Jak jde psaní CKMM a ... přeji sílu Lucii

11. března 2011 v 23:13 | Edith Holá |  CESTA K MÝM MATKÁM - nejen ukázky z knihy
Po nemocích v naší rodině jsem si odpočinula a vrhla jsem se na opravy a dodělávání Cesty k mým matkám, abych neprošvihla nabídku od nakladatelství na vydání. Třeba je to má jediná za život :-)

Jak to jde? Začala jsem vtipně. Napsala jsem poděkování. Pak předmluvu, omluvu ... Co CKMM riskuji a o co mi příběhem balancujícím na hranici odsouzení druhého člověka jde. Kapitoly jsem si vytiskla. Červeně podtrhala všechny překlepy, hrubky, nesmysly, špatné slovosledy ... Následně opravila ve wordu. Dopsala jsem pár vzpomínek. Mám jasno, čím budu končit a mám nápad, kdo mi napíše závěrečný epilog.

Pořád jsem ale věděla, že v CKMM některé kapitoly chybí. Např. o životě romských dětí v naší rodině. O životě mém na intru a dlouhých prstech matky až tam. Jenže já nevěděla, jak to uchopit. K tomu jsem kdysi četla Boučkovou a její Rok kohouta a nechtěla jsem to psát jako ona.

Dneska jsem seděla uprostřed svých dětí v obýváku na zemi. Starší si rozkládal karty se Šmoulama a mladší se bavil u Prasátka Pepy. Byli soustředění, klidní a v pohodě. Náhle mi začaly připlouvat obrazy. Uchopila jsem propisku a sešit a začala jsem je dávat na papír. Vedle svých šťastných dětí jsem popisovala hnusné obrazy ze života jiných dětí. Najednou mě to pustilo. Něco ve mně otevřelo kanál a já začala psát obraz za obrazem. Večer jsem to chtěla nabušit do wordu. Nestalo se tak. Zveřejnila jsem rozepsaný článek o tom, co všechno člověk udělá pro to, aby počal potomka a pak jsem se začetla do nového článku Lucie. Po takovém článku už nemohu psát. Tak jsem jen napsala tento střípek a půjdu spát s modlitbou, aby všem lidem a zvláště Lucii bylo ráno líp. Aby už nemusela klást otázky Proč? a Co dál?

Posílám jí sílu a prosím Boha o slzy, které ji přenesou přes utrpení a posunou příběh od těchto otázek, které jsou v názvu jejího článku. A jen připomínám slova muže, který přežil koncentrák. Psychoterapeut V. Frankl pootočil jednu otázku, kterou si všichni klademe, když prožíváme utrpení, ztrácíme smysl života a vzdáváme to: Co mohu ještě já vůbec očekávat od života? On dal této otázce jiný rozměr. Co přinesu životu já? Jeho "vůle ke smyslu" mi pomohla přenastavit celé mé založení bolestné duše. Přeji Lucce, aby našla lidi, s nimiž může příběh sdílet, kdo jí pomůže a kéž časem najde nové odpovědi na to, co přinese životu sama se svou malou Juli a větší Rézkou.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 adaluter adaluter | Web | 12. března 2011 v 1:25 | Reagovat

Edith, děkuji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama