Čokoládové vajíčko - kapitola druhá

5. ledna 2011 v 22:07 | Edith Holá |  RENA A JEJÍ TYGŘI
Konečně ráno. Už by měl vstávat, ale jako obvykle se nemohl probrat. Protahoval to o pět minut, o deset... Zase přijde pozdě. Nechápala to. Měl špatná rána. Nikam se mu nechtělo. Nic se mu nechtělo. Jakoby chtěl spát tisíc let. Bylo Valentýna. Večer si naplánovali, že ho oslaví večeří v steak baru. Jak jinak. Nechtěl moc, aby v jeho brlohu vařila. Neměl to rád. Často chodili po práci na večeři. Oba pracovali v novinách. Šla do obýváku, aby se už nemusela dívat na to, jak mu nejde vstát. Měla odpolední službu od dvou, takže měla moře času. Ale ne zas tolik. Potřebovala sbalit všechny věci, co tu měla. Teď na to měla odvahu. Odpoledne, večer, zítra už možná ne. Četla si v přednáškách na teologii. 

Konečně se vypotácel. Vytáhl kinder vajíčko. "Jen tak k Valentýnu. Půlka moje, půlka tvá a večer se těším na večeři s Tebou", políbil ji. Neodtáhla se. Jeho tělo pořád milovala, i když byla rozhodnutá. Tento vztah by je zničil oba. Byl tak pozorný. Mluvil přesně jejím jazykem lásky. Nakonec rozpůlené vajíčko odnesl do lednice. "Sníme si ho, až přijdeme domů. Budeme se mít na co těšit." Pomalu ztrácela odvahu. Zatracené čokoládové vejce. Zase nějaká lákavá hrozinka. Jakoby tušil ...

Konečně si nahodil černý baloňák. Rozloučili se. Křížek na čelo, dlouhý pohled do očí i polibek. Zamávala mu ze schodů a ještě dlouho poslouchala jeho kroky ze sedmého patra dolů. Činžák bez výtahu. Když už je neslyšela, udělalo se jí špatně. Zacvakla dveře. Už se nemůže sesunout. Není čas. Vyhrábla svůj starý batoh, ve kterém si před dvěma a půl roky přinesla pár švestek. S učením do školy to všechno posbírala a musela přidat ještě igelitku. Všechno zkontrolovala. Nechtěla, aby tu něco zůstalo, co by ho nutilo za ní jet. Nechtěla, aby si pro něco musela ještě dojít nebo on ji to přivézt. Nakoukla pro jistotu do lednice. Pohled ji padl na dvě čokoládové půlky. Má ji sníst? Je to přeci od něho a bylo to pro ni. Ne, miluje čokoládu. Nechá mu to. 

Nahodila batoh a do ruky vzala skripta v igelitce. Klíče nechala na lince. Zabouchla za sebou a nadechla se. Dělá dobře! Musí myslet pozitivně nebo to nedokáže. Pomalu sestupovala ze schodů. Otřesy a rychlá šlápnutí se ozývaly na staženém krku. Už se za poslední měsíce naučila chodit jako prkno, aby jí nášlap nebolel. Krkem hýbala při chůzi minimálně. Už to měla nacvičené i v autobusech. Od metra to k ní domů bylo pár stanic. Už znala každý výmol, takže těsně před ním dala bradu dolů, aby nadskočení autobusu neprojelo až do hlavy. Už si toho pár přátel všimlo. Trpně čekali, až jí všechno dojde. Co můžou přátele dělat? Nic, čekat a být oporou. Rady nepřijímala. Podporovali ji, když se rozešli a podporovali ji, když se zase k sobě vrátili. Ale věděla, co si sami myslí. Zatuhnuté svaly a držení těla bylo i pro ni výmluvné. Věděla to taky. Ale sama čekala, až bude na všechno mít. 

Všechno zvládla. Doma věci vybalila a rovnou frčela do práce. Nebyl čas na nic myslet. Stejně se držela myšlenky, že od pondělí nastupuje. Těch šest dní to zmákne sama. Pak tam budou další lidé. Vypadne z práce, neuvidí ho a tři měsíce se bude věnovat sobě. Měla strach. Ze všeho. Ale bylo to jediné rozhodnutí, kterému teď věřila. Začala věřit svému procesu.  
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mami Mami | Web | 6. ledna 2011 v 0:04 | Reagovat

Chvíli jsem tu nebyla a nestačím se divit, jak ses se psaním a sociologickým výzkumem rozjela.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama