Chapadla závislosti - 11. kapitola

28. února 2011 v 21:34 | Edith Holá |  RENA A JEJÍ TYGŘI


Příběh Reny má jen základní linku, která je autobiografická. Pokud vám připadá, že v dalších postavách někoho poznáváte z vlastního života, jsem ráda, protože některé zážitky prožilo mnoho lidí přede mnou a mnoho lidí prožije opět, tak třeba jim něco z mých příběhů bude nápomocno. Kromě Reny však není žádná postava vykreslena tak, jak opravdu žije a chová se. Do postav je literáně promítáno mnoho zážitků, které Rena zažila nebo dokonce jen slyšěla z vyprávění během celého svého života nejen v určitém krátkém úseku. Na příběhu je pro mě stěžejní Renin vnitřní terapeutický proces, který podstoupí, aby se jí už neopakovaly v životě jenom pády. Píšu román a v dnešní virtuální době ho zveřejňuji dřív, než jsem umřela, tak vysvětluji případná nedorozumění :-)



Ze spánku slyšela zvonek. Nebo neslyšela? Práškem byla pořád jako praštěná. Někdo zazvonil. Ztuhla. Bude to ignorovat. Zvonění bylo neodbytné.
Zároveň cinkla textovka. Nojo. Od něho. Mrkla na čas. Bylo kolem půl jedenácté dopoledne. Otevřela ji. "Máma zvoní dole, chce s tebou mluvit." Ohromilo jí to. Měla jeho mámu ráda. Docela si rozuměly, ale otevřená k ní být nemohla. Byl to její syn. Visela na něm, i když ho jakoby nechápala. Zvedla domácí sluchátko a řekla "Prosím".
"Nazdar. Pustíš mě nahoru nebo přijdeš dolů!" Znělo to jako rozkaz než jako otázka. Měla pár pikosekund na rozmyšlenou. Do bezpečného prostoru ji zvát nechtěla. Měla by další vzpomínky, které by musela mazat.
"Přijedu dolů" a rozklepaly se jí nohy. Zima jí prolezla celé tělo. Vzala si kabát a vstříc nečekanému vyrazila po schodech dolů.
"Dobrý den".
"Nazdar, máme tady auto. Půjdeme tam, nebo tady zmrzneme". Vyšel jí z auta naproti. "Ahoj Reníku" a políbil jí. Chapadla závislosti jí sevřela tělo. Šla do auta jako na porážku. Slovy se neuměla nikdy bránit. Hlavně co bude vysvětlovat? A proč jí?
Zasedli do auta a zabouchli dveře. Seděla vzadu. Před ní on a jeho máma na přením sedadle vpravo. Ticho nebylo dlouho.
"Reno, já nevím, co jste si udělali, ale syn je z toho špatnej."
Mlčela a on se jí začal tak nějak hnusit. Připadal ji najednou zženštile. Jednala za něj matka.
"Víš co, vyklidíme byt, jeo táta konenčně odejde ke své ženě a vy budete moci bydlet spolu!" Dívala se jí do očí. "To si chtěla, ne?"
Reně byla příšerná zima i v kabátě. Chtěla to. Ale dobrovolně. Z lásky se sestěhovat. Miloval ji, ale vždy dodal ale... jednou to bylo, že není na společný vztah dost zralý. Podruhé, že se mu nechce ještě s nikým bydlet, co když jednou přijde na to, že si neužil. Potřetí: "ale nejméně deset let nechci slyšet nic o dětech." Vzpomněla si, jak nedávno řekl, ať si stoupne tak, jaký postoj k němu cítí. Nechápala a tak se postavila normálně čelem k němu. On jí řekl, že to věděl. "Nevšímáš si, jak mi je špatně a jak dlouho už se cítím s tebou takhle" a postavil se k ní zády. Vůbec netušila, která bije. Co je to za psychologické hrátky?
Seděla mlčky a věděla, co říci. "Už je pozdě" a otevřela dveře a vyběhla. Slyšela, jak za ní vybíhá.
"Reno, Reno, prosím Tě. Fakt to udělám. Budu s tebou." Doběhl ji a pevně ji sevřel. Jeho náruč. Proč? Proč? Proč její tělo reaguje jinak než rozum? Nejradši by si schovala hlavu do jeho jamky pod klíční kostí. Jak to měla ráda. Líbal jí do vlasů.
"Nechtěla jsem to pod nátlakem. Nemohu se vrátit. To zvládneme." Silou vůle se na něj podívala. "V pondělí nastupuji na tříměsíční terapii do stacionáře. To pomůže mně. Hledej, co pomůže tobě. Už se nevrátím." Jako by ji ani neslyšel. "Počkám na tebe. Tak budeme večer chodit jen na rande a držet se za ruku. Začneme znovu. Odpočineš si. Bude ti líp. Uzdravíš se. Přestanou ti migrény. Já všechno vystěhuji a koupím nový nábytek. Přijdeš do nového."
"Ty mi nerozumíš. Nevrátím se!" Odtrhla se a utíkala ke dveřím. Na prahu domu se otočila. Její ruka láskyplně odpověděla na pozdrav jeho zvednuté paže.
Proklouzla dveřmi. A vešla do výtahu. Pudké světlo uvnitř jí projelo za očima. Proboha ne. Z kapsy vytáhla čepici a narazila si ji na levé oko. Vystoupila z výtahu a do mezipatra se už jen ploužila. Ve svém pokoji padla na koberec. Dolezla k obrázku Krista. Bolest byla tak prudká, že ji srazila na zem. V klubíčku se svíjela mezi nohami stolku. Nakonec si vzala neurol. Doplazila se k mobilu a vytočila číslo Páji.
"Ahoj, prosím Tě, byl tady i s mámou".
"Kristepane, jak ti je holka? To je debil. Ten ti nikdy nedá pokoj."
"Vzala jsem si neurol a volám ti, než začne působit. Je mi zle." Mluvila mdle a pomalu, aby se nepozvracela.
"Reno, víš co, tady už nikdo nepomůže. Vydrž a popros Krista o pomoc."
"Já nemohu. Já to neumím, když je mi špatně", zašeptala a před pusu si dala pro jistotu ruku. "Promiň, nemůžu moc mluvit. Jen pomalu."
"OK. Jak se teda modlíš? Vždycky mu všechno říkám, když je mi špatně. Brečím, vztekám se a mluvím s ním."
"A co mu mám říkat? Vždyť trpěl víc. A mohu si za to sama. Modlím se jenom, když jsem šťastná a mohu mu zpívat chválu."
"Ty si šílená! Típneš mobil a potom jako bys mluvila dál se mnou, tak ale to všechno, co tě bolí a trápí řekneš ne mě, ale Bohu. Jasné!" Když to nepůjde, znovu zavolej. Pája zavěsila.
Bolest mírně odcházela. S čepicí naraženou přes oko dolezla po čtyřech k obrázku s Ježíšem. V ruce mobil. Pak ho položila na zem. Dívala se na strhanou tvář Ježíše. V záblesku tam uviděla svou. Posadila se na paty. Mlčela. Pak se natáhla pro svůj deník a tužkou naškrábala:

Teď nemohu křičet,
Ježíši pomoz.
Vždyť potřebuješ pomoci sám.

Vzdychla a slzy se jí valily do mozku ... pokoušela se psát dál ...

Bože! Otče, kříž je tak těžký
zhotoven z hříchů mých, nevědomostí a závislostí ...

"Prosím tě, pomoz mi.", tiše šeptala a nemohla mluvit dál. Hlas jí zrazoval. "Ty víš, jak mi je. Trpěl si mnohem víc. Je mi to líto, že tě takhle otravuji, ale nemohu dál. V pondělí začnu terapii. Pokusím se změnit. Všechno v sobě otevřít. Vypustit stíny. Své hnusy. Prosím tě, buď tam se mnou. ... Buď teď se mnou. Prosím tě, dej mi dar slz." Potichounku a s hlavou zdviženou začala zpívat polská slova, která slyšela mezi Poláky na Taize. Vybavovala se jí silvestrovská nálada, tiše opakovala stále stejný nápěv, stále stejná slova. Mezi Poláky poprvé sundala po několika dnech bolestí nákrčník. Přestala mít zatuhlý krk a migrény nepřišly.

V neděli dopoledne jí přišel email od jeho mámy. "Vyházely jsme staré krámy a odpoledne dojedeme do Ikey koupit nový odlehčený nábytek. Syn to vybere tak, aby se vám to líbilo oběma a dobře se vám v tom žilo." Dívala se na email jako by nevěřila vastnímu zraku. Popadla tašku, vypnula comp a upalovala k jogínské babičce. Poslední věty se jí propalovaly tělem. Všechno tohle nebudu mít, protože jsem od něho odešla. Neuvidím už ten nový nábytek, nezažiju mít se s ním dobře ... Autobus přijížděl. U staré paní si vydechne. Už si předem domluvila, že si hodí Iťing. Měla to u ní ráda. Popíjely spolu čaj a klábosily o duchovních i jiných věcech. Iťing už byl připravený. Kolikrát za poslední dva roky se touhle starobylou hrou pokoušela dojít k definitivnímu rozhodnutí, jestli je její vztah smysluplný nebo ne. Po návratu ze Silvestra z Barcelony jí vyšlo, že tomu má dát ještě šanci. Tak se vrátila k němu i na podruhé. Jenže migrény a bolesti močáku se dostavily ihned. Nic se neměnilo. Pořád se jí vybavovala věta z párovky, na kterou se pokusili chodit před půl rokem. Když se dostali k otázce sexu mezi nimi. Zaskřípalo to tak, že si je musel terapeut vzít zvlášť. Šel první. Pak ona. Terapeut úplně vypadl ze své role a zeptal se "Proč s ním jste, proboha?" Bylo to tak přímočaré, tak rychlé, že se nedalo odpovědět: protože ho miluji. Mlčela. Mlčeli dlouho oba. Rena pak řekla, že to ještě zkusí. Že pojedou do Ameriky, on tam začne pracovat, osamostatní se od mámy a zas to půjde. Terapeut se tak trochu ušklíbl. "Tomu věříte? Rád bych vám pomohl. Ale terapie je o upřímnosti a vy si pořád ještě nalháváte." Pak se už neviděli. Z Ameriky mu poslali pohled, jak jsou na tom dobře. Za pár týdnů po návratu začaly její bolesti.
Dokonce zjistila, že si píše s nějakýma dušičkama, kterým vypráví svá nepochopení ve vztahu. Byly to její kamarádky. To už bylo i na ni moc. Zrada od kamarádek. Táhnout jeho deprese, fobie a ještě platonické lásky. Zavřela oči. V duchu vyslovila otázku: Je správné se s ním rozejít? Hodila třemi mincemi. Panna, orel, panna. Babička si to zapsala. Napodruhé: Panna, orel, panna. Babička naškrábala čárky. Dotřetice stejná otázka a hod mincemi. Orel, panna, panna. Babička pokývala hlavou. To bude asi jasné. Ale podíváme se. Přečetla první odpovědi. "Nemusíš se ničeho bát. Tvé rozhodnutí je správné a přesně v cestě, kterou časem půjdeš. Nové zkušenosti a zážitky už jsou velice blízko. Pomohou ti nalézt úplně nový směr."
"Mám pokračovat?".
"Nemusíš", odpověděla. A radši si dolily čaj.

K večeru dorazila domů. Sedla si k počítači a bylo jí jasné, co odpoví. Nad emailem jeho mámy byla ještě nová zpráva. "Nový nábytek už mám doma. Bude se ti to líbit. Těším se na Tebe a líbám Tě všude."

"Milá Lucie,
je mi líto, že se s tvým synem rozcházím a že to stále nechápe. Nechci už žít dál ve vztahu, kde se neblíží žádné symsluplné pokračování. A ani nemůže. Nevím, jestli ti syn říkal, co ti napíšu já, ale já už nevím, jak víc ti mám napsat, že se nevrátím a ani nemohu vrátit. Nefunguje nám intimní život. Jenom bychom se trápili a časem obviňovali jeden druhého. Už takhle mám spoustu pocitů viny a to právě nechci. Chci být zase zdravá ženská a chci mít děti. A to by jaksi bez sexu nešlo. Je mi líto, že to takhle dopadlo. Ani mě z toho není dobře. Vztahu s tvým synem jsem věřila a byl pro mě nejdůležitějším a nejkrásnějším, co jsem zažila. Rena"

Otevřela jeho email a napsala odpověď: "Běžte oba už do prdele". Zprávu odeslala.

Otevřela si svůj hnědý sešit. Drsně a bez emocí nahlížela do řádků za celý dvou a půl letý vztah. Pořád dokola. Prosby o lásku, prosby o to, aby byly spolu, prosby o to, aby jejich vztah byl odtělesněn a pak zase prosby, aby se mohli milovat. Prosby o to, aby si nebyli navzájem příteží ... smutné zápisky z každé pauzy, kterou si dali ...

Nakonec nadepsala dnešní datum .

"Vezmi na sebe svůj kříž a následuj mne."
Ježíši, tolik se bojím oddat jen tobě. Bojím se, že přijdu o svět, o možnost partnerství ..., že zas budu o něco víc jinde než většina lidí ... Všechno to jsou závislosti a nevědomosti. A to je KŘÍŽ. MůJ KŘÍŽ. Proto dnes vypíšu všechny své závislosti a nevědomosti, abych se na ně kdykoliv mohla podívat. Chci je vzít na svá bedra a nést je k Bohu, aby mohl prosvětlovat obě polartiy - dobro i zlo. Kéž tak, Bože učiníš.

MůJ KŘÍŽ je tovřen : z altruismu a nepřiznaných negativních emocí

lpění na životě (strach z odevzdání se Bohu, strach z toho, že nenaleznu partnera, strach z toho, že duchovní cesta je jen náhražkou, když partner není a ne upřímné milování Boha)

lpění na muži (svou hodnotu si doplňuji mužem - ne Bohem a vlastní nemám, muž mi dává pocit, že jsem)

lpění na sexu (zaplňuje mi prázdnotu, přináší mi strach a pocity viny, že nejsem dost dobrá pro duchovní cestu, bolestné sexuální sny)

nevědomost svých kořenů (neznám biologické rodiče, neznám průběh těhotenství, porod a měsíc po porodu)

nevědomost svého dospívání (křik, výčitky, nátlak a nepochopení matkou, stažení se do sebe, strach z lidí a ze sebe, halucinace, strach z jakékoli závislosti, strach z toho mít děti, abych se k nim nechovala jako máma k nám)

Bože, prosím Tě o to, abych svůj kříž unesla a abych jasně viděla vše, co pramení z těchto a jiných závislostí a nevědomostí, aby se už neopakovaly špatné činy, bolesti a problémy.

V pondělí ráno se strachem a trémou vyrazila autobusem do stacionáře. Dnes to mělo být stejně jen o seznámení, uklidňovala se. Pak si vyzvednou výsledky psychotestů a musí doběhnout ke své doktorce s neschopenkou, aby jí vystavila nějakou neutrální do práce. Zaměstnavatel nemusí vědět, kde je. Vystoupila a rozhlížela se, jestli tím samým směrem nepůjde ... Ale copak někdo má na čele napsáno, jsem blázen a jdu na terapii? Absurdní. Přestala zmatkovat a rozhlížet se. Dorazila k nízké budově a prošla dlouhou chodbou k terapeutické místnosti. Z křesel bylo sestavené kolečko. Některá už byla obsazená. V kuchyňce si pár lidí vařilo vodu. Nějaká dívka se zeptala, jestli chce čaj nebo kafe. Pocítila úlevu.
"Čaj a zelený, jestli máte".
"Prý je tady všechno. My to pak na konci terapie máme zase dokoupit pro další skupinu po nás."
My! Zaplavil jí najednou pocit bezpečí. Po měsících deptání, úzkostí a bolestí jí někdo uvařil čaj a řekl my. Usmála se na dívku. Obě si vzaly pořádné hrnky čaje a sedly si na křesla nejblíže ke dveřím, ale zároveň tak, aby na dveře viděly. A tak jak si dnes všichni posedali, tak sedávali každý den po tři měsíce.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 adaluter adaluter | Web | 1. března 2011 v 1:43 | Reagovat

Je zvláštní, že někteří lidé jsou si osudem souzeni, aby se milovali a někteří, aby se ničili. A někdy jsou pouta destrukce silnější, než pouta lásky. Příběh se pěkně rozvíjí a napíná mě.
Jinak by mě zajímalo, co se děje, že jsem tvé nové články nenašla na titulce AK, pořád si to hlídám a když už se mi odmlčení zdálo moc dlouhé, přišla jsem rovnou k tobě a tady dva nové články.  Když jsem je zpětně hledala v seznamu článků, opravdu tam nebyly, tak nevím, je to další z nedokonalostí nové administrace, nebo co se děje? Vím, že  zmizelo i pár článků, které tam ráno byly a když jsem se chtěla večer vrátit byly pryč. Ach jo. :-?

2 adaluter adaluter | Web | 1. března 2011 v 10:50 | Reagovat

Odpovím ti sem, abys nemusela ztrácet čas pobíháním po blogu. O tom, co se děje v AK, jsem samozřejmě taky slyšela, ale připadalo mi absurdní, že by to, dokud nebude definitivně rozhodnuto, mělo ovlivňovat umístění článků v seznamu. Pokud bych tomu měla rozumět tak, že ten kdo tam už není, nebo ten koho smazali, ačkoliv už byl zveřejněn, byli "odejiti" z klubu, pak tomu tedy nerozumím, protože kdybys měla odejít ty, těžko si dovedu představit, kdo by tam tedy měl zůstat. No nic je mi jasné, že máš teď úplně jiné starosti, nemocný mrňousek je rozhodně záležitost na víc, než plný úvazek, jak fyzicky tak psychicky. A afty jsou příšerná věc, moje starší na ně trpěla ve velkém a opakovaně mívala takzvanou aftovou angínu, takže si umím přesně představit jak tvůj brouček trpí. Aspoň trochu nám pomáhala genciánová violeť a nedávno mi doktorka doporučila pro Juli, která si aftík taky sem tam pořídí, Mundisal gel, který by měl znecitlivovat bolest aspoň tak, aby se malý mohl napít nebo trochu najíst. Tak se společně soustřeďte na uzdravení a já na vás budu myslet. A se čtením článků si vážně hlavu nedělej. :-)

3 adaluter adaluter | 1. března 2011 v 15:26 | Reagovat

Tak už tam jseš a v klubu AK taky. Odvolávám pohotovost a gratuluju. :-D

4 Jiři Jiři | E-mail | Web | 24. října 2011 v 19:54 | Reagovat

Díky za info, hledám informace, poněvadž co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš.:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama