Rena se vrátila do svého - kapitola třetí

6. ledna 2011 v 21:26 | Edith Holá |  RENA A JEJÍ TYGŘI
V práci se za mnou zastavil. Snažila jsem se chovat jako obvykle. Naštěstí běžel dělat rozhovor, takže jsme se rozloučili. Měli jsme se sejít až doma a pak společně vyrazit na oslavu Valentýna. Končila jsem v osm. Od šesté už se mi dělalo špatně od žaludku. Strachy. Někdy musí dorazit domů a najít na kuchyňské lince klíče a pak ... Jestli mi zavolá, co mu řeknu? Nevolal. Asi se rozhovor protáhnul. Odešla jsem z práce o půl hodiny dřív. Už jsem tam nemohla vydržet. Tolik měsíců jsem se dávala vlevo na tramvaj. Teď jsem zabočila vpravo a táhla jsem se na autobus domů. Mé věci a nyní i já zase budu mít domov v podnájmu u kamarádky. Žaludek jsem měla až v krku. V autobuse jsem si držela ruku přes oko. Začala mi nabíhat migréna. Před každým výmolem jsem dala bradu dolů, abych zabránila ostré bolesti ve svalech na krku při otřesech autobusu. Vzadu na krku už jsem měla zase stáhnuté cévy. Chvílemi mi tam pulsovalo jako u zánětu. V kapse mi zazvonil mobil. Víc už se stejně zatuhnout nedalo. 

"Reníku, nechala sis tady klíče. Přijdu ti naproti". "Kristepane" on nic neví. Ničeho si nevšimnul. "Už nepřijdu." "Jak nepřijdeš? Tobě je zase špatně?", řekl konejšivě. "Nepřijdu. Nevolej mi, prosím tě." začala jsem pomalu vystupovat z autobusu, abych si nepohla krkem. "Nechápu. Vždyť je dnes Valentýna. Máme rezervaci na večeři." "Nevolej mi, nepiš mi. Je to potřetí, co odcházím. Trápíme se navzájem. Nebudu už nic říkat. Zítra za mnou v práci nechoď. Musíme to zvládnout." Snažila se rozumně mluvit a mluvit. Jako zadrhnutá deska. "Reníku, vyspi se, zítra si popovídáme". "Jestli mě máš opravdu rád, zítra za mnou v práci nechoď. Promiň, začíná mi být zle z migrény." Típla mobil a dopotácela se domů. Svezla se na koberec a pokoušela se odstrojit si zimní věci. Snad to zase nebude třídenní migréna. Jenže poslední měsíce měla dobrých dní míň a míň. Tři dny migréna, dva dny dobrý. Zase migréna. V práci si už začali všímat, že tam často není. Pane Bože, já už nechci tu bolest. Šáhla si pro nákrčník. Nasadila si čepici. Měla takovou dobrou. Dala se natáhnout až přes oko. Omluvila se kamarádce, že jde rovnou spát. "Odešla jsem od něj. Tentokrát už to dokážu". "Drž mi palce, prosím! Vezmu si prášek na spaní, abych mohla vše zaspat a nic neřešit" a stáhla si čepici před světlem přes levé oko. "Pomodlím se", soustrastně se na ní kamarádka podívala. 

Dopotácela se do postele. V šuplíčku v nočním stolku měla od kamarádky nějaké nové a šetrné francouzské prášky na spaní. Prý si má lehnout, jakmile ho spolkne. Do deseti minut bude spát. Spolkla ho a lehla si. Pravým okem se dívala na obrázek Krista. Jeho tvář se měnila podle toho, z jakého úhlu se na něj dívala. Chvíli měl měl tvář ošklivou a pak zase krásnou. Jak teď vypadá ona. V pětadvaceti s krunýřem na krku a čepicí až přes oko. Cítila, jak spadla do spánku. Nestačila ani zhasnout malou lampičku. 

Ráno se vzbudila s menší migrénou. Měla zase v práci odpoledku, tak to snad odezní. Udělá si hezké dopoledne. Kamarádka už byla na odchodu. "Neměla bych Ti to říkat, ale v noci tady zvonil. Prosil, ať ho pustím za tebou. Vysvětlila jsem mu, že se asi nevzbudíš, že máš nějaký prášek na spaní. Volal tě pod oknem, ale vynadala jsem mu. Sousedky by si mohly stěžovat. Drž se. Já musím padat nebo přijdu pozdě."

Chytla jí panika. Nemůže jít do práce. Přišel by. Neustála by to. Zavolala do novin, že si bere do konce týdne dovolenou. Zase má migrénu. Vypla mobil a vyvěsila pevnou linku. Modlila se. Pak si lehla na koberec a pustila si svou oblíbenou relaxaci jako za starých časů. Byla namluvená hlasem její jogínské babičky. Začala si představovat, jak jí bílé světlo proudí postupně různými částmi těla. Netušila, že nervové bolesti se právě při náhlém klidu ozvou. Nervus vagus. Bloudivý nerv. Už měla tělo téměř prosvětlené, svaly uvolněné. Zbýval krk a hlava. Příjemný hlas staré paní posílal světlo dál. 

Bílé světlo pomalu uvolňovalo krk.  Náhle ucítila ostrou bolest. Hučelo jí v uších. Vyděšeně se snažila dostat z relaxovaného stavu. Migréna ji zvedla žaludek. Popadla čepici na posteli a stáhla si ji zase přes levé oko, aby do něj nedopadalo světlo. Pomalu a opatrně se dostávala do horizontální polohy v posteli. Na krku si zapla nákrčník. Opět jí čekalo čekání, až odejde migréna. Pár slziček se jí vedralo do očí, ale neuměla je pustit. Opět se dívala rovně na obrázek Krista. "Já už nemohu". Nahmatala prášky v nočním stolku a vyloupla neurol. Prášek, kterému stále odolávala, i když věděla, že je jediný, co zabere. "Promiň" a vzala si půlku. Po pěti minutách se jí uvolnily svaly na krku a usnula. 

Zdál se jí sen. Možná sen o pekle? Možná o očistci? 
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 adaluter adaluter | Web | 7. ledna 2011 v 21:23 | Reagovat

Být to kniha, nejdu spát dokud ji nedočtu, takhle nezbývá než čekat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama