Březen 2011

Tančím, tedy jsem

31. března 2011 v 23:39 | Edith Holá |  TANEC, HUDBA, FILM
Právě jsem dorazila z cikánských tanců. Má nevlastní sestra Jarka byla již podruhé se mnou. Jenže si ve škole udělala něco s kolenem, tak se jen dívala. Pořádně to s ní do rytmu škubalo. Tak i radši vzala foťák a něco nafotila a natočila. Bohužel video v AVI mi sem nejde vložit. Tak až si udělám účet na youtube. Doplním :-)
Co dál říkat k tanci?
Kdysi mi na sebezkušenostním výcviku jeden terapeut řekl, že když nebudu tancovat, nebudu zdravá.

Když netancuji, jsem sevřená a schoulená jako vystrašený králík.

Kdybych netancovala, neměla bych děti.





















Tančila jsem s oběmi dětmi už když byly v bříšku.



Díky tanci jsem spontánně a tanečně odrodila.

Tančila jsem s miminky v náručí. Na fotce Kubík.





















Tančím se syny dodnes. Mají i svůj penízkový šátek.





















Díky tanci jsem ženou.

Díky tanci jsem zdravou ženou. Díky tanci jsem zdravou, seběvědomou a hrdou tygřicí.





Vybrala jsem na youtube pár cikánských písniček. Poslední je od světoznámého a suprového balkánského zpěváka Gorana Bregovice.
Tak neseďte u počítačů a aspoň na jednu si zatancujte. Pořádně. Hop hop hop


Fotky z cikánských tanců jsou ze studia Zambra. V modrém tančí profesionální tanečnice, majitelka studia a organizátorka mnoha mezinárodních tanečních akcí Rena Milgrom. Čím vším se můžete nechat inspirovat od této kouzelné ženy naleznete na jejím webu.


Pomozte mi dopsat báseň o severu

31. března 2011 v 21:37 | Edith Holá |  Čakovický park
Už několikrát jsem psala, že mám na blogu ráda interakci. Dobrou. Ne zlou. Pod středečním článkem
Čakovický park - divoký sever :-) mě v komentářích Malkiel inspiroval až tak, že se mi tam povedl rým. Mně! Znáte moje básně! Viz rubrika vlevo na mém blogu "Pokusy o básně a žalmy". U vaření oběda - jak jinak a kde jinde:-) - mě napadlo, že bych se Malkielem mohla inspirovat k dalšímu článku, anketě, soutěži ... Předešlý úterní článek s hádankou, kde budeme bydlet je zde.

Kdo domyslí báseň dál? Můžete mi psát další a další pokračování do komentářů. Ale pořád by se to tak nějak mohlo točit kolem severního větru a divokosti severských lidí:-). Viz oba mé poslední články a komentáře pod nimi o projektu Čakovický park, kde budeme za rok a půl bydlet, pokud to developer stihne postavit :-)

Takže první řádek v básni o českém severáku z Čakovic :-)

Severák, severák má nás rád
....
....



A druhá otázka.

Jaké znáte ještě další písničky o severním větru nebo o divokosti lidí ze severu?

Malkiel jako první (viz jeho komentáře):

Kabát: Pohoda (viz komentáře zde) (ale já sama Kabáty nesnáším)
Uhlíř - Svěrák: Severní vítr je krutý (tu oblibujeme celá rodina)

Čakovický park - divoký sever :-)

30. března 2011 v 20:16 | Edith Holá |  Čakovický park
Včera jsem uveřejnila hádanku, jestli poznáte z fotek, kde budeme bydlet (okomentované včerejší fotografie zde). Měla jsem radost, že to většina uhádla. Nyní už vím, že se nestěhujeme na konec světa, ale na divoký sever :-) Malkiel a Babe mně v komentářích pod článkem udělali radost. Sever jsem spíše brala jako, že se mi lepí smolný severák na paty po celý život. Ale stačilo pozměnit přívlastek a slovo divoký ve mně vzbudilo drsnou romantiku a probudilo mou divokou kočku uvnitř.

Jsme mezi prvními zájemci o byt v Čakovickém parku, takže máme štěstí, protože jsme si tím pádem mohli rezervovat byt hned v té první za zámeckým parkem.


Je tedy i na všech reklamních obrázcích. Viz zde na profilovém fb nebo na webu Čakovický park. Je to novostavba do oranžova. Jak víte oranžová je má nejoblíbenější barva. O utažských červenoterakotových barvách jsem psala v jedné z posledních kapitol Cesty k mým matkám.

Další fotky z nedělního výletu k místům budoucí novostavby s naším bytem s terasami a balkonem jste tedy mohli vidět včera v článku Poznáte, kde budeme bydlet? Tak ještě pár :-) Poslední dobou ráda fotím sochy v kombinaci se svými dětmi. Studenost soch s hřejivými a energickými tvářemi mých synů vypadá zajímavě. Články s mými fotografiemi soch Tančení na Senovážném, To je jako naše maminka a Jako odstavené dítě u své matky jsou toho příkladem.

Tahle socha hlídá čakovický zámek. Vedle je stejný hlídač.



Každé úterý a pátek jedeme autobusem okolo budoucí stavby. Jezdíme se synem na nedalekou hipoterapii. Pokaždé z okénka netrpělivě vyhlížíme, kdy se začne se stavbou. Už se těšíme, až z autobusu po zahnutí z čakovického náměstí budeme moci vykřiknout: A hele, už jsou tam základy. Schválně kdo to uvidí první? Já nebo Kuba.

Budoucí kamarád Sebastián z čakovických novostaveb.

Seznámili jsme se s ním cestou kolem kolíků budoucí novostavby.
Na cestě sídlištěm se výborně malovalo.
V nedávno dostavěném meruňkovo-citronovo-modrém sídlišti je mnoho rodin s dětmi ve věku našich synů.



Na tomto odkazu najdete okolí Čakovického parku od jiných fotografů.

Poznáte, kde budeme bydlet?

29. března 2011 v 22:56 | Edith Holá a Kuba |  Čakovický park
Snažíme se kluky i sami sebe připravit na to, že za rok a půl se budeme stěhovat. Na kraj Prahy. Dál od metra. Asi sedm nebo osm stanic. Je to sever Prahy. Mně je asi sever souzený. Na severu jsem trávila v horách své dětství. Budou to jiné cesty, jiní sousedé, jiné obchody, jiná školka ... Prostě změna. Pro Kubu je i sebemenší změna zásadní a vlastně my dva stárneme, takže změny už taky nemusíme. Všichni se tedy připravujeme.

Kuba plakal, že mu bereme kamarády a stěhovat se nikam nebude. Má to v pidi domku rád. Vysvětlujeme mu horem dolem, že kamarádi by se stejně rozprchli, protože bude končit školku a po prázdninách 2012 bude nastupovat do první třídy. Na sídlištní blízko nás bychom ho stejně nedali. Psycholožka pro něj doporučuje menší počet žáků ve třídě a hlavně tvořivou školu. Takže budeme hledat. Největším lákadlem je pro něj, že bude mít závoďácký pokoj v červené barvě. S napětím očekáváme, co si bude přát menší. V té době, už mu budou tři, takže si určitě taky vybere. Fotbalový, pirátský ?

Poznáte z fotek, kde developer bude stavět jednu ze svých novostaveb, kde budeme bydlet? V první už máme rezervován byt pro nás. Pro mě s terasou, pro manžela s kuřárnou a pro kluky s pokojíčky. Architekt nám ještě pomohl v bytě nalézt variantu, že i na mě zbude malá trucovna.

Výlet jsme zahájili s hodinovým předstihem. Jarní posun času vždy, i když se snažím, nezvládnu. Pokaždé přicházívám o hodinu dříve. Rozhodli jsme se jet vlakem. Dvě stanice z Hlaváku. Nádraží bude od nás asi 15 minut pěšky, tak jsme chtěli vědět, kde se vystupuje a trasu si projít. Kluci zpoždění uvítali, neb jsme ho k jejich radosti strávili v hranolkovém fast foodu. Další radostí byl i oranžový vagon.



Z nádraží jsme šli cestou k budoucímu sídlišti, které tak nějak zapadne vedle již postavených citronových, meruňkových a modrých novostaveb.


Naše novostavba bude stát za zámeckým parkem. Budu téměř zámeckou paní, pokud opravdu se podaří developerovi ošklivou zídku kolem parku zbourat. Poznáte o jaký zámek se jedná?


Hlídají ho dvě takovéto příšery. Jedna z nich je na fotce.


Prošli jsme celým zámeckým parkem.


Našli jsme v něm rybářský domek.


I když developer tvrdí, že už začali, tak jsme našli jenom trochu více probrané křoví a jakési kolíky. Tak tady bude možná náš vstup na terasu. Nebo tamhle?




Výhled z terasy bude nádherný. Rybník s kačenkami a přírodní pískoviště v parku. Na poslední fotce vidíte za rybníkem barvné novostavby. Myslím, že stavěl ten samý developer. Ta naše budoucí bude barevnější.








Zakončení. Jak jinak v cukrárně na náměstí s dortíky z našeho mládí. Dokonce za lidové ceny. Motýli v ní uchvátili zase mě.






A tohle kouzelné zátiší jsme našli kousek za náměstím v zahradě u jednoho domu.


Tak už víte, v které části Prahy budeme bydlet?

Žebříček k TT trest smrti

28. března 2011 v 10:13 | Edith Holá |  ŽEBŘÍČKY z článků na téma týdne
Pokud jste našli další dobrý článek, klidně mi ho napište do komentáře. I svůj. Pokud se mi bude líbit, do žebříčku ho doplním. Mé články k TT jsou: I vrazi mohou svůj čin odčinit, Vyrovnání se s vrahem Aničky a tento můj první emoční článek se dostal do žebříčku na Srdci blogu Kdo zabije mé dítě, zaplatí!. Jsem proti trestu smrti, ale pro nastavení systému tak, aby prevence šla ruku v ruce s pokáním (viz můj třetí článek v neděli). Stát má povinnost obojí zajistit a ochránit tak společnost. K tomu patří i taková "drobnost" jako vykácení všech nepřehledných míst jako jsou nevyužívané kilometry dlouhé zahrádkářské kolonie.

Pokud se vyjádříte k návrhům změn na krátkodobou pěstounskou péči, budu moc ráda. Článek zde Je libo dítě za dvacet tisíc měsíčně?

pondělí

úterý

středa

pátek

dny, které tu nejsou, jsem nestihla přečíst :-(

neděle

starší články

I vrazi mohou svůj čin odčinit

27. března 2011 v 23:16 | Edith Holá |  Téma týdne
Nenahání mi hrůzu slovo smrt, ale slovo trest. Trest je něco, co v lidech je spojeno se strachem. Jeden bloger to dnes dotáhl ad absurdum. Trest se má rovnat strachu podle něho. Vrátil by nejen trest smrti, ale i fyzické trestání do škol. Sevřel se mi hrůzou hrudník a pochopila jsem, že s posledním dnem tématu "trest smrti" musím i já činit pokání. Kdo mě pravidelně čte, ví, že mám své článkové pády i vrcholy. Možná jako apoštol Pavel :-). Na jedné straně jsou jeho věty o lásce považovány za velepíseň lásky (1 Kor 13) a na druhé straně je právě jeho jiný text dáván do souvislosti s tím, že katolická církev je pro trest smrti (Římanům 13,4 "vládnoucí moc může být vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo", čl. 2266 v Katechismu tedy připouští trest smrti v případech krajní závažnosti). Jan Pavel II. se to snažil svou encyklikou Evangelium vitae odčinit a prosazoval zrušení trestu smrti po celém světě.

Trest je součástí prevence. Součástí. Ne trest rovná se prevence. I když je v některé zemi trest smrti zaveden, nemá to vliv na trestnou ani jinou činnost. V zemích, kde se ještě dnes žena, která je nevěrná manželovi, trestá nejhorším způsobem smrti ukamenováním, se stejně nevěra nevymýtila. Stejně tomu bude tak u vrahů. Vrah jedná buď z rychlého pohnutí nebo se na kořist připravuje. I ta příprava musí být ale už pod vlivem jeho patologie. Ve škole nás donutili v předmětu Sociální deviace zpracovávat psychologii devianta na základě vyhledaných výzkumů ze zahraničí. Tak si např. pamatuji jeden referát, z něhož vyplynulo, že nájemní vrazi mají nulové svědomí. Ostatně kultovní film s hezkým hlavním hrdinou Leon ukazuje totéž ve zkratce. Nájemní vrah se tetelí nad svou květinou a pak jde zabíjet. Na mě tenkrát padl psychologický rozbor patnáctiletého chlapce, který postřílel spolužáky v kalifornské škole (březen 2001). Chlapec při zatýkání nekladl odpor. Jeho odpovědi byly upřímné. Matka před kamerami křičela, že budoucnost jejího syna je ztracena. Bohužel, jak se později zjistilo, jeho budoucnost nezajímala rodiče ani před střelbou. Matka ho viděla jen zřídka a otec ho zanedbával. Nezaplatil mu ani obhajobu. Andy byl před soudem zastupován veřejným obhájcem, který mlčel i při obžalobě, která mohla vyústit v pět set let vězení. Nikdo z jeho rodiny nepřišel. Byl sám u soudu jako v životě předtím. Na svůj čin upozorňoval dopředu, ale nikdo šikanovaného hubeňoura s dětským obličejíkem nebral vážně a dokonce ho vyzývali k tomu, ať to udělá a dál se posmívali, že je chcípák. Jeho střelba bylo bohužel uskutečněné volání: "Jsem nešťastný. Unavený ze šikany. Chci zabít nějaké lidi. Slyší mě vůbec někdo?"

I ve výchově je často jasné, že cestou trestů se nikam nedostanete, pokud je nechcete stále zdokonalovat a vymýšlet horší a horší, aby se dítě začalo bát a konečně začalo poslouchat. Je to k ničemu. Trest je vlastně prohra toho, kdo trestá. Vždy to jasně cítím, když své děti trestám, protože jsem tak unavená, že už mě jiná forma nenapadne. Trest je rychlejší, ale ve finále nepřináší nikomu úlevu a do budoucna nepřináší dobré ovoce. Ale shnilé.

Když už trestat tak potrestat za čin a ne potrestat člověka. Poprava je trestem a zabitím člověka. Ne jeho činu. Můj pondělní článek jako mnoho jiných článků volá po odplatě. Kdo dočetl můj článek do konce i s P.S., tak mu muselo být jasné, že jsem proti trestu smrti. Trest smrti je často považován právě za tu odplatu a zadostiučinění za zločin. Odplata by měla být směřována na čin a ne na člověka. Film Mise s de Nirem jsem viděla jen jednou a budu obrazy dobrovolného pokání hlavního hrdiny za to, že zabil člověka, vidět do smrti. Domnívám se, že zločinci by měli svůj čin odčinit. Ublížili nebo dokonce zabili člověka nebo i více lidí, tak zase musí jejich pokání být směrem k lidem. Vězení většina z nás vidí spíše jako něco, co je těmto lidem stejně jedno. Jim odebrání svobody vlastně nevadí. V některých článcích někdo dokonce bral vězení pro ně jako jakési lázně. Vězení a doživotní vězení u těžkých případů, vykastrování, léčba, terapie ... to vše samozřejmě také. Stát má udělat pro prevenci zločinu maximum a ochránit tak společnost, stejně tak má udělat maximum pro to, aby pachatelé své činy odčinili tak, že společnost bude mít pocit satisfakce a ne pocit hořkosti a nedostatečné spravedlnosti. Vymýšlet literárně galeje je docela zábavné, ale zase by tam museli stát jiní devianti, kteří by ty galeje pro zločince vymýšleli. Při diskuzi na Jaboku jsme stejně jako mnoho studentů před námi i po nás došli k jedinému závěru, který ve všech nastolil pocit, že spravedlnosti by bylo učiněno za dost. Za pokání jsme např. uznali to, že by vězni z vězení měsíčně odevzdávali určité finanční dávky na pomoc dětem ve válečných konfliktech, na pomoc při katastrofách, příspěvky na pomoc konkrétním rodinám v nouzi, … určitě vás napadnou další a další potřební lidé ...
Systém by to musel dopracovat a také proto, aby kdykoliv mohl poskytnout informaci, který zločinec kam nebo komu pravidelně přispívá.

Ambivalence v otázce trestu smrti se táhne od pradávna. Starý zákon, který často někdo v článku k TT zmiňoval, se svou filozofií "oko za oko, zub za zub" měl ale zase v jiném textu "Má je pomsta, já zjednám odplatu", řekl Hospodin (Deuteronomium 35). Stejně tak novozákonní církev měla ambivalentní názor, jak jsem v prvním odstavci zmínila. Určitě by se to našlo i v jiných náboženských nebo filozofickýh směrech.

Domnívám se, že prevence a pokání jdoucí ruku v ruce by byly nejúčinnějšími prostředky pro prosazení zákonnosti a určitého pocitu spravedlnosti pro všechny. Z vlastní zkušenosti vím, že strach z trestu je jen iluze pro trestajícího, že vede k vymýcení špatného chování. Vede jen ke zničení vnitřku i obrazu člověka.

(K tématu týdne "trest smrti" jsem ještě napsala: Kdo zabije mé dítě, zaplatí! a Vyrovnání se s vrahem Aničky)

Vyrovnání se s vrahem Aničky

26. března 2011 v 23:28 | Edith Holá |  Téma týdne
První půlku týdne jsem si říkala, že si vlastně blogeři vybrali z témat týdne správně. Potřebovali se nějak vyrovnat s možným vrahem Aničky, když pseudovězeňská morálka to neumožnila. Ota B. možný vrah je mrtvý. Oběsil se na teplácích a spoluvězeň spal. Bachaři nic neviděli, neslyšeli. Je mu přičítáno znásilnění a zabití devítileté holčičky. Vězni jim říkají prcičkáři a nepřežijí ve vazební věznici zpravidla 24 hodin. Na společnost tedy žádné vyrovnání se s takovou bestií nezbude. Blogeři si sami dali možnost literárně se s deviantem poprat. K trestu smrti je většinou názor buď ano nebo ne. Ale také je možný ještě rozporuplný. Co s těmi hajzly, když jejich léčba je nákladná a většinou stejně neúčinná. Doživotní vězení nebo psychiatrická léčebna je také pro společnost finančně nevýhodná. Když je propustí, zpravidla zabíjejí znovu. Zabít je? Většina z nás tak maximálně zabije mouchu a ještě s blbým pocitem. Přikázání nezabiješ je v nás zakódováno a nemusíme ani v Boha věřit. Tak trochu společnost přiznává možnost zabití v sebeobraně. Přesto daná norma nezabiješ zůstává v platnosti. Mít katy, které to vykonají za nás, to už tu bylo. Mnoho z nás už nechce trest smrti. Se svobodou a demokracií se to vylučuje. Nechci katy, nikdy bych se nešla podívat na popravu. Tím jsem si jistá.

Téma týdne od druhé půlky týdne už ve mně spíše navodilo nelibost. S pravděpodobným vrahem Aničky a jinými zabijáky dětí jsem se literárně vypořádala svým pondělním článkem. Od pátku na mě ale padl pocit, že na každém rohu číhá někdo, kdo bude usilovat o život mých dětí nebo můj. Nebo se nám oběma něco stane a oni zůstanou sami. K tomu jsem začala psát ty nejhustší vzpomínky na své dětství v adoptivní rodině. Ze včerejšího článku na mě dopadla negativně informace, že prarodiče mají vyživovací povinnost k vnoučatům, když se jejich rodičům něco stane nebo se dostanou do těžké finanční a bytové situace (např. nezaměstnaností a hypotékou). Dnes mi došlo, že mí synové by byli už čtrnáctým a patnáctým dítětem mé náhradní matky, pokud by se nám něco stalo. Nemohla jsem jako dítě zabránit přísunu dětí do naší velkorodiny. Teď mohu. Své syny bych jim nikdy nesvěřila. S manželem jsme se domluvili, že napíšeme závěť a notáři ji co nejdříve odevzdáme. Mé syny nedostane ta, která je v mém rodném listě na místě matky. Ale moje biologická mamka, pokud bude naživu nebo její druhá dcera.

Taky vás téma týdne "trest smrti" dostalo osobně? Mně tedy ano.

Bože, prosím, ochraňuj všechny živé bytosti před devianty.

(K tématu týdne "Trest smrti" jsem ještě napsala Kdo zabije mé dítě, zaplatí! a I vrazi mohou svůj čin odčinit)

Je libo dítě za dvacet tisíc? Přechodná pěstounská péče

25. března 2011 v 22:31 | Edith Holá |  SOCIÁLNÍ a jiná témata
Skoro jsem si říkala, že má zpověď (CKMM) přijde s křížkem po funuse, když jsem se dnes doslechla, že budou velké změny v pěstounském systému v naší republice. Nový návrh na změny jde k připomínkování. Jenže model, který se na nás řítí, má sice některé nápady dobré, ale bude umožňovat brát si dítě jen pro peníze. Mladí dinamičtí nezatížení lidé z ministerstva přebírají americký model, který klade důraz na přechodnou pěstounskou péči. Nic proti tomu. Pěstouny budou profesionalizovat. Budou to lidé, profesionálové, kteří se budou schopni na krátkou dobu starat o cizí dítě a především mu umožňovat kontakt s biologickou rodinou a po vyřešení situace v rodině, jim dítě citlivě navrátí. Bude jim za to nabídnuta velkorysá měsíční odměna. Dvacet tisíc korun. To je nejen větší než podpora v nezaměstnanosti, ale mnohdy větší než plat. Chcete mít lepší plat, než jste měli doposavad? Vezměte si dítě do přechodné pěstounské péče. Momentálně náleží pěstounům i dětem v přechodné pěstounské péči dávky pěstounské péče ze systému státní sociální podpory, a to ve stejném rozsahu jako v ostatních případech svěření dítěte do klasické pěstounské péče. Nebojte, připravuje se nový americký model a původní plán, že vybraní manželé projdou testy u nadace Natama, šel k ledu. Jejich kritéra jsou moc vysoká. Vybírají jen ty, co to s největší pravděpodobností zvládnou a nebudou to dělat jen pro peníze. Takže státní systém možná nakonec sáhne po osvědčených psychotestech a doporučeních od psychologů? Doposud se to osvědčovalo a nebyl problém. Vyplníte pár stohů papírů s otázkami, pohovoříte s psychologem o vnitřních motivacích a dítě za dvacet tisíc měsíčně bude téměř na dosah, pokud už vám rovnou nebude klepat na dveře. Dětí jsou plné děcáky i kojeňáky. A pokud vám psycholog doporučení nedá, státní systém se sociálními pracovnicemi propojený to stejně nezajímá. Jako tomu bylo v případě mých adoptivních rodičů, ale i Klauem vyznamenaných pěstounů. Zkušený psycholog Tomáš Novák, který byl u toho, když manželé Rosnerovi žádali o své první dítě, před pětadvaceti lety zpracoval na Rosnerovy psychologický posudek, který ale podle jeho slov nevyšel pro pěstouny nejlépe. "Nemůžu říci, co přesně v tom posudku bylo, protože by to znamenalo porušení lékařského tajemství. Bohužel není v lidských silách se optimálně postarat o tolik dětí," myslí si Novák. (článek zde).

Potěšilo mě, když jsem se doslechla, že budou velké změny v pěstounském systému v naší republice. Už mě to netěší. Jako vždy to bude k horšímu. Kdo to kdy řekl, že změny jsou vždy k horšímu? Někdo v Americe? Nojo, Češi Ameriku musí pořád následovat. Tak až bude velký třesk, až bude ještě více dětí, nad kterými se zhasne lampa, protože je pořád lepší nějaká rodina než děcák a jsou stejně odložené, až bude čím dál víc vyhořelých svatých a obětavých náhradních pěstounů, tak se možná poučíme a vezmeme si příklad z jiných zahraničních zemí v pěstounské péči a také možná s povděkem přijmeme za své, že kritéria pro výchovu nevlastních dětí musí být vysoká. Tyhle děti už si zažily své, jsou v dlouhodobé krizové situaci a nejsou to jen balíky za dvacet tisíc měsíčně. Z velkorysé podpory jsou vyjmuti prarodiče, kteří si často do pěstounské péče děti svých příbuzných berou. Takže je to celé opět proti přirozenému řádu. Namísto podpory toho, aby si děti brali hlavně příbuzní, tak se budou podporovat a profesionalizovat pěstouni. Hellingere, Hellingere, proč tě mladí dynamičtí novátoři nečtou? Ale pokud prarodiče uzavřou dohodu o výkonu pěstounské péče, bude jim odměna vyplácena ... Je to složité. Jinak prarodiče mají vyživovací povinnost vůči svým vnoučatům v krizové situaci a nouzi jejich rodičů (zde).

Takže já jdu makat na své CKMM. Třeba ten třesk spustím dřív, než na to doplatí další děti. Moc bych přála dětem, jejichž rodiny jsou v momentální krizi, aby nekončily hned v dětských domovech. A dětem z dětských domovů, aby náhradní rodiče je přijímali jako děti. Ministerstvo možná má dobré nápady, ale nemá dostatek profesionálních terénních pracovníků, asistentů, terapeutů, kteří by řešili situace na místě a individuálně. Stávající sociální pracovnice jsou stále bída. Na děti a hlavně jejich rodiče z krizových rodin se dívají s předsudky a s odsouzením. Odříznout problémové rodiče a děti rychle odlifrovat pryč, to jsou jejich priority. Jak by mohli začít pracovat nově a kontrolovat profesionály - pěstouny tito zatížení lidé? Krom toho hrozí, že opravdu lidé si děti budou brát jen kvůli slibované odměně. Dvacet tisíc měsíčně je informace, kterou jsem v článcích na netu nenašla. Berte ji jako bonus, že víte informaci z kuloárů.


Kritéria pěstounské péče na přechodnou dobu má na svých stránkách Natama http://natama.cz/?sid=19/ a MPSV http://www.mpsv.cz/files/clanky/7296/Pestounska_pece_na_prechodnou_dobu.pdf.

Další články které jsem našla ke změnám v PPP



To je jako naše maminka (sochy)

23. března 2011 v 12:01 | Edith Holá a Kuba |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Včera jsme objevili, že kousek od našeho domku je krásná socha ženy. Svítily na ní paprsky Slunce.


Možná sochy více vnímám, když jsou zality slunečním svitem. Přemluvila jsem kluky, že ještě nepůjdeme domů, ale sochu nafotíme. Nelituji. Podle mě vznikly krásné fotky a kluky to bavilo. Jen nevím, jak to Kuba myslel, když řekl: "To je jako naše maminka." Může to mít mnoho významů. Radši se neptám :-)

Poprvé jsem sochy fotila nedávno na pražském Senovážném náměstí, (Tančení na Senovážném). Včerejší socha je nedaleko pražské stanice metra Ládví. Další fotky najdete na závoďáckém blogu mých synů. Článek je tak trochu satisfakce za včerejší vypořádání se s vrahy dětí. Téma týdne je blogery načasováno správně. Všichni se můžeme alespoň literárně vyrovnat s vrahem Aničky.

Nemám, Hospodine, domýšlivé srdce






















ani povýšený pohled.

















Neženu se za velkými věcmi,
za divy, jež nevystihnu,
nýbrž chovám se klidně a tiše.
Jako odstavené dítě u své matky,

jako odstavené dítě je ve mně má duše.
(Žalm 131:1-2)
Miluji tento Žalm v podání skupiny Oboroh



Kdo zabije mé dítě, zaplatí!

22. března 2011 v 19:08 | Edith Holá |  Téma týdne
Kdo by zabil mé dítě, zaplatil by. Ale ne trestem smrti. Humanisté, nečtěte dál. Článek je psán z pozice matky - samice.

Když mi bylo náct četla jsem povídkově zpracované vraždy šestnáctiletého tzv. spartakiádního vraha. Znásilnil a zabil několik žen. Když mi bylo třicet tohoto muže pustili. Bylo mu přibližně jako mně. Ve společnosti zašumělo zděšení. Jeden příběh utkvěl v mysli i v obrazových vzpomínkách všem. Mladík sklátil svou několikátou ženskou oběť za bílého dne na pražském dejvickém Kulaťáku téměř u vchodu jejího domova, kde na ní čekal její pětiletý syn.

Když se narodil můj prvorozený, v televizi běžel dokument o životě spartakiádního vraha po opuštění vězení. Ke konci dokumentu se setkal s mužem, kterému kdysi v jeho pěti letech zabil matku. Asi nikdy už ze svých vzpomínek nevymažu tyto obrazy. Jako nikdy nevymažu ze vzpomínek Aničku z Troje, ale ani znásilněného devítiletého Jakuba, který po sexuálním aktu se svým vrahem šel přes celé město a nikdo si toho nevšiml. V lese byl pak zabit. Mému prvorozenému je dnes pět let. Děsí mě, že by jedno z mých dětí někdo zabil. Děsí mě, že by někdo zabil mě nebo jejich otce a oni se museli celý život s tím potýkat. S vraždou rodiče.

Trest smrti pro vraha? Zastánci trestu smrti jste lidumilové nebo co? Na netu jsem četla, jak si jeden americký vrah před popravou zdříml a pak se díval na Pána prstenů. Umíte si představit, co by udělala zvířecí samice, která by byla přítomna zabití svého mláděte? Rozsápala by ho. Zaživa. Po kouskách. I kdyby utíkal. Dohnala by ho. Vyžrala by mu oči, vytrhala by mu vnitřnosti, ... Za řvaní by si pohazovala s jeho částmi ... a teprv nakonec by mu prokousla srdce. Problém je, že ve zvířecí říši, je samice takové hrůze většinou přítomna nebo je poblíž. V lidské společnosti čeká matka týdny, měsíce a třeba i roky na to, až vraha dopadnou. Takže zvířecí reakce prvních hodin z ní možná vymizí a po mnoha měsících by to bylo nemožné takhle roztrhat vraha svého dítěte. Byla by to vražda vraha. Kolik fází utrpení si musí projít matka poté, co se dozví, že její dítě bylo zabito? Pokouším si představit, co bych po měsících utrpení požadovala po dopadlém vrahovi svého dítěte. Trest smrti by to nebyl. Přála bych si, aby trpěl. Mnohem víc než je představitelné. Ztráta svobody by byla vždy doživotní. Vykastrování bez jakýchkoliv psychologických zkoumání. Psychické týrání až do smrti. Týrání je nehumozní, ale v případě týrání, znásilnění a následného zabití dítěte, se své lidskoti vzdávám. Právě mě napadlo ještě něco lepšího. Pohřbení zaživa. Možná že něco takového by skutečně odrazovalo další vrahy. Můj Kuba se na Aničku často ptal a říkal, že by toho člověka, co to udělal, že by ho zabil.


V dokumentu se spartakiádním vrahem byl rozhovor i s jeho rodiči. Druhý syn je zdravý, žádný deviant, žádný vrah. V dokumentu nikdo neřešil, jak je možné, že se narodí anetik (bez svědomí, není schopen rozlišit dobro a zlo vlastního jednání). Nikdy jsem to nehledala, co to způsobuje. Jak je možné, že jedno dítě je anetické a druhé není anetické?
Životem jako matky mě neprovází jen strach, aby jiný člověk brutálně neublížil mým dětem, ale i strach, aby ani z jednoho nevyrostla šílená anetická osoba.



P.S. Jen je otázkou, kdo by týrání vraha dítěte vykonával? Já bych to nedokázala zřejmě ani poté, co by mi zabil dítě. A od "cizího" by to bylo sadistické chování. Chápu matky, které si vezmou život po smrti svého dítěte. Stejně jako to udělala matka zabitého Jakuba Š. v H. Brodu. Stejně tak bych pochopila matku, která by vraha svého dítěte zabila.

(K tématu na blogu: Trest smrti, dále jsem ještě k tématu dopsala I vrazi mohou svůj čin odčinit a Vyrovnání se s vrahem Aničky)

Žeříček k TT - kouření

20. března 2011 v 12:01 | Edith Holá |  ŽEBŘÍČKY z článků na téma týdne
Zveřejňuji žebříček poněkud dříve. Určitě ještě vzniklé dobré články dopíšu :-) Pokud jste našli nějaký výborný, který tu není, prosím, napiště mi ho. Mám ráda na blogu interakci, líbí se mi tedy možnost dopsat článek dopoledne uveřejněného článku Ondřeje Moravce.

Tak nevím, jak je to s tím, že kouří každý a že je to běžné. Na počet blogerů, kteří kouří, mi stačily prsty na rukou. Jinak mnozí psali, jak už jsou abstinující kuřáci několik let a ti další byli nekuřáci. Bohužel mnoho nekuřáků žije od dětství v domácnostech, kde se hulí. Není to pro ně lehké a jsou z toho nešťastní. Některé z jeich článků tu mám. Hranice, kdy se nejvíce začíná je kolem 12 až 13 let. Někteří z mladičkých blogerů psali o osmiletých dětech, kteří již na škole kouří.
Nejvýstižnější článek na toto téma, který fejetonistickým způsobem zachytil, to co píší odborníci, byl Je libo dudlík? Za láskou k cigaretám je pdole odborníků hlavně naučené chování. Proto se silným kuřákům nedaří přestat. Museli by podstoupit terapii. Jde totiž nejen o abstinenční příznaky po nejméně půl roku, ale o celkovou změnu způsobu života a přestruktorování své osobnosti. Aby uměli žít sami se sebou bez potahování. Aby si uměli povídat bez neustáleho strkání cigára do úst. Na ulici aby se naučili jít jen tak volně se svěšenýma rukama. Aby si kávu a jídlo dokázali vychutnat bez předkouření a zakouření. Co všechno máte spojeno s rituálem zapálení si a pokouření si můžete dopovědět a to vše by zmizelo. A především by se museli naučit zacházet se svými emocemi. Se stresem, vztekem, agresí, smutkem, bezmocí, absurditou, ... a ne si k tomu napomoci vzít svého přítele, který tiše tyto emoce potlačí. Je to stejně jako mi kdysi řekl jeden hodně dobrý terapeut: Prášek na nervy je vždy o tom, že nefungují lidé kolem vás. Ano, kdo nefungoval ve vašem dětství, že vaším anxyolitikem je cigáro? Pokud už lidé ve vašem okolí fungují, prášků a závislostí je možné se zbavit. Aspoň jeden jediný člověk z blízkých...


pondělí
http://signoraa.blog.cz/1103/byla-to-blbost - zpověď bývalého kuřáka + další články k TT

úterý

středa
http://my-pathetic-romance.blog.cz/1103/asi-jsem-ne-kurak - kuřáčka, která dokáže i nekouřit
http://albertuv.blog.cz/1103/kur-bud-clovek - intelektuální alibi pro kouření

čtvrtek
http://cerna-dira-nikoho.blog.cz/1103/koureni - dva obrázky 11-leté dívky

pátek
pátek musím ještě dočíst

sobota

neděle
http://ondrejmoravec.blog.cz/1103/blog-cz-me-donuti-kourit - interaktivní, můžete pomoci dopsat poslední odstavec :-)

pondělí


Láska k cigaretě
Kuřáci většinou napsali, co se domnívám: cigareta = já, cigareta - tedy jsem.
Takže bez cigarety by nebyli, rozplynuli by se jako kouř z jejich cigarety a jen chvíli by zůstal zápach, pokud by to bylo venku :-)
http://dnes-dnes.blog.cz/ - chození za kuřákem :-)

Mé články k TT kouření:


Cestovali s námi andělé

19. března 2011 v 22:13 | Edith Holá a Kuba |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Pokud si chcete přečíst, jak páteční návštěvu psycholožky vnímal Kuba a také dnešní cestu za babičkou, tak je to na závoďáckém blogu.

Ještě si dovoluji upozornit, že zítra můžete navštívit festival Cesta kolem světa na pražském Ládví. Nakladatelství Jota tam má své knihy se slevou :-) My tam také zamíříme.

Život je, když ...

18. března 2011 v 21:10 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Tohle mi dnes přišlo emailem z rodina.cz.

Váš chlapeček Jakub je na světě již 1885 dnů... (pět let a dva měsíce).

Petilety - varovne signaly
Uvod
Ve vyvoji ditete jsou urcite signaly, kterych je dobre si vsimat.
  • Chova se extremne stydlive ci bojacne.
  • Jedna extreme agresivne.
  • Snadno se rozptyli a neni schopno se na jednu cinnost soustredit dele nez pet minut.
  • Nema zajem si hrat s jinymi detmi, odmita reagovat na ostatni lidi, strani se jich.
  • Jen zridka pouziva pri hre fantazii a napodobovani.
  • Vetsinu casu pusobi smutne.
  • Neprojevuje sirsi skalu emoci, vetsinu casu vypada pasivne.
  • Nedokaze porozumet prikazum o dvou castech (napr.: Poloz panenku do postylky a vytahni stavebnici z police.)
  • Nedokaze spravne rici sve jmeno a prijmeni.
  • Nepouziva v reci spravne mnozne cislo a minuly cas.
  • Nevypravi o tom, co pres den zazilo.
  • Nepostavi vez o sesti az osmi kostkach.
  • Neumi si svleknout obleceni.
  • Neumi si umyt a utrit ruce.
  • Vyrazne ztraci dovednosti, ktere drive melo.
Dnes je zvláštní den. Kuba dostal nálepku intelektuál s ADHD. Alibi pro jakýkoliv výkyv v jeho chování :-) Z výše varovných signálů nesplňuje ani jeden. Když jsem dopisovala dnešní článek o Kubovi, tak jsem slyšela za zády podezřelý proud vody. Co to je? V obýváku? Matěj vzal Kubovi otevřenou půllitrovou Mattonku. Strčil si do ní pindíka a prostě do ní načůral. Pak prohlásil: "A hotovo. Čůral. Výborně, Hatěji."

Kuba to vzal sportovně a rozchechtal se. Ale úzkostlivě dodal, že to dopíjet nebude a sledoval, jestli to opravdu vyleji. Při uspávání s tátou zase filozofovali. Kuba vymyslel, co je život.

"Život je, když víme své jméno a když víme, co máme rádi."

Dnes nic neřeším, nepřepínám, děti ještě nespí, já bych spala hned ... Zítra jedeme s Kubou vlakem podruhé za svou bio mamkou a jeho babičkou.



Máme doma intelektuála s ADHD

18. března 2011 v 17:41 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Před dvěma roky, krátce po narození Matěje, jsem byla se starším na ortopedii kvůli vtáčení nožiček. Pan doktor si tříletého Kubíka postavil ke dveřím, pak ho poslal tam a zpět a do zprávy napsal podezření na LMD. O této diagnoze mě neinformoval. Napsal papír na vložky do bot a hotovo. Na ulici jsem si přečetla zprávu a rozbrečela se. Byla jsem v šestinedělí a tato zpráva mě na celou cestu domů úplně odrovnala. Říkala jsem si, že kdybych tušila, že mám postižené dítě, tak to druhé by přišlo později pokud vůbec. Dětská doktorka nás poslala k psycholožce. Takovou zprávu nemohla nechat ležet ladem. Nejlepší jsou zprávy s takovou diagnozou jsou od lékaře, který k tomu není kompetentní. Tyto diagnozy se v horším případě stanovují ve čtyřech letech a v lepším velmi těžce a průběžně s věkem ... a často týmem odborníků. Pan ortoped byl machr.


Školka vyjádřila přání, že by chtěli na Kubu psychologický posudek od školkové psycholožky. Paní učitelka Jana mi řekla: "On je strašně hodný, chytrý, nezlobí, nikomu neubližuje, ale paní X...ová my nějak nevíme, co s jeho emocemi. Víte on někdy nezvládne změnu přejít z bodu A do bodu B a rozhodí nám celou hru, pláče a křičí a děti pak jsou vystrašené ... a nemůžeme hrát dál." Říkala jsem si fajn, není na škodu poznat školkovou psycholožku a ona Jakuba, stejně od ní budeme potřebovat posudek školní zralosti příští rok. Žádost jsem jim podepsala. Reference na jejich psycholožku už jsem měla od pár maminek velmi dobré. Dnes cestou k ní jsem si říkala, že mi stejně nemůže už nic nového řici. Možná nějaké rady. Za poslední dva roky se Kubíkův vývoj více a více zviditelňoval. IQ a zájmy na sedmileté dítě. Pohybovost na tři a půl a nervová soustava mezi rokem a půl až pěti. Když je v klidu a dělá, co ho baví je vývoj rovnoměrný. Při požadavcích a úkolech, které ho nebaví se propadá do emocíe hodných dvou let. Občas má neadekvátní reakci na běžnou situaci, že i dvouletý Matěj už se umí ovládnout líp. Jak vypadá taková neadekvátní situace? Třeba jen změna, že zahneme za jiný roh, než předešlý den. Kuba začne ječet a přestane mluvit. Jako batole. Nedostane se z něj nic. Ani objetím, ani naplácáním, ani vysvětlováním, ani upoutáním na něco jiného, ani slíbením čehokoliv ... Prostě batole, které nerozumí, nemluví, vříská ... Když byl menší vždy jsem z toho měla infarktový stav. Jekot se blížil napadení vosou možná i sršní, vykloubenéo noze, zástavoě střev prostě nenadálému smrtelnýmu neviditelnýmu stavu. Časem jsem si zvykla, že nic smrtelného nepřišlo, že mému synovi jen připadá smrtelná banální změna. Změny jsou v životě pořád, takže všechny dopředu nevychytáte. Do dvou let jsem denně dělala i půlhodinová pevná objetí, jinak by se histerií buď umlátil nebo pokousal. Jenže ono to tak vlastně v jeho mozečku je. Nějaká změna spustí alarm. Úzkostlivý stav. Vypne veškeré části mozku, které odpovídají jeho věku. Cítí se zoufale a sám neví, jak z toho ven.

Takže mám vlastně nervově doma dva dvouleté prcky. S jedním mohu zacházet jako s dvouletým, s druhým jako se sedmiletou osobností, která má jen momentální labilitu. Máme štěstí, Kuba spadá do mírnějšího pásma ADHD. Nemá hyperaktivitu. Má jen malé štrejchnutí, když má dělat, co ho nebaví. V té chvíli opravdu rukama šmejdí všude a dělá, že nerozumí a odbíhá ... V momentě kdy ho zaujmete intelektuální otázkou, zbystří, přijde, sedne si způsobně na židli a je schopen hodinu dělat jeden matematický, logický a jiný úkol za druhým. Paní psycholožka byla opravdu zaskočená. Kuba má podle ní i velmi rozvinuté abstraktní myšlení. Proto ty domácí filozofikcé debaty o Pám Buchovi, smrti, nekonečnu, krvinkách atd. S jeho patlavostí, za kterou vůbec nemůže, je to opravdu velmi podařený žert od Pám Bucha. No, kdyby neměl patlavost, možná by už byl na Menze. Bohužel se narodil s hypermobilitou jazyka. Zkrotit jazyk je stejně těžké jako usměrnit dítě s ADHD. Kuba trpí psychogenní zácpou. Řešíme ji s panem psychologem při logopedické klinice vlastně už přes rok. Víceméně úspěšně. Matematicko-logické typy potřebují soutěžit. Vyhrávat nad sebou, mít odměny, počítat si skóre ... Takže formou nálepek v motivačním kalendáři kakáme, děláme logopedii a grafomotoriku. Za každých sedm nálepek jeden časopis. Nebo něco dražšího za celoměsíční úspěšnost. Zácpa se zhoršuje, když je ve školce. Normativní tlak při 27 dětech, neustálé změny probíhající na povel ... Každý z nás si to umí představit. Každý z nás to řešil v sobě všelijak. Kuba tím, že sebedestruktivně tlak používá proti sobě. Tenzi si řeší ještě větší tenzí. Když je delší dobu doma, ráno si spí do kolika chce a úkolů musí splnit za den jen několik, zatlačování je pryč. Jenže život je o změnách, o školní docházce, výkonech a tlaku společnosti ...


Myslím, že oba naši psychologové jsou velmi dobří. Kuba má strejdu z Loga moc rád. Dnešní paní psycholožka má 16-letého syna s ADHD. MOhla mi tedy i poradit, kde udělali sami jako rodiče chybu. Doporučovala: Nekřičet, zvyšuje to tenzi, důslednost u obou rodičů, na zákazech trvat oba společně a v klidu, trpělivost, to, co mu nejde dělat formou hry, soutěží, motivačního kalendáře, ... A co "naordinovala nám rodičům? Opušťáky, odměńovat se a o víkednu jeden sportovní zážitek s tatínkem. Tatínkové prý s dítětem s jakýmkoliv handicapem ztrácejí kontakt. Nemají takovou trpělivost a vlastně sklouznou jen do příkazů, naštvání, zloby ... Takže je dobré, aby se svým dítkem zažili taky něco, kde je to dítě v pohodě a měli dobrý společný zážitek. A maminky potřebují opušťák nejen o víkendu ale i během týdne. Být trpělivá a nervově méně labilní než syn :-) v případě jeho nerovnoměrného vývoje, kdy se najendou bez varování z pmatematika a filozofa stane histerické dítě a při jeho úprku ho zastaví až sousedka s autem ... Já s kočárem neměla minulý týden šanci. Můj syn si myslel, že jsme šla naší ulicí a zahnul, aniž by se podíval, že jdu před ním dál. Samozřejmě jsem mu to i několikrát zopakovala předem, že půjdeme jinudy. Zahnul a neviděl mě. Dostal panickou hrůzu, že jsem se mu ztratila. Utíkal a ječel tak, že neslyšel mé volání. Sousedka, která právě vyšla z domu, popadla auto a dojela ho. Naštěstí má Kuba kolem sebe hodně andělů od narození. Já bych ho nedohonila, protože měl náskok a on by se v histerii nezastavil.

V případě, že najdeme pro Kubu školu, která bude tvořivá, aby se nenudil a bude schopna chvilkové úlevy a protažení těla i během hodiny, nedostane odklad. Do běžné školy ho nepustí. Super. Všechny dobré školy jsou v centru. Nevím, jak to prakticky probíhá, když nejsou babičky. jeden ve školce, druhý v centru ve škole ... Kdo mě zaměstná a na kolik hodin si budu moci dovolit pracovat?

Jediné veliké úskalí těchto inteligentních dětí s ADHD je, že nemají vnitřní motivaci a vůli. Tudíž často průměrnější dítě, nakonec dosáhne větších výsledků v životě než oni. Tyto děti považují totiž za nedůležité praktické stránky jejich požadavků, za nedůležité pro to něco udělat. Oni jsou jedničky a aby náhodou nebylo vidět, že jim něco nejde, tak to radši předem vzdají. Náš syn je jednička ve všem, i kdyby měl lhát, tak to všechno zvládá. To, co nezvládá, tak nad tím stejně vyhraje. Třeba i nad tím hovínkem. Prostě ho nepustí, protože běhání na záchod je nedůležité a ve školce stresové. Co mu nejde, to vzdá. Když tak sleduji svého druhého syna, který také málo spí, což je typickým znakem ADHD, tak ale ten i kdyby se měl uvztekat, tak to udělá a dokončí sám. Kuba se nechá opečovat a přemýšlí u toho, jak vzniká svět, kdo zrovna v čem vyhrál a kdo prohrál ... A já se těším na svůj taneční opušťák, abych své tenze nejen z jeho tenzí vytancovala ...

Myslíte si, že naše děti to mají z vody? Ne z nás. Když jsem to odvyprávěla manželovi, shodli jsme se na tom, že jsme oba intelektuálové s ADHD. Tam, kde jiní padají na hubu, my zapneme na dvě stě procent, pokud je to krátkodobý úkol. Milujeme myšlenkové výzvy, ... ale důslednost, vůle a běžný život chachacha ...

P.S. Pojem ADHD nechci specifikovat. Můžete si to najít na netu. Podle mě se to ale specifikovat nedá. Kdžy si přečtete definici, že jsou to poruchy pozornosti (a někdy s tím spojené poruchy chování) často propojené s hyperaktivitou a má to 20% dětí, co vám to řekne? Nic. Pokusila jsem se popsat naše dítě, které pod tuto zkratku spadá. Hyperaktivitu má minimální (a kdo se neškrábe, nekouše si nehty, nedloube se v nose, nepoklepává nějakým předmětem, něco stále musí držet v ruce (co třeba cigáro?), když ho něco nebaví) ... Poruchy chování - ve školce je Kuba vzorný. Máme štěstí. Má lepší variantu ADHD. Ve světě přizpůsobivý, doma puštěný ze řetězu. Bezpečný prostor těmto dětem dovoluje projevit své tenze. Kdyby měl normativnost ještě doma (jako jsem to měla např. já) ... Jo, taky jsem vyrostla. Jsem na nervy, ale žiji a dnes už ráda, protože jsem dospělá a ne dítě :-)

Jak to vidí Kuba si můžete přečíst na závoďáckém blogu.

P.S.2 Cestou od psycholožky jsem se odměnila i já. Koupila jsem si tuto svíčkovou mandalu. Podruhé je focená s bleskem. Její fialkové a lila tony mně učarovaly.

Smutná a tolerovaná droga

17. března 2011 v 21:22 | Edith Holá |  Téma týdne
Tento článek je volným pokračováním pondělního "Cigareta je pro mě víc než ty". A stále váhám, jestli ho napsat. Možná budu mít tichou domácnost jako jedna blogerka, co napsala Život s fajčiarem a poté mu veškeré kuřivo naházela do záchodu.

Jedna blogerka mi pod pondělní článek napsala, že můj článek je tolerantní i přestože je k tématu, které je jinak konfliktní. Zvláštní. Žiji se silným kuřákem. "Když sis vzala silného kuřáka, tak je to tvůj problém a musíš to vydejchat." Tak nějak by mohl znít a taky často zní názor na náš konflikt kuřák a nekuřačka. Jenže v mém případě neobstojí. Byla jsem vždy trochu alergička (prach, kočky a některé lidi). Taky jsem byla tak trochu sama kuřačka. Ne přes den, ale noční ... Viz můj pondělní článek.

Víc a víc jsem zjišťovala, že život je krásný víc před den a v noci se spí. Že se mám ráda a image si vytvářím tím, kdo jsem, co mám uvnitř a ne co mám v ruce. Byť je dlouhá cigareta v ruce ženy sexy. Teda přinejmenším pro muže, kteří se mi kdysi líbili.

Před těhotenstvím jsme museli podstoupit půl roční detoxikaci s přísnou dietou (viz Nezvládám změnit svůj životní styl). Připadalo mi na hlavu kouřit občasnou cigaretu a přitom se detoxikovat. Mému manželovi to nepřišlo divné. Ze svých 40 cigaret denně musel ale klesnout na dvacet. Lékaři totiž tvrdí, že nad dvacet cigaret denně je neplodnost vysoká. V těhotenství se mi z pachu cigaret zvedal žaludek a manžel i jiní kuřáci mi bestiálně začali smrdět. Cítila jsem to z jeho oblečení, kůže, z dýchání, při líbání to bylo jako se líbat s popelníkem. Po půl roce od porodu jsem zjistila, že mám alergii na tabák tak velkou, že i na ulici mi nateče krk a musím si vzít prášek, když včas neuteču do bezpečné vzdálenosti. Taky se mi objevila alergie na milované sluníčko. Naštěstí po druhém dítěti alergie solární vymizela. Na tabák a jakýkoliv kouř i táborákový ne. Máme dvě děti s atopií a exemem. Sice ve stavu zaléčeném, ale rozhodně by neměli žít tam, kde je zahuleno. Také v hospodách, kde je špatné odvětrávání jim začnou pálit oči a musíme pryč. Sama do nich už taky nemohu.

Do roka a půl našeho první syna manžel kouřil ve své pracovně s okny dokořán. Cítila jsem to až v ložnici, ale pořád lepší než předtím, kdy kouřil za zavřených oken čtyřícítku denně. Pak jsme se přestěhovali. V malém domku nebyla možnost takovéto pracovny. Kouř by šel všude. Prostě se to nijak neřešilo, manžel se neozval a já automaticky počítala s tím, že když máme zahrádku, bude kouřit tam. Tajný konflikt začal klíčit.

Manžel má pocit, že jsem mu vzala domov. Od 13 let byl zvyklý kouřit s rodiči v celém bytě. Když zjistili, že už taky kouří, řekli mu, ať se s tím přestane schovávat a kouří s nimi. Pro něj je domov to, co nekuřáci považují za smradlavé doupě. On to necítí. Cigareta od tak útlého věku se dostane člověku pod kůži, do krve ... Cigareta = já.

Budeme se tedy stěhovat. Do většího. Za rok má být dostavěn náš byt v jednom developerském projektu na kraji Prahy. Manžel bude mít pracovnu s balkonem. Vrazíme peníze do nejmodernějšího stropního odvětrávání, odsávání nebo jak se tomu říká. Aby měl pocit domova, chce kouřit a pít kafe ve své pracovně. Když budu cítit doma kouř, ztratím domov já. Bojím se, že i přes odvětrávání ho cítit budu. Pokud ano a bude ohroženo mé zdraví a budu muset denně brát prášky na alergii a dětem bude hrozit astma, pak už je zřejmě jediným východiskem rozvod.

Smutné. Cigareta je víc než ty. A je to oboustranné. Oba nás zdravotně zabíjí. Aktivního i pasivního. Rozdíl je v tom, že pro manžela je cigáro láskou a pro mě milenkou, která je mu bližší než já.

Necítím agresi, jak často kuřáci tvrdí, že společnost je netolerantní, nenechá je vychutnat si v klidu a teple domova či kanclu cigárko. Taky často tvrdí, že nekuřáci zvláště ti abstinující jsou ti agresivní vůči nim. Pokud mi někdo foukne nečekaně kouř do obličeje, tak odskočím a patřičně se zatvářím. Jestli je agrese vystrnadit manžela při kouření na zahradu ... Představím-li si, jak bojuje samice o své děti a o sebe, když jsou v ohrožení, tak tomu říkám boj. To jsem proti ní pořád ještě tolerantní. Naopak s agresí se setkávám od silných kuřáků, kdykoliv je kdokoliv požádá, ať nekouří třeba v blízkosti dětí. Můj manžel je mírumilovný a pasivní člověk. V tomto okamžiku je agresivní, ironický a verbálně napadne dotyčné dospělé.

Závislost na cigaretách je pro mě smutnou drogou a také jedinou, kterou společnost toleruje, i když ohrožuje vztahy i zdraví v rodinách. U ostatních drog se vždy dojde do bodu, kdy se závislák musí jít léčit nebo skončí blbě v nějakém doupěti nebo na dlažbě či smrtí. Gamblerství, alkoholismus, drogy, ... Silné kuřáky nezastaví ani jejich děti (viz mnoho článků mladých blogerů, kteří jsou nešťastní v rodinách, kde rodiče kouří po celém bytě), často kouří i v těhotenství, ani je nezastaví děti s hrozbou astmatu, ani alergie druhého partnera, často ani vlastní nemoc. Oni ji mnohdy totiž poznají až v terminálním stadiu. Manželova rodina je po mnoho generací závislá na cigaretách. Osobně jsem poznala tátu i mámu mého manžela. Do posledního okamžiku byli čilí, soběstační, aktivní a hlavně zdraví bez symptomů nějaké blížící se smrti. Oba kouřili šedesátku denně. Jedna jim ještě hořela a už zapalovali druhou. Před víc jak čtyřmi roky zemřel manželův otec. Našeho prvního syna už ani neviděl. Jeli jsme za ním a během cesty jsme se dozvěděli, že umřel. O nádoru na mozku se dozvěděl, až když se v rodném městě ztratil a netrefil domů. Druhý den mu lékař zjistil, že má nádor na mozku a obrovský na plicích. Metastázy všude. Zemřel za půl roku. Manželova maminka hýřila pracovní aktivitou do poslední chvíle. Pak ráz na ráz měla vodu na plicích. Půl roku pendlovala mezi nemocnicí a domovem. Nakonec si zapálila, i když nesměla. Skončila v nemocnici opět s vodou na plicích, slabým srdcem a jakýmsi krvácením do břicha. Otevřeli ji a viděli, jak jim cévy praskají před očima. Konec. Kdyby nehulila, tak tu s námi ještě je a možná by ještě viděla, jak její vnoučata maturují nebo promují. Takhle jí budou znát jen z fotek. Po této zkušenosti je mi z blízkých silných kuřáků spíše smutno a cítím bezmoc. Je to jejich volba, ale zasahuje i mě a naše děti. Je mi líto, že si dobrovolně ničí zdraví a my se musíme bezmocně a tolerantně na to dívat. Také mám v sobě pocit, že si neváží života, mě a dětí, když chtějí být pod zemí tak rychle. Na tchýni jsem se i dlouho po její smrti zlobila. Brala jsem ji jako maminku. Jí jsem volala, když se Kuba něco nového naučil a s ní jsem sdílela, když byl nemocný. Bylo to absurdní, ale nesla jsem si v sobě, že mě zklamala, že nás opustila, že opustila svá vnoučata, ... A všechno kvůli těm zasraným cigaretám. Většina kuřáků, co znám i můj manžel jsou bez nemocí i bez symptomů ... I na něj se budu zlobit, pokud nám ho cigarety vezmou dřív, pokud nás tady nechá samotné a pokud nad námi jeho závislost vyhraje. Smutná a sobecká závislost na cigaretách!!!

Nevím, kde je ta pověstná agresivita nekuřáků. Sedím u svého dopsaného článku a bulím.

(K tématu týdne "Kouření" jsem ještě napsala Cigareta je pro mě víc než ty a Když jsem kouřila trávu)

Knihy jsou taky potrava, páni politici

17. března 2011 v 13:50 | Edith Holá |  SOCIÁLNÍ a jiná témata
Pokaždé, když jsem byla v zahraničí, pyšně jsem vzpomínala na český národ. V cizí zemi jsem totiž jen málokdy potkala čtoucího člověka. U nás se čte všude. V metru, v tramvajích, autobusech, kavárnách, na zastávkách, v parku ... Děti v kočárcích si prohlížejí leporela nebo starší dítka trafikové časopisy pro děti. Můj pětiletý syn jezdil v kočárku a vždy měl v ruce časopis nebo knihu. Budil pozornost. V blízkých trafikách je brán jako vášnivý čtenář už hodně dlouho. Výlety do knihkupectví jsou pro něj s Mekáčem nejoblíbenějším zážitkem. Když chci jít do knihkupectví sama, obrečí to. Hřiště by oželel, ale prohlížení knížek v prodejně a následný úlovek ne.



Přesto někdo rozhodl, že četba není potrava. Na knihy uvalil DPH. Nějak mě nenapadlo se k tomu vyjadřovat, protože mě politika nezajímá téměř od té doby, co přestal prezidentovat Václav Havel. Jenže ono jde o princip. Jde o potravu pro duši. Tenhle národ byl a je sečtělý. Zřejmě brzy nebude. Pragmatici nahoře se o to postarají. Zdraží knih., Jděte si je půjčovat do knihoven. Dovětek je můj. Jenže já do knihoven nechci chodit, byť jsem vystudovaná knihovnice. Chci se s vybranou knihou mazlit, jak dlouho budu chtít a ne jen po dobu několikrát prodlužované výpůjční doby. Nechci se s knihou, která mě chytne za srdce, loučit. V odbornýh knihách si chci tužkou podtrhávat, psát své poznámky, názory, otázky ... a chci se kdykoliv do ní znovu a znovu dívat. Spisovatelka V. Woolfová psala, že pro ženu byl vlastní pokoj s vlastní knihovnou velkým projevem emancipace (viz můj článek Píšící a čtoucí ženy jsou sexy). Patřím k nim. Pro mnohé muže byla velká knihovna symbolem mužnosti a inteligence. Takové mám kolem sebe.

Vetšina politiků je šedivá, bez nápadů, snů, iluzí, inspirací ... zřejmě knihy pro ně nejsou potravou. Takoví pánové jsou pro mě symbolem marnosti a jediné touhy a to po růstu materie a stále zlepšujícícm se materialistickém způsobu života. A ten nemůže být do nekonečna. To už se ví. Jenže politici, nečtou, takže jsou sto let za opicemi.

Včera jsem měla zase opušťák. Rozuměj pár hodin bez dětí. Jako lahůdku na cestu MHD jsem si koupila nové číslo Respektu. Přepadl mě cestou hlad, ale nechtěla jsem utrácet, tak jsem si dala čínskou polévku. Mám ji ráda. Respekt stojí jako jedna a půl čínské polévky. V Respektu bylo překvapení. Rozhovor s Václavem Havlem. Bylo to první, co jsem přečetla. Václav Havel nemluví jen o svém režjním debutu Odcházení. Jeho výtkou vůči DPH na knihy a podepsáním petice proti tomu jsem se inspirovala k článku. I mě se tohle téma hluboce dotýká.

Na film Odcházení padne jeden z mých brzkých opušťáků.

Petici na podporu knih můžete podepsat zde na webovkách Svazu českých knihkupců a nakladatelů . Prosím, odkaz posílejte dál.

Dostanem se na úroveň Albánie a Ukrajiny :-( zde

Namátkou blogy, které psaly na toto téma:
http://duhovaposelstvi.blog.cz/1103/petice-za-nizsi-dph-za-knihy - zde je rovněž odkaz na petici na facebooku a elektronickou



Naše stěžejní knihovna. Na chodbě máme další a děti mají v pokojíčku komínky z knih. Budeme se stěhovat, takže další knihovnu budeme řešit až v novém místě.

Zde je článek o tom, co čtou mí synové Čtenáři tělem i duší.
Když bylo téma týdne na blogu Má oblíbená kniha napsala jsem tyto články HP ... aneb za co bude Rowlingová souzena a Řekni mi, co čteš a já si tě zařadím.

Když jsem kouřila trávu

16. března 2011 v 10:43 | Edith Holá |  Téma týdne
Několikrát jsem ve svých článcích psala, že nemám dispozice k závislosti. Párkrát i někomu do komentáře. Nechlubím se s tím. Je to možná má záchrana. Tak to prostě je. Malé procento lidí nemá dispozice. Vždy mohu se vším skončit naráz, když se proto rozhodnu. Může to být čokoláda, nezdravá strava, cigarety, tráva, chemické léky ... Drogový guru a psycholog Timothy Leary říkal, že z drog si nemáme udělat lítačky, pak přestanou dávat to, co nám mají dávat a jenom jsme jejich otroci do zničení těla. Má pravdu. Kdysi jsem měla "vztah" s mužem, který byl abstinující perníkář. Sem tam si dal trávu a sem tam si píchnul perník. Tohle byly zase moje sebedestrukce. Divní muži v mém životě. On mi říkal něco podobného, když s drogou neumíš v těle zacházet, tak to nemá cenu. Má pravdu. Nemělo to cenu, nemělo to efekt, který jsem od toho očekávala. Zajímavé tvořivé zkušenosti nebo zajímavé sny a inspirace. On sám nádherně kreslil, když byl sjetý. Snad mu to "sem tam" zůstalo dodnes. U tvrdých drog to nikdy nevíte. Už první dávka může být otroctví.

Poprvé jsme se setkala s trávou právě u tohoto muže. V klubech jsem ji cítívala. Nádherně voněla po senu a létě. Ale fyzicky jsem se rozhodla ji ochutnat až u něho. Z jednoho doupěte jsme ji přinesli. On ji ubalil. Zapomněl, že nejsem zvyklá a tak jsem se zřejmě překouřila. Byli jsme na joint přeci jen pouze dva a byl to dobrý matroš. Žádný dobrý motýlkovský stav se nedostavil. Viděla jsem se jako kostra a každý pohyb mi trval bilion let. Takže jsem se vlastně ani nehýbala, ležela jsem a trpěla, protože jsem potřebovala čůrat, ale těch pár metrů k záchodu mi připadalo jako jít pěšky na Měsíc. Nakonec jsem usnula. Ráno už doma nebyl. Já před odchodem uklidila. Na stole ležel nějaký bordel, tak jsem to taky uklidila. Večer se přítel ptal, kde je tráva, kam jsem ji dala. Po chvilce vyptávání zjistil, že jsem to seno vyhodila do popelnice. Chvíli jsme se váleli smíchy. Moje zkušenost mi dva roky stačila. Pak jsem při jednom koncertu zkusila dalšího jointa. Bylo nás na něj víc, takže jsem si říkala, že si to uhlídám. Nakonec jsme se prohihňali koncertem a bavili jsme se o křečcích. Z nadhledu jsem si říkala, že je to příšerná škoda, že si neužíváme tak dobrý koncert. Jenže droze musíte v těle nechat volné ruce, podřídit se jí, jinak to nelze. Ovládne vás. I to málo. A tohle nemám ráda. Nic a nikdo mě nesmí ovládat. Jsem typ, co má rád vše pod kontrolou a jiné stavy si přivozuji jen meditacemi a tancem. To není chemie v těle, kdy musíte otrocky čekat, až přestane působit. Ještě jednou jsem podlehla. S hašišem. Všichni říkali, že chutná líp, žádný debilní stav po něm není a že chutná jako čokoláda. Vykouřili jsme něco v lese. Docela chutnal. Pak jsme bloudili a hihňali se. Pamatuji si jen, že jsem se strašně chtěla zbavit toho hihňání a pocitu, že jsem jak pitomoučká patnáctka. Nešlo to. Musela jsem zase čekat, až se ta látka v těle sama vstřebá. V hospodě už jsem si nedala a tak jsem taky viděla, co to dělá s ostatními.

A tohle vše řeknu svým synům. Dětem se nemá lhát a zakazovat něco, co sami děláme. Vede je to k ambivalenci. Stejně tak to udělala má kamarádka a její tři dnes už velké holky na ničem závislé nejsou. Milé děti, ano, jedna dvě cigarety za den po mnoho měsíců navodí motýlkovský pocit. Ale těch patnáct až šedesát za den ne. Budete otroci, kteří si všude budou zapalovat. Kteří kvůli tomu budou muset v noci vstát, druhému budete smrdět a pokud se budete chtít před početím potomka čistit nebo se cigaretové závislosti vzdát, tak to trvá dva roky, než se krev vyčistí. Milé děti, jointy jsou také občas skvělé, pokud se chcete prohihňat večerem. Ale dlouhodobé denodenní kouření vás zpomalí a vymaže krátkodou paměť. Nebudete schopni si ze souvětí zapamatovat druhou půlku. Moje zkušenost se studentem Menzy u nás v knihovně na praxi. Školu musel nakonec přerušit.

Na školách jsou protidrogové programy. Jenom jeden mi přijde účelný. Zpočátku dokument ukáže pozitiva drog. Pak ale ukáže tělo kuřáka, alkoholika, reakce travaře ... smutné sociální dopady v rodině a ve vztazích vůbec ... A nakonec přijde živý narkoman. Nejlépe takový co si píchá už jen do jazyka, protože všechny žíly má rozpíchané. Ukáže jim boláky a svým drogovým jazykem jim nesouvisle povypráví, jak žije. Vyduněnce po nějaké taneční droze by bylo také zajímavé přivézt. Tanec miluji. Vybírám si takový styl, aby mi přivodil extázi sám o sobě a nemusela jsem do sebe cpát chemii.

(K tématu týdne: Kouření, v pondělí jsem ještě napsala Cigareta je pro mě víc než ty)

Cigareta je pro mě víc než ty

14. března 2011 v 20:51 | Edith Holá |  Téma týdne
Mám za sebou většinu článků k propuknuvšímu novému tématu týdne "Kouření". V hlavě mi zní pořád vtip pronášený chrchlákem Filipa Topola: Jde makléř kolem mrakodrapu a před ním stojí chlápek a strašně kouří a dáví se kuřáckým kašlem. Osoba se ho během zuřivého kašlání vyptá, kolik a jak dlouho kouří, kolik stojí krabička cigaret atd. a říká: "Víte, kdybyste nekouřil, že by ten mrakodrap mohl být váš?!" A pointa? Filip Topol nakonec ze sebe chraplákem vydáví větu: "Jo, von je muj!" Co k tomu dodat? O penězích to není, o strachu o zdraví také ne. Cigarety patří k určitému stylu, patří k romantickým představám, patří k úletům na jednu noc, patří k pocitu, že nyní mám klid, relaxuji, jsem sám sebou, prožívám slast ... A kurva přeci, si jednu slast snad mohu dopřát, ne! Je svoboda a nekuřáci jen kecaj, že jim to vadí, smrdí, cítí to z vlasů, šatů, záclon, koberců a umřou na rakovinu dřív než aktivní kuřáci, protože pasivní kouření je prý škodlivější. Dám si jednu před jídlem, aby mi víc chutnalo. Dám si jednu po jídle, aby mi líp trávilo. Zapálím si před sexem a dám si i po milování. Dám si, když jsem rozčílený, smutný, nešťasný, abych se uklidnil. Zapálím si, když jsem v pohodě, protože budu ještě ve větší pohodě. Nepřestanu, protože mně to chutná.
I ta čtyřicátá?
Jo, i ta čtyřicátá za den.
V noci vstanu a dám si, aby se mi lépe spalo. Ráno si zapálím hned, jak vstanu, abych splatil nikotinový dluh. Jedná se přeci o nikotin, ne?
Když jde o nikotin, kup si elektronickou cigaretu. Obsahuje pouze nikotin pro tu tvou nervovou soustavu a psychickou závislost na něm. Můžeš ji kouřit i doma, neškodí zdraví a nepáchne.
Je moc drahá.
Tak jo. Koupím ti ji k narozkám.
Paráda. Děkujůůů. Všichni mi ji záviděj. Každý se přišel podívat, jak si teď kliďánko kouřím v kanclu a nikdo nic necítí.
Proč už nekouříš to elektronické cigáro?
Nechutná mi.
Jak to? Vždyť jde o nikotin, ne?

Nejde o nikotin. Jde o ten sajrajt. Dehet. Jde o to rychlé potahování. A ten dým ,co se okolo cigára valí. Který je romantický a tak lákavý. Voní snad i z reklam, filmů, klipů, ... V 70. letech ve filmu kouřil snad každý. Doma, v posteli, u jídla, do kamery, ... A tak se kouřilo doma v rodinách dětem pod nos. Byla to norma. Odolejte cigaretám v určitém věku, když kolem všichni kouří. A nádherně přitom vypadají. Krása dobře známého pohybu ruky, gesto zapalování, něžné světýlko na konci cigarety, první vyfouknutý kouř, pocit zakotvení teď a tady ... Nekouřila jsem a přitom jsem milovala písně Psích vojáků, kde snad v každé druhé Topol zpívá o lásce k holce s dlouhou cigaretou ... Kolik pohodových písní je také o kouření. Najdu si místo, kde se dobře kouří ... Začala jsem kouřit. Pomáhalo to od migrén. Ale jen jedna za čas. Když jsem jich vytáhla víc, přestalo to pozitivně působit. Na koncertech, v hospodách ... všude to bylo o image, o naučeném chování ... o sociální sounáležitosti (s kuřáky samozřejmě). Byla jsem schopná vykouřit dvacítku za noc. Ráno jsem měla propálený krk. Patřilo to k nočnímu životu. Nick Cave kouřil i při zpěvu na podiu, my posluchači jsme se pohupovali v dýmech jako na moři ... Rocková romantika. Jednoho dne jsem zjistila, že moje dlouhé červené Moorky obsahují více dehtu než nejsilnější Malbora. Zahodila jsem je. Nečekala jsem, až vykouřím z krabičky poslední cigaretu. Jako Iggy Pop s Tomem Waitsem jsem opravdu dopadnout nechtěla, i když film byl k popukání. Bylo to už období, kdy jsem začala mít ráda sama sebe a život. Svůj dech už jsem vnímala i bez vdechování a vydechování kouře a volné ruce si užívaly své volnosti.

Do mého žebříčku nejlepších článků za téma týdne kouření se dostane bloger - kuřák jen v případě, že upřímně zodpoví, co je za jeho závislostí na cigaretách. Každá závislost něco nahrazuje, něco, co člověku v životě chybí. Něco s čím se nevyrovnal? Před čím utíká? Zvláště když začal někdo už ve svých nácti a jeho osobnost je tak v symbioze s cigaretou. Cigareta = já. Takže pokud silného kuřáka požádáte, aby někde nekouřil, je většinou agresivní. Je to jakoby jste mu říkali, nechci tě tady. Když nechcete jeho cigaretu, nechcete ani jeho. Co je za závislostí na cigaretách?

Kecy o tom, že se cigaret nevzdám, protože mi chutnají a je to má svobodná volba pomalu se zabíjet a že tím nikomu neubližuji a napadání nekuřáků v mém žebříčku neobstojí.

"Byla moc krásná a voněla,
kouřila drahý cigarety a furt se smála,
v očích měla plameny - byla to velká láska..."

Verše ze staré balady od Psích vojáků. Po prvním těhotenství se u mě objevily některé alergie. Tak i na tabák. Takže mně dnes už člověk s cigárem nevoní, nýbrž smrdí jako nasládlá mrtvola. Taky musím okamžitě zdrhnout, protože mi nateče krk a musím si vzít prášek. Takže i kuřák u zastávky mě zasáhne a mému zdraví ublíží.

Ve filmu Žiletky F. Topol parafrázoval Goetha slovy pronesenými směrem ke své přítelkyni: "Kdo nekouří, nedělá nic. Kdo kouří, přemýšlí o životě". Můj manžel má alibi pro své kouření ještě dokonalejší. Když jsem se ho jednou zeptala, jestli mu připadá duchovní život slučitelný s kouřením, odpověděl: "Církev zakazuje při modlitbě kouřit, ale neříká, co smí člověk dělat při kouření." Takže se po ránu při čtyřech cigaretách a dvou kafích modlí.

Pro mě je kuřáctví neslučitelné s duchovním životem.

(K tématu týdne "Kouření" jsem ještě napsala Když jsem kouřila trávu, Smutná a tolerovaná droga a Žebříček k TT kouření)


Žebříček k TT vegetariánství

13. března 2011 v 23:55 | Edith Holá |  ŽEBŘÍČKY z článků na téma týdne

Rozdělování debat na dva tábory mě vždy unavovalo a po tématu rasismu už se nehodlám do nich zapojovat. Masožravci napadají vegetariány a vegetariáni napadají masožravce. V mých článcích prosvítá, že já se jinakosti nebojím. Naopak je to často pro mě výzva, inspirace. S inteligentním člověkem se dám i do debaty o jeho jinakosti nebo pro něj o mé jinakosti. S člověkem, který si na svém názoru a zkušenosti sedí a vede jen monolog (často i urážející toho druhého) se do debat nepouštím. Mentálně si odsedávám. V žebříčku mám zastánce obou stran. Ti, co hodně napadali druhou stranu, tady nemám. Tedy až na Kerriu. Je poněkud ostrější než jindy. Od blogového stolu, který velmi napadal druhé, jsem si pro tento týden odsedla.

Vegetariánkou lépe řečeno makrobiotičkou jsem musela být z léčebných důvodů půl roku před otěhotněním, viz můj článek k TT "Nezvládám změnit svůj životnís tyl". Pak ještě znovu po celý první rok života svého prvorozeného syna. Byl těžký exematik s velkými potravinovými alergiemi téměř na vše. Abych mohla kojit, musela jsem dodržovat přísnou dietu. Od této zkušenosti nikomu nic neříkám, když se rozhodne pro nějaký alternativní způsob stravování. Spíše se ho snažím podpořit. Pokud to neohrožuje jeho zdraví a pokud mi to necpe do hlavy jako ideologii. A le s tím jsem se nesetkala. Mám opačnou zkušenost. I přestože má zdravá strava byla nařízena lékařem, mnoho lidí okolo mě napadalo, zesměšňovalo, nepodporovalo. Změna stravovování je velmi těžký úkol zvláště, když není dobrovolná. Tito lidé potřebují podporu. Například u ledvinové diety se také nesmí maso a nebo jen malé propočítané příděly na týden. Díky své zkušenosti mám spíše pocit, že změna stravování, ať dobrovolná nebo lékařsky nařízená, nějak běžné konzumenty nadzvedne. Jakoby kdyby jim šahala do svědomí. Článek o nepodpoře z této doby jsem vzdala. Zranění a nepochopení jsou ještě živá.

Jako tip jsem vybrala článek Mami, který má výstižný název Hleď si svého talíře!





















Pokud jste našli nějaký další dobrý článek, prosím, napište mi ho do komentáře. Přidám ho do žebříčku. Nestíhám číst vše. Dávám nyní prioritu vlastnímu psaní a dětem:-)

Multikulturní setkání v Mekáči

13. března 2011 v 0:18 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Tohle se mi ještě nepoštěstilo, takže jsem se rozhodla, že je to zážitek hodný článku. Při tématu týdne "rasismus" v jednom komentáři kdosi napsal něco ve smyslu, že možná má "multikulturnost a tolerance je právě výrazem nejistého vnitřního postoje? Neměl by být člověk kulturně svázán s prostředím, které ho formovalo?" Dotklo se mě to. Z toho důvodu, že bylo použito něco, co považuji za intimní sféru svěřenou blogové komunitě. Ale budiž. Možná to dotyčný člověk myslel obecně. Ono to všechno může být jinak. Naopak multikulturní společenství může spíše vyznávat ten, kdo je si sám sebou pevně jist a je pevně zakotven ve svém. Ale kdo ví.

Jinými kulturami se inspiruji. Jinakost mi nevadí, je pro mě výzvou. Tak a zbytek dnešního zážitku z Mekáče se vám pokusíme převyprávět s Kubíkem na závoďáckém blogu. Čeká tam na vás i pár fotek.