Zpátky dolů ke stínovým přízrakům - 8. kapitola

16. ledna 2011 v 0:07 | Edith Holá |  RENA A JEJÍ TYGŘI
Opřela se znovu o postel. Na kolena si položila rozevřenou knihu a chtěla začít číst o druhé komnatě v duši. Nakonec knihu přivřela a prstem jezdila po její fialkovobílé vazbě. Nic není náhoda, pomyslela. Ten, kdo navrhoval tuhle vazbu "věděl". Korunní čakra - sedmá čakra - má vždy zvláštní fialový nádech. Svatá Terezie popisuje sedm komnat v duši jako cestu k Bohu. Kdo ví, jestli je viděla barevně. Možná by intuitivně první přiřadila červenou. Pak tedy druhá komnata by byla oranžová. Solar plexus. Centrum radosti. Patandžálího poznání vede přes sedm stupňů k nejvyššímu. Rovněž sedmička. Možná je to příliš odvážné, takhle o tom uvažovat. 

Bylo tomu už tak dávno, co si četla poprvé nazírání svaté Terezie Hrad v nitru. V knize měla podtrhané věty, které ji oslovovaly dnes stejně jako tehdy. Tenkrát letěla k Bohu a všichni ji za nohy táhli na zem. "To se po konverzi stává", slýchala. Kněz jí věřil. Říkal sice, že na Terezii je času dost, ale pokřtil ji brzy navzdory protestům farní rady. Nakonec upadla sama. Po čtyřech letech uvažování, že její cestou bude jednou klášter, přišel on a všechno bylo v háji. Všechno ne. "Vzpamatuj se holka", řekla si Rena sama pro sebe. Stejně když se jí zdálo, že žije v řádu, nikdy nešla se sestrami, ale vždy vedle nich. Udržet duchovní život v realitě je těžší úkol. Znovu jako tenkrát se podivila, že druhá komnata má pouze jednu kapitolu. Ostatní komnaty měly totiž kapitoly dvě. Ponořila se do vnitřního světa Terezie. 
Když si odmyslela určitý styl sebetrýznivé křesťanské mluvy tehdejší doby, byl vhled Terezie jasný a prostý. "Je čiré bláznovství, chtít přijít do nebe, aniž bychom předtím šli do sebe, abychom se lépe poznali a uvažovali o své ubohosti, a viděli, kolik dlužíme Bohu a jak máme zapotřebí jeho milosrdenství." Blázni mají u Boha VIP kartu. Blázen sice Rena byla, ale možná jiného druhu, než který miluje Bůh. Zjistila, že myšlenky si tenkrát podtrhávala až od třetí komnaty. Jak naivní! Teď není ani v té druhé.

Branou do hradu duše je modlitba. V druhé komnatě už pravidelná s rozjímáním o sobě. To rozjímání by jí šlo. Možná i v duchu sebemrskačském ze 16. století. Jednou by chtěla své ubohosti pozvat na kafe. Všechna ta "jedovatá, záludná, lživá zvířata" v duši rozpoznat. Démony vyvolat na světlo a tím je umenšit nebo s pomocí Boží vyzmizíkovat. "Hej, úzkosti, už jsi tady zase? Pojď dál, dáme si spolu čaj." "A ty, vlku, co ve mně ceníš zuby, vylez a ukaž svou tvář. Chceš taky čaj nebo snad kávu?". "Á paní křivda! Tak ta si zaslouží limonádu."

Tak takhle daleko rozhodně ještě nebyla. Ale přestávala se bát nástupu na terapii. Začala věřit právě tomu, že Bůh ji vzal za ruku a on jí tam vede. Ona sama by tam nešla.
"Komnaty nejdou za sebou jako řetěz pokojů", to jí potěšilo. Ony jsou kolem středu, kde dlí duše s Bohem. Takže je to pořád o tom, že každý chodí po světě a hledá Boha. Rena by taky šla pro lásku až nakonec světa a nakonec se znovu vrací k tomu, že láska sídlí v jejím srdci. Jen ji pomoci dostat se na povrch přes území příšer a stínů. Nebo jí odemknout zámek zvenčí jako v tom snu? Vrata nebylo možné otevřít zevnitř.

Vrátila se k emailu a přečetla si pár následujících řádků od Káji.  


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 adaluter adaluter | Web | 16. ledna 2011 v 16:51 | Reagovat

Ano, taky mám někdy chuť pohlédnout svým "démonům" do tváře, ale jako správné temné bytosti, se drží ve stínu a když už se přiblíží, pak jedině zezadu. Otočím se a jsou pryč, zbyde jen závan strachu a slabosti. Těším se na další pokračování.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama