Doufám, že se neděsíte, co ze mě za kostlivce vyleze

27. ledna 2011 v 21:40 | Edith Holá |  Téma týdne
Mám za sebou čtení vašich blogových článků na téma sebevražda za tři dny. Bojíte se, co ze mě vypadne? K mým kostlivcům ještě kostlivci jiných :-) Já jsem docela v pohodě. Ale prý tohle je varovný signál u některých lidí těsně před sebevraždou. Byli dlouhodobě nešťastní a nejednou se cítí vyrovnaní. Prostě si užijí poslední chvíle před svým rozhodnutím. Zvláštní. Kdysi jsem četla, že sebevrazi mají tak tři dny prázdný žaludek. Možná se to ale týkalo těch skokanů z Nuseláku. Už nevím. Každopádně čtení nakonec nebylo až tak strašné. Ono se totiž na tohle téma špatně píše osobní zkušenost. Pokud je to stará zkušenost, příliš se nepodařilo vložit do toho tehdejší emoce a ten, kdo sebevraždu nepřežil, tak nám pocity před a při bohužel (bohudík) nepopíše. Kdysi jsem četla kultovní knihu "Viditelná temnota" od Saroyana, který v ní popisuje své prohry s depresí. S přáteli jsme se shodli na tom, že ani jemu se to nepovedlo. To prostě nejde. Jakmile to začnete psát, tak už vlastně naskakuje vlastní terapeutický proces. Proto také dopisy na rozloučenou bývají stručné a ne žádné rozvrtávání sama sebe. 

Kdysi jsem měla taky takový zkrat. Jeden jediný za můj dosavadní život a to myslím, že mám dostatek traumat, abych tady už nebyla. Dokonce jsem si na sebe vzala bílé šaty. Nevím, asi jsem při letu z Nuseláku chtěla být andělem. Netuším, jak dlouhou chvíli jsem tam popocházela. Každopádně jsem nikam nepřelézala. To tam ještě ani nebylo to oplocení. Jsem altruistka, takže mé myšlenky, že svým sourozencům, které mají na svých zádech už tak dost naloženo, ještě svým činem přiložím balík smutku, jsem nakonec odjela rovnou do Riapsu. Tam jsem asi hodinu čekala na terapeutku. Díky Bohu že můj táta je Albánec. I když ho neznám, tak se říká, že jsou vzteklí. Dokonce je takové pěkné zvolání svatého Jeronýma: Bože, odpusť mi můj vztek, já jsem jenom Albánec". Takže jsem se rozzuřila, co si to ta s prominutím kráva dovoluje. Klidně mě tu nechá čekat, když mě je takhle zoufale a před chvíli jsem chtěla skočit. Vztek je vlastně v některých momentech velmi důležitá emoce. Z apatie, zoufalství, lítosti a sebelítosti, deprese vás nakopne energií. A zkuste se zabít, když jste vzteky bez sebe. Jasně můžete bouchnout hlavou do zdi, až máte otřes mozku nebo něco nakopnout až skončíte se sádrou. Ale už to není o té apatii. Podle mě je apatie hlavním motivem pro sebevraždu. Ale o tom bych chtěla psát v jiném možná svém stěžejním článku.

Nakonec mě terapeutka pozvala k sobě. Celé mé sdílení prozívala, takže jsem nakonec odešla tak zuřivá, že jsem si řekla, že se vyhrabu ze všeho sama, abych těmto nádherám s diplomem ukázala. Vlastně dlouho byla má cesta za vymaněním se ze smutků až depresí, z nechuti žít a beznadějí vedena tímhle pudem: Já jim ukáži. Mámě (nevlastní), která byla velkým spolutvůrcem mého utrpení, celému světu, partnerovi, který mě (nebo já jeho) právě opustil, ... Dneska už je cesta za smyslem života pro mě spíše dobrodružstvím. Už to nedělám z hecu, že někomu nebo sama sobě něco musím dokazovat. Ale tenkrát mě tohle drželo na zemi. 

Mám k sebevrahům velmi ambivalentní vztah. Na jednu stranu si říkám, že jsou v něčem silní, protože to opravdu udělají. Na druhou stranu si říkám, že jsou slaboši, protože utekli. Stejně to, co tady nezvládli někdo další bude muset zvládnout. Krom toho že tu nechají spoustu lidí, které jejich sebevražda poznamená. Jasně, že můžete říci a kde byli tihle lidé, když zrovna se k činu rozhodoval. Absence blízkosti a možnosti sdílet se někomu vede k braní antidepresiv tak i k sebevraždě. Sebevražda není ze dne na den. Dotyčný musel (stejně jako já) k ní mít dlouho nakročeno. Takže lidé, se kterými žil s největší pravděpodobností jsou ti, co mu k tomuto nakročení pomohli. V mnoha textech k TT na blogu jsou to rodiče. U mě to tak také bylo. A pak stačí škrt. Ztráta lásky ... a ...

Jediným mým poznáním je, že člověk musí mít kolem sebe lidi, kterým důvěřuje a má je rád. A když se dostane do situace, že pochopí, že nikoho takového v dosavadním životě neměl, ba naopak, tak to není na odchod ze světa, ale právě na odchod do světa. Opustit staré a hledat nové. I kdyby to mělo být na druhém konci světa nebo třeba terapeutická skupina. V ní jsem našla pár lidí, na které se mohu spolehnout a oni na mě. Když nefungují blízcí lidé, nefunguje nám rodina, můžeme najít novou. 

Z této skupiny nežije jediný člověk. Muž, který na terapii asi v půlce prohlásil, že tak daleko a hluboko do sebe nepůjde a od určitého momentu si spíše ze všeho dělal srandu. Ve svém osobním životě nic nezměnil. Nové lidi nehledal. Za svými sny nešel. Nakonec se přestal stýkat i s námi, protože jsme byli "ti blázni". Takový světácký chlap s širákem na hlavě a zadek si vozil v meďáku na dluh. Už mezi námi není. Další pokus o sebevraždu se mu vydařil. Manželka ho našla pozdě. Lítost nad ním jsem necítila. 


(Mé články k tématu týdne "sebevražda": o zmizení ženy narozením dítěte zdePsychické sebevraždy aneb odvaha žít jinak a Apatie aneb čas neléčí.)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 signoraa signoraa | E-mail | Web | 27. ledna 2011 v 21:51 | Reagovat

Je to silné téma a asi každý z nás už přemýšlel nad tím, jaké by to bylo, kdyby sknočil. Já zůstala jen u toho přemýšlení (naštěstí). Jo ten Nuselák, ještě, že jsi z něj odešla. Já viděla jeden pád a stačí mi to na celý život. Dcera pracovala v Rafo pod Nuselákem, měla dobrou práci, nabízeli jí i služební byt. Zvažovala, zda nabídku přijme a pak jednou cestou do práce viděla ležet přikrytého člověka. Bydlení nad provozovnou odmítla a záhy změnila místo.
Já sebevrahy neodsuzuji, ale pokud můžu, tak volím variantu žít.

2 el-pavstrom el-pavstrom | E-mail | Web | 27. ledna 2011 v 22:16 | Reagovat

vlastná skoroskúsenosť býva niekedy osožná a dokáže človeka motivovať spravidla pozitívne. tým som nechcel povedať, že by nutkanie na samovraždu mali adepti riešiť nedokončeným usilovaním o dobrovoľnú smrť...

3 David Bachmann David Bachmann | E-mail | Web | 27. ledna 2011 v 22:26 | Reagovat

Taky zrovna čtu sérii článků, kde se píše o rodičích. Jsem otrlý až cynický člověk, ale některé články mladých lidí mi dávají dost slušně zabrat. Při čtení jednoho takového mi došlo, že jsem v jejich věku - kolem 18 let - nebyl o moc jiný. Taky jsem zůstal jen u toho přemýšlení. Dneska beru život jako zápas. Občas člověk dostáváá pěkně na frak, ale jsou chvíle, kdy mám převahu já.

4 signoraa signoraa | E-mail | Web | 27. ledna 2011 v 22:31 | Reagovat

[3]: Musím se přiznat, že jsem taky přečetla dost článků a je mi z toho dost úzko. Dostala jsem se už do stádia, kdy těm mlad'asům píšu, at' neblbnou, at' si o svých problémech promluví s kýmkoliv, kdo je ochoten jim naslouchat. Ted' jsem četla článek od malé holky, kterou ve škole šikanují a je mi z toho dost smutno.

5 edithhola edithhola | E-mail | Web | 27. ledna 2011 v 22:35 | Reagovat

Tak ty hrozné jsem ještě nečetla. Nevím, jestli je nespláchnu raději za bílého dne. Před spaním raději ne. Zatím jsem odepsala jen dvěma, které měly úzkosti a deprese právě z rodičů. ta šikana to je fakt hrůza. Obávám se, že tyhle oběti se často doma vůbec nemohou svěřit. Někdy nevím, jestli takovéhle hrůzy vůbec dávat do žebříčku

6 Kerria Kerria | Web | 27. ledna 2011 v 23:23 | Reagovat

Ještě před rokem a něco bych byla přísahala, že jsem nikdy na sebevraždu ani nepomyslela. Ale když na mě začali vypadávat ti nahnilí kostlivci, tak jsem si vzpomněla. Zatím pořád váhám, jestli se o tu prastarou vzpomínku podělit, nebo ji nechat spát.

7 Janinka Janinka | Web | 28. ledna 2011 v 8:30 | Reagovat

[6]: Taky váhám, zda tahat svoje dávné problémy na světlo, nebo ne. Na jednu stranu je to hrozně citlivé téma, na druhou by to mohlo pomoci třeba podobně postiženým si tu koninu rozmyslet..

8 Mami Mami | Web | 28. ledna 2011 v 9:34 | Reagovat

S terapeuty nemám zkušenosti, ale je pravda, že ze všech problémů jsem se vždy dostala pomocí přátel. Když si člověk připadá sám, bez pochopení okolí, je konec. Naprosto souhlasím s tvým poznáním "Člověk musí mít kolem sebe lidi, kterým důvěřuje a má je rád..."

Někdy nás i staří přátelé a rodina přestanou chápat, to je potom velmi zlé. Je však třeba si najít někoho dalšího, nějakou spřízněnou duši, stačí alespoń na chvíli.

Samota je dobrá pro filosofy a vědce, dojdou k otázkám, na které by v běžném životě, obklopeni láskou a přátelstvím, nepřišli. Kolik filosofů skončilo svůj život sebevraždou?

9 Johanka Johanka | Web | 28. ledna 2011 v 9:49 | Reagovat

Terapeuta jsem nikdy nehledala, asi proto, že jsem za jeho dveřmi tušila zážitek podobný tomu tvému. A pravda, neměla jsem v sobě dostatek vsteku, abych do těch dveří vstoupila s tím "že mu to jdu nandat". Už jsem někam psala, že o sebevraždě člověk přemýšlí ve chvíli, kdy vyhořel. A jakmile se vykřeše jakákoliv známka života, jakákoliv emoce, tak už je zažehnutý i určitý zájem o život. Prožila jsem období, kdy jsem neměla ani důvod vstát s postele, byla to naprostá letargie, apatie...a pak místo terapeuta přišel člověk, který na tom byl ještě "hůř" než já. Jenže jemu to tak vůbec nepřipadalo. A to byl ten zlom. Došlo mi, že to mám v hlavě, ale skutečnost může být úplně jinde. Dvě hodiny jsme spolu mlčeli na parapetu v otevřeném okně a i když mi pak vlastně nebylo líp, dokázala jsem se na sebe podívat jinýma očima. Ne tím svým apatickým pohledem, ale uvidět se zvenku. A to jako jiskra k probuzení stačilo. Cesta z apatie byla dlouhá, ale už jsem věděla, že má smysl, čemuž jsem do té doby nevěřila-vlastně mi bylo i jedno jestli něčemu věřím nebo ne.
Ale znala jsem pár lidí, kteří to štěstí sdílet s někým mlčení neměli. Bohužel. A za mé štěstí Bohu dík.

10 Johanka Johanka | Web | 28. ledna 2011 v 9:50 | Reagovat

*vzteku, z postele... :-) ách jo :-)

11 Taychi Taychi | Web | 28. ledna 2011 v 11:59 | Reagovat

Rodiče ano..Právě ti blízcí nás doženou k šílencví....

12 edithhola edithhola | E-mail | Web | 28. ledna 2011 v 12:43 | Reagovat

[6]: Jednou ji najdeš. Já už to mám za sebou. V mých článcích už jsou to prostá konstatování z mého osobního života. Už to nijak nebolí, nestraší. Otec neznámý, matka ta nevl. hrůza ... vypsala jsem se z toho a mnohokrát vypovídala ...

13 Labanda © Labanda © | Web | 29. ledna 2011 v 5:38 | Reagovat

:-D děkuju, to zmizala jsem v dalších měla správně to jsem přehlídla a možná nebudeš věřit ale s těma slovama jsem to původně tak měla to a a to y na začátku taky bo je to rodu ženského a to končí y jak je rod mužký bo jde o ženy a muže je i ale to je přesně to jak jsem psala o těch diktátech, začnu opravovat a fíha hrubka za hrubkou :-D mno jo budu holt muset vykašlat se na opravy pokaždý, bo to pokaždý opravim na hrubku :-D děkuju moc, budu ráda, když mi písneš, já se tu chtěla aj stavit a optat se, jestli mi to neopravíš víš tak děkuju, že to bylo rychleji, než jsem to stihla a já už večer na pc nedošla mám opravdu existenční problémy a teprve uvidim, jestli nebudu aj nucena zrušit blog a prodat note book, ale to uvidim, poznám za pár dní, ach jo jako jediná jsem nedostala zálohu, vypadá to, že jsko jediná nebudu mít práci :'(

14 Labanda © Labanda © | Web | 29. ledna 2011 v 5:50 | Reagovat

PS: tsky tě mám jako tipa ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama