Vadí, nevadí

19. února 2011 v 21:47 | Edith Holá a Kuba |  Téma týdne
Vloni jsem dostal od tety kartičkovou hru. Jmenuje se Vadí? Nevadí! Jednou za čas ji vytáhneme a rodiče mi čtou některé otázky z 36 kartiček. Pokaždé je hra těžší a těžší. Nejdříve mámě stačilo, že jsem se na nich učil mluvit. Popisoval jsem, co na nich vidím. Poslední půl roku přečteme tak tři až čtyři otázky a je to moc těžké. No, uznejte. Co uděláš, když se někomu někdo posmívá? Vadí to nebo ne? Je lepší být stejný jako ostatní a nebo jiný? Když je někdo tlustý znamená to, že moc jí? Vadí to, že na obrázku jsou děti každé jiné barvy pleti? Záleží na tom, jakou máme barvu kůže? 
Vadí, nevadí
Když na to nemohu přijít, tak najdeme na velkých kartách odpověď. Máma odpověď přečte a pak ji ještě dovysvětluje. Mluvíme o tom, jestli v našem okolí znám někoho, kdo je jako na obrázku. Někdy o někom vím a zjistím, že ho mám rád. Nedávno máma řekla, že podtitul hry Vadí, nevadí je učení se ohleduplnosti, toleranci a respektu. Dnes to často lidé znají jen z názvu jednoho časopisu. Když byl Matěj malinký, tak měl obálku Respektu rád a máma mu ho dávala do kočárku a on byl pak hodný.
Výchova k respektu
Máma má pocit, že je respektu a toleranci nikdo neučil. Žili prý v nějaké totalitě. Dospělí nadávali různým jiným národům a ty jim to vraceli. O její mamince říkali, že je Pšondka a myleli si, že smrdí a je nečistá. Taky nemohli nikam jezdit. To si neumím představit. Já mám Češtinu moc rád. Nejradši bych ráno vyjel a večer se zase vrátil. Nerad někde přespávám. Jenže táta říká, že to nejde. K moři jsme vždy letěli, tak by se to nedalo zvládnout večer zase zpět. Naposledy v Egyptě jsme měli spoustu strejdů.
egyptský kamarád
Oblíbili si nás. Dávali nám kuchařské čepice a koktejly pro děti a nechtěli to zaplatit. Táta byl ze smlouvání mimo hotel pořádné vzteklý. Máma říkala, že smlouvat sama neumí a její angličtina na to ani nestačí. Ale byla to dobrá kombinace. Ve voňavkárně jsme dostali čaj a egyptský pán chtěl, aby si máma koupila parfém. Napsal jí na kalkulačce, že chce padesát dolarů. Máma se na něj usmála a řekla twenty. Pán lomil rukama a říkal, že má děti, babičky a napsal 35. Máma zase řekla twenty. Byla to hrozná legrace. Pán říkal, že to není žádný obchod, že umře hlady a že bude muset obchod zavřít. Máma rukama nelomila a svou jednoduchou angličtinou říkala: děti, egyptské bakterie už za 100 dolarů a stále průjem, babičky taky ... Pán běhal  a podával ji nejomamnější vůně. Máma padala, protože je tak trochu chtěla. Táta jí to chtěl udělat kvůli a zaplatit a taky se tak trochu začal bát nátlaku. Máma přiznala, že ona taky. Máma začala říkat, že jdeme. Pán lomil rukama a řekl mámě, že jí namíchá speciální parfém z těch, co se jí líbily. A zmizel. Namíchal a napsal 30. Máma řekla twenty. Pán naříkal, že to není žádný obchod. Táta zaplatil a pán řekl, že parfém, který namíchal by pojmenoval Kleopatra.

Ve čtrtek máma fotila karneval ve školce a zjistila, že si nadáváme do smraďochů a zlodějů. Byla z toho moc smutná. Říkala, že tyhle dvě slova jsou snad začarovaná. A vysvětlila dvěma chlapečkům, že mi to říkat nebudou, jak by jim bylo, kdyby to řekla jim. Cestou z karnevalu mi vyprávěla, že se tak za jejího dětství nadávalo i Pšonďákům i Cikánům a kdo ví ještě komu. Teď se tak nadává nám, my tak nadáveme jiným a hlavně Cikánům. Ptala se mě, jestli strejdové a tety u babičky z hor mi smrdí. Řekl jsem, že ne a že je mám moc rád. Máma řekla to jsem ráda, oni jsou Cikáni, tak teď víš, že nesmrdí. Smrdí ti, co se nemyjí a život přežívají nebo dokonce vzdají. Třeba i babička než umřela, to vzdala, nekoupala se, neměnila si prádlo a všechno u nás smrdělo. A zloděj je slovo jen pro toho, kdo opravdu někomu něco ukradne. A když se někdy tihle lidé, co to z nějakého důvodu vzdali sejdou na jednom místě, tak třeba začnou ohrožovat i ostatní lidi. Jsou zlí a kradou. Řekl jsem, že už se o ničem nechci bavit, že už to stačí. 
romské tety
Před spaním někdy nechci pohádku. A jen tak si povídáme. Třeba se ptám na bílé a červené krvinky. Jindy zase jak to je s těmi bílými potvůrkami, co táta má a já ještě ne. Asi před dvěma měsíci jsem si vzpomněl, že jsem v atlase viděl Afriku. Tak jsem se ptal, co tam všechno je. Táta mi vyprávěl, že tam kdysi žili Černoši a běloši odděleně. Nechodili do stejných školek, nemohli jezdit stejným autobusem a nesměli chodit na stejné hřiště. "Ale to je špatně, tati! To bych nemohl kamarádit se strejdou Amadou u tebe v práci a ty také ne" a rozplakal se. 

Koukali jsme na svého pláčícího syna a nebyli si schopni přiznat, že i nám se vlastně chce plakat. Už jsme si zvykli na to, že jsme na křižovatce a žádná dosavadní cesta v konfliktu bílí - tmaví nebyla ta správná. Tak tam stojíme .... a stojíme. Všichni. Milý Kubo, jednou budeš číst sám tyto řádky, teď se ti to pokoušíme vysvětlit ještě trochu mírněji. Ale myslíme si s tátou a máme takovou zkušenost, že v konfliktu se vždy dotyční na obou stranách cítí stejně. Jako oběti. Oběti vidí vše přes ty nejspodnější proudy v každém z nás: křivda, smutek, lítost, sebelítost, závist, strach... Některá oběť se z toho vyhrabává agresí, vztekem, vše ničí, vraždí často i nevinné ... Oběť, která je nám po desítky let bližší, je zalézat víc a víc do sebe, do tunelu ... a říkat to oni za to mohou, vláda to způsobila já ne, já jsem to nijak ovlivnit nemohl a nemohu ... Občas vystrčí taky agresivní dráp a řekne, vždyť oni mi udělali to a to a mě nezajímá, co jsem já kdysi udělala jim.
V konfliktu, který se táhne celými dějinami se dokonce mohou oběti ve zbraních střídat. Kdysi my jsme byli ti nadřazení a oni podřazení. V posledních asi 60 letech se to otáčí. My jsme podřazení a oni nadřazení. Takhle by se nevyřešil žádný konflikt, ani mezi tebou a kamarádem, ani mezi tebou a námi. Pokud jsem dospělý mohu si v konfliktu odsednout, pokud dotyčný z druhé strany opakuje stále totéž a nic nenahlédne. Ale na jedné planetě při otevřených hranicích se odsednout nedá. Jsme všichni na jedné křižovatce a není už žádná cesta. Jen přes nahlédnutí do sebe, naslouchat druhému a nechat rozmrznout svá srdce. 

Tak mě tak napadá, že se to můžeme my tři naučit od našeho čtrtého rodinného člena. Když se narodil, tak se na svět pořádně vykakal. Takovou má svou první fotku. S hovínkem lezoucím ven.
A před zrcadlem se zkoumá a nakrucuje každý den. Možná nahlíží do své duše.
Matěj se kouká na sebe do zrcadla
Také jako jediný z naší rodiny umí i ve vzteku přijít a přitulit se. Miluje změny, tančí, zpívá. Díky němu máme rádi kapelu Arka noego. Např. písničku, že strach má velké oči. Myslím, že strach velmi ovlivňuje jakékoliv naše předsudky, strach z jinakosti, ze změn, z otevřenosti ...


Přeju našemu benjamínku a nám všem na křižovatce konfliktu bílých a tmavých, aby jsme pochopili, že srdce náš všech chce vlastně plakat. A křivdy jsou slzy, které už dlouho nešly ven. 

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jasmína Jasmína | Web | 19. února 2011 v 22:09 | Reagovat

zajímavý článek :)

2 David Bachmann David Bachmann | E-mail | Web | 19. února 2011 v 22:25 | Reagovat

Je to dobrý taktický tah proti kritice, když většinu článku píše jako že dítě, co? Téměř je to dojemné, jak vychováváš děti v lásce. Láska je bezesporu podstatná, ale kromě ní existuje také pravda, víš? Vysvětluješ dětem také to, že když bílí vládci v JAR předali moc černým, zvedla se v zemi kriminalita několikanásobně? Říkáš jim, že černé kmeny válčí mezi sebou? Pověděla jsi jim, že cikán když už pracuje, tak jen pod dohledem bílého šéfa? Že když šéf zmizí, Cikán si sedne a kouří? Jak jim budeš vysvětlovat, že jejich zásady o jinakosti a lásce jsou krásné, ale druhá strana je nikdy nebude dodržovat? Necháš je, aby si s odpuštěním rozbili hubu, až budou chtít pomáhat Cikánům a oni je okradou? Moc otázek, že? Tenhle tvůj článek jich totiž hodně pokládá, ale žádnou neodpovídá. Ta laciná výzva, abychom začali každý u sebe, ta odpovědí není. Oni totiž u sebe nikdy nezačnou!

3 edithhola edithhola | E-mail | Web | 19. února 2011 v 22:35 | Reagovat

[2]: Můj blog se jmenuje CESTA ke kořenům. Pokud můj způsob hledání kořenů nejen svých, ale i problémů celospolečenských, duchovních, duševních a momentálně rasových předsudků vám vadí, prosím, nečtěte mě. Nezměním se, je to můj styl, má cesta.

4 Labanda © Labanda © | Web | 19. února 2011 v 23:45 | Reagovat

pěkné

5 Vendy Vendy | Web | 20. února 2011 v 0:35 | Reagovat

Ta fotka v kočárku je kouzelná. To je tvůj malý? A jmenuje se Kubíček?

6 adaluter adaluter | Web | 20. února 2011 v 3:08 | Reagovat

[2]: Nevím, jestli si uvědomuješ ,kolik let Edithiným dětem je, čeho myslíš, že bys docílil, kdybys dítěti předškolního věku tohle vysvětloval. Předně to nepochopí tak, jak zamýšlíš, jako pouhou informaci, děti si ze všeho budují obrazy světa kolem, svojí fantazií a zároveň nezkušeností, si z tvého ponaučení mohou udělat naprosto jiné závěry, než by tě kdy napadlo. Děti je nutné vychovávat k dobru, ukázat jim, co dobré je a co ne, byť třeba přidáš varování, že dobrý úmysl někdy nestačí. Edith se zmínila, že s nimi mluví i o záporných stránkách celé věci, ohrožení, krádežích, nemůžeš ale čekat, že by malým dětem líčila genocidu, růst kriminality, nebo pracovní morálku některých Romů. Jediné "zlé" věci, které podle mě můžeš říkat takhle malým dětem, jsou ty, které by je bezprostředně mohly ohrozit na životě(varování před zlými lidmi, kteří by je chtěli někam odvést a podobně). Dětská duše je neuvěřitelně křehká, ale také vnímavá a už ve školce je přesně vidět, co si které dítě z domova přináší, ostré loktíčky, nebo empatii, jsou přímé, čitelné, nepřetvařují se, chovají se tak, jak to doma vidí, nemají jiné srovnání, to co je doma, je to jediné správné. A většina z nich už se nezmění. A pokud to nebude vyhnané do extrému, budu radši, když si moje dítě, jak říkáš, nabije hubu, než aby považovalo za normální, nabít jí někomu jinému. Víš, můžeš se snažit jak nejvíc dokážeš, vychovat své dítě dobře, ale povést se ti to přesto nemusí. Jakou, ale budeš mít šanci, že bude dobrý člověk, když mu už v raném věku vysvětlíš, že je v pořádku se nad někoho vyvyšovat. Dítě si to zobecní, černý, žlutý, brýlatý, tlustý, hubený, zrzavý, nemocný, starý, prostě jiný. Až bude dcera starší, rozdělím jí lidi na hodné a zlé a opravdu zlé, pracovité a líné, slušné a sprosté, ale ne na černé, hnědé, bílé, žluté, ne na zdravé a nemocné, ne na chudé a bohaté, i když všechny tyhle skupiny bezesporu existují, jen nechci, aby byly pro ni určujícím faktorem v posuzování člověka jako jednotlivce. Ale to počká, teď žije ve světě princezen, baletek a víl v kraji pod velkou duhou a já jí rozhodně nemíním tu duhu rozbíjet.

7 edithhola edithhola | E-mail | Web | 20. února 2011 v 12:54 | Reagovat

[5]: Vendy, v kočárku už je můj druhý. Matýsek. Jsou mu už dva. Starší pětiletý školkový je Kubík.

8 edithhola edithhola | E-mail | Web | 20. února 2011 v 12:56 | Reagovat

[6]: Lucko, přesně tak. Kuba to už opravdu dál slyšet nechtěl. Sám si řekne, kdy bude chtít poslouchat o zlu. Dala jsem mu informaci a dám ji i z jiných úhlů, až na to bude mít. Myslím, že ve školce se už dost a dost střízlivý z bezpečného světa, který měl u mámy a táty... :-(

9 punerank punerank | E-mail | Web | 20. února 2011 v 16:05 | Reagovat

Edith: Mě se ten článek téměř líbí, kdyby byl zcela dětský s tvým dodatkem pod ním.
ale pětiletí nechápou a sotva vysloví respekt, toleranci a totalitu, proč Kubíka jakoby necháš říkat, jaké máš pocity? "Mně" se to tam nehodí. tématu rasismus asi jo...
To vysvětlování o černých a bílých v africe je už fajn. On už ten přechod z domova do školky je pro dítě asi hora změn a pro rodiče šok a moře vysvětlování:)
Smlouvání - to mně by nešlo, nežiju v tom. slyším cenu a bud ji dám nebo jdu pryč. Takže chápu tvého manžela, ale líbí se mi i to, že jsi smlouvala a vyšlo to!
Kamarádka byla v Egyptě a vyprávěla o vůních, které do té doby nepoznala. To bych chtěla zažít...
Jo, nevím, kam kouká Matýsek, třeba se mu líbí jeho odraz v zrcadle, třeba kouká do pohádky, bohužel to asi zapomene a nikdy nepoví:(
Někdy mám pocit, že jen přicházíme o iluze... Jindy chmury přejdou a aspoň můj svět je hezké místo:)

10 Mami Mami | Web | 20. února 2011 v 17:21 | Reagovat

[6]: Amen!

11 edithhola edithhola | E-mail | Web | 20. února 2011 v 17:53 | Reagovat

[9]: Punerank, Kuba vládne čísly a písmenky:-). Občas si něco přelouská sám a občas chce, abych mu četla návody jeho her a všechny věty, co jsou na krabici, na obálce časopisu atd. Už mu nestačí jen název s největšími písmenky. Takže když mu přečtu podnázev, on se ptá, co to je ... Zkusila jsem mu říci, že to vlastně ani moc neumíme ..., protože jsme z totality. Ptal se, co to je totality. Je pravda, že jsem ještě dodala, že se to vlastně snažím učit s ním. Že hra je od čtyř let do 99 :-) Je mu to tak stačilo. Možná to ještě do článku připíšu, ale někdy mám pocit, že mé články jsou už tak dlouhé ... :-) Respektuji fázi svého syna. Jo, vidíš, právě jsem použila sloveso respektuji. Naučil mě to kurs Montessori pedagogiky. Dítě si samo řekne, co ho zajímá. Když k tomu trochu přidáš, tak buď se chytne a můžeš vysvětlovat či ukazovat dál, když ne, začne říkat, že je unavené nebo se prostě sbalí a jde pryč. Kuba většinou řekne, že už mi nic nepoví nebo že už nechce nic slyšet :-)

12 punerank punerank | E-mail | Web | 20. února 2011 v 18:13 | Reagovat

Jen to slovo používej, já mu rozumím. ale právě proto, co píšeš o kubíkovi a ani k jiným pětiletým mi naše velký slova nesedí. mě právě baví ty opisy, kterýma se dětem něco vysvětluje, aby to pobraly.
Já bych pro ta jejich proč, proč a proč zapomněla, co jsem jim vlastně řekla přesně včera:)

13 Vendy Vendy | 20. února 2011 v 18:39 | Reagovat

Předpokládám, že děti na všech fotkách zde jsou tví kluci v různých podobách. Musím říct, že jsou to pěkní kluci, usměvaví.
Je dobrý, že jim věci vysvětluješ už od mala, spoustě dětí tohle chybí. (A netýká se to jen rozdílů mezi lidma, ale i vztahu ke zvířatům, ke starým lidem, k ničení svého okolí a tak....)

14 punerank punerank | E-mail | Web | 20. února 2011 v 19:04 | Reagovat

[13]: Například mýmu synovci máma vysvětlovala, že jsem slepá proto, že jsem si svítila baterkou do očí. Takovej nesmysl... Nebyl na mě ani zvyklej, ani připravenej a hrozně řval, když jsem na kohokoli sahala:)
a s těma Kubovýma písmenkama a číslama jsi mi připomněla - i když to sem nepatří - že jsem jako špunt dostala takovou abecedu - tabulky a do jejich linek se vsazovaly tiskací tiskací písmenka a čísla. byla jsem nadšěná, že je ovládám, dokud mi ve škole nevysvětlili, že Braillovo písmo je naprosto jiné a že moje písmenka jsou mi tak jen na hraní.

15 Arcana Arcana | Web | 21. února 2011 v 9:30 | Reagovat

[2]: Krátkozraké staře zakořeněné, auvej.

Když už nic jiného, co pohádky? Taky by měly obsahovat, že ti zlí mají často sakra dobrý důvod proč dělají to co dělají, že ti hodní často v rámci neporušování svých zvyků způsobí o mnoho, mnoho horší věci...
V jednoduchosti je krása. A Editiny děti nebudou pitomí, však oni dávno předtím poznají že nic není černobílé. Ale toleranci budou mít zakořeněnou, a to je správné

16 edithhola edithhola | E-mail | Web | 21. února 2011 v 11:13 | Reagovat

[13]: Vendy, kluci mají aktuální fotky na jejich blogu http://zavodacky.blog.cz
Děkuji za poklonu i za ně:-)

17 Arnab Arnab | E-mail | Web | 24. října 2011 v 18:07 | Reagovat

Já chci taky takovej bloooog:D

18 replica rolex watches replica rolex watches | E-mail | Web | 31. října 2012 v 14:30 | Reagovat

Q. How do you repair a broken tomato?
http://www.theirwatches.com/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama