Únor 2011

Chapadla závislosti - 11. kapitola

28. února 2011 v 21:34 | Edith Holá |  RENA A JEJÍ TYGŘI


Příběh Reny má jen základní linku, která je autobiografická. Pokud vám připadá, že v dalších postavách někoho poznáváte z vlastního života, jsem ráda, protože některé zážitky prožilo mnoho lidí přede mnou a mnoho lidí prožije opět, tak třeba jim něco z mých příběhů bude nápomocno. Kromě Reny však není žádná postava vykreslena tak, jak opravdu žije a chová se. Do postav je literáně promítáno mnoho zážitků, které Rena zažila nebo dokonce jen slyšěla z vyprávění během celého svého života nejen v určitém krátkém úseku. Na příběhu je pro mě stěžejní Renin vnitřní terapeutický proces, který podstoupí, aby se jí už neopakovaly v životě jenom pády. Píšu román a v dnešní virtuální době ho zveřejňuji dřív, než jsem umřela, tak vysvětluji případná nedorozumění :-)



Ze spánku slyšela zvonek. Nebo neslyšela? Práškem byla pořád jako praštěná. Někdo zazvonil. Ztuhla. Bude to ignorovat. Zvonění bylo neodbytné.
Zároveň cinkla textovka. Nojo. Od něho. Mrkla na čas. Bylo kolem půl jedenácté dopoledne. Otevřela ji. "Máma zvoní dole, chce s tebou mluvit." Ohromilo jí to. Měla jeho mámu ráda. Docela si rozuměly, ale otevřená k ní být nemohla. Byl to její syn. Visela na něm, i když ho jakoby nechápala. Zvedla domácí sluchátko a řekla "Prosím".
"Nazdar. Pustíš mě nahoru nebo přijdeš dolů!" Znělo to jako rozkaz než jako otázka. Měla pár pikosekund na rozmyšlenou. Do bezpečného prostoru ji zvát nechtěla. Měla by další vzpomínky, které by musela mazat.
"Přijedu dolů" a rozklepaly se jí nohy. Zima jí prolezla celé tělo. Vzala si kabát a vstříc nečekanému vyrazila po schodech dolů.
"Dobrý den".
"Nazdar, máme tady auto. Půjdeme tam, nebo tady zmrzneme". Vyšel jí z auta naproti. "Ahoj Reníku" a políbil jí. Chapadla závislosti jí sevřela tělo. Šla do auta jako na porážku. Slovy se neuměla nikdy bránit. Hlavně co bude vysvětlovat? A proč jí?
Zasedli do auta a zabouchli dveře. Seděla vzadu. Před ní on a jeho máma na přením sedadle vpravo. Ticho nebylo dlouho.
"Reno, já nevím, co jste si udělali, ale syn je z toho špatnej."
Mlčela a on se jí začal tak nějak hnusit. Připadal ji najednou zženštile. Jednala za něj matka.
"Víš co, vyklidíme byt, jeo táta konenčně odejde ke své ženě a vy budete moci bydlet spolu!" Dívala se jí do očí. "To si chtěla, ne?"
Reně byla příšerná zima i v kabátě. Chtěla to. Ale dobrovolně. Z lásky se sestěhovat. Miloval ji, ale vždy dodal ale... jednou to bylo, že není na společný vztah dost zralý. Podruhé, že se mu nechce ještě s nikým bydlet, co když jednou přijde na to, že si neužil. Potřetí: "ale nejméně deset let nechci slyšet nic o dětech." Vzpomněla si, jak nedávno řekl, ať si stoupne tak, jaký postoj k němu cítí. Nechápala a tak se postavila normálně čelem k němu. On jí řekl, že to věděl. "Nevšímáš si, jak mi je špatně a jak dlouho už se cítím s tebou takhle" a postavil se k ní zády. Vůbec netušila, která bije. Co je to za psychologické hrátky?
Seděla mlčky a věděla, co říci. "Už je pozdě" a otevřela dveře a vyběhla. Slyšela, jak za ní vybíhá.
"Reno, Reno, prosím Tě. Fakt to udělám. Budu s tebou." Doběhl ji a pevně ji sevřel. Jeho náruč. Proč? Proč? Proč její tělo reaguje jinak než rozum? Nejradši by si schovala hlavu do jeho jamky pod klíční kostí. Jak to měla ráda. Líbal jí do vlasů.
"Nechtěla jsem to pod nátlakem. Nemohu se vrátit. To zvládneme." Silou vůle se na něj podívala. "V pondělí nastupuji na tříměsíční terapii do stacionáře. To pomůže mně. Hledej, co pomůže tobě. Už se nevrátím." Jako by ji ani neslyšel. "Počkám na tebe. Tak budeme večer chodit jen na rande a držet se za ruku. Začneme znovu. Odpočineš si. Bude ti líp. Uzdravíš se. Přestanou ti migrény. Já všechno vystěhuji a koupím nový nábytek. Přijdeš do nového."
"Ty mi nerozumíš. Nevrátím se!" Odtrhla se a utíkala ke dveřím. Na prahu domu se otočila. Její ruka láskyplně odpověděla na pozdrav jeho zvednuté paže.
Proklouzla dveřmi. A vešla do výtahu. Pudké světlo uvnitř jí projelo za očima. Proboha ne. Z kapsy vytáhla čepici a narazila si ji na levé oko. Vystoupila z výtahu a do mezipatra se už jen ploužila. Ve svém pokoji padla na koberec. Dolezla k obrázku Krista. Bolest byla tak prudká, že ji srazila na zem. V klubíčku se svíjela mezi nohami stolku. Nakonec si vzala neurol. Doplazila se k mobilu a vytočila číslo Páji.
"Ahoj, prosím Tě, byl tady i s mámou".
"Kristepane, jak ti je holka? To je debil. Ten ti nikdy nedá pokoj."
"Vzala jsem si neurol a volám ti, než začne působit. Je mi zle." Mluvila mdle a pomalu, aby se nepozvracela.
"Reno, víš co, tady už nikdo nepomůže. Vydrž a popros Krista o pomoc."
"Já nemohu. Já to neumím, když je mi špatně", zašeptala a před pusu si dala pro jistotu ruku. "Promiň, nemůžu moc mluvit. Jen pomalu."
"OK. Jak se teda modlíš? Vždycky mu všechno říkám, když je mi špatně. Brečím, vztekám se a mluvím s ním."
"A co mu mám říkat? Vždyť trpěl víc. A mohu si za to sama. Modlím se jenom, když jsem šťastná a mohu mu zpívat chválu."
"Ty si šílená! Típneš mobil a potom jako bys mluvila dál se mnou, tak ale to všechno, co tě bolí a trápí řekneš ne mě, ale Bohu. Jasné!" Když to nepůjde, znovu zavolej. Pája zavěsila.
Bolest mírně odcházela. S čepicí naraženou přes oko dolezla po čtyřech k obrázku s Ježíšem. V ruce mobil. Pak ho položila na zem. Dívala se na strhanou tvář Ježíše. V záblesku tam uviděla svou. Posadila se na paty. Mlčela. Pak se natáhla pro svůj deník a tužkou naškrábala:

Teď nemohu křičet,
Ježíši pomoz.
Vždyť potřebuješ pomoci sám.

Vzdychla a slzy se jí valily do mozku ... pokoušela se psát dál ...

Bože! Otče, kříž je tak těžký
zhotoven z hříchů mých, nevědomostí a závislostí ...

"Prosím tě, pomoz mi.", tiše šeptala a nemohla mluvit dál. Hlas jí zrazoval. "Ty víš, jak mi je. Trpěl si mnohem víc. Je mi to líto, že tě takhle otravuji, ale nemohu dál. V pondělí začnu terapii. Pokusím se změnit. Všechno v sobě otevřít. Vypustit stíny. Své hnusy. Prosím tě, buď tam se mnou. ... Buď teď se mnou. Prosím tě, dej mi dar slz." Potichounku a s hlavou zdviženou začala zpívat polská slova, která slyšela mezi Poláky na Taize. Vybavovala se jí silvestrovská nálada, tiše opakovala stále stejný nápěv, stále stejná slova. Mezi Poláky poprvé sundala po několika dnech bolestí nákrčník. Přestala mít zatuhlý krk a migrény nepřišly.

V neděli dopoledne jí přišel email od jeho mámy. "Vyházely jsme staré krámy a odpoledne dojedeme do Ikey koupit nový odlehčený nábytek. Syn to vybere tak, aby se vám to líbilo oběma a dobře se vám v tom žilo." Dívala se na email jako by nevěřila vastnímu zraku. Popadla tašku, vypnula comp a upalovala k jogínské babičce. Poslední věty se jí propalovaly tělem. Všechno tohle nebudu mít, protože jsem od něho odešla. Neuvidím už ten nový nábytek, nezažiju mít se s ním dobře ... Autobus přijížděl. U staré paní si vydechne. Už si předem domluvila, že si hodí Iťing. Měla to u ní ráda. Popíjely spolu čaj a klábosily o duchovních i jiných věcech. Iťing už byl připravený. Kolikrát za poslední dva roky se touhle starobylou hrou pokoušela dojít k definitivnímu rozhodnutí, jestli je její vztah smysluplný nebo ne. Po návratu ze Silvestra z Barcelony jí vyšlo, že tomu má dát ještě šanci. Tak se vrátila k němu i na podruhé. Jenže migrény a bolesti močáku se dostavily ihned. Nic se neměnilo. Pořád se jí vybavovala věta z párovky, na kterou se pokusili chodit před půl rokem. Když se dostali k otázce sexu mezi nimi. Zaskřípalo to tak, že si je musel terapeut vzít zvlášť. Šel první. Pak ona. Terapeut úplně vypadl ze své role a zeptal se "Proč s ním jste, proboha?" Bylo to tak přímočaré, tak rychlé, že se nedalo odpovědět: protože ho miluji. Mlčela. Mlčeli dlouho oba. Rena pak řekla, že to ještě zkusí. Že pojedou do Ameriky, on tam začne pracovat, osamostatní se od mámy a zas to půjde. Terapeut se tak trochu ušklíbl. "Tomu věříte? Rád bych vám pomohl. Ale terapie je o upřímnosti a vy si pořád ještě nalháváte." Pak se už neviděli. Z Ameriky mu poslali pohled, jak jsou na tom dobře. Za pár týdnů po návratu začaly její bolesti.
Dokonce zjistila, že si píše s nějakýma dušičkama, kterým vypráví svá nepochopení ve vztahu. Byly to její kamarádky. To už bylo i na ni moc. Zrada od kamarádek. Táhnout jeho deprese, fobie a ještě platonické lásky. Zavřela oči. V duchu vyslovila otázku: Je správné se s ním rozejít? Hodila třemi mincemi. Panna, orel, panna. Babička si to zapsala. Napodruhé: Panna, orel, panna. Babička naškrábala čárky. Dotřetice stejná otázka a hod mincemi. Orel, panna, panna. Babička pokývala hlavou. To bude asi jasné. Ale podíváme se. Přečetla první odpovědi. "Nemusíš se ničeho bát. Tvé rozhodnutí je správné a přesně v cestě, kterou časem půjdeš. Nové zkušenosti a zážitky už jsou velice blízko. Pomohou ti nalézt úplně nový směr."
"Mám pokračovat?".
"Nemusíš", odpověděla. A radši si dolily čaj.

K večeru dorazila domů. Sedla si k počítači a bylo jí jasné, co odpoví. Nad emailem jeho mámy byla ještě nová zpráva. "Nový nábytek už mám doma. Bude se ti to líbit. Těším se na Tebe a líbám Tě všude."

"Milá Lucie,
je mi líto, že se s tvým synem rozcházím a že to stále nechápe. Nechci už žít dál ve vztahu, kde se neblíží žádné symsluplné pokračování. A ani nemůže. Nevím, jestli ti syn říkal, co ti napíšu já, ale já už nevím, jak víc ti mám napsat, že se nevrátím a ani nemohu vrátit. Nefunguje nám intimní život. Jenom bychom se trápili a časem obviňovali jeden druhého. Už takhle mám spoustu pocitů viny a to právě nechci. Chci být zase zdravá ženská a chci mít děti. A to by jaksi bez sexu nešlo. Je mi líto, že to takhle dopadlo. Ani mě z toho není dobře. Vztahu s tvým synem jsem věřila a byl pro mě nejdůležitějším a nejkrásnějším, co jsem zažila. Rena"

Otevřela jeho email a napsala odpověď: "Běžte oba už do prdele". Zprávu odeslala.

Otevřela si svůj hnědý sešit. Drsně a bez emocí nahlížela do řádků za celý dvou a půl letý vztah. Pořád dokola. Prosby o lásku, prosby o to, aby byly spolu, prosby o to, aby jejich vztah byl odtělesněn a pak zase prosby, aby se mohli milovat. Prosby o to, aby si nebyli navzájem příteží ... smutné zápisky z každé pauzy, kterou si dali ...

Nakonec nadepsala dnešní datum .

"Vezmi na sebe svůj kříž a následuj mne."
Ježíši, tolik se bojím oddat jen tobě. Bojím se, že přijdu o svět, o možnost partnerství ..., že zas budu o něco víc jinde než většina lidí ... Všechno to jsou závislosti a nevědomosti. A to je KŘÍŽ. MůJ KŘÍŽ. Proto dnes vypíšu všechny své závislosti a nevědomosti, abych se na ně kdykoliv mohla podívat. Chci je vzít na svá bedra a nést je k Bohu, aby mohl prosvětlovat obě polartiy - dobro i zlo. Kéž tak, Bože učiníš.

MůJ KŘÍŽ je tovřen : z altruismu a nepřiznaných negativních emocí

lpění na životě (strach z odevzdání se Bohu, strach z toho, že nenaleznu partnera, strach z toho, že duchovní cesta je jen náhražkou, když partner není a ne upřímné milování Boha)

lpění na muži (svou hodnotu si doplňuji mužem - ne Bohem a vlastní nemám, muž mi dává pocit, že jsem)

lpění na sexu (zaplňuje mi prázdnotu, přináší mi strach a pocity viny, že nejsem dost dobrá pro duchovní cestu, bolestné sexuální sny)

nevědomost svých kořenů (neznám biologické rodiče, neznám průběh těhotenství, porod a měsíc po porodu)

nevědomost svého dospívání (křik, výčitky, nátlak a nepochopení matkou, stažení se do sebe, strach z lidí a ze sebe, halucinace, strach z jakékoli závislosti, strach z toho mít děti, abych se k nim nechovala jako máma k nám)

Bože, prosím Tě o to, abych svůj kříž unesla a abych jasně viděla vše, co pramení z těchto a jiných závislostí a nevědomostí, aby se už neopakovaly špatné činy, bolesti a problémy.

V pondělí ráno se strachem a trémou vyrazila autobusem do stacionáře. Dnes to mělo být stejně jen o seznámení, uklidňovala se. Pak si vyzvednou výsledky psychotestů a musí doběhnout ke své doktorce s neschopenkou, aby jí vystavila nějakou neutrální do práce. Zaměstnavatel nemusí vědět, kde je. Vystoupila a rozhlížela se, jestli tím samým směrem nepůjde ... Ale copak někdo má na čele napsáno, jsem blázen a jdu na terapii? Absurdní. Přestala zmatkovat a rozhlížet se. Dorazila k nízké budově a prošla dlouhou chodbou k terapeutické místnosti. Z křesel bylo sestavené kolečko. Některá už byla obsazená. V kuchyňce si pár lidí vařilo vodu. Nějaká dívka se zeptala, jestli chce čaj nebo kafe. Pocítila úlevu.
"Čaj a zelený, jestli máte".
"Prý je tady všechno. My to pak na konci terapie máme zase dokoupit pro další skupinu po nás."
My! Zaplavil jí najednou pocit bezpečí. Po měsících deptání, úzkostí a bolestí jí někdo uvařil čaj a řekl my. Usmála se na dívku. Obě si vzaly pořádné hrnky čaje a sedly si na křesla nejblíže ke dveřím, ale zároveň tak, aby na dveře viděly. A tak jak si dnes všichni posedali, tak sedávali každý den po tři měsíce.

Noční touhy, noční běsy - 10.kapitola

28. února 2011 v 21:15 | Edith Holá |  RENA A JEJÍ TYGŘI

Příběh Reny má jen základní linku, která je autobiografická. Pokud vám připadá, že v dalších postavách někoho poznáváte z vlastního života, jsem ráda, protože některé zážitky prožilo mnoho lidí přede mnou a mnoho lidí prožije opět, tak třeba jim něco z mých příběhů bude nápomocno. Kromě Reny však není žádná postava vykreslena tak, jak opravdu žije a chová se. Do postav je literáně promítáno mnoho zážitků, které Rena zažila nebo dokonce jen slyšěla z vyprávění během celého svého života nejen v určitém krátkém úseku. Na příběhu je pro mě stěžejní Renin vnitřní terapeutický proces, který podstoupí, aby se jí už neopakovaly v životě jenom pády. Píšu román a v dnešní virtuální době ho zveřejňuji dřív, než jsem umřela, tak vysvětluji případná nedorozumění :-)


Byla naprosto zklidněná. Okno její duše zůstalo otevřené, i když vrátila na stůl monitor a po celou večeři. Prožívala přítomný okamžik. Žádné myšlenky. Teď a tady. Vnitřně se usmívala. V koupelně na ní čekal nový růžový gel. Natírala si s ním pomalu celé tělo. Smyslně. Až voněl celý prostor. Pak se teprv osprchovala.
Rozhodla se, že si dnes už ten zázračný prášek na spaní nevezme. Nechce po deseti minutách sjet do spánku jako po horské dráze. Neměla ráda pády bez tíže. Byla si jistá, že jako minulou noc, už nepřijede a nebude zvonit ani volat pod oknem. Zhasla solnou lampu a kolem se rozprostřela noc. Usnula během třetího Otčenáše. Jako dřív. Všechno bylo už jako dřív. Myslela si.
V noci pípla textovka. Modrý displej ozařoval plochu na nočním stolku. Omámená spánkem zmáčkla otevřít zprávu. "Miluji, jak chodíš doma bosá a v létě i v práci. Tak rád bych zase líbal tvé bosé nožky. Přijeď." Sevřel se jí hrudník, močák, zkroutil se jí křečemi žaludek, slzy jí zaplavovaly vnitřek ... jak ráda by jela. I teď v noci. Kdykoliv. Vypnula mobil. Vymrštila se z postele. Strhla ze sebe noční košili, kterou jí daroval. Rozsvítila velké světlo a solnou lampu z nočního stolku zahrabala i s košilí pod šaty do skříně. Rozhlédla se po pokoji. Co ještě měla od něho? Dřevěnou krabici se slunečnicí a k tomu obraz s tou samou květinou. Milovala je. Jeho dárky byly vždy trefnější, než by si vybrala sama. Přejela prstem po vyryté slunečnici. Všechno naházela do skříně pod kupu prádla. Navlíkla si na sebe své milované pytlovité šaty z příze. Zhasla a na posteli se stočila do klubíčka. Nemohla se ani přikrýt. Bylo jí zle. Propadala se do voňavých vzpomínek s ním. Nebránila se. Vybavila se jí cesta kolem pole s obilím. Jak nesl deku na piknik a ve stejný okamžik rozhrnuli zlatavé obilí a schovali se do něj. Bylo naprosté ticho. Nikdo nikde. Rozložili si deku do jedné z brázd a klasy obilí se pod vahou jejich těl pokládaly spolu s nimi k zemi. Milovali se. Slunce zářilo. Jako na potvoru po cestě přicházeli lidé. Zakrývali si vzájemně ústa, aby je nebylo slyšet. Báli se, že je z cesty na ně vidět, ale už nemohli přestat. Obilí šustilo a kroky lidí nakonec mizely. Jako tahle prchavá chvíle dvou milujících se těl. Bláznivě se smáli a vyběhly z pole. Cítila vůni uzrálého obilí. Zapnula znovu mobil. Bylo jí jasné, že to nemá dělat. Ale bylo to silnější. Nacvakala PIN. Zprávy přijaté. Odpověď. Jakoby psal za ní někdo jiný. "Víš, že nemohu přijet." Zprávu odeslala. Všechno bylo špatně. Kolo závislosti zase roztočila. Křeče v těle se paradoxně uvolnily.
Nemohla usnout. Čekala na odpověď. Za chvíli pípla. "Miluji na tobě šaty z příze, v nichž ti prosvítají křivky. Líbal bych tvé prstíky na nohách. Přijeď." Rozbušilo se jí srdce. Teplo se jí rozlilo v podbřišku. Naťukala: "Stýská se mi po tvé vůni, po tvém běžovém svetru, po tvé chůzi ... ". Odeslala zprávu a vrátila se prudce k rozumu. Čekání na textovku si zakázala a znovu mobil vypnula. Usnula. Ve snu před ní tancovali tři hadi bez hlav. Jejich syčení ji vyrvalo ze spaní. Hadů se vždycky bála. Jako mužů. Šáhla do šuplíku a vzala si prášek.

Na papírek stihla naškrábat.

Nevím o tobě nic.
Vezmu si prášek
a za deset minut budu spát.
Jsi-li, chci tě opravdu vidět.
Chci důkaz
Toužím věřit, že je láska.

Věděla, že má zaručených osm hodin spánku. Po deseti minutách sjela po horské dráze do spánku.

Intimní zpověď stárnoucí rockerky

25. února 2011 v 22:18 | Edith Holá |  Téma týdne
Když mi bylo náct smála jsem se u filmů Woodyho Allena stejně bláznivě jako ostatní, co se mnou seděli na dřevěných sedadlech filmových klubů. Netušila jsem, že se vlastně směji sama sobě o dvacet let později.
Sex je vlastně opředen mnoha mýty ve všech fázích života. Jak to vlastně začíná, když tedy odmyslím první hormonální vzněty někde kolem pátého roku? Předpokládám, že to v jistých otázkách bude stejné dnes jako za mého mládí. Rozdíl bude jen v tom, že dnes jsou dostupné časopisy pro náctileté takového kalibru, že jim je možná někdy i daleko hůře, protože těch mýtů jim zapadne do mysli ještě víc. Když to shrnu. Mladí lidé to chtějí mí rychle za sebou, protože všichni kolem mluví, že už to mají za sebou. Kluci si měří svůj ztopořený úd, jestli je dostatečně dlouhý a jestli budou tedy schopni partnerku pořádně uspokojit. Taky se už dopředu hroutí z toho, že selžou dřív, než to vypukne. Tohle se v mužích zřejmě odehrává v různých mutacích do smrti. Takže ženě nezbývá než se modlit, aby k selhání nikdy nedošlo, jinak by její schopný uspokojovatel padl do osidel mužských komplexů. Dívky se zase bojí, jestli je někdo bude chtít, když jsou ještě panny, protože slyšely, že Don Juanové panny nechtějí, protože ty u toho leží jako prkno. Taky se bojí, že to bude napoprvé bolet a že budou moc krvácet. Co já vím tak holky nikdy zpočátku orgasmus neřeší. Obě skupiny si myslí, že nejkrásnější by to bylo někde při svíčkách co nejromantičtější. Jenže to tak být nemůže, protože většinou bydlí ještě u rodičů. Takže to končí někde v křoví, na seně nebo na rychlo, když rodiče nejsou doma. Někdy se stane, že Don Juanové se zapletou s ženami, které jsou kamarádky a ty si pak sdělí sladké tajemství. Čím víc muž hovoří o sexu a holedbá se svými zážitky, tím to umí hůř. Tak a v různých mutacích je tohle až do smrti.
Až na krátká období ...
Jsou zastánci toho, že sex patří až do manželství. Jiní zase říkají naopak vyzkoušet, aby člověk věděl, do čeho jde. Obě varianty mají svá pro i proti. Jediné co zbývá, brát to pozitivně a zodpovědně. Sama jsem církev ani jiné zastánce sexu až v manželství neposlouchala. Ale jelikož jsem hrdý člověk, tak jsem v žádném křoví nekončila. Mně vyhovovalo být královnou pražských nocí a klubů. Jen já jsem věděla, kdo je hoden rozvázat mi vysoké gotické střevíce. Sex v těchto vztazích naplňuje očekávání: je vášnivý, romantický, odvážný, vzrušující, v krátkém vztahu bez společného bydlení častý, ojíněn sdílením a nějakým zážitkem před i po ...
To se to pak směje manželským párům, kteří mudrují nad tím, že sex dnes jo a druhý zas dnes ne a kde že je ta poslední ochrana, vždyť tady před půl rokem byla ... Manželský sex je prostě na hlavu. Všechny páry kolem nás včetně nás ho řeší. Žena z prvního páru mi jednou řekla, že oni si s manželem myslí, že vlastně manželský sex je incest. Už se po těch 40 letech tak znají, že si spolu připadají spíše jako bratr a sestra. Žena již důchodkyně z druhého páru mi nedávno řekla, že táta na ní kývne prstem a to je signál, že to chce. Tak jsou domluvení, tak jim to funguje desítky let. Jí se moc nechce, ale muži to potřebují, tak zavře oči a udělá to. Takže děvenko, málo sexu způsobuje rakovinu. Vyděsilo mě oslovení táta. Představa, že svému manželovi říkám táto a ještě s ním spím mi nějak nevoněla. Naštěstí už jsem z jiné generace, takže víme, že se nedoporučuje oslovovat se táto a mámo. Jsme stále něco víc než jen rodiče našim dětem:-). Tak další dva páry řeší, že muž už to tolik nechce a žena by to chtěla skoro každý den. Kompromis se jim daří jednou za měsíc. V druhém páru k žádnému kompromisu nedošlo již přes tři léta. Muž byl u porodu a od té doby svou ženu nechce. Běžnější páry jsou, že žena po dětech a s dětmi doma ztrácí sexuální apetit. Zatímco muž se sexem uklidňuje a po práci se chce v teple u své ženy dobít a také je to víc biologická záležitost, žena to má opačně. Ona je vybitá, tudíž nikoho dobíjet nemůže. Krom toho sex není u ní jen biologickým činem (až na občasné vyjímky), ale souzněním, sdílením a zážitkem po zážitku. Takže když se jí domů z práce vrátí vybité zombie a ona ještě musí spoustu věcí doma udělat, děti uložit atd., tak je vymalováno. Muži mají v sobě mýtus, že když se žení budou mít pravidelný přísun sexu. Zajímavé. Ženy si zase myslí, že budou mít pravidelný přísun hejčkání jako v období hlavně prvního půl roku vztahu. Ani jednomu se nesplnila jeho potřeba, takže o sexu mudrují a dohadují se jako z Woodyho Allena. A jak je to s tím orgasmem? Taky mám jeden pár. Dva lidi, kteří mi bývali vzorem dobrých rodičů. Žena vždy uměla pochválit svého manžela za každou s prominutím prkotinu, nestežovala si na chození s dětmi na hřiště a vynášení košů, vaření teplých večeří ... S mužem i dětma to uměla. Pak si náhle ke čtyřítce našla milence a vypadlo z ní, že až s ním zažila orgasmus. Tenkrát jsem si řekla, že manželský sex je prostě na hlavu. A nedá se s tím moc dělat. Říká se, že sex je důležitý. Na zmíněných příkladech, které asi nevybočuji z normy, je vidět, že nad sexem je ještě láska.
Na odlehčenou. Kdysi jsem napsala článek "Píšící a čtoucí ženy jsou sexy" http://edithhola.blog.cz/1012/pisici-a-ctouci-zeny-jsou-sexy, kde je má intimní fotografie. Manžel patří k dolňákům, takže na ulici byste mě podle této partie stejně nepoznali:-) Taky to patřičně rozmazal, protože už stejně myslel na ... Tehdy z článku tak nějak vyplynula otázka, jaké afrodiziakum používáte na svého milého? Dnes bych se ráda zeptala, jestli jste se někdy milovali v přírodě a kde? Já ano. Ve zlatavém obilí:-)

Maminka je nemocná

25. února 2011 v 16:44 | Edith Holá a Kuba |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Minulý čtvrtek jsem fotila ve školce karneval. Od té doby jsem nemocná. Fotky a povídání najdete na závoďáckém blogu mých synů http://zavodacky.blog.cz/1102/mama-je-nemocna.

malý žebříček k TT rasismus

21. února 2011 v 12:03 | Edith Holá |  ŽEBŘÍČKY z článků na téma týdne
Mám velkou radost, že je z mladé generace více těch, kteří nemají v sobě apriori rasistické předsudky. 
Přeji lidem nové generace stejně jako Lucie, aby jim zůstala otevřená srdce, aby jim už nikdo nezavíral hranice a aby našli nový směr v starém konfliktu nadřazených a podřazených. 
Aby se už nikdo z bílých nemusel bát bílých zvláště na institucích, které nám mají nabízet pohledy ze všech úhlů. Doufám, že dovětek Gryfo-lištičky si škola ještě rozmyslí a zodpovědně a čelem se postaví k nesnášenlivosti. 
Omlouvám se, že tentokrát je žebříček jen z mála přečtených článků. Nemohu číst o nenávisti, nelásce, křivdách ... Pokud jste tedy narazili na článek, který tohle v sobě neobsahuje nebo alespoň jeho závěr je nadhledový, prosím napište mi ho do komentáře. Ráda si ho přečtu a zařadím sem. 

pondělí

úterý
http://krajkova.blog.cz/1102/rasismus - i když o nesnášenlivosti k lékařům, tak během článku nádherné myšlenky pro každého z nás

pátek

sobota
zde bude ještě jeden dozařazen s krásnou fotkou, ale musím ho dohledat

neděle


A spolu s Vendy si můžeme říci, jestli bychom chtěli žít v jiné době nebo ne http://eumenidas.blog.cz/1102/chtela-bych-zit-v-jine-dobe. Nebo si přečíst dnešní článek o obětním beránkovi od Pavla.


Film Crash po česku

20. února 2011 v 23:14 | Edith Holá |  Téma týdne
Film Crash je dlouhý. Jako je dlouhý konflikt mezi nadřazenými a podřazenými. Díváte se na něj a nevíte, jsetli máte nadávat, řvát, být němý, smát se, plakat ... tak se vám zastaví rozum i emoce ... a ještě dlouho po filmu musíte zticha zůstat sedět. Není východiska a konflikt odnášíme všichni a často nevinní. Nemyslím dospělí. Ti nejsou nevinní, ale děti ... Hodné nebo zlé, jak je posoudíte. Prostě děti. 

PRVNÍ SEKVENCE

Němci, Židi, Cikáni
1) jak se přenáší historická nesnášenlivost v kultivované české rodině (v nekultivované nešlo by publikovat)
- nekultivovaných Čechů se neptám (neumí vést dialog a mě se z toho zvedá žaludek a musím si
  odsednout, někdy je slýchávám v hospodách, v mhd, když si nelze moc odsednout)
Byla jsem vychována v pohraničí. Takže je vám jasné o jaké nesnášenlivosti k jakému národu bude řeč. Povinně jsme museli chodit na protiněmecké filmy do kina po celou základku. Každý čtvrt rok jsme běhali v plynových maskách jako nácvik proti německým okupantům a imperialistům. Vyprávění prababičky o odvlečných příbuzných do koncentráků a na nucené práce taky stálo za to. Nebyly jsme schopné přestat poslouchat. Mé sny byly plné příslušníků SS, kteří táhli na voze pro seno nahá těla mých zmasakrovaných příbuzných. Povinné výlety do Terezína a do Pečkárny jsem často doslova nemohla rozdýchat. 

střih: O tom, jak se za totáče nadávalo jiným národům, kteří k nám jezdili za prací, jsem psala v úterním článku. Takže to nebudu opakovat. Není to nic hezkého a lituji toho, že to v mém textu je. Nikdy bych to nahlas nevyslovila. Byla to osobní zkušenost jako protidůkaz k názoru, který jsem někde četla, že Češi v některém dřívějším období měli problém jen s Cikánama.
Moje bio mamka je Polka. Celý svůj život jsem o to hůř snášela nadávky na Poláky. Dokonce ve své náhradní rodině a ve svém okolí vůbec. Poté, co jsem nedávno našla svou bio mamku jsem se jí zeptala, jestli máme kořeny židovské. Celou dobu jsem si totiž říkala, že když byli polští Židé téměř Němci vyvražděni ... co když jsem taky polská Židovka? Byla bych na to hrdá. Mamka mi na otázku odpověděla: Polský Žid je mrtvý Žid. Zamrazilo mě, ale neptala jsem se dál. Taky to bylo naše první setkání, tak jsem polské Židy zatím nechala u ledu. 

mezistřih: 
Kdysi jsem viděla na filmovém festivalu film, kde se Poláci poprvé vyrovnávají, co za tichého souhlasu nechali dopustit. Žid se vrací z koncentráku do svého polského domku. Nikdo jiný z jeho rodiny nepřežil. Dům je vybydlený. Během filmu se posměšně dovídá, kdo má jejich postele, kdo obrazy, hrnce atd. Lidé chtějí ale i jeho dům. Je po válce, prosím. Takže nakonec se ve svém domě zabarikáduje, protože ho chtějí zastřelit, když nechce z domova odejít a vymizet z jejich vesnice. Žiďák jeden. Poslední sekvence je, jak mu dochází, že žije hůř než v koncentráku a vylézá ven. Na zahradě si sedne na starou židli a čeká, kdo ho zastřelí.

Můj dovětek a osobní názor: Poláci mají odvahu. My děláme za vším tlusté čáry, protože jsme se ve všem postavili do role oběti. Už asi od osvícenství. Tři sta let jsme pasivně kolaborovali s každým zlem za sociální výhody. Kolaborace je aktivní nebo pasivní. V úterním článku jsem v emocích uletěla na slovech kolektivní vina. Samozřejmě tohle neexistuje. Vždy se v národě najdou ti, co nekolaborují. Takže nemohu napsat, že neseme kolektivní vinu za chyby, co se staly v naší historii. Už přes třista let odmítáme zodpovědnost za naši historii. Mylně se domníváme, že v roli oběti za nic nemůžeme. Chtěla jsem napsat ještě článek o tom, za co se stydím v naší historii a za co si sypu popel na hlavu, i když jsem třeba ještě nebyla na světě, ale měla jsem dva dny vysokou horečku, takže dopisuji jen tento článek. Poslední článek někdy dopíšu i momo téma týdne. 

Střih nazpět: Paradoxy v mém životě: Nakonec můj manžel je po mamince Němec. Němčina je jeho přirozený jazyk jako čeština. Já jsem Polka. Bůh je šprýmař. Prostředí, v němž jsem vyrůstala za totáče mě ale v averzi vůči Němcům hodně ovlivnilo, ne však fatálně. Ale kdykoliv mluví po telefonu se svými kamarády z Německa a nasadí typický německý tón, naježí se mi chlupy. V jedné krizi jsem mu dokonce řekla, že je fašista. 

DRUHÁ SEKVENCE

2) jak se přenáší historická nesnášenlivost v kultivované romské rodině (v nekultivované nešlo by publikovat)
- používám úryvky kultivované Romky Eleny Lackové z její knihy Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou
- nekultivovaných Romů se zeptat nemohu, protože vládnou velkou agresí

na straně 71 v kapitole "Židé od nás ze Šariše": Když k nám přišli židovští obchodníci z jiného kraje, přespávali v židovských rodinách. Když ale přišli do obce, kde Židé nebyli, přespávali u Romů.
¨
na další stránce: Jednoho dne všechny naše Židy sebrali a odvezli pryč ...zahynuli v koncentrácích. Jejich domy a obchody si arizovali sedláci.
Každý je nějaký, jiný než ten druhý. Někdy je těžké chápat, že ten, kdo je jiný, může být stejně dobrý jako já. 

na straně 114: na nádraží, kde pracoval můj manžel, zastavovaly transporty. Samé dobytčáky a v nich odváželi Židy. Strašné. V posledním vagoně někdy bývali Cikáni. 

na straně 132: Cikáni vždy věřili: Trestá Pán Bůh, trestá koho se mu zachce ... A proto, i když jsme plakali a trpěli, věděli jsme, že to tak má být a ne jinak, a proto vlastně můžeme být spokojení. Na druhé straně i ta nejdelší doba se rozpadá na nekonečné množství "teď" a my jsme každé "teď" , kdy nás nikdo nebil, kdy se nám nekroutila střeva hladem, kdy jsme se mohli jeden druhého dotýkat a cítit životodárné teplo ... prožívali jako štěstí. 

na téže straně, zkráceně úvaha, proč se Cikáni změnili?: Po válce přišla svoboda, ale ne pro nás. Zase nás někam vyhnali. Do místa bez studny ... a tehdy se naši lidé přestali držet? Přestali věřit životu? A začali si říkat: Když máme přežít, přežijeme, a když ne ...

- můj dovětek: ... nebo nějaké kultivované cikánské prababičky svému vnoučeti ... a tam, kde nás umučili nejvíce - v Letech, si bílí postavili prasečák. Sami mají pomníky. (Co k tomu dodá nekultivovaný Rom je nabíledni nebo na černidni)

TŘETÍ SEKVENCE

3) Cikáni, policie, holé lebky ... a ženy

V devatenácti letech jsem prožívala se svou nejlepší kamarádkou (bílá Češka) její zrůdné znásilnění. Bydlela tehdy na malé ubytovně (bez recepce) a seznámila se na klasické venkovské zábavě s bílým klukem. Během týdne se párkrát viděli a ona si myslela, že začíná randit. Byl z nedaleké ubytovny. Během víkendu za ní přišel kolem desáté večer. Přivedl ale tři kamarády z ubytovny. Slovenské romské kopáče. Asi za hodinu se vytratil s tím, že se brzy vrátí. Nikdy už se neviděli. Kamarádku zbylí tři pánové znásilnili. Na volání nikdo na pomoc nepřišel. Tři týdny to nikomu neřekla. Když na ní za ty tři týdny ťukal znovu, už mu samozřejmě neotevřela. Potichu vylezla oknem a přes střechu utekla za noci domů (asi 8 km). Doma všechno konečně řekla a odvezli jí k ránu na policii. 
Poté, co jsem se jí dnes emailem zeptala, jestli nenávidí Cikány, že bych to i chápala ... My napsala: nemám problémy s Cikány, to znásilnění od těch třech cikánů už jsem si odžila. Ale dodnes si nesu spíše v sobě to, že je tam dovedl z nepochopitelných důvodů vlastně bílej chlap, kterému jsem začínala věřit. Asi se na ubytovně dobře bavili a možná i o něco vsadili. Kdo ví? Daleko větší trauma mám ze zacházení na policii. Byli to samozřejmě bílí policajti a Češi. Když pochopili, že jdu po třech týdnech, tak mi řekli, že si myslí, že jsem si to vymyslela a že se musí poradit, jak napsat hlášení. Posadili mě do čekárny. Přes pootevřené dveře jsem slyšela, jak se o mě baví s druhým někde vedle. "Máme tady ňákou mladou děvku, co si to rozdala s Cikánama a teď tvrdí, že ji znásilnili." Na žádné vyšetření ji neposlali, jak se to standartně dělá. Můj osobní dovětek: Oběť by měla mít nastudovaný trestní zákoník, aby si sama řekla, co je třeba udělat.
Po půl roce ty tři slovenské cikánské kopáče našli. Kamarádka už měla za sebou pár sezení u psychologa a měla papír, že nemůže pachatele identifikovat z očí do očí, že stále se z traumatu nedostala. Policie se rozlobila, že je táhli až ze Slovenska a teď z toho není nic. Nenabídli jí identifikaci přes fotky ani přes nějakou stěnu, kde by oni neviděli jí. Prostě případ stáhli. Kamarádka říká, že Cikány neřeší, řeší bílé arogantní debily s IQ houpacího koně. 

Můj osobní názor: Klíčová slova rasismu nadřazenost a podřazenost se dlouhá staletí prolínala i vztahem mezi mužem a ženou. Zřejmě ukazuje své drápky dodnes. Někteří policajti tiše podporují holé lebky, kteří jdou vyloženě proti tmavým (ve výzkumech mají tito policajti v tomto bodě tichou podporu mnoha Čechů). V případě kamarádky to vypadá, že u některých policajtů je žena méně než Cikán. Někde jsem i četla, že mezi některými policajty, je žena, která nahlásí domácí násilí, ohodnocena jako ta, která si za to může a nejlepší je ženu řezat. 

Dnes si tato kamarádka na malém městě užívá zase diskriminaci ze strany zaměstnavetele. Po prvním dítěti ji už do banky nevzali. Co kdyby byla pořád s dětmi na nemocenské? Tak šlape jako pošťačka, i když měla desetiletou praxi v bance za přepážkou, která byla určena pro zahraniční klienty. 

Tato kamarádka bydlí v severních Čechách, kde je velký počet romské populace. S nadřazeností vůči své osobě se setkala jen od bílých.

Mám v rozepsaných ještě dvě sekvence, ale myslím, že to stačí. Jedna měla být o nesnášenlivosti vůči invalidům za komunistů a osobní zkušenost, protože jsem jednoho sourozence měla postiženého. I to hanlivé slovo: invalida. 

Čtrvtá sekvence měla být o třídním rasismu. 

Pátá sekvence měla být o tom, jak někdy dopadá Rom, který je vychováván v bílé rodině. 

Šestá moje osobní zkušenosti s Cikány z dětství a z Plzeňské ulice na Smíchově. 

Dokud lidé budou mít v sobě kořeny nadřazenosti a z této pozice budou druhým říkat, jak to dále bude, tak to nemůže fungovat. Např. věty typu: Budou se chovat podle nás, podle našich pravidel, když s námi chtějí žít ... To je opravdu z pozice moci. O nich bez nich. Tak to bude o hotovo. My víme nejlíp, jak to má být. Přizpůsobíte se nám. A když ne, tak ... Agrese plodí agresi. Bílá rasa moc potomků neplodí (i když byl právě baby boom), takže s tímhle letitým přístupem k druhým, jak mi říkáme k menšinám, se máme na co těšit ... možná bude hůř. 

O vystoupení z pozice oběti jsem psala v závěru svého včerejšího článku. Oběť je vždy agresivní. Pasivně nebo aktivně. Nestojí nám za to, abychom byli v pozici oběti, která za nic nemůže, ale mohou za to oni, Hitler, Stalin, komunisti, oni Cikáni ... Přijměme zodpovědnost za naši historii. 

Bože, prosím, smiluj se nad námi.



Vadí, nevadí

19. února 2011 v 21:47 | Edith Holá a Kuba |  Téma týdne
Vloni jsem dostal od tety kartičkovou hru. Jmenuje se Vadí? Nevadí! Jednou za čas ji vytáhneme a rodiče mi čtou některé otázky z 36 kartiček. Pokaždé je hra těžší a těžší. Nejdříve mámě stačilo, že jsem se na nich učil mluvit. Popisoval jsem, co na nich vidím. Poslední půl roku přečteme tak tři až čtyři otázky a je to moc těžké. No, uznejte. Co uděláš, když se někomu někdo posmívá? Vadí to nebo ne? Je lepší být stejný jako ostatní a nebo jiný? Když je někdo tlustý znamená to, že moc jí? Vadí to, že na obrázku jsou děti každé jiné barvy pleti? Záleží na tom, jakou máme barvu kůže? 
Vadí, nevadí
Když na to nemohu přijít, tak najdeme na velkých kartách odpověď. Máma odpověď přečte a pak ji ještě dovysvětluje. Mluvíme o tom, jestli v našem okolí znám někoho, kdo je jako na obrázku. Někdy o někom vím a zjistím, že ho mám rád. Nedávno máma řekla, že podtitul hry Vadí, nevadí je učení se ohleduplnosti, toleranci a respektu. Dnes to často lidé znají jen z názvu jednoho časopisu. Když byl Matěj malinký, tak měl obálku Respektu rád a máma mu ho dávala do kočárku a on byl pak hodný.
Výchova k respektu
Máma má pocit, že je respektu a toleranci nikdo neučil. Žili prý v nějaké totalitě. Dospělí nadávali různým jiným národům a ty jim to vraceli. O její mamince říkali, že je Pšondka a myleli si, že smrdí a je nečistá. Taky nemohli nikam jezdit. To si neumím představit. Já mám Češtinu moc rád. Nejradši bych ráno vyjel a večer se zase vrátil. Nerad někde přespávám. Jenže táta říká, že to nejde. K moři jsme vždy letěli, tak by se to nedalo zvládnout večer zase zpět. Naposledy v Egyptě jsme měli spoustu strejdů.
egyptský kamarád
Oblíbili si nás. Dávali nám kuchařské čepice a koktejly pro děti a nechtěli to zaplatit. Táta byl ze smlouvání mimo hotel pořádné vzteklý. Máma říkala, že smlouvat sama neumí a její angličtina na to ani nestačí. Ale byla to dobrá kombinace. Ve voňavkárně jsme dostali čaj a egyptský pán chtěl, aby si máma koupila parfém. Napsal jí na kalkulačce, že chce padesát dolarů. Máma se na něj usmála a řekla twenty. Pán lomil rukama a říkal, že má děti, babičky a napsal 35. Máma zase řekla twenty. Byla to hrozná legrace. Pán říkal, že to není žádný obchod, že umře hlady a že bude muset obchod zavřít. Máma rukama nelomila a svou jednoduchou angličtinou říkala: děti, egyptské bakterie už za 100 dolarů a stále průjem, babičky taky ... Pán běhal  a podával ji nejomamnější vůně. Máma padala, protože je tak trochu chtěla. Táta jí to chtěl udělat kvůli a zaplatit a taky se tak trochu začal bát nátlaku. Máma přiznala, že ona taky. Máma začala říkat, že jdeme. Pán lomil rukama a řekl mámě, že jí namíchá speciální parfém z těch, co se jí líbily. A zmizel. Namíchal a napsal 30. Máma řekla twenty. Pán naříkal, že to není žádný obchod. Táta zaplatil a pán řekl, že parfém, který namíchal by pojmenoval Kleopatra.

Ve čtrtek máma fotila karneval ve školce a zjistila, že si nadáváme do smraďochů a zlodějů. Byla z toho moc smutná. Říkala, že tyhle dvě slova jsou snad začarovaná. A vysvětlila dvěma chlapečkům, že mi to říkat nebudou, jak by jim bylo, kdyby to řekla jim. Cestou z karnevalu mi vyprávěla, že se tak za jejího dětství nadávalo i Pšonďákům i Cikánům a kdo ví ještě komu. Teď se tak nadává nám, my tak nadáveme jiným a hlavně Cikánům. Ptala se mě, jestli strejdové a tety u babičky z hor mi smrdí. Řekl jsem, že ne a že je mám moc rád. Máma řekla to jsem ráda, oni jsou Cikáni, tak teď víš, že nesmrdí. Smrdí ti, co se nemyjí a život přežívají nebo dokonce vzdají. Třeba i babička než umřela, to vzdala, nekoupala se, neměnila si prádlo a všechno u nás smrdělo. A zloděj je slovo jen pro toho, kdo opravdu někomu něco ukradne. A když se někdy tihle lidé, co to z nějakého důvodu vzdali sejdou na jednom místě, tak třeba začnou ohrožovat i ostatní lidi. Jsou zlí a kradou. Řekl jsem, že už se o ničem nechci bavit, že už to stačí. 
romské tety
Před spaním někdy nechci pohádku. A jen tak si povídáme. Třeba se ptám na bílé a červené krvinky. Jindy zase jak to je s těmi bílými potvůrkami, co táta má a já ještě ne. Asi před dvěma měsíci jsem si vzpomněl, že jsem v atlase viděl Afriku. Tak jsem se ptal, co tam všechno je. Táta mi vyprávěl, že tam kdysi žili Černoši a běloši odděleně. Nechodili do stejných školek, nemohli jezdit stejným autobusem a nesměli chodit na stejné hřiště. "Ale to je špatně, tati! To bych nemohl kamarádit se strejdou Amadou u tebe v práci a ty také ne" a rozplakal se. 

Koukali jsme na svého pláčícího syna a nebyli si schopni přiznat, že i nám se vlastně chce plakat. Už jsme si zvykli na to, že jsme na křižovatce a žádná dosavadní cesta v konfliktu bílí - tmaví nebyla ta správná. Tak tam stojíme .... a stojíme. Všichni. Milý Kubo, jednou budeš číst sám tyto řádky, teď se ti to pokoušíme vysvětlit ještě trochu mírněji. Ale myslíme si s tátou a máme takovou zkušenost, že v konfliktu se vždy dotyční na obou stranách cítí stejně. Jako oběti. Oběti vidí vše přes ty nejspodnější proudy v každém z nás: křivda, smutek, lítost, sebelítost, závist, strach... Některá oběť se z toho vyhrabává agresí, vztekem, vše ničí, vraždí často i nevinné ... Oběť, která je nám po desítky let bližší, je zalézat víc a víc do sebe, do tunelu ... a říkat to oni za to mohou, vláda to způsobila já ne, já jsem to nijak ovlivnit nemohl a nemohu ... Občas vystrčí taky agresivní dráp a řekne, vždyť oni mi udělali to a to a mě nezajímá, co jsem já kdysi udělala jim.
V konfliktu, který se táhne celými dějinami se dokonce mohou oběti ve zbraních střídat. Kdysi my jsme byli ti nadřazení a oni podřazení. V posledních asi 60 letech se to otáčí. My jsme podřazení a oni nadřazení. Takhle by se nevyřešil žádný konflikt, ani mezi tebou a kamarádem, ani mezi tebou a námi. Pokud jsem dospělý mohu si v konfliktu odsednout, pokud dotyčný z druhé strany opakuje stále totéž a nic nenahlédne. Ale na jedné planetě při otevřených hranicích se odsednout nedá. Jsme všichni na jedné křižovatce a není už žádná cesta. Jen přes nahlédnutí do sebe, naslouchat druhému a nechat rozmrznout svá srdce. 

Tak mě tak napadá, že se to můžeme my tři naučit od našeho čtrtého rodinného člena. Když se narodil, tak se na svět pořádně vykakal. Takovou má svou první fotku. S hovínkem lezoucím ven.
A před zrcadlem se zkoumá a nakrucuje každý den. Možná nahlíží do své duše.
Matěj se kouká na sebe do zrcadla
Také jako jediný z naší rodiny umí i ve vzteku přijít a přitulit se. Miluje změny, tančí, zpívá. Díky němu máme rádi kapelu Arka noego. Např. písničku, že strach má velké oči. Myslím, že strach velmi ovlivňuje jakékoliv naše předsudky, strach z jinakosti, ze změn, z otevřenosti ...


Přeju našemu benjamínku a nám všem na křižovatce konfliktu bílých a tmavých, aby jsme pochopili, že srdce náš všech chce vlastně plakat. A křivdy jsou slzy, které už dlouho nešly ven. 


Pomozte nám v boji proti bonsaj koťátkům

18. února 2011 v 13:01 | Edith Holá |  Svět blogu
Labanda založila na facebooku skupinu proti "vtipu" zvanému bonsaj koťátka. Zapojila jsem se také a Labanda mně udělala i jedním ze správců této Antiskupiny proti bonsaj koťátkům. Naštěstí žijeme už v občanské společnosti, kde můžeme otevřeně a různými nátlakovými akcemi zabránit napadání a týrání jiných, protože i vtipy jsou napadáním a propagací nesnášenlivosti v tomto případě dokonce týrání. 

Prosím, pokud nesouhlasíte s bonsaj koťátky napiště na google, aby zablokovali možnost vyhledání ve vyhledávači. Také nám můžete pomoci napsáním emailu na nadace@ochranazvirat.cz

Připomeňte jim, prosím, že v zákoně stojí: Stejně jako týrání zvířat jsou zakázány i jakékoli formy propagace týrání zvířat. Mezi ty patří především vystavování, jiné demonstrace nebo předvádění zvířete, na kterém byl proveden zakázaný "okrasný" zákrok, na veřejném vystoupení nebo svodu zvířat, a také zveřejnění popisu nebo vyobrazení, které navádí k postupům, praktikám chovu nebo výcviku, úpravám vzhledu zvířete a zásahům o jeho zdravotního stavu spojeného s týráním zvířete, pokud v doprovodné informaci není uvedeno, nebo to jinak nevyplývá, že se jedná o činnosti zakázané zákonem na ochranu zvířat proti týrání.

Děkuji, my s Labandou už jsme tak učinily. Odkaz na bonsaj koťátka najdete v článcích Labandy, např. zde. Podotýkáme obě, že ale prohlížením jejich webu, je vlastně podporujeme. Bohužel, ale taky jsem tam musela nakouknout, abych si udělala svůj názor. 

Vaše Edith

Sladké mámení jako vyjádření díků pro některé blogery

18. února 2011 v 12:50 | Edith Holá a Kuba |  Svět blogu
Na závoďáckém blogu je nový článek Sladké mámení .... Sladký článek posíláme jako poděkování za nápad s mléčným barem holčičkám Áje a Lulu a jejich mamince.

Rovněž zasíláme obrázky sladkého mámení :-) jako velký dík Labandě za aktivní boj proti "vtipu" bonsaj koťátka, do kterého se na facebooku zapojila i maminka a Labanda ji udělala i jedním ze správců této Antiskupiny proti bonsaj koťátkům. 

Sama za sebe ještě mňamky posílám jako poděkování za dnešní krásnou ranní báseň Vendy. Třeba jí pozvednou náladu, když jí došly jahody. 

A také nesmírně děkuji za aktivní podporu některých blogerek v mém menšinovém názoru na rasistické předsudky a na nepřijímání jinakosti ... Najdete je v článcích pod mými články k TT. A největší sladkost by patřila Mami, protože za mě bojuje i mezi komentáři pod články jiných blogerů.

Prosím, pokud nesouhlasíte s bonsaj koťátky napiště na google, aby zablokovali možnost vyhledání ve vyhledávači. Také nám můžete pomoci napsáním emailu na nadace@ochranazvirat.cz

Připomeňte jim, prosím, že v zákoně stojí: Stejně jako týrání zvířat jsou zakázány i jakékoli formy propagace týrání zvířat. Mezi ty patří především vystavování, jiné demonstrace nebo předvádění zvířete, na kterém byl proveden zakázaný "okrasný" zákrok, na veřejném vystoupení nebo svodu zvířat, a také zveřejnění popisu nebo vyobrazení, které navádí k postupům, praktikám chovu nebo výcviku, úpravám vzhledu zvířete a zásahům o jeho zdravotního stavu spojeného s týráním zvířete, pokud v doprovodné informaci není uvedeno, nebo to jinak nevyplývá, že se jedná o činnosti zakázané zákonem na ochranu zvířat proti týrání.

Děkuji, my s Labandou už jsme tak učinily. Odkaz na bonsaj koťátka najdete v článcích Labandy, např. zde. Podotýkáme obě, že ale prohlížením jejich webu, je vlastně podporujeme. Bohužel, ale taky jsem tam musela nakouknout, abych si udělala svůj názor. 

Vaše Edith

Hospodine, znič je a zavři hranice

17. února 2011 v 22:13 | Edith Holá |  Téma týdne
Báseň mnou napsaná je jen a jen má fantazie o spravedlivých a přizpůsobivých lidech. Celý článek je pouhá satira. Můj subjektivní pohled.

Hospodine, znič je a zavři zase hranice

Hospodine, kdo smí pobývat na této zemi,
rozhodují ti, co chybují.
Otevíráš hranice i srdce naše 
a my svévolníci to nechceme.

Rozhodujeme, kdo je přizpůsobivý.
Rozhodujeme, kdo je hoden našeho přijetí. 
Ten a ten pak může vedle nás žít. 
A běda mu, pokud bude něco jiného chtít. 

Všichni volají já, já, já
jsem přizpůsobivý,
na chleba si vydělám,
a oni mě okrádají, křičí a ničí. 

Znič je, vytvoř jim jejich zemi.
Potrestej jejich geny 
a odhal všem jejich viny. 
Odměň nás za utrpení s nimi.

Zavři hranice, vysvoboď nás, 
chraň nás všeho jiného a otevřeného.
Po tvé pravici tleskám už nyní, 
tvůj zákon dodržuji,
jsem člověk přizpůsobený a bez viny.

(pokus o žalmovou báseň je můj pokus, z Bible není ukraden)


Fantazie o mně stvořená jinými lidmi byla vizitkou jejich. Ne mým profilem, takže jsem ho stáhla z článku. 

Můj blog se jmenuje CESTA ke kořenům. Ne cesta k vlastním kořenům. Pokud můj způsob hledání kořenů nejen svých, ale i problémů celospolečenských, duchovních, duševních a momentálně rasových předsudků vám vadí, prosím, nečtěte mě. Nezměním se, je to můj styl, má cesta. V mých článcích jsou jen a jen mé názory. Někdy je podepírám někým, koho jsem přečetla nebo kým jsem se inspirovala. Tak jak se to dělá i v seminárních a jiných pracích. Buď s dotyčným souhlasím nebo naopak nesouhlasím. Nebo mám k němu dovětek. 

Je mi líto, že jsem musela použít nějaká rasistická slova ve svých článcích. Byly v kontextu toho, že jsem chtěla ukázat, že v naší společnosti existovaly a existují. V minulosti i současnosti. Naprosto s nimi nesouhlasím a je mi líto, pokud je musíte na vlastní kůži kdokoliv slýchat. Je mi líto, pokud je kdokoliv z vás používá s jasným cílem hanobit jinou rasu, etnikum, národ ... Distancuji se i od rasistických vtipů, které občas v nějakých komentářích k TT o rasismu proběhly. Jestli to považujete za švejkovinu, tak vězte, že jste v omylu. Švejkovina je vtip o sobě, abych druhé zmátl. 


I já jsem se narodila pod šťastnou hvězdou ... (Fotky)

16. února 2011 v 21:26 | Edith Holá |  Téma týdne
Kdo si přečetl mé články k tématu "rasismus" ví, že jsem si název vypůjčila od romské autorky Eleny Lackové. Napsala krásnou knihu "Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou". 

Můj život nebyl peříčko, ale shledávám ho nesmírně bohatým a dobrodružným. Do svých pozitivních zážitků mohu zahrnout i ty, co jsem sdílela se svými nevlastními romskými sourozenci. Přicházeli postupně do naší rodiny od mých asi 16 let. Sama nejsem Romka. Po bio mamce jsem Polka jako poleno i vizáží. Z bio otce nemám albánského vůbec nic. Možná srdce a některé emoce:-)

Díky romským sourozencům mám tedy s romským etnikem i krásné a pozitivní zážitky, což se v životě vyplnilo asi málokomu. Nevím, jestli oni by mohli to samé říci o životě v bílé rodině. Možná vám něco během víkendu sdělí krásná a okatá slečna na svém blogu zde. Vídávala jsem je jen o víkendech. A kdysi jsem jim po tři víkendy připravovala hrátky s hudbou. Byly to mé vlastní zkušenosti z muzikoterapie na vyšší odborné škole a poté v mateřském klubu pro učitelky. 
Přináším vám fotky. Jsou bohužel ofocené. Negativy nemohu najít. Jsou asi čtrnáct let staré. Na první tančíme ve škraboškách kolem ohniště s malým ohýnkem a představujeme si, že jsme v pralese a musíme dávat pozor, abychom přežili. Na ostatních fotkách jsou zachyceny sochy lásky a jedna socha vzteku. Bylo to vždy s patřičným hudebním doprovodem.
Černobílé fotografie sem dávám proto, že Romové jsou krásní. Ráda jsem děti fotila. 
Na poslední fotce je jedna z mých sukní na romské tance. Má ji na sobě můj prvorozený syn:-)



Češi pro většinu národů jsou zloději, smraďoši a vyčůránci

16. února 2011 v 18:24 | Edith Holá |  Téma týdne
O Češích si většina národů okolo myslí, že kradou, takže vás prodavači v obchodě začnou více sledovat, jakmile rozklíčují vaši češtinu. Nebo dokonce z luxusního butiku vám dají diplomaticky najevo, že tem nemáte co dělat, protože jste spodina. Některým národům smrdíme, protože parfémová kultura u nás je ve stadiu "pořádný chlap má smrdět" (články zde a zde). A běžně si myslí, že jsme vyčůránkové. Občůráme a vyšvejkujeme se i z podepsaných smluv. Dobrá vizitka! Jsme spodina. Na někom se musíme vybít, tak proč ne na té podle nás ještě větší a smradlavější, nepřizpůsobivějíš a zlodějštější spodině. Jako děti do asi šesti let. Nerady říkají o sobě, že za něco mohou, i když to vědí. Ale za to, co udělají, může Pepíček od vedle, brácha nebo nějací třeba skřítkové počůranci. Je to stadium, které k nabývání ega patří. To je fajn, že jsme ve stadiu sebeuvědomávání se už několik desítek let. Stejně jako romské etnikum je asi 70 let v postupném klesání ke dnu po té, co jim společnost ze dne na den vzala identitu. "Kolektivní vina! Co to je? Jdi s tím někam. Já přeci odsuzuji jen ty nepřizpůsobivé a je mi jedno, jestli je bílý nebo černý. Já přeci nechci ve společnosti trpět zloděje, smradlavé bezdomovce a Cikány, ... budu to říkat svým dětem, protože je varuji před zlem. Nemluvíme o barvě pleti, ale o hodných a zlých ..." Takže naše děti si pak k Cikánovi ve škole nepřisednou. Když se ve vesnici v pěstounské rodině objeví cikánské děti, tak neřesíme, že jsou čisté a v bílé rodině, ale celá vesnice se proti tomu postaví a když nepochodí, tak jim aspoň verbálně a někdy i činy život osladí. Nakonec ještě dojde takový běloch k názoru, že opravdu nemáme problém s tmavou pletí ani jinými národy. Jsme úžasní, protože neodsuzujeme negroidní rasu, Vietnamce, Židy, Ukrajince, Rusy, Číňany, Japonce, Amíky ... Kde je teda problém? Prostě v Cikánech. 

Já si tedy z dětství pamatuji něco jiného. Cikáni byli hnusní, smradlaví, zlodějský ... Špinavej jako Cikán bylo běžné sousloví. Stejně jako označení Rákosníci, Pšoňďáci, Žluťáci. Židovský antisemitismus (po celém světě) má v jazykové výbavě hodně lidí: nežiduj, židovat, Žiďák..... A z dětství si pamatuji básničku: černoušek bubu, měl černou hubu, prdelku foukací ...(zbytek si nepamatuji). Takže Malkieli to je ta naše česká snášenlivost jiných ras a jiných národů za totáče? David B. zase píše v komentáři pod mým článkem: "Pan Werich kdysi vyprávěl, jak v Americe černoši okradli Jaroslava Ježka. Ten prý z toho měl obrovské trauma, protože měl vždycky rád černé muzikanty. Já nechci číst knížku jen proto, že ji napsala Romka. Nechci poslouchat muziku, protože je romská. Pro mě je vždycky rozhodující jen kvalita, ne původ. Ale říkej si, co chceš, zkušenost většinové společnosti s cikány je negativní, takže jako varuji děti před pedofily, varoval bych je i před cikánem." Jak by se mu líbilo, kdybych své děti varovala před tím, že když potkají na ulici člověka s postižením, ať předpokládají, že může být agresivní, takže než mu nabídnou pomoc, ať jsou radši na větší vzdálenost, než je jeho hůl". Hrozné, ne! Dělá se mi z toho špatně, ale je to adekvátní a pravdivé jako to, že většina Cikánů je agresivní a kradou. Proč tomu tak je, možná pochopíte z žebříčku hodnot, který jsem nafotila na přednášce o etnických menšinách zde. Platí ale zdá se pro každého, kdo má těžší život, byla mu odebrána identita nebo ji ztratil. 

A jen tak mimochodem můj kamarád ze Španělska byl za svých 15 let, co tady mezi ušlechtilýma a hodnýma Čechama žije, několikrát napaden na ulici jen proto, že si dotyční mysleli, že je Cikán. V médiích se občas objeví zprávy, že byli napadeni třeba i nějací vědci, lékaři s tmavší pletí při krátkém pobytu u nás. Nojo, úžasní nerasističtí Češi je přepadli a zmlátili jen tak. 

Malkiel se rád hádá, má rád adrenalin z hádavých komentářů, takže občas pustí něco naprosto demagogického, nasíracího a těší se ... nebo naopak napíše něco, co souzní se skupinovou stupiditou, která se u těchto nízkoprahových problémů okamžitě ukáže. Jako Nova:-) Všichni mu tleskají. Proč se zabývat kořeny problému? Proč vědět proč a pak přijít společně na to jak! A poučit se z toho, jak jsme to doposavad blbě řešili? A k tomu ty omleté věty o demolování panelákových bytů, které jsme jim v 50. letech štědře nadělili. Ale zapomněli se jich zeptat, jestli je chtějí. A oni za ten luxus (to naše odtržení od huby) se odměnili devastací. Jejich děti jsme jim naházeli do školek a do škol. Neuměly česky, nebyly připraveny no a ... Řemesla jsme jim zakázali, protože za komunismu soukromnictví přeci neexistovalo. Takže jejich zručnost zmizela. Sociální dávky jim sebraly poslední chuť pracovat. Nojo, proč by pracovali, když mají v genech způsob žití "teď a tady". Oni byli zvyklí pracovat nárazově a skupinově. Někde byla práce, tak tam chlapi zajeli a udělali to. A pak žili z toho, co dostali. A nebo právě muzikanstvím, nožířstvím atd. Na rasové předsudky má vliv dědičnost (to neříkám já, Davide, ale Koukolík, který čerpá z dlouholeté minnesotské studie *1). Takže fakt tohle nemá cenu psát, protože komu je to dědičně dáno, tak to stejně nenahlédne. Prý se to vzdělaností umírňuje (píše opět Koukolík). Mně připadá podle vašich článků, že mnohdy u dědičných rasových předsudků naopak vzdělanost způsobí demagogií, polovičatost ... ale článek vypadá velmi chytře. 

V téhle společnosti hnije spousta věcí. Ale skupinovým zlem nebo skupinovu hloupostí tomu ještě pomáháme. (O skupinové hlouposti rovněž Koukolík *2)

Připomínáte mi moji nevlastní mámu. Taky jenom hledala na všech smradech negativa. Roky vypráví, co jsme jí provedly a provádíme, nazasloužíme si žít a ona nám tolik dala. Do detailu si pamatuje všechno, co jsme kdy rozbily, počmáraly, počůraly, pozvracely, ukradly ... Nemusíte mi psát, co všechno vám Cikáni provedli. Znám to z nevlastní rodiny. Od přátel, kteří kvůli výkalům od Cikánů přede dveřmi se museli vystěhovat. Z médií. Z Plzeňské ulice na Smíchově, kde jsem dva roky bydlela ... Povídat si o činech smraďochů, nepřizpůsobivých, zlých nikam nevede. To už si sdělujeme desítky let.  Pokud se nebudeme snažit odhlédnout od sebe a nahlédnout  kořeny problému, tak z toho nenajdeme východisko.

A jen tak mimochodem na těch nepřizpůsobivých jsou i pozitivní a následováni hodné hodnoty. Jenže většina z nich už sama o tom neví a nesem na tom spoluvinu.

Tak takhle jsem chtěla ukončit článek dopoledne. Jenže z lidí leze na téma rasismus taková černota a bahno, že se nestačím divit. Tak jo, pošleme je za hranice. Indiánům jsme vzaly půdu a zavřeli je do rezervací, Cikánům jsme zakázali styl života, Armény jsme vyhladili, Židy poslali do plynu, podle hitlerovců je hodný života jen bloňďák s modrýma očima ... atd. atd. Nezaslouží si žít mezi námi úžasňáky. Jsou jiní. Jinakost rozčiluje. Jakákoliv. I minimální (např. brýle, pisklavý hlásek, vtáčení nožiček, ...). I pozitivní (vyšší IQ, talent, schopnost vydělat peníze, podnikat, atd.)

Jinakost odsuzujeme. Proč? Co je zatím? Závidíme Cikánům, že si žijí, jak chtějí, žijí ze sociálních dávek a my musíme chodit přizpůsobivě denně do práce ... Odsuzují i křesťané. 

Takže neodsuzování je asi dar napříč náboženstvím i životem bez víry. Pojmenování problémů je jiná věc, ale odsouzení do toho nepatří. Jenže přesně tohle máme rozdílné od Cikánů. My jedem v kultivované mstě a touze po spravedlnosti. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě ... to je oblíbené úsloví Čechů. Když se nemůžeme pomstít my sami, tak to necháme na Bohu. On je ten spravedlivý, co potrestá ty, co nejdou podle našich norem, jsou jinačí a nás to děsí. 

Vím, že tento článek nebude většinou pochopen. Děkuji Bohu, že jsem nezdědila rasové předsudky. Že se mě xenofobie příliš netýká. Jinakost miluji a beru si od jiných etnik a kultur isnpiraci. 

Vím, že bych si nemohla romské dítě adoptovat, protože bych ho prostě nechápala a nahlížela bych jeho kroky bílým rozumem. Jsou jiní. Tak jak jsme nastavili pomoc tomuto etniku, to nefunguje. Bylo to o nich bez nich.

Jeden můj bolivijský kamarád mi řekl, že bílá rodina nemá vychovávat v adopci tmavé. Plně s ním souhlasím. Poznamená to je i nás. Je pak nepřijmou ani jejich, ale ani my bílí. Romové vždy byli bráni jako příklad těch, co žijí pro rodinu. Jenže děcáky plné romských dětí ukazují na devastaci i tohoto jejich pozitivní daru. Vše je ztraceno a pád dolů trvá příliš dlouho a naše odsuzování nemá konce. 

P.S. Promiňte, následující kategorickou větu. Kdo neviděl film Crash nebo ho viděl a nic mu nedošlo, není člověkem. Je běžně v půjčovnách DVD. 

Naštěstí nová generace ví, že svět je barevný a chleba z nebe patří všem. Tady je milovaná pisnička oblíbené kapely mých synů Arky Noego. 



Dodatek: V tomto úterním článku jsem v emocích uletěla na slovech kolektivní vina. Samozřejmě tohle neexistuje. Vždy se v národě najdou ti, co nekolaborují (do kolaborace zahrnuji nejen aktivní, ale i pasivní - tiché přežívání a neodporování zlu). Takže nemohu napsat, že neseme kolektivní vinu za chyby, co se staly v naší historii. Už přes tři sta let odmítáme zodpovědnost za naši historii. Mylně se domníváme, že v roli oběti za nic nemůžeme. Více v mém článku Film Crash po česku.




______________________________________________________________________________
Koukolík, František - Drtilová, Jana: Vzpoura deprivantů (Makropulos 1996, kapitola Osobnost a dědičnost s. 84 - 90, kapitola Skupinová hloupost str. 173 - 196)

Rasismus na vlastní kůži blízko sochy Hendrixe

15. února 2011 v 0:08 | Edith Holá |  Téma týdne
Myslím, že k tématu týdne rasismus napíšu jen tento jediný článek a s největší pravděpodobností nebudu dělat žebříček nej článků k tomuto TT. Proč? Už dva dnešní články blogerů, které mám ve svých oblíbených mě vlastně přesvědčily, že je to stále totéž. Dva tábory: ti, co mluví o tom, jak je nutno jiným etnikům (zvláště romskému u nás) pomáhat a ti druzí jsou samozřejmě proti, protože spravedlivě nahlížejí, že jsou s nima stále potíže, i když se pro ně dělá dost a dost. Ráda bych si přečetla článek, který půjde do hloubky. Od blogera, který přečetl alespoň jednu knihu romského autora, který někdy zašel na romský festival, který se problémem etnických menšin zabýval přečtením odborných knih, článků nebo zašel na odborný seminář. Jsem zvyklá nahlížet problém z mnoha úhlů. A myslím, že takové články by měly vycházet k tématu týdne. Mnoho blogerů se o to snaží. Za dobu, co čtu články k TT, to vím. Ale mnoho se o to nesnaží vůbec. 

Skoro mě teď napadá sousloví, které nedávno použil bloger Malkiel - myslím, že u TT yaoi - , že nebude házet perly sviním. Ani já nebudu rozepisovat, co jsem se dozvěděla od úžasného profesora Sekyta na hodinách o etnických menšinách. Občas v některých článcích nějakou tu jeho perlu z přednášky mám.  

Napíšu osobní zkušenost rasismu naruby a na vlastní kůži. V roce 2000 v září jsem byla s tehdejším přítelem na měsíc v Americe. Týden z toho jsme pobývali v Seattlu. Jedno dopoledne jsme věnovali hledání sochy Jima Hendrixe. Pátrali jsme, až jsme se dopátrali. Bylo s podivem, že málokdo na ulici věděl, že něco takového se u nich nalézá. Hendrix s kytarou je ve studentské čtvrti. Našli jsme ho, zapózovali jsme u sochy a možná někde vyhrabu fotku. Pak jsme hledali, kde se najíme. Neznalí tamějších pravidel a s pocitem, že Amerika je země svobody, jsme zapluli do jednoho z fast foodu. Oni v Seattlu ani jiné "hospody" nemají. Vybrali jsem KFC, protože přeci jen jsme věděli, jaké jídlo nás tam čeká. Avšak netušili jsme, že nás tam čeká zážitek rasismu. Jen jsme vešli, měli jsme pocit jakési nepatřičnosti. Objednali jsme si a prodavači dělali, že nám nerozumí. Narůstal v nás zmatek. Pak nás při placení okradli. Přítel se to snažil nějak vykomunikovat. Já jsem si zatím sedla s tácem mezi hosty. A tu mi to došlo. Prodavači i hosté byli tmavé černošské pleti. Podivně začali vstávat a jít k pultu, kde přítel stál a neviděl je, protože byl zády. Závity mi šrotovaly na plné obrátky a strachy jsem byla téměř oněmělá a dřevěná. Vůbec jsem nebyla schopná pochopit, že my bílí někomu vadíme. Pak jsem jen zařvala: "Zdrháme." Jídlo a zbytek peněz jsme tam nechali. Rozrazili jsme dveře a na schodech jsme potkali pořádně obrovského policajta. Jenže byl také příslušník negroidní rasy. Došlo nám, že by nám nepomohl. KFC patřilo tmavým.
k rasismu
Dlouho jsme se na ulici vzpamatovávali a uháněli do downtownu mezi bílé límečky. Panika, strach, pocit, že to přeci není možné, že někomu mohu vadit, až tak že by nás napadl ...

Ani já nemám ráda Romy postávající na rozích ulic, posedávajících na náměstích menších měst ... znuděných  a často živících se krádežemi a podle nás parazitujících na sociálních dávkách. 

V naší adoptivně-pěstounské rodině bylo v druhé várce asi sedm romských dětí. A jak se vesnice vzbouřila, když si je máma začala brát! Jak přes plot malým Romčatům nadávali. V hudební škole si k nim nechtěly ostatní přisednout, že musela máma zakročit a dětem vysvětlit, že jsou čistí, hodní a nekradou. Odkud to ty pětileté až sedmileté děti na ZUŠce měly, že Romové smrdí a kradou? Od rodičů. Tohle všechno musely poslouchat a vůbec nechápaly proč. Ze školy z nedaleké vesnice nemohly chodit sami domů, když nejel autobus. Protože by je někdo napadl. A to mají některé z nich téměř bílou pleť. Nevěříte? Párkrát se to zkusilo a napadli je . Prostě na ně číhali. 

Takže pokud píšete článek o tom, že menšinám se příliš pomáhá a přitom se nemění, tak vězte, že ani my bílí se neměníme. Když umíme zmlátit malé děti kvůli pleti, nadávat jim do smradlavých Cikánů, tak je naše společnost nemocná. A ví prdlajs o celém problému. Vy téhle nemocné společnosti takovými články nebo rádoby vtipnými nepomůžete. 

Jinak jsem četla nádhernou knihu od Romky Eleny Lackové "Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou". Učím se romské tance a slyšela jsem vyprávět lektorku těchto a jiných tanců o romské rodině v Indii, u nichž měsíc žila. Tito lidé oproti nám neznají slovo soukromí, osobní prostor, ego ... Pracují, když je práce. Ženy si navzájem rozdělují práci v domácnosti a u práce zpívají a tančí. 
Panebože, kdybychom je naší zápaďácko-křesťansko-vědeckou kulturou nezdeformovali mohli jsme se od nich mnohému naučit.
Já se radši učím od druhých to, co je na nich krásné a pozitivní, radši se je snažím poznávat, než abych je kritizovala, smála se jim a xenofobně proti nim horlila. 


Je mi líto, že se loučím s CKMM na svém blogu

14. února 2011 v 22:02 | Edith Holá |  Svět blogu
V lednu jsem četla článek "Některé věci zůstanou a jiné odejdou" od Polgary. Vůbec jsem netušila nebo jen pramálo, co za kopec emocí za tímto článkem může být. Dnes to sama vím. Polgara tak učinila po mé otázce na Blog spisovatelů, jestli je dobré mít na blogu to, pro co chce člověk jednou najít nějakého nakladatele. Kamarád exnovinář mi napsal, že jsem sebevrah, když nechávám lidem nahlížet přímo do kuchyně psaní románu a mám na blogu téměř hotové dílo. Počastoval mě označením maniakální altruistka a nebezpečně bezhraniční člověk:-) Podle něj mi to pak nikdo nikdy nevydá. No, není tomu úplně tak. Někdy velká čtenost na blogu naopak může vydavatele upoutat. To jsem se později od jednoho nakladatele dozvěděla. 
CKMM - rozevřená kniha
Když mi včera přišlo varování od dalšího člověka, že mám "Cestu k mým matkám" stáhnout z blogu a pokud někomu předám originál, tak si to mám dokonce nechat podepsat. To už mě zarazilo. Dáma dokonce pravila, že by mi mohl někdo ošklivě ublížit tím, že by ji dotyčný dopsal sám. Připadalo mi to hodně přitažené za uši, ale na konec jsem si po šílené noci řekla, že ať je to jak chce, tak stažení CKMM z blogu je realisticky logickým krokem. Našel se někdo, kdo by to vydal. A anketa na blogu, který z příběhů byste si přečetli jako knihu nejdřív, proběhla. Jednoznačně vyhrála Cesta k mým matkám. 

Téma adopce a pěstounství je kontroverzní, ve společnosti nedořešené a bolavé. Ale když jste mě neukamenovali vy a dokonce dál čtete mé články, tak potenciální čtenáři mě snad také nezničí. 

Kdybych byla uplakaným člověkem, tak bych stahování z blogu oplakala. Bylo a je mi to moc líto. Už jsem si zvykla, že tu je. K mému blogu patří. Byly to první texty, které jsem na blog začala v červenci 2010 psát. Díky hledání mé bio mamky jsem blog založila. Z přetlaku emocí jsem začala neznámemu blogovému světu sdělovat své pocity, svůj příběh. Mou mettou bylo deset čtenářů na každou kapitolu. Ta byla překonána. Z té doby mám jen blogovou statistiku. Top list jsem si zařídila až v říjnu.

Když jsem psala příběh o mých matkách a o sobě, tak nebyl čas na design ani jakékoliv úpravy na blogu. Díky Labandě mám od prosince i krásný křehký design. Je mi líto, že CKMM opouští blog nejen kvůli blogu samotnému, ale hlavně kvůli blogové komunitě. Neodmyslitelně patří k vám i vám. Mým prvním čtenářům. V anketě jsem najednou pochopila, že CKMM přečetli i blogeři, které ani neznám, protože nikdy nezanechali komentář. Přesto v anketě se náhle ozvali. A kdo ví, kolik takových čtenářů ještě bylo. A snad i bude:-)

Nakonec jsem udělala takovou malou úlitbu. Zanechávám na blogu ukázky. Ještě pár přidám. Zvláště ty, kde je více komentářů. Najdete je v rubrikách vlevo pod stejnojmenným názvem. 
CKMM - rozevřená kniha
Autorkou grafiky je Labanda

ŽEBŘÍČEK k TT "smysl života" najdete ke konci předcházejícího článku zde

Nejen žebříček nej článků na téma smysl života

14. února 2011 v 21:41 | Edith Holá |  ŽEBŘÍČKY z článků na téma týdne
NaruMěla jsem připraven ještě nejméně jeden dva články, ale nechtěla jsem Standu na Srdci blogu zavalit. Vím sama, jak je to šílené pročítat články k TT. Proto napíšu jen takové subjektivní shrnutí:-)

Líbily se mi články, v nichž si mladé dívky jdou za svými sny navzdory nesouhlasu rodičů. Například jedna blogerka napsala, že si vybojovala návrhářkou školu. Vůbec nechápu, jak ještě v současnosti mohou rodiče své děti zrazovat nebo jim dokonce zakazovat to, co je baví. Myslela jsem, že to bylo jen za doby totalitní nesvobody. Bohužel ale dnešní rodiče za nesvobody vyrůstali, takže nás to všechny poznamenalo. 

Nejvíc se mi líbil středeční článek od Sinsi, kde má zvýrazněnou myšlenku, že smyslem života je být milován a milovat. Uchvátil mě článek, který nebyl zařazen k tématu "smysl života", ale já ho tam zařazuji http://gryfo-listicka.blog.cz/1102/jak-na-barvy - TIP!!!

Dovoluji si poznámku k blogerům, kteří zmiňovali, že smyslem života je žít přítomným okamžikem. Teď a tady. Bylo by to krásné umět "okamžitismus", ale nemáme to v genech. Jiná etnika ano, i když naší zápaďácko-křesťanskou kulturou už je téměř vše přirozené zničené i v nich. V naší kultuře není rozvíjena intuice, není kladen důraz na přítomnost a sny. V naší kultuře je kladen důraz na cíle, povinnosti, ego, osobní prostor, jedničky atd. od útlého dětství. Jazyk je toho důkazem. Máme ho příliš dokonalý. Etnika, která žijí dle své intuice, až tak verbalitu nepotřebují. Aby to neznělo skepticky. Okamžitismus občas umíme a jsou to pro nás zážitky, z nichž dlouho čerpáme: např. západy a východy Slunce, tvoření, tanec, meditace, modlitba, ... ale také zpočátku drogy a jiné závislosti v počátečních stadiích. Doporučuji si všímat dětí, jak v nich ještě intuice, sny, přítomný okamžik nejsou zdeformovány. A podpořit to. Jenže když to sami neumíme ???

Nejvíce souzním s články, že smyslem života je toužit, snít, naplňovat si sny a jít s pokorou, když to nejde hned. A hlavně smyslem je CESTA ne cíl (ten stejně všcihni známe). Má lektorka na etnické, sufijské a ještě jiné tance říká, že nejdůležitější v životě je mít PRUŽNOU páteř. Cítíte v tom sami ten důležitý aspekt? Kdo je pružný, kráčí životem a naplňuje pružně jeho smysl. Je mu vlastní, že nezapomíná na lásku k sobě ani druhým, nezapomíná naplňovat všechny smysly a jde krok za krokem podle svých tužeb, které jsou ale pružné jako ta jeho páteř. Žádné prorážení stěny hlavou:-) Dokonalost je většinou spojena s prázdnotou a psychosomatickými nemocemi. 

Před dvanácti lety jsem končila tříměsíční intenzivní skupinovou terapii. Na jedné ze závěrečných neverbálek jsme měli udělat koláž, co jsme vlastně za terapii pochopili a jakou cestou se vydáme. Má koláž obsahovala pět smyslů. Viz obrázky. Druhá kolážovitá mandala byla z neverbálek o slastech života:-)
Smysly života
Slasti života
Díky tématu týdne na blogu jsem obrázky vyhrabala a zjistila, jak moc jsem na to zase zapomněla a z oné cesty uhnula. Takže přeji sobě, své rodině i vám všem pružnou páteř a smyslný život:-)

Mé články k TT vystihovaly mou třídenní emoční vlnu, která byla téměř u dna. Ale prožívání emocí se nemá odfláknout:-) 

Jinak stále je na blogu má povídka o surrogátním mateřství, která bude časem ve Sborníku spisovatelů na jejich blogu v PDF. 

Labandin žebříček k TT zde. Naru  ho napsala později. 


ŽEBŘÍČEK k tématu týdne "smysl života":

Pondělí 

Úterý

středa

čtrtek

pátek
http://alkohlicka.blog.cz/1102/muj-smysl-zivota - TIP kraťoučké, ale silné

sobota
články jsem nestihla přečíst

neděle

pondělí


Krásný pozitivní článek o radosti z přítomného okamžiku http://lucka345.blog.cz/1102/mouchy-vylezaji-jaro-ma-naslapnuto, který ale nebyl dán k TT. 




Blog CESTA ke kořenům

14. února 2011 v 14:16 | Edith Holá |  Svět blogu
Na blogu CESTA ke kořenům naleznete mnoho psychologických, soicálních, duchovních a jiných témat ... Také články z mateřské dovolené a jiná ženská témata nejen pro ženy. Rovněž každý týden píšu úvahy nebo fejetony na témata týdne na blogu.cz. Na blogu najdete také mnoho mých fotografií. Rozepsanou knihu Rena a její tygři. Také ukázky z připravované knihy u nakl. Joty "Cesta k mým matkám".

HTTP://EDITHHOLA.BLOG.CZ

Taktéž je zde uvěřejněna má povídka o surogátním mateřství, která byla vybrána do Sborníku spisovatelů 2010 v soutěži na Blogu spisovatelů (http://spisovatele.blog.cz). Povídka se jmenuje Až spadne poslední hvězda, konečně vysloví své přání a je na této adrese http://edithhola.blog.cz/1102/povidka-vybrana-do-sborniku-2010.

Nově je zde rubrika SOCIÁLNÍ témata, kde najdete pět článků k problematice předčasně narozených dětí Jak zmínila předsedkyně Nedoklubka, dívám se na celou tematiku jako na diamant, u něhož si prohlížím všechny plošky a všechny úhly. Také jsem začala psát pro Nedoklubko "terapeutické" pohádky pro kulíšky a jejich rodiče. Např. sedm duhových pohádek najdete v rubrice http://pohadky-pro-kulisky.blog.cz/rubrika/duhove-pohadky nebo na webu Nedoklubka www.pohadky.nedoklubko.cz v rubrice duhové pohádky.

Jinak můžete zavítat na blog POHÁDKY PRO KULÍŠKY http://pohadky-pro-kulisky.blog.cz a posílat své hřejivé pohádky nebo básně na email eli.asek@tiscali.cz. Také i tvorbu pro kulíšky na vánoční PF. Více k výzvě zde http://edithhola.blog.cz/1107/soutez-o-vanocni-literarni-nej-tvorbu. Před Vánoci 2011 byla vydána kniha těchto pohádek pro rodiče s předčasně nar. dětmi. Také na blogu http://kulisci.blog.cz začínají rozhovory s kulíšky nebo jejich rodiči.

V rubrice Pohledy z mateřské dovolené mám mnoho článků, kde se snažím s nadhledem dívat na své děti. Vytvořila jsem i závoďácký blog pro své malé syny. Na něm si můžete přečíst, jak můj pětiletý komentuje některé úlety rodičů nebo jeho vidění své diagnózy ADHD. Vše je psáno s humorem :-)


Budu ráda za každou zpětnou vazbu, za každý váš komentář pod článkem nebo na emailu: eli.asek@tiscali.cz

Na blogu si také můžete číst reportáž z mého psaní i ukázky z připravované knihy Cesta k mým matkám. Bude vydána na podzim 2012 v nakl. Jota.

Edith Holá

(Za grafiku u všech čtyř blogů vděčím blogerce Labandě http://labandasjana.blog.cz)

Povídka vybraná do Sborníku na blogu - surogátní mateřství

10. února 2011 v 19:20 | Edith Holá |  Povídka o surogátním mateřství
... zde je má povídka, která byla vybrána do Sborníku spisovatelů 2010 v soutěži na Blogu spisovatelů. Skoro mám trému jako školáček:-) V té době, když budete číst povídku, budu tancovat romské tance. Nevydržela bych doma čekat na vaše komentáře :-)

Povídka je asi pětistránková. Drby ze zákulisí napsala Awia z poroty zde http://edithhola.blog.cz/1102/dekuji-za-umisteni-ve-sborniku-2010#komentare:
Povídka se čte dobře a stránky utíkají rychle, že si to ani neuvědomíte, jak je dlouhá, tudíž bych se délkou nezabývala. A ještě: Jinak ... byla tam spousta šokujících povídek, povídek se silným příběhem, s myšlenkou ... ale jen ta tvoje mě na konci dohnala k slzám (a to není negativum, ale právě naopak - vyvolala jsi ve mně emoci, což se často nestává:-)).

Pokud se vám bude líbit a nic jste ode ještě nečetli, tak nahlédněte na můj blog a poté, prosím, mi můžete zodpovědět tuto anketu http://edithhola.blog.cz/1102/vazeni-a-mili-otazka-pro-vas. Třeba jednou opravdu dotvořím román. Díky vám.


Až spadne poslední hvězda, konečně vysloví své přání

V místnosti seděly tři ženy. Jedna z nich právě vytiskla dvakrát smlouvu. "Prosím, v klidu si to obě přečtěte a pak podepište, pokud se vším souhlasíte. Podepište, prosím, i kopii." Ženy sedící vedle sebe v tichosti pročítaly. Nikola rychle. Už se tím nechtěla zabývat. Vše bylo právnicky ošetřeno. Podepsala. Mladší žena vedle ní trochu třesoucí se rukou podepsala také. Neznala její jméno. Nesměla ho znát. Tak to stanovil zákon. Dlouho se upravoval a tohle byla prý nejlepší varianta. Fyzicky se poznat musely. Ale jména měla zůstat utajena. Všechna jejich dosavadní setkání a rozhovory byly vždy za asistence mediátora. Advokátka pečlivě uložila oba podepsané formuláře do desek a kopie jim ponechala. Obešla stůl a natáhla k mladší ženě ruku.
"Přeji vám hodně radosti, až budete mít své vytoužené miminko." Nikole se podlomila kolena. Advokátka natáhla ruku směrem k ní. Nikola měla pocit, že její ruku drží delší dobu a v očích má otázky. "Vám přeji, aby se těhotenství podařilo, bylo co nejsnažší a porod rychle za vámi".

Na chodbě se obě ženy rozloučily. "Na viděnou. Další schůzku máme za měsíc na ultrazvuku. Kdyby něco tak volejte mediátorovi.", řekla ta neznámá. Nikola se rázně otočila a už chtěla být pryč. Žena za ní ještě zavolala: "Držím vám palce při zákroku. Určitě to bude v pohodě." Nikola se snažila na ni pousmát. V duchu jí běželo hlavou, jestli to "v pohodě" patřilo zákroku nebo tomu, zda se oplodněné vajíčko uchytí. Zákon o surogátním mateřství emoce neřešil.

Zbytek povídky mám stažen. Můžete si ho přečíst ve sborníku zde
_________________________________________________________________________________

Starozákonní příběh Sáry a její otrokyně Hagar, která Sáře porodila syna Izmaela je v knize Genesis, kapitola 16

K surogátnímu mateřství jsem přečetla přes dvacet novinových článků. Je to jev, který už se děje. Tajně. Uzákoněn a pod jasnými pravidly probíhá asi v devíti zemích. U nás je takto tajně odnošeno asi deset dětí ročně. Tím, že je to tajné, nikdo nedělá žádný výzkum, jak se tyto děti mají, jak se vyvíjejí a jak to (ne)poznamenalo jejich matky. Při surogátním mateřství mohou být i tři matky. Jedna anonymní, která věnuje vajíčko. Sperma manžela jiné ženy oplodní ono darované vajíčko a zárodek se pak dá do těla třetí ženy, která ho donosí a porodí a pak odevzdá té prostřední. Že je to zmatené? Můžete si myslet, co chcete. Ale jev už se děje. A pokud bude tajný nebo bez jasných pravidel, tím hůř. Povídek na toto téma by mohlo být mnoho. Nejen o Sophiině volbě, kdy žená odevzdá jiné ženě dítě, které se v ní vyvíjelo, ale i o ženě, které ze dne na den, z hodiny na hodinu spadne do náruče dítě... A manželé, tatínkové? Všichni zúčastnění vlastně potřebují odbornou přípravu a pomoc kdykoliv během dalšího života.

Děkuji za umístění ve Sborníku 2010

9. února 2011 v 21:00 | Edith Holá |  Svět blogu
Většina z vás asi ví, že probíhala na Blogu spisovatelů soutěž na téma "Až spadne poslední hvězda". Se svou povídkou jsem se na poslední chvíli zúčastnila. Dnes byly vyhlášeny výsledky. ... a do Sborníku spisovatelů 2010 má povídka byla vybrána. Jupí!!!! O radost se chci podělit s vámi. Po dvou dnech beze smyslu je taková výhra o to větší radostí, velkou poctou a do budoucna i výzvou pro další psaní. Všem spoluvýhercům gratuluji a porotě patří můj dík, že mou povídku vybrala do Sborníku!

Všechny výherce najdete buď na Blogu spisovatelů nebo na fb

Vím, že někteří blogeři již své dílo na blogu zveřejnili. Sama se raději komise zeptám, jestli jim to nevadí. Pokud nebude, tak si zítra budete moci mou povídku Až spadne poslední hvězda, konečně vysloví své přání přečíst na mém blogu. Jinak všechna vybraná díla budou časem na Blogu spisovatelů i s připomínkami od poroty a Sborník bude ke stažení v PDF. Porotce za jejich práci obdivuji!

A prosím, mrkněte na mou včerejší anketu. Třeba jednou opravdu dotvořím román. Díky vám. http://edithhola.blog.cz/1102/vazeni-a-mili-otazka-pro-vas

Co vlastně psát o smyslu z MD?

9. února 2011 v 16:35 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Kdo nezažil, ten neví. Možná mě odsoudíte, ale já nemám na MD dovolené pocit, že je to jupí. Teď jsem našla smysl života a jiné už to nebude a do smrti budu šťastná, protože mám své vymodlené děti. 

Musí to být nepochopitelné. Začnou tikat biologické hodiny a pro to mít dítě jsem udělala vše. Našla si partnera, který nás ochrání, zabezpečí a má nás rád. Pak jsme oba podstoupili půl roční detoxikaci od všech chemických a potravinových sraček, abychom mohli počít. Zadařilo se. Po úžasném těhotenství, rychlém porodu jsem ve svých rukách držela vymodlené dítě. Smysl života určitě děti přinesou. Ale děti nejsou všechno. Uvězněním dětma doma taky můžete záhy tento smysl ztratit. Okolnosti by neměli mít vliv na smysl života. Ale v případě mateřské dovolené, bez sítě babiček, s partnerem, který musí pracovat, aby rodinu zabezpečil a na druhou směnu doma po manažerských povinnostech už pochopitelně nemá síly, protože mele z posledního ...

Na mateřské dovolené vypadnete ze systému. Lidé bez dětí a kolegové z práce mají jiné zájmy a čas věnují něčemu jinému. Nebo ho mají zrovna v tu dobu, kdy ale uspávám nebo musím být v dosahu, protože kojenec později batole ještě nezvládá být v noci beze mě. Také možná mají témata na hovory jiná a obávají se, že je budu zavalovat povídáním o svých drobeččích. Mohu jim horem dolem říkat, že jsem jiný typ a že za každé jiné dospělé slovo jsem vděčná. Tak se míjíme, až pochopím, že jsem prostě vypadla jako každá jiná matka (nebo občasný táta na MD) na MD ze systému.

Dlouhodobý spánkový deficit způsobuje depresi. Představte si, že se probudíte a máte pocit, že jste se vůbec nevyspali. Celý den se těšíte, jak to večer dospíte. Nebo aspoň o víkendu. S malými dětmi se takhle těšíte každý den a víte, že nastane někdy a nevíte kdy. Nikdo vás nevystřídá. Když jsou děti nemocné, nikdo vás nevystřídá. Tak jedete nadoraz třeba tři týdny. Ale je ještě hůř. Nemoc jednoho dítěte se zhorší a v noci se dusí, tak zase fungujete, i když jsem předtím prohlásila, že jsem nadoraz. Pak se přidá nemoc moje. A funguji, chodím ven, dávím se kašlem ... a není kdo by vystřídal. Žena prý vydrží víc než člověk. 

Smysl života je propojen s tvořivostí. Někdo tvoří i tím, že lelkuje:-) Jiný opravdu musí aktivně tvořit. Kdysi mě terapeut řekl, že když nebudu tančit budu nemocná. Mnoho lidí mi řeklo, že mám dar psaní a když nebudu psát, nebudu zdravá, protože nenaplním své hřivny. Myšlenkové typy jako jsem já potřebují aspoň denně půl hodiny číst. Na mateřské dovolené v mém případě není možné téměř nic. A pokud ano je to za nějakou cenu. 

Tï, kdo nezažili mateřskou dovolenou (sem zahrnuji i muže, co mají děti), mohou klidně namítnout: máš děti, tak přinášíš oběť. Jenomže já si myslím, že oběť musí mít radostné a laskavé plody a ne vyhořelé. Když je nemá, tak je něco špatně a oběť to není. Je to ztráta smyslu života navzdory tomu, že mám vymodlené děti, miluji je a ... už půl roku bloguji, jinak bych jako člověk vyhořela jako svíce a nikdo by si toho ani nevšiml, neb to, že žena porozením dítěte zmizí, taky nikomu nevadí. Je matkou a hotovo. 

Zítra bude líp. 

(K tématu týdne na blogu: Smysl života)


O tvořivosti, která rovná se smysl života si můžete přečíst pozitivní a inspirující rozhovor zde http://www.facebook.com/notes/maitrea/ve-skutecnosti-tvorime-vsichni/499104952077. Já sama už radši nic psát nebudu. 

A prosím, mrkněte na mou včerejší anketu. Třeba jednou opravdu dotvořím román. Díky vám. Snad za to nezaplatím vysokou cenu http://edithhola.blog.cz/1102/vazeni-a-mili-otazka-pro-vas

Vážení a milí, otázka pro vás ...

8. února 2011 v 20:17 | Edith Holá |  CESTA K MÝM MATKÁM - nejen ukázky z knihy
Vážení a milí, moji potenciální čtenáři!

To je úvod:-) Jak bych vám to jen nastínila. Mám takový nápad, který jste mi už několikrát vnukli vy sami, že bych se pokusila dopsat román. Možná že se i rýsují možnosti, že by ho někdo považoval za dobrý a vydal ho, když dám jednomu ze svých příběhů knižní románový tvar. Nevím sice, jak se to dělá a nikdy jsem neuměla koncovky, ale chtěla bych se pokusit:-). Vím, že s malými dětmi, bez sítě babiček to může trvat půl roku až rok, než příběh nabyde svůj tvar a závěrečnou tečku ...

Začla jsem psát na blog kvůli sobě. Pak ale více a více i kvůli vám. Proto vám patří má otázka:

Co byste si ode mě přečetli více v knižní podobě "Cestu k mým matkám" nebo "Renu a její tygry"?

Budu ráda za každý názor, za připomínky, nápady, za zdůvodnění proč zrovna tohle a ne tamto :-) Anketu z toho nechci dělat, radši a s potěšením si přečtu vaše komentáře.

"Cesta k mým matkám" má blogově 37 kapitol a naleznete ji na mém blogu ve stejnojmenné rubrice. první kapitola http://edithhola.blog.cz/1007/rozpojene-osudy-se-znovu-spojuji.

"Rena a její tygři" má zatím 9 kapitol a můžete si ji přečíst na mém blogu ve stejnojmenné rubrice. První kapitola http://edithhola.blog.cz/1101/rena-se-rozhodla

Vaše Edith