodiče. Naslouchání a být s nimi bez posuzování situace.

Takže jsem vlastně začala rodiči. Příběhy těchto předčasných maminek začaly tím, že pro bolesti dorazily na gynekologickou prohlídku. Tam jim řekly, že rodí. Porod mimo plán. Totální šok. Zmatek. Nemáme jméno, nemám tašku s věcmi na miminko, ... Jak to? To je přeci brzy. Je mrtvé? Není! Umře, když je tak malé? Bude postižené? Já ho nechci! Co jsem udělala špatně? Zastavte to, prosím. Ještě nemohu rodit, miminko je moc malé. Jde to jen na 48 hodin? Vydržím všechno, jen to zastavte. Bude postižené! Bude postižené. Bojím se. Možná umře. Mám hrůzu. Bylo by to tak lepší. Nebo já. Co si s ním počne manžel. Musím to zvládnout. Už rodím. Nejde to zastavit. Prosím, zachraňte mé miminko. Za každou cenu. Jen ať přežije, i kdyby mělo být postižené.

Nepláče? Nedýchá? Nemohu ho mít u sebe? Nemá kůži? Nemůžu na něj sahat? Kdy ho můžeme vidět? Prosím, prosím, zachraňte ho. Bojuj, můj šmrdolko. Pláču.

Má šanci! Díky Bohu. Jsou to bojovníci, nebojte! Je to teď na něm. Má jen pár procentní šanci, ale bojuje.

Sedíme s manželem u proskleného kvádru. Malinký drobek je naše dcera. Všude hadičky. Přístroje blikají, pípají, ... Jsme šťastní. Žije. Můžeme tu být dvě hodiny. Pro miminko je prý důležitá pozitivní podpora. Chci mu povídat pohádku, ale mezi slovy pláču. Manžel taky. Dvě hodiny jsou dlouhé. Už nevíme, co tu máme dělat. Jsem strašně unavená. Chtěla bych spát a spát. Možná navždy. Tohle nemohu zvládnout ... Musím bojovat, když to dokáže moje malá, tak musím vydržet. Přinášejí oblečky jako na panenku. Maminky tady šijí na drobečky oblečení. Takové mini velikosti se neprodávají. Trochu mohu při oblékání pomáhat. Ale bojím se. Sestra to zvládá lépe. Má dcerka už je oblečená. Prý je těmto kulíškům zima i v prosklené peci, jak tomu s manželem říkáme. Díváme se na ní s lepším pocitem. V oblečcích je větší než pytlík mouky. Vypadá skoro jako normální miminko. Už musíme jít. Posíláme jí vzdušnou pusu. Jsem úplně vysílená. Emoce strašně unavují. Až si odpočinu, půjdu s ostatními maminkami šít oblečky. Díky Bohu za tento dobrý nápad. Manžel odchází. Jen se otočil, poklesla mu ramena. Je na vše sám. Přátelé o tom nechtějí moc slyšet. Říkají, že jsme to měli dát pryč. Máme na krku hypotéku. Je na všechno sám. Já jsem zatím tady s ostatními a se svou bojovnicí.

Všechny rodiče bojují za své dítě. Prožívají i ambivalenci, jestli to opravdu neměli vzdát. Co když to naše dítě ani nechce udržovat při životě? Pohybují se od čiré hrůzy z postižení dítěte, z jeho budoucnosti k naději, že to nějak dopadne a zvládnou to. Mnoho měsíců hledají viníka. Maminky si výčitají, že něco v těhotenství udělaly špatně. Mají pocity méněcennosti, že nezvládly donosit své dítě a porodit ho zdravé. Mnoho let si odžívají stres z této těžké situace. Vztah ke svému dítěti často nelehce hledají. Po několika měsících matku s miminkem propustí. Tím však náročná práce s ním nekončí. Denodenní návštěvy lékařů. A ne jednoho. Donedávna roztroušené po celé Praze. Trávili tak hodiny u lékařů. Péče o nedonošené miminko je velmi náročná. Jsou náchylnější po propuštění z porodnické péče na infekce víc než ostatní miminka. Návštěvy přátel se nedoporučují. Matka se dostává do ještě větší izolace než ostatní ženy s miminkem. S miminkem se musí denně rehabilitovat. Má problémy s přijímáním potravy. Otec jim dělá taxikáře, své emoce neventiluje, protože vidí svou ženu na pokraji sil, chodí do práce a počítá, jak utáhne s postiženým dítětem ještě hypotéku. Není najednou na druhé koleji jako při narození zdravého dítěte, ale na úplně odstavené koleji. Pokud si rodiče nenajdou i mimo porodnici psychosociální pomoc, jsou tohle první krůčky k odcizení rodičů, které končí odchodem tatínků častěji než v rodině se zdravými dětmi. Někde jsem četla že až v devadesáti procentech muži odcházejí, pokud dítě je s postižením. Myslím se, že docházení do skupiny rodičů s nedonošenými miminky a požádání o psychologickou pomoc není prohrou, ale naopak odvahou situaci zvládnout a své dítě nehodit "ze skály" ani v pozdějším věku jako to dělávali s postiženými dětmi kdysi. Pekelný Zmarchrob se totiž raduje i z každého zkaženého vztahu.

A co cítí a trápí miminka, která se vejdou do dlaně?
Malý bojovník v inkubátoru může v kritických dnech podstoupit až padesát lékařských zákroků. (Jinak v průměru čtrnáct.) Od rutinních odběrů krve až po zásadní operace. Proto jejich rodiče, ale i lékaře zajímá, jestli trpí a cítí bolest. Podle reakcí v mozku, miminko nepříjemné úkony vnímá, i když na ně viditelně nereqaguje. Neurologové už dnes vědí, že i nezralý nervový systém nedonošeného dítěte, prožívá stres. Snaží se tedy miminko před každým úkonem uklidnit. Často nemohou medikamentózně. Osvědčila se glukóza. I tak malý tvor miluje sladké. Dítě si spokojeně cumlá glukózu ze smotku vatičky a nechá si tak klidněji udělat nějaký ten úkon. Dalšími signály je pláč, výraz tváře a pohyby. Při výzkumu odebírání krve z patičky, které je bolestivé se zjistilo, že deset dětí z 33 nejevilo známky bolesti. Přesto, ale jejich centrum v mozku bolest zaznamenalo. Musíme to brát vážně, že tyto děti cítí bolest, i když nic nesignalizují. Jako mnoho dětí i dospělých v životě. V mapě každého těla zůstává vše, co prožijeme. Opakované utrpení a bolest někdy i mozek trochu pozmění. I přestože mnohé nedonošené děti se časem donošeným vyrovnají a jsou zdravé, tak jejich nervová soustava může být citlivější. Jejich projevy mohou být i na běžnou situaci neadekvátní. Nebo naopak znám i děti, které se smějí i v situaci, kdy druhý by trpěl. Poruchy učení a pozornosti má dnes skoro každé druhé dítě. Můj syn rovněž. A to je donošený. Jen jeho tělo žilo několik týdnů se střevními bolestmi, ale lékaři nepoznali, že se schyluje k zástavě střev. Se zástavou střev v pátém měsíci bojoval sedm hodin. I když se na to umírá během tří hodin (články Strach o Kubíka od jeho početí a Píseň, která mému synovi pomohla vybojovat život). Pak musel vydržet převoz na chirurgii a operaci. Tři dny v umělém spánku. Probouzení a dvakrát zkolabování plic. Dalších deset dní byl připojen na JIPu na různé přístroje a tři hadičky zapíchnuté do krku. Přesto se na nás smál a my u jeho postýlky plakali, kyž nás tam konečně pustili. Byly to slzy štěstí ale i slzy z prožitého utrpení a strachu zároveň. A on se smál. Tenkrát jediná myšlenka, která mi pomáhala přežít, když jsme ho nesměli vidět a mohli jsme čtyři dny pouze telefonovat, byla: Když on bojuje, tak já za něj a pro něj vybojuji mateřské mléko. Měla jsem pocit, že kdybych přestala odsávat, tak mé dítě umře. Odsávala jsem tak dlouho dokud mi nedovolili ho kojit. Nejdříve směl do střev přijít jen čaj ze stříkačky. Se smrtí na jazyku u svého syna jsem se intenzivně vyrovnávala rok a půl. (Články o Kubíkově jinakosti a ADHD viz níže pod čarou). Proč to píšu? Matka se svým dítětem je propojena pupeční šňůrou, i když byla po porodu přestřižena. Kdybych byla na JIPu se svým nedonošeným dítětem, tak bych šila od rána do noci pro něj oblečky. Bojovala bych s ním o jeho život a třeba bych odsávala i několik měsíců, kdyby to bylo možné. Malinkatá děťátka menší než odsypaný pytlík mouky a jejich rodiče jsou neuvěřitelně velcí bojovníci.

Náš syn si prožil nebe, ráj a peklo tady na zemi. A my s ním / a někdy dodnes :-) /. Foceno po návratu z JIPu. Poprvé ve své postýlce a naposledy. Spal od té doby se mnou. V nemocnici jsme spolu byli přes tři týdny. Pár prvních dní byl na JIpu sám v umělém spánku. Ve svých dvou a půl letech se sám rozhodl, že mateřského mléka bylo dosti a odstěhoval se do svého pokojíčku.
Známé Sartrovo rčení "peklo jsou ti druzí" možná doslovně pochopil nejen pan ministr Heger. Nedonošené dítě, které se bude vždy potýkat v životě s nějakým tím handicapem, nesplňuje kvalitu života podle nastavených měřítek, takže zřejmě přináší druhým jen to peklo. Jenže Sartra vlastně štvalo, že druhý lidi potřebujeme, i když by je tak rád nemusel. Nejsme schopni vůči druhým přesahu a to nám vlastně kvůli nim přináší to peklo. Když čtete příběhy rodičů s nedonošenými dětmi a dětmi s postižením pocítíte, že emocionální peklo si prožili všichni během pár prvních měsíců až roka dítěte. Tyto děti však přišly na svět, aby nejen rodiče naučily přesahu. Rodiče mluví o svých kulíšcích jako o štěstí i přes všechny strasti, které s nimi měli a do budoucna je čekají. Jsou to pro ně ti, co přežili. Ti, co si vybojovali život. Tyto děti dostávají do života často něco navíc. I přestože trpí jsou mnohem veselejší než ostatní děti. Žijí v jakémsi dětském úžasu. Jejich oči září navzdory všem lékařským bolestivým úkonům. Všechno, co se učí a musí naučit berou s legrací. Tyto děti jsou nějak zvláštně chráněny. Jako kdyby byly posly zpráv, že na světě je krásné být, i když trpím. Učme se od nich, že život je důležitý v tom, že nám byl dán. Vzpomeňme si na tato miminka do dlaně a jejich rodiče, jak o něj bojují a prosí. Srovnávání se s druhými, porovnávání se podle tabulek, to je peklo. Kdo z nás se do nějaké tabulkové normy vejde?

Petici za zachování hranic pro záchranu předčasně narozených dětí můžete podepsat zde. Je ale nutná registrace. Zabere to dvě tři minuty.

(K tématu týdne na blogu.cz "peklo" jsem ještě napsala zlu v člověku Peklo je prázdné. Peklo může být v nás. Tento článek je třetím a konečným pokračováním dvou předešlých: Zachraňovat nedonošené děti? kde je hranice? a Porody mimo plán - nedonošené děti v číslech.)

_____________________________________________________________________________________________________________
Mé články o synově ADHD jsou psány s nadhledem a humorně:

Předčasní rodiče s nedonošenými dětmi mohou najít pomoc a rady např. ve sdružení Nedoklubko (komentář paní předsedkyně je pod mým prvním článkem). Vypsalo výzvu lidem, kteří mají zkušenost s nedonošenými dětmi, aby jim poslali své příběhy (kontakt: info@nedoklubko.cz, luptacikova@nedoklubko.cz, na tel.: 602 68 25 40). Pomoc a rady naleznou také na webu BabyKlokánci a na blogu jedné zdravotní sestřičky. Nové centrum pro nedonošené děti po propuštění z porodnice vzniklo v březnu ve VFN na Karlově. Rodiče už nebudou muset jezdit po všech čertech, ale budou mít všechny lékaře pro své dítě na jednom místě.

Použité články:
Lidové noviny 9.7.2008 Cítí nedonošené děti bolest?
Vlasta 13.10.2010 Štěstíčka na hranici života
Zdravotnické noivny 10.12.2007 Nedočkavý příchod na svět
Psychologie dnes 2.12.2009 O malých nedočkavcích, předčasných rodičích a Nedoklubku
Žena a život 24.11.2010 Do dlaně miminka
Lewis, C.S.: Rady zkušeného ďábla (Návrat domů 2008)
MF Dnes 30.3.2011 Otevírá se nové centrum pro nedonošené děti





Porody mimo plán - nedonošené děti v číslech

7. dubna 2011 v 23:47 | Edith Holá |  SOCIÁLNÍ a jiná témata
Abych pravdu řekla, nečtou se mi ani odborné články lehce. Po třech přečtených novinových článcích a pár příbězích jsem v situaci, kdy se rozhoduji, jestli číst dál nebo se někde schoulit a vyplakat se. Zkusím se vypsat a články rozdělit tematicky. Nejprve se tedy chci věnovat spíše tomu, co to je předčasný porod, kolik dětí se u nás předčasně narodí a kolik jich je zachráněno. Uvidím, kolik vět je k tomu potřeba, jestli ještě bude možné něco připsat o stresové situaci po takových porodech mimo plán. Tak trochu se mi už ulevilo od emocí. Neštěstí druhých a ke všemu tak malých uzlíčků je pro mě na hranici emoční snesitelnosti.

Prcek ve vedlejším okně začal sjíždět Nuki Nuki na youtube, tak se mi bude psát více bez emocí. U technopopovky i slzavé údolí vyschne:-)

Za předčasné porody (dále jen zkratka PP) jsou považovány plody narozené před dokončeným 37. týdnem. Významně se podílejí na úmrtnosti novorozenů (necelými 50%). U 60% procent těhotenství nelze předem určit žádný rizikový faktor. Pět procent žen vstupuje do těhotenství s patologií, u 5 % dojde k vývoji patologie během těhotenství. Genetickými testy již od 13. týdne, ultrazvuky a v pátém měsíci odběrem z plodové vody lze minimalizovat riziková těhotenství na několik procent. U druhého těhotenství mi bylo již 35 let, takže jsem spadla do kategorie, že testy již ve 13. týdnu mi byly téměř vnuceny. Váhala jsem, ale nakonec šla. Vzhledem k adopci a některým vadám svého manžela jsem spadla do ohroženého těhotenství, i přestože mé první těhotenství bylo naprosto v pořádku a odrodila jsem spontánně v termínu. Přesto jsem musela podepsat revers, že na žádná další vyšetření nepůjdu. Na potrat bych nešla, takže nevím, co bych si počala s informací, že mé dítě je poškozené. A ze zkušeností některých maminek vím, že tyto infromace nadělají mnoho stresu a dítě se v padesáti procentech narodí zdravé. Tato poslední procenta nemám ověřená. Jen vysledovaná.

V roce 2005 se dětí, které vážily pod 500 gramů narodilo 14. Přežily tři. V roce 1999 ještě nepřežilo žádné. U vícečetných těhotenství se PP plánuje. U dvojčat obvykle na 36. týden, trojčata na 32. týden, čtyřčata jsou naplánována na 28. týden. Debata, od kdy zachraňovat nedonošence, kterou nyní rozpoutal ministr Heger, se již jednou vedla. V roce 2007 se došlo k závěru, že od 25. týdne ano. Odborníci po dlouhodobé diskuzi tak posunuli neoficiální hranici z 24. týdne o týden na 25., uvedl v článku pro Zdravotnické noviny v roce 2007 primář neonatologického oddělení v ČB MUDr. Milan Hanzl. Přesto pokud dítě jeví známky životaschopnosti ho zachraňují i pod touto neoficiální hranicí. Je to na zvážení lékaře a rodičů dle stavu miminka. Jak jsem psala včera v článku zde, v roce 2005 jsem se na předporodním kurzu v podolské porodnici dozvěděla, že se jim dokonce podařilo zachránit dítě už v 21. týdnu. I přestože se zvyšuje počet zachráněných dětí v těchto diskutovaných týdnech, bohužel nedochází k poklesu trvalých následků u těchto dětí. Proto je stanovisko rodičů nezastupitelné. Rozhodování má přísná pravidla. V případě, že by rodič, nechtěl své předčasně narozené dítě resuscitovat ze strachu z jeho postižení, lékař to stejně udělá, pokud šance dítěte jsou příznivé.

Ve velké Británii mají největší počet dětí narozených s nejnižší porodní váhou. Jejich etická pravidla stanovují záchranu od 24. týdne vždy. Narozené do 22. týdne ne. Dítě narozené do 22. týdne má pouze jednoprocentní šanci na přežití a následky si ponese téměř stoprocentně. Týdny mezi tím jsou na dohodě lékařů s rodiči a záleží na zdravotním stavu dítěte. V Japonsku mají nejnižší možnou hranici pro resuscitaci. Je stanovena na 22. týden. Údaje jsou z roku 2007.

Nejlepším východiskem je udržovat riziková těhotenství co nejdéle. Každá hodina, každý den v těle matky je výhrou. Pokud je ale porod rozběhnutý, daří se dítě udržet v těle maximálně 48 hodin. Ale díky Bohu za ně!

Údaje z roku 2010 už ale mluví o nárůstu nedonošených dětí. Je to rubová strana mince pokroku medicíny. O tom, co si myslím o dani za stále se zlepšující techniku a vědu zvláště ve zdravotnictví jsem psala včera. Zastavit se nedá žádný jev. Ale etické otázky to na nás klade veliké. Díky umělým oplodněním je sice spousta maminek šťastných dokonce často dvojnásobně, ale také přibývá neplánovaných porodů. K nárůstu PP také přispívají stále starší a starší rodičky. Inkubátory jsou plné miminek, které se vejdou do dlaně. Chybí inkubátory, kvalitního personálu je pomálu (ne každý zvládne práci u těchto malinkatých tvorů), chybí lůžka pro matky, ... To jsem sama zažila, když jsem se ve 14. dni musela s prvorozeným synem vrátit na infekční oddělení do Motola kvůli navrácení žloutenky. Matky spaly na křeslech. V jednom pokoji pro matky bylo rozbité sklo v okně a byly mrazy - 25 stupňů.

V Česku funguje dvanáct speciálně vybavených center, kde má nedonošené dítě mnohem větší šanci na přežití - až 85%. Mimo tato centra je to 65%. Nejsem ministr financí ani zdravotnictví. Nenesu tedy na bedrech zodpovědnost za to, kde brát peníze, kde ušetřit a kam přidat. Ale zrovna lidský život by neměl být otázkou peněz. Narození v týdnech před 24. týdnem ale často i po něm je indivuduální záležitostí na odborných lékařích, rodičích a životaschopnosti malinkatého kulíška. Předsednictvo KDU-ČSL nesouhlasí s ministrem zdravotnictví. Jejich stanovisko je v článku Život dětí je hodný ochrany bez limitu.

Občanské sdružení Nedoklubko pomáhá rodičům, kteří se v takové situaci ocitli (komentář paní předsedkyně je pod mým včerejším článkem). Vypsalo výzvu lidem, kteří mají zkušenost s nedonošenými dětmi, aby jim poslali své příběhy (kontakt: luptacikova@nedoklubko.cz, na tel.: 602 68 25 40). Dále také projekt BabyKlokánci. Svépomocné skupiny, sdružení, nadace, střediska rané péče pro tu kterou "potíž" jsou obrovskou výhodou svobodné demokratické společnosti. Díky Bohu!

Pokoušela jsem se najít údaj, kolik nedonošených dětí je vlastně postiženo a jak. Možná že někde na ministerstvu zdravotnictví tyto údaje jsou. Ale čím víc jsem je nemohla najít v článcích ani na webech o nedonošených dětech, tím víc mi docházelo, že je to hloupá otázka. Neetická, nelidská, nesmyslná. Představila jsem si jednoduché schéma, co asi tak řeší maminka, když se jí narodí dítě předčasně. Nejprve se modlí, aby přežilo. Je to její kulíšek z bříška. To řeší několik dní až týdnů. Modlí se, aby její dítě to nevzdalo, aby bojovalo. Malí bojovníci. Rodiče malých bojovníků rozhodně neřeší, jestli jejich dítě odpovídá nějaké tabulce či normě. Rodiče se každý den radují z toho, že jejich malý bojovník zase vybojoval něco, co mu hrozilo, co lékaři předpokládali. Proto se mi líbil odstavec na babywebu:

"Kdy to nedonošený novorozenec "dožene"?
Předčasně narozené dítě potřebuje různě dlouhou dobu k tomu, aby bylo stejně šikovné jako jeho donošení vrstevníci. Týdny, o které se dítě narodilo dříve, je nutné v prvním až druhém roce života od kalendářního věku odečítat. Je to tzv. korigovaný věk nedonošeného dítěte. Když se tedy dítě narodilo například čtyři měsíce před plánovaným termínem a nyní mu je půl roku, odpovídá jeho vývoj dvouměsíčnímu donošenému kojenci."

Mám stejnou zkušenost se svým prvorozeným. Pro zástavu střev byl operován v pátém měsíci života. Pět minut po dvanácté. Život si vybojoval navzdory špatně určené diagnóze. Zvládl operaci, kde měl šanci padesát na padesát. Následně byl tři dny v umělém spánku. Po odpojení z dýchacího přístroje mu dvakrát za ten den zkolabovaly plíce, přesto si život zase vybojoval. Jeho psychomotorický vývoj šel v jiném čase. Před operací neležel na bříšku, nepásl tzv. koníky. Po operaci měsíc nesměl. Všechno se zpozdilo. Sama jsem začala odečítat první půl roku života od jeho věku. Vždy byl proti vrstevníkům v psychomotorickém vývoji o půl roku mladší. Dodnes je tomu tak.

Nedonošené děti jsou velcí bojovníci a doživotně si mohou odečítat ze svého skutečného věku první měsíce života. Kdo z nás donošených má takovou možnost? Být mladší než je:-)?

Zítra bych chtěla ještě dopsat článek o porci emocí, které rodiče mají, když se jim narodí mrně do dlaně, ale oni ho do té dlaně ani nemohou vzít a hladit ho mohou jen přes sklo inkubátoru. Také bych chtěla popsat, jak se podle odborníků cítí a co vnímá takový malý kulíšek. Zda vnímá bolest a utrpení, které mu porod mimo plán přinesl.

________________________________________________________________________________________________________________
Články:

Zdravotnické noviny 10.12.2007 Nedočkavý příchod na svět
Vlasta 13.10.2010 Štěstíčka na hranici života
MF Dnes 30.4.2007 Lékaři určili, kdy zachraňovat miminka

Zachraňovat nedonošené děti? Kde je hranice?

6. dubna 2011 v 22:15 | Edith Holá |  SOCIÁLNÍ a jiná témata
Někdy si říkám, že technika a věda nás postavily před tolik nových etických otázek, že jestli nějak platíme za vzpouru proti Bohu, tak je to pokrokem vědy a techniky. Myslím tím hlavně pokrok v medicíně.

Když mi předevčírem od mé kamarádky - maminky tří dětí - přišlo na fb asi potřetí, že bude zvracet z výroku ministra zdravotnictví, protože řekl, že se nebudou zachraňovat nedonošená miminka, tak jsem prošla několika fázemi. Nejdřív jsem si myslela spolu s ní, že jde o blbý žert, protože jsem se domnívala, že jde o každé miminko, které není v termínu. Nejsou peníze, je málo inkubátorů, tak ušetříme na nedonošencích. Na kom budeme šetřit příště? Na miminkách s postižením? Na starých umírajících lidech? Na dětech, které před operací mají šanci přežít menší než padesát procent jako měl v pátém měsíci můj syn, tak tu operaci neprovedeme? ... Přečetla jsem si na fb zprávy od Nedoklubka a jejich výzvu, ať jim píší matky, které své kulíšky porodily velmi brzy.

Jenže ono nejde o všechna nedonošená miminka. Ono jde o určení hranice, od kdy zachraňovat a od kdy ještě ne. Pan ministr ji chce posunout dokonce za 24. týden. Z předporodního kurzu jsem věděla, že jedině v podolské porodnici je centrum, kde zachraňují už od 21. týdne. Ale pravděpodobnější a častější záchrana je až od 24. týdne. Oddychla jsem si, že mé dítě už tak brzy zachrání, kdyby něco ... Když mi na ultrazvuku okolo 21. týdne řekli v obou těhotenstvích stejný údaj, že mé miminko váží 300 gramů, představila jsem si, že je menší a lehčí než pytlík mouky. V tomto období jsem se o své šmrdoly nejvíce bála. Bylo mi jasné, že tyhle týdny by bylo jejich narození nejne ambivalentní otázkou. Jejich záchrana by byla bojem za lidskost nebo proti lidskosti? Otázka záchrany dětí pod půl kila v 21. až 24. týdnu je vlastně na úrovni otázek kolem eutanazie.

Medicína nám dnes umožňuje udržovat předčasně narozeného člověka i starého člověka v nezměrných bolestech nebo v kómatu i mnoho dní, měsíců, let. Člověk nemá právo vzít druhému člověku život. Věřím, že dítě je od početí člověkem. Přesto si ale kladu otázku, zda je lidskostí důstojně ho vyprovodit na druhý břeh nebo je lidskostí ho udržovat při životě za podle mě nesmírných bolestí. Starému člověku můžete ulevovat morfiem. Pokud na to zdravotnictví má, tak i v takových dávkách, že opravdu netrpí, dokud neumře sám. 300 gramovému "miminku do dlaně" žádné utišující léky dávat nemůžete.

Je otázkou, jestli tak malý člověk cítí a vnímá svět a sám sebe. A proč by necítil? Maminky popisují, že dítě za sklem v inkubátoru jejich hlas pozná. Dítě vnímá hlas své matky i v břiše. Dítě vnímá i nepohodlí v břiše, pokud matka je v poloze, která mu nevyhovuje. Cítí její bolest, její rozrušení, strach, ...

Kamarádka měla to štěstí v neštěstí, že se jí placenta utrhla na začátku sedmého měsíce (30. týden) a tím pádem nikdo záchranu jejího syna nezpochybňoval. Bylo to právě v podolské porodnici. Kamarádka má měsíční zkušenost s hlazením svého miminka přes sklo inkubátoru. Ale také viděla v dalších inkubátorech právě malé kulíšky z diskutovaných týdnů. Vnímala jejich utrpení. Praskaly jim cévy, plíce, srdce ... Měli operace a některé stejně nepřežili. Trpěli oni, jejich matky, zdravotní personál. Myslíte si, že dítě, které přežije, zapomene tyto bolesti prvních čtyř měsíců v inkubátoru? Nezapomene. V mapě těla zůstává vše, co prožijeme.

Je dobře když Nedoklubko vyzvalo maminky, které tohle prožily, aby jim napsaly všechny pocity a zkušenosti s nedonošenými miminky, které se narodily kolem 24. týdne, přežily a žijí, ale i které nepřežily. Ty jediné mají právo říci, jestli by své dítě nechaly žít nebo ne. Jejich zkušenosti pomohou zodpovědět tuto šílenou otázku. Jinak je to plané teoretizování. Spolu s touto maminkou dvojčátek, se domnívám, že by to mohlo být individuální posouzení každého takhle brzy narozeného děťátka. Lékaři spolu s rodiči nejlépe vědí, kdy nechat žít a kdy se rozloučit.

Tolik nových etických otázek máme díky rozvoji medicíny, že je mi z toho spíše smutno. Myslím, že nám byla díky tomu vzata možnost se smířit s přirozeností. Například neplodné ženy se dnes můžou rozhodnout pro umělé oplodnění. Mohou mít i spermie jiného muže než svého partnera. Žena, která své dítě nemůže mít nebo ho nemůže odnosit, se dnes (zatím bez zákona) může i rozhodnout pro to, aby děloha jiné ženy její dítě odnosila. Také ale pokud má genetickou vadu nebo nemá vajíčka, tak si může zažádat o vajíčka nějaké dárkyně. Nechá si je oplodnit (v lepším případě svým partnerem) a ty pak odnosí jiná žena. Takže dítě má ve finále tři matky. O surrogátním mateřství má povídka.

Jsem pro to, aby v některých životních situacích jsme se spíše naučili smířit s tím, že něco nejde, že nám to nebylo umožněno. Bohužel nebo pro některé bohudík věda to umožnila. Nechtěla bych stát před takovými otázkami. Ale jedno vím jistě, dívat se na utrpení svého dítěte narozeného takhle brzy, bych nevydržela. Ale kdo ví?

Co si myslíte vy?

Vyhledala jsem si pár odborných článků k tématu nedonošených dětí. Zkusím to zítra zpracovat i s čísly, kolik takhle zachráněných dětí žije a jejich maminky jsou za to rády. Kolik je jich následně s postižením nebo jsou zdravé. Jestli tyto kulíšci menší než pytlík mouky opravdu cítí bolest nebo ne. Mám v ruce články od neonatologů přímo z podolského oddělení pro nedonošená miminka.

Nedonošené děti mají i svůj mezinárodní den. Zde je blog zdravotní sestřičky, která se těmito miminky zabývá.

Nedoklubko Os
Je-li tu někdo s kulíškem narozeným 24 tt a méně, můžete se, prosím, ozvat na e-mail: luptacikova@nedoklubko.cz, na tel.: 602 68 25 40 nebo zanechte kontakt zde a já se Vám ozvu.

Prosíme Vás o pomoc při sestávování našeho stanoviska k reportáži reagující na prohlášení pana ministra zdravotnictví o posunování hranice životaschopnosti předčasně narozených dětí.
Pokud byste souhlasili s uvedením Vašeho příběhu či napsáním tří čtyř vět, co Vám takto brzké narození přineslo, napište prosím na adresu :info@nedoklubko.cz. Celé prohlášení Vám zašleme před uvedením ke schválení.
Předem děkujeme za spolupráci
Rodiče z os Nedoklubko

Žebříček k TT barvy, peklo a internetové seznámení

4. dubna 2011 v 18:16 | Edith Holá |  ŽEBŘÍČKY z článků na téma týdne
Žebříček nej článků k tématu týdne barvy:













K tématu týdne na blogu.cz "barvy" jsem sama napsala o vlivu barev na mou psychiku a vývoj Fialová je barva královská, Barvy deště - fotografický příběh o mém mladším synovi, Smutným barvám navzdory a loni článek o tom, které barvy miluji a které ne zde)




Žebříček k tématu týdne "peklo"






















Žebříček k minulému tématu týdne "internetové seznamování"

K internetovému seznamování se většina lidí náct vyjádřila negativně. Mají rádi pokecy a jsou schopni si chatavat zároveň s mnoha lidmi najednou. Sami vědí, že blbosti. Považují však seznamování za nebezpečná, stránky pro náctileté jako ráj pro pedofily a jiné úchyláky. Někteří popisovali, že si tak běžné lidé dělají ze sebe srandu. Prostě naváží kontakt a tepv po čase přiznají, že je to fake. Lidé , kterým už je cet to berou s rezervou. Dá se najít i partner, přátelé, net se dá používat smysluplně a tvořivě. Lidé ještě starší ho většinou používají právě pro vlastní tvorbu, sdílení a virtuální přátelství podle svých zálib. Mnoho lidí v určitém období zkusilo buď úspěšně nebo neúspěšně najít přes inzerát toho pravého. Technika by měla člověku sloužit a ne se stát jeho otrokářem.
Žebříček na Srdci blogu zde.

K tématu týdne "internetová seznamování" jsem napsala vlastní zkušenost se seznamováním přes internet Jací jsou muži přes seznamky na netu, velmi spontánní vyznání vášně a lásky k blogu a blogolidem Manžel žárlí na blogolidi a jeho volné pokračování Co dělám, když nebloguji, fotky k němu jsou na blogu mých synů "Co nás mamka nutí dělat, když nebloguje")