Noční touhy, noční běsy - 10.kapitola

28. února 2011 v 21:15 | Edith Holá |  RENA A JEJÍ TYGŘI

Příběh Reny má jen základní linku, která je autobiografická. Pokud vám připadá, že v dalších postavách někoho poznáváte z vlastního života, jsem ráda, protože některé zážitky prožilo mnoho lidí přede mnou a mnoho lidí prožije opět, tak třeba jim něco z mých příběhů bude nápomocno. Kromě Reny však není žádná postava vykreslena tak, jak opravdu žije a chová se. Do postav je literáně promítáno mnoho zážitků, které Rena zažila nebo dokonce jen slyšěla z vyprávění během celého svého života nejen v určitém krátkém úseku. Na příběhu je pro mě stěžejní Renin vnitřní terapeutický proces, který podstoupí, aby se jí už neopakovaly v životě jenom pády. Píšu román a v dnešní virtuální době ho zveřejňuji dřív, než jsem umřela, tak vysvětluji případná nedorozumění :-)


Byla naprosto zklidněná. Okno její duše zůstalo otevřené, i když vrátila na stůl monitor a po celou večeři. Prožívala přítomný okamžik. Žádné myšlenky. Teď a tady. Vnitřně se usmívala. V koupelně na ní čekal nový růžový gel. Natírala si s ním pomalu celé tělo. Smyslně. Až voněl celý prostor. Pak se teprv osprchovala.
Rozhodla se, že si dnes už ten zázračný prášek na spaní nevezme. Nechce po deseti minutách sjet do spánku jako po horské dráze. Neměla ráda pády bez tíže. Byla si jistá, že jako minulou noc, už nepřijede a nebude zvonit ani volat pod oknem. Zhasla solnou lampu a kolem se rozprostřela noc. Usnula během třetího Otčenáše. Jako dřív. Všechno bylo už jako dřív. Myslela si.
V noci pípla textovka. Modrý displej ozařoval plochu na nočním stolku. Omámená spánkem zmáčkla otevřít zprávu. "Miluji, jak chodíš doma bosá a v létě i v práci. Tak rád bych zase líbal tvé bosé nožky. Přijeď." Sevřel se jí hrudník, močák, zkroutil se jí křečemi žaludek, slzy jí zaplavovaly vnitřek ... jak ráda by jela. I teď v noci. Kdykoliv. Vypnula mobil. Vymrštila se z postele. Strhla ze sebe noční košili, kterou jí daroval. Rozsvítila velké světlo a solnou lampu z nočního stolku zahrabala i s košilí pod šaty do skříně. Rozhlédla se po pokoji. Co ještě měla od něho? Dřevěnou krabici se slunečnicí a k tomu obraz s tou samou květinou. Milovala je. Jeho dárky byly vždy trefnější, než by si vybrala sama. Přejela prstem po vyryté slunečnici. Všechno naházela do skříně pod kupu prádla. Navlíkla si na sebe své milované pytlovité šaty z příze. Zhasla a na posteli se stočila do klubíčka. Nemohla se ani přikrýt. Bylo jí zle. Propadala se do voňavých vzpomínek s ním. Nebránila se. Vybavila se jí cesta kolem pole s obilím. Jak nesl deku na piknik a ve stejný okamžik rozhrnuli zlatavé obilí a schovali se do něj. Bylo naprosté ticho. Nikdo nikde. Rozložili si deku do jedné z brázd a klasy obilí se pod vahou jejich těl pokládaly spolu s nimi k zemi. Milovali se. Slunce zářilo. Jako na potvoru po cestě přicházeli lidé. Zakrývali si vzájemně ústa, aby je nebylo slyšet. Báli se, že je z cesty na ně vidět, ale už nemohli přestat. Obilí šustilo a kroky lidí nakonec mizely. Jako tahle prchavá chvíle dvou milujících se těl. Bláznivě se smáli a vyběhly z pole. Cítila vůni uzrálého obilí. Zapnula znovu mobil. Bylo jí jasné, že to nemá dělat. Ale bylo to silnější. Nacvakala PIN. Zprávy přijaté. Odpověď. Jakoby psal za ní někdo jiný. "Víš, že nemohu přijet." Zprávu odeslala. Všechno bylo špatně. Kolo závislosti zase roztočila. Křeče v těle se paradoxně uvolnily.
Nemohla usnout. Čekala na odpověď. Za chvíli pípla. "Miluji na tobě šaty z příze, v nichž ti prosvítají křivky. Líbal bych tvé prstíky na nohách. Přijeď." Rozbušilo se jí srdce. Teplo se jí rozlilo v podbřišku. Naťukala: "Stýská se mi po tvé vůni, po tvém běžovém svetru, po tvé chůzi ... ". Odeslala zprávu a vrátila se prudce k rozumu. Čekání na textovku si zakázala a znovu mobil vypnula. Usnula. Ve snu před ní tancovali tři hadi bez hlav. Jejich syčení ji vyrvalo ze spaní. Hadů se vždycky bála. Jako mužů. Šáhla do šuplíku a vzala si prášek.

Na papírek stihla naškrábat.

Nevím o tobě nic.
Vezmu si prášek
a za deset minut budu spát.
Jsi-li, chci tě opravdu vidět.
Chci důkaz
Toužím věřit, že je láska.

Věděla, že má zaručených osm hodin spánku. Po deseti minutách sjela po horské dráze do spánku.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Vendy Vendy | Web | 28. února 2011 v 22:15 | Reagovat

Teď dočítám knihu od Terezy Boučkové. Nevím, jak se oficiálně jmenuje, vlastně to jsou 4 romány (novely?) v jedné knize..
Indiánský běh, Když milujete muže, Křepelice a Krákorám.
A tvé povídky se čtou stejně skvěle jako kniha od Terezy Boučkové.
Nevím, nakolik máte podobný nebo odlišný styl, ale z tohoto textu mám stejný pocit, jako z této knihy. Myslím, že jsi nadějná, nadějná a výborná.

2 edithhola edithhola | E-mail | Web | 28. února 2011 v 22:38 | Reagovat

[1]: Vendy, to mě nestraš, že jsem jako Boučková :-) Indiánský běh se mi kdysi líbil. Ale už si ho téměř nepamatuji. Před dvěma roky jsem četla její Rok kohouta. Vlastně je to příběh z opačné strany, než moje Cesta k mým matkám. Líbilo se mi to taky, i když jsme občas s něčím nesouhlasila. Hluboce se mě pak dotklo, když prohlásila, že nevěří někomu adoptovanému, když si stěžuje na rodiče. Pro ni jsou prostě všichni smradi, jen ona to nezvládla, ale zase jen kvůli nim ... Boučková se čte skvěle. Ale už ji nečtu ... Tak doufám, že nedopadnu stejně. Snažím se ale psát co nejpravdivěji a nejauntentičtěji :-D

3 Vendy Vendy | Web | 2. března 2011 v 22:46 | Reagovat

[2]: Já tě nestraším, to měla být pochvala!
Navíc neříkám, že jsi stejná jako Boučková, ale že píšeš stejně dobře, to jsou dvě odlišné věci.
Já se odnaučila ztotožňovat osobnost spisovatele s kvalitou jeho knih. Stejně tak odděluji soukromý život herců a zpěváků od jejich hereckých výkonů. Například Sapkowski píše fantasticky, ale s chutí si dá pivo (několik piv) a jaký je v soukromí, nemám tušení. Určitě chodí na záchod, jí, pije a potí se mu nohy. Taky prdí. Možná používá kolínskou, možná vodu po holení, možná pánský spray, možná jenom sprcháč a vodu. Třeba má rád zelenou barvu a je mu strašně nesympatická Lucie Bílá. Třeba nakopne psa, když má vztek a třeba adoptuje tři zatoulané kočky.
Nic z toho, co jsem napsala o Sapkowskim, není založeno na pravdě, jsou to jen mé fiktivní úvahy. Chci říct, že jsme jenom lidi, ale s různým talentem. Sapkowski ho má, Tereza Boučková ho má, Lucie Bílá ho má, taky se po světě pohybují stovky a tisíce různě talentovaných lidiček, o kterých se zatím neví - a jedním z nich jsi i ty.
Mimochodem, Indiánský běh jsem četla poprvé loni, a i když vyšel někdy v roce 1990, četl se skvěle i dnes. Rok Kohouta jsem nečetla. Na tu knihu mám zatím zálusk... 8-)

4 punerank punerank | E-mail | Web | 14. července 2011 v 23:34 | Reagovat

bylo mi líto, jak Renu bolely ty dárky, až je schovávala. a stejně vzpomínala dál… Těší mě, že je nezničila a třeba si k nim najde zase cestu…
Lidi si po rozchodu lecos vracejí a chtěj omlátit druhému o hlavu, zošklivují si i pěkné věci.… Já bych prostě chtěla být ráda, že mi něco milého zůstalo… Hořkost či bolest mívá sílu, sama nevím, jak bych se se vším vyrovnávala. Možná bych si trhala vlasy nebo jinak trápila sama sebe… Už nad tím nebudu přemýšlet…
Když odskočím jinam – proč si Rena vybrala radši kontejner než koš? To kvůli postoji na špičkách? To fakt nad vším takhle do detailu přemýšlí – co by měla proč udělat?

5 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 15. července 2011 v 14:08 | Reagovat

Punerank, někdy je možná lepší vše rituálně spálit, roztrhat a vyhodit. Líp se toho zbavíš. Rena stále nechtěla toho chlapíka pustit, i když bojovala. Když vztah skončí, tak věci druhého nepotřebuješ. Myslím tím rozchod. Něco jiného je úmrtí partnera. Tam si asi pár věcí schováš na památku.

Opdověď oheldně kontejneru pod patnáctkou :-)

6 punerank punerank | E-mail | Web | 15. července 2011 v 20:02 | Reagovat

Spoustu těch věcí a talismanů člověk nepotřebuje ani ve vztahu, ale jak je dostane, oblíbí si je. nějak si to nedovedu představit všechno spálit a ničit. jako úklid to chápu, ale řekla bych si, že až rány přebolí, tyhle maličkosti mě budou těšit dál...
spíš mám tendenci nenechávat si památky na mrtvé, to mi fakt nejde...
chtěla bych si přečíst nějakou radostnou reninu kapitolu, jaká asi je, když je veselá a nehledá pořád pomůcky a příčiny?

7 zavodacky zavodacky | E-mail | Web | 15. července 2011 v 20:36 | Reagovat

Budou tam světlé okamžiky. Terapie je záhul a Rena v té době byla s chronickými bolestmi a šedivá stejně jako ostatní pacoši. Bez šťávy. V druhé půlce se bude energie zvedat a hlavní hrdinové se budou zbarvovat.

8 Rostíík Rostíík | E-mail | Web | 12. října 2011 v 23:01 | Reagovat

Moc pěkný blogík. Zase někdy mrknu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama