Malovaná modlitba - šestá kapitola

9. ledna 2011 v 23:47 | Edith Holá |  RENA A JEJÍ TYGŘI
Ne, nepřečte si to teď. Ještě ne. Pocítila hlad. Konečně je jí líp, zvládne i nákup. Snad na ni nikde nebude číhat. To by bylo určitě pod jeho úroveň. Sázela na jeho potřebu být stále dokonalý. Nakoupí si na celý víkend a v neděli zajde za svou jogínskou babičkou. Musí si udělat nějaký program, když kamarádka na víkend jede k rodičům a taky aby se mohla na něco těšit. Před domem se radši pořádně rozhlédla. Nikde ho neviděla, ani jeho auto. Praha je malá. Vlastně celý svět je malý, pokud nechcete někoho potkat. V sámošce jí padl zrak na zářivě růžový gel. Jeho růžová barva jí úplně přitáhla. Vzala ho do ruky, otevřela a přivoněla. Omámila ji silná vůně. Růžová je barva srdce. Přidala ho do košíku. To neva, že je to kýč, růžovou teď potřebuje. Udělá si pořádnou koupel. Škoda, že ji cévy nedovolí horkou vanu. Ale i tak, gelem provoní celou koupelnu. Do košíku přihodila vše, na co měla chuť. Hlavně ne to, co jedla s ním. Zaplatila a mířila domů. Míjela papírnictví. Zrovna někdo vycházel. Neodolala. Vešla dovnitř. Vzpomněla si, jak v dětství milovala nové knihy a vůni papíru a lepidla. Intuitivně koupila pastelky, tužku a gumu. Pastelky do tašky neuložila, ale držela je v ruce i na ulici. Jak dlouho už nemalovala? Kdy naposledy držela pastelku v ruce? Vytanula ji vzpomínka na malý byt, kde jediné okno vedlo do stráně. Na keřích posedávali vrabčáci a cvrlikali. Vždycky po perníku maloval. Maloval její tvář. V absťáku maloval taky. Ale odcházel ven. Kdyby ta pitomá terapeutka v Riapsu tenkrát nezývala, když ji přišla říct, že má úplně podělaný vztah, že chodí se závislákem na perníku, tak už na tom mohla být líp. Zívala. Jakoby ji vyprávěla banální příběh. Tenkrát si řekla, že už žádného terapeuta nechce nikdy vidět. Všechno zvládne sama. 

Pastelky se budou hodit. Přidala do kroku, aby utekla vzpomínkám. Byly k ničemu. Tyhle už nezraňovaly. Těšila se , jak malá holka, že bude kreslit. Na rohu se ještě zastavila v krámku s olejíčky a květinami. "Dobrý den". Paní prodavačka už ji si ji pamatovala. S úsměvem ji přivítala: "Tak zase levandulku?" "Jojo, už mi zase došla, potřebuji ty babičkovské voňavé péče na kila". "Mažu si to na krk, ale už to nepomáhá". "Nechcete už zkusit růži, jak jsem vám minule říkala? Jen kapičku pro začátek." Padl jí zrak na silici růže. Růžový gel v batohu, tak ještě růži. Navzdory všemu, navzdory prohře ve vztahu, budu zase ženou, pomyslela si. "Tak já to zkusím. Naučím se mít ráda ženské vůně. Růži bych snad mohla zvládnout." Raději nepřivoněla. Až doma. "Taky máte za sebou kurz. Geranium bych přidávala taky alespoň do aromalampy", nenechala se odbýt prodavačka. "Fuj, muškát ne. To budu muset ujít dlouhou cestu, abych zvládla muškát. Máma je měla na všech oknech, na balkoně. A  v zimě je dávala dovnitř. Spali jsme a dýchali je v noci. Jestli moje ženství závisí na přijetí muškátu, tak jsem ztracená", zasmála se, aby odlehčila debatu. "Víte co, zkusím růži a když to pomůže a půjde to, tak příště vezmu i ten šílenej muškát." Pobavily se obě. Zaplatila. Malé lahvičky silic nacpala do kapsy u kabátu a rozloučily se. Byla ráda, že si mohla popovídat. Hned bylo veseleji. Měla tuhle drobnou paní ráda. 

Doma rychle vybalila nákup. Uvařila si jasmínový čaj, snědla croissant a zasedla na koberec. Před sebe si na noviny položila bílý papír. Přivoněla si k pastelkám. Co vlastně bude malovat? Vždyť nic neumí. Domeček, kočičku, pejska, auto ... možná ještě hada a kytku. Rozhlížela se po své květinové džungli, očima projížděla knihovnu. Hledala inspiraci. Padl jí zrak na knihu mandal od svaté Hildegardy. Její modlitby byly do nich vetknuty. Na stolku pod zrcadlem trůnila dřevěná kulatá mísa s vlašáky. Kdysi je nasbírala tam, kde žila celé dětství. Stěhovala je z podnájmu do podnájmu. Teď se bude mísa hodit. Plácla ji na papír a tužkou obtáhla její dno. Obvod mandaly byl na A-čtyřkovém papíře. Nádhera. Ale co do ní? Rozumovala. Kterou barvu, jaké vzory, musí to být ... "Bože, tohle je modlitba? Promiň". Zavřela oči. "Bože, ty víš, že mi došla slova. Co ti mám říkat, vždyť všechno jsi viděl, všechno o mě víš." ... "Prosím, dej mi sílu, to zvládnout", odmlčela se. "Vím, že se k němu nesmím vrátit. Prosím, ať už nejdu cestou svou, ale podle tvé vůle." Se zavřenýma očima vytáhla pastelku. Ale pořád to nebylo ono. Pořád nevěděla co malovat. Přehodila si ji do levé ruky. Otevřela oči a ruku nechala svobodně malovat. Levá ruka věděla. Malovala srdcem. Malovala emoce. Tíseň i naději. Když dokončila, Rena se dívala na svou první namalovanou modlitbu. 
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 adaluter adaluter | Web | 10. ledna 2011 v 12:04 | Reagovat

Škoda, že tu není i obrázek, ráda bych viděla, co Rena namalovala. Já si vždycky přála umět malovat, pro vyjádření emocí a odbourání stresu mi to přijde ještě svobodnější, než psaní, ke kterému se, pro naprostou absenci výtvarného umu, uchyluji. Jinak myslím , že to tykání v prvním komentáři bylo rozhodně na místě a není třeba na něm nic měnit. Děkuji za zařazení do žebříču TT, potěšilo mě to. A co se týká různých předsevzetí v oblasti výchovy dětí , já byla naprosto dokonalá matka, přesně do té doby než se holčičky poprvé nadechly, od té chvíle jsou  provizorium, improvizace a selhání mými každodenními souputníky. A mojí větě "Dobře, tak dneska,ale vyjímečně ...cokoliv", se už potají směje i ta téměř pětiletá. Tak se budu těšit na další kapitolu, a žádný strach, rozhodně si nenechám ujít, co bude s Renou dál.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama