Hodila jsem po něm Ztracené iluze

1. března 2011 v 20:21 | Edith Holá |  Téma týdne
Kudy chodím, tudy přemýšlím, jestli jsem někdy měla o něčem iluze. Zjistila jsem, že ve svém slovníku vůbec tato slova nemám. Jediné, co občas použiji, je věta: Tak o tom nebo o něm nemám iluze. Zřejmě tedy když něco nemám, neznám, tak to nemohu ztratit. Doufám, že ale nežiji v bludu největším: iluze o sobě samé. Ty se prý nejhůře ztrácejí a mnohdy se jich člověk drží zuby nehty. Iluze to je stavění vzdušných zámků. Vzdušné jsem ale nikdy nestavěla. Což je divné, protože jsem Blíženec a tedy vzduch. Stavěla jsem vždy reálné. Když se zboří vzdušný zámek, tak člověk ztratí iluze. Jenže když se vám opakovaně boří i ty reálné zámky, domky, byty, chatrče a maringotky, tak drhnete držkou o zem. A když se pak dostanu do období, kdy se i nějaká ta stavba přeci jen podaří, tak tomu nevěřím, jsem skeptická, rezignovaná a pokud mám humor tak jen černý.
V několika článcích jsem četla, že životem člověk přichází nejprve o dětské iluze. Já jsem žádné neměla. Mým přáním bylo co nejrychleji dospět, vypadnout z domu a třebas s houskou v kapse, ale svobodně žít. Žádný vzdušný zámek, že to zvládnu líp a bude mi hej, jsem tam neměla.
Ani dlouhodobá terapie mě nenaučila mít iluze. Naučila mě přijímat se takovou jaká jsem, nezvládat všechno, myslet na sebe alespoň pět minut před dvanáctou a ne až po dvanácté.
Kdysi jsem možná měla iluze o jednom vztahu. Ale na druhou stranu to je láska. Takže zase žádné iluze:-) Reálně jsem si přála s oním mužem žít, mít děti a zestárnout. Když mi ale stále častěji opakoval věty typu: Mám tě rád, ale nemiluji tě. Mám tě rád, ale nechci se ještě vázat. Mám tě rád, ale ... Tak jsem se jednou přestala zalykat vnitřními slzami a popadla z jeho knihovny jeden svazek a mrskla to po něm. Kniha ho ani nezasáhla. Protože byla tlustá, dopadla s pořádným bouchnutím na zem a ve hřbetu se rozpadla. Sebral rozpadenou knihu a s nevinným úsměvem řekl: "Jo tak, házíš po mně Ztracené iluze? " Připadalo mu to jako dobrý vtip. Mně ne. Lidská komedie má mnoho dalších příběhů, takže jsem za pár dní z jeho života vymizela. Vzdušné zámky nejsou můj styl.
Nevím proč, ale nemohu se zbavit dojmu, že se lidem se vzdušnými zámky žije líp. Samozřejmě trpí, když vítr nějaký odfoukne, ale postaví si hned další. Nebo ne?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 punerank punerank | E-mail | Web | 1. března 2011 v 20:47 | Reagovat

Jasně, postaví si další. ale nic nebere docela vážně...
S tou knihou to tvůj bývalý vzal ještě vesele:)
Lepší jsou sny - myslím, že iluze je předem ztracená!

2 Lea Jennifer Lea Jennifer | Web | 1. března 2011 v 20:48 | Reagovat

To o té lásce znám...to je nejhorší nabídnout přátelství tomu, kdo chce lásku..

3 Mami Mami | Web | 1. března 2011 v 20:51 | Reagovat

K podobné otázce jsem došla po přečtení tvého komentáře. Občas si vzdušné zámky stavím, ale v mém případě šlo spíše o ztrátu iluzí jiného druhu.

Jsem ráda, že si po něm toho Balzaka hodila.

4 pavel pavel | Web | 1. března 2011 v 21:21 | Reagovat

Máš pravdu, postaví. ;-)

5 davidbachmann davidbachmann | E-mail | Web | 1. března 2011 v 21:37 | Reagovat

Já myslím, že nějaké iluze má v životě každý. O přátelích, o dětech, o láskách. Čím dřív o iluze příjdeme, tím lépe pro nás. Myslím, že jsem realista a že umím přijímat pravdu, ale to přišlo až někdy pozdě po třicítce. Do té doby jsem věřil například tomu, že jako zrakově postižený se můžu nějak vyrovnat zdravým lidem v zaměstnání a životě vůbec. Teď vím, že v některých oblastech může být můj život i hodnotnější a bohatší, v jiných to prostě nikdy nepůjde.

6 Kerria Kerria | Web | 1. března 2011 v 22:31 | Reagovat

Iluze jsou jen nedostatek zkušeností. Jak člověk získává zkušenosti, ztrácí iluze.

7 Oplatka Oplatka | 1. března 2011 v 23:48 | Reagovat

Hm, přemýšlím, co Tě vede k tomu, že po letech prožíváš na blogu svůj bývalý vztah znovu. Že by nějaká forma terapie?

8 Mami Mami | Web | 2. března 2011 v 7:48 | Reagovat

[6]: To bude tím.

9 Albert Pes Albert Pes | Web | 2. března 2011 v 12:26 | Reagovat

Láska je vždycky iluze. Někdy ale holt může bejt tak dobrá, že fakt vydrží.
...
(Dohajzlu, už se taky stávám autorem citátů... Bože... :-x)

10 edithhola edithhola | E-mail | Web | 2. března 2011 v 13:37 | Reagovat

[7]: Oplatko, neznám Tě, ale Ztracené iluze od Balzaca hodila po svém partnerovi moje nejlepší kamarádka. Svou vzpomínku mi půjčila, protože se mi náramně hodila k tématu na blogu. Takže ?! Některé příběhy ze života se prostě hodí k literárnímu zpracování více a jiné méně :-) :-D

11 edithhola edithhola | E-mail | Web | 2. března 2011 v 13:37 | Reagovat

[9]: Dík. Těch citátů už je tady dost. tvůj a ještě od Kerrii :-D

12 edithhola edithhola | E-mail | Web | 2. března 2011 v 13:39 | Reagovat

[6]: Kerrio, tak k něčemu podobnému jsem došla, ale nevěděla jsem, jestli je to pravda :-D A co ti lidé, kteří zůstávají vizionáři a mají iluze až do smrti? Někdy je společnost i potřebuje, jinak drhne držkou o zem celá společnost :-D

13 krajkářka krajkářka | 3. března 2011 v 9:48 | Reagovat

Možná mají blíženci opravdu něco společného. Mohu vše podepsat. Ale, jsem submisivní a Aspergerův syndrom v genech mi trochu stěžuje sociální komunikaci. Jsem všude cizinec a trvá mi, než pochopím situaci - musím ji vždycky analyzovat. Dělala jsem si iluze o svém otci, že jednou příjde a zachrání mně. A pak vůbec, čekala jsem, že někdo příjde a postará se o mě. Nikdy nikdo nepřišel. Co se týče mého muže - já řeším i jeho problémy, nikoliv on mé. Kvůli dětem a chodu rodiny jsem se naučila spoustu věcí. Iluzi, že se omě někdo postará, jsem ztratila už dávno a kdyby někdo takový byl, nebyla bych dnes tím, kým jsem. Člověkem, který řeší, bez iluzí,problémy, které se mu postaví do cesty.

14 edithhola edithhola | E-mail | Web | 3. března 2011 v 11:47 | Reagovat

[13]: To vaše bych tak mohla podepsat. taky vše řeším sama. Někdy až tak, že ani nedám šanci druhému, aby mi pomohl. Taky bych nebyla tím, kým jsem. Ale pomalu se učím, že někdy si o pomoc mohu i říci a někdy mi může někdo pomoci, když chce. Ale je to těžké. Bojím se pustit volant i na malinký moment. Zvyk z dětství a dozpívání.

15 Hope Hope | Web | 11. března 2011 v 0:01 | Reagovat

to vypadnutí z domu vlastně chápu, já kdysi odešla jenom s dokladama, bez jediné koruny, pravda, večer jsem si pak přijela pro věci, ale i tak jsem neměla nic

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama