Apatie aneb čas neléčí

30. ledna 2011 v 23:30 | Edith Holá |  Téma týdne
Člověk se někdy dostane do modu "čas neléčí, když nechce". Vyhoří. Už nemá emoce. Nechce, aby se mu něco stále opakovalo. Nechce, aby měl tu bolest, na kterou není lék. Nechce, aby ji ještě někdy znovu zažil ... Neví, jak z ní odejít, nemá sílu, nechce nic. Jedno přeci. Chce opustit svou bolest, své tělo, osvobodit se, s nadějí, že bude líp. 

Často vzpomínám na profesora, kterého jsme měli na předmět na etnické menšiny. Ale co to má co společného s tématem týdne na blogu.cz "sebevražda"? Tento muž byl velmi inspirující. I úryvek z Ortenovy básně "čas neléčí, když nechce" znám od něho. Teprve následně jsem si báseň vyhledala. Jednou nám na tabuli nakreslil motivační žebříček cesty za štěstím. Když ho dokreslil, byl to pro mě takový ten moment "aha" poznání. Něco, co přesně zaklapne do uchopení a nahlížení nejen konkrétního problému (např. u menšin), ale dá se použít na prožívání vůbec. Tento žebříček cesty ze dna za štěstím je přehledný a jednoduchý. Když ho jednou uvidíte, mnohé lidské reakce už vám přijdou pochopitelnější. Nejen etnických menšin. Vyfotila jsem ho pro vás.

Pokud jste na dně, nemůžete se z něj rovnou odrazit a letět. Musíte zdolat příčku za příčkou a žádnou nelze přeskočit. 
Motivační žebříček
Pokud někdo je naopak v modu těch horních příček a nikdy z nich nespadl, neprožil si dno, nemůže pochopit, ani radit těm dole. Případný občasný splín a depku můžeme zařadit do modu dvě. Stačí trochu motivace (výlet, pěkný rozhovor, návštěva, hezký film, vyspat se, ...) a je zase dobře. Tento člověk pokud uděluje člověku na dolních příčkách rady typu "přestaň se litovat", "vzpamatuj se a něco dělej" nebo ještě něco trefnějšího "kdybys nedělal tohle, tak by ses nedostal na dno", tak jeho rady považuji za naprosto nepatřičné, asociální a neetické. 

Přemýšlela jsem o tom (stejně jako mnozí z vás), proč většina lidí se po prožitém utrpení, ale i dlouhodobém špatném osudu sebere a po tom žebříčku šplhá nahoru. Spadne a zase šplhá. O odolných dětech píše Fr. Koukolík ve Vzpouře deprivantů. Líp bych to nesvedla, takže vás odkazuji na něj. Celá kniha se čte velmi dobře. Po přečtení mnoha blogů k TT sebevražda ji doporučuji především rodičům. Možná by pak psychický stav svých dětí uměli lépe nahlížet a také by věděli z čeho pramení. Tedy ... Hmmm... Kdysi jsem tuto knihu těžce sehnala své nevlastní mámě. V naivní představě, že své výchovné praktiky změní. Ouha. Z příběhů, na nichž Koukolík ukazuje, které výchovné metody vedou u dětí k nešťastným pocitům, se opravdu poučila. Do měsíce je přidala k těm svým. Ale zpět k tématu.

Vybavila se mi bílá tvář dívky, kterou jsem poznala na skupinové terapii. Tato příjemná, hezká a inteligentní žena přišla na skupinu po delším pobytu v psychiatrické léčebně. Měla za sebou několik pokusů o sebevraždu. Z deprese jí pomáhali nejen pomocí léků, ale i elektrošoků. Z její tváře čišela apatie. Jestli existuje nějaký opak anděla, tak pak je to přízrak, chcete-li démon apatie. Staří pouštní otcové říkali démon acédie. Je studený jako smrt. Jeho tvář je goticky bílá rádoby vznešená. Jeho touhou je dokonalost. Projevuje se sebestředností, kritičností a neustálou bezchybností. Trpí pocity úzkosti a viny, že stále není dost dobrý. Oseká všechny negativní emoce a stále není dost dobrý. Pozitivní emoce se zákonitě nedostaví. Člověk s takovým démonem na příčku agrese nepopoleze. Vztek, zloba, agrese? Přeci se nemůže na někoho zlobit! Vztek je ale energie, která by mu dodala sílu zdolat další příčku. Sebestřednost tohoto démona nedovolí sklíčenému člověku ani myslet na druhé, pro které by mohl dno opustit. A to je začátek i konec bludného kruhu. Končí zpravidla vysvobozením sebevraždou nebo dalšími pokusy o ní. 

Jeden profesor na krizovou intervenci nám jednou říkal, nebojte se lidí, kteří v krizi pláčí, křičí, bouchají hlavou do stěny, lomí rukama, bojte se o lidi, kteří v momentě nějaké životní rány (havárie, smrt partnera, dítěte, exekuce, teroristický útok, ...) zmrznou. Poznala jsem jednu paní, které zemřelo dítě. I když se snažila žít a celkem jí to šlo, tak vždy už šla nějak mimo. Můj prvorozený syn málem zemřel v pátém měsíci na kapačkách v nemocnici. Celou dobu jsem neměla žádné emoce kromě potlačené hrůzy. (Strach o dítě od jeho početí) Kdyby tenkrát nebo kdykoliv jindy na mě Bůh seslal tohle utrpení, vím jistě, že bych zmrzla a nikdy to nerozchodila. To je jediná sebevražda, která mě občas straší, protože se o své děti bojím. A také jediná, kterou jsem schopna pochopit, když je jen jedno dítě. Důvěřuji však Bohu, že každému naloží jen, co unese. 

(K tématu týdne "sebevražda" jsem ještě napsala Doufám, že se neděsíte ..., o zmizení ženy narozením dítěte zde a Psychické sebevraždy aneb odvaha žít jinak.) 
Motivační žebříček 2
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mami Mami | 30. ledna 2011 v 23:53 | Reagovat

Vzpouru deprivantů jsem kdysi četla, myslím, že po ni pro inspiraci sáhnu znova.

Pamatuji si jednu pasáž o tom, že mozek dnešních dětí je nastartován na život v teplé africké stepi před 10tis. lety, kdy byly obklopeny tlupou svých nejbližších a držely se u své matky, která na ně měla dostatek času a když neměla, byl po ruce vždy někdo blízký, kdo pomohl.

2 David Bachmann David Bachmann | E-mail | Web | 31. ledna 2011 v 0:19 | Reagovat

Tenhle článek se mi moc líbí a poslal jsem odkaz přátelům na facebook. Je neštěstí, že ti radící lidé opravdu často nikdy nebyli tak dole, aby mohli trošku porozumět tomu, komu radí. Když problému nerozumí, mají také tendenci ho nějak bagatelizovat, zesměšnit nebo úplně přehlížet.
To s tou knihou pro tvou "matku" je ilustrativní. Proč být lepší, když mám pocit, že jsem dobrý? Proč si přiznat chybu, když mám plný dům objektů, na které ji můžu hodit?

Už ať je tématem týdne svíčková, nebo z toho začnu jíst prášky.

3 F. Svoboda Luciáš F. Svoboda Luciáš | E-mail | Web | 31. ledna 2011 v 5:19 | Reagovat

zajímavě nalinkováno
čas neléčí, když nechce - zaostřilas
jenže nepomyslelas na to, že jsou i existence, které si doslova libují chůzí po dně, což je činnost v tvém grafu ještě několik řádků pod apatií

4 Janinka Janinka | Web | 31. ledna 2011 v 8:16 | Reagovat

Zdárně jsem přeskákala ze dna až nahoru a už pár let jsem na příčce štěstí, možná ještě výše :-).

5 edithhola edithhola | E-mail | Web | 31. ledna 2011 v 10:39 | Reagovat

[3]: Tak to si neumím představit, kdo by si liboval v apatii. Opravdové bezemoční apatii. Možná to tak vypadá zvenčí. Jasně někteří jedinci si libují v depresi, sebedestrukci, sebepoškozování, v páchání zla ... ale to je vlastně agrese proti sobě. Zkouším si představit, jestli vím, koho mylsíš, ale envím. Lidi, kteří si v tom libují mě vytáčí. Ale je možné že mají něco v genech a ještě přidáno vlivem prostředí z raného dětství ... Stejně si myslím, že v koutku svědomí vědí, že to tak nechtějí. Stejně jako zlý člověk to tuší. Ale pokud takové lidi znáš zblízka, pak si přečtu "ráda", co si o tom myslíš a proč to tak je, jak říkáš, že si na dně libují.

6 F. Svoboda Luciáš F. Svoboda Luciáš | E-mail | Web | 31. ledna 2011 v 11:29 | Reagovat

[5]: Napadají mě především hudební interpreti/interpretky, což je ovšem deformace z povolání. Opravdu se mi nechce jmenovat, ale i na CZ/SK scéně by se našla řada těch, kteří si v endogenních depresích libují a nejspíše by nic nenapsali/nezkomponovali, kdyby byli v optimální psychické pohodě. Hovoříme ovšem především o alternativní scéně. Nechce se mi ukazovat prstem, ale napadají mne i někteří sochaři, architekti... pokud bychom měli zůstat u slov, tak i básníci. Zde jmenovat mohu - JHK. Málokdo si uvědomuje, že to není póza, ale reálný stav mysli, básně, které píše...

dovolím si jeden hudební tip k tématu: http://www.youtube.com/watch?v=N0S2deghBJM

7 Vendy Vendy | Web | 31. ledna 2011 v 23:53 | Reagovat

[5]: Znám takové. I já taková byla. Teda, určitě jsem si nelibovala v apatii, ale nedala jsem si pomoct. Od té doby uteklo už pár let a já se se zaťatými zuby škrábu nahoru (a ne, neprožila jsem nic tak tragického, co by mě dostalo dolů, spíš to bylo tisíc malých plíživých pařátků, malé připomínky, malé,ale neustálé kritiky.)
Fakt je, že někdy pomůže, když se s člověkem trochu zatřepe, ale říct mu - máš cos chtěl, to je podle mě jen demotivující. Tedy, tomu člověku se nepomůže, jen se utvrdí v přesvědčení, že skutečně si za svůj stav může sám.
Ale znám paní, která je na tom hodně špatně (myslím, že jede na doraz a na nějaký odpich nemá prostě sil. Ale tam hrají role i finance, nebo spíš jejich akutní nedostatek. A to je v dnešní době další deprimující stránka, protože sice se řeční, že na penězích nezáleží, ale kdo jede od výplaty k výplatě a každé narušení rozpočtu ho ohrozí, ten ví, že na penězích sakra hodně záleží. A je fuk, jestli je stres vyvolaný terorem manžela - rodičů - souseda, nebo vyvolaný nedostatkem peněz a neustálým zápasením s finančními obtížemi.
O hrozbě exekutora ani nemluvě...
P.S. v tom démonovi apatie se tak trochu poznávám, což je děsivé.

8 edithhola edithhola | E-mail | Web | 1. února 2011 v 10:11 | Reagovat

[7]: Ano, Vendy, na pozadí tohoto článku je žebříček právě o tom, jak žijí menšiny a chudí lidé. Zpravidla se pohybují mezi dnem (apatie a deprese) a lezou z něj přes agresi a násilí. Bohužel se většinou nedostanou dál. Finance tam hrají velkou roli. A když finance dostanou, neumějí s nimi zacházet, nemají dostatečnou motivaci atd. Ale to už by bylo na jiný článek.

9 Willda Willda | E-mail | Web | 16. listopadu 2011 v 4:12 | Reagovat

very good:-)

10 Nora Nora | E-mail | Web | 15. února 2012 v 14:06 | Reagovat

Já chci taky takovej bloooog:D

11 tall boots tall boots | E-mail | Web | 31. října 2012 v 12:39 | Reagovat

Q. Which month do soldiers hate most?
http://www.shoesgreat.com/

12 Sadako Namikaze Sadako Namikaze | Web | 10. března 2013 v 21:32 | Reagovat

Ja jednou skoncila na dne a myslela si, ze hloubeji uz klesnout nemuzu. Omyl. Ted jsem klesla o mnoho hloub. Tim nechci rict, ze to predtim nebylo to prave dno. Bylo, deprese jsou vzdycky to prave dno. Ale tehdy to byl spis takovy vrcholek toho dna. Pak prislo zas obdobi, kdy jsem byla stastna. A proc to tu pisu? Protoze v tom obdobi jsem se seznamila se skvelym klukem. Nestal se mym pritelem, pouze mym nejlepsim kamaradem a ja to snad ani jinak nechci. Je jako muj opravdovy bratr, takovy muj "velky braska", ktery svou sestricku chrani a opatruje. On to sice dela nevedomky, ale chrani me pred smutkem a depresemi, protoze me dovede rozesmat i ve chvilich, kdy mi je fakt na tu sebevrazdu :-) Jsem mu hrozne vdecna. No ale proc tu pisu tohle? Protoze jednoho dne jsem se dozvedela hnusnou vec. Ze ma na mozku nador. Sam z toho dostal takove deprese a navic zivot se s nim nemazlil. Umrti v rodine, problemy s laskou atp. Taky z toho mel deprese a divim se, ze neskoncil u psychologa. No, myslim si, ze castecne jsem ho z toho dna dostala ja a pokud jo, tak jsem na sebe hrda :-) Ja uz se snazila z toho opravdoveho dna tahat i svoji nedavnou lasku. Fakt ho miluji, ale bohuzel se to nepovedlo, ten nas vztah a dozvedela jsem se, ze to byla jen pretvarka. Pred mesicem jsem se s nim rozesla a to je to, co me na to hlubsi dno dostalo. Proste mi zivot pripada v posledni dobe takovy neslany, nemastny, misty mam i pocit, ze se mi hrouti jako domecek z karet. Snad je to priznak apatie nebo co... Navic mam sebevedomi nekde na -100°C a chvilemi vubec nemluvim. Kdyz jsem treba s kamaradkou a jejim klukem, jsou chvile, treba i hodiny, kdy jen sedim a mlcim. Kdysi mi nedelalo problem bavit se i s tim klukem, ale ted mi proste pripada, ze neni o cem jinem nez o mych problemech. Tenhle problem mam i pri navazovani novych kontaktu, coz jsem nikdy predtim taky nemela. Je to fakt hrozne a kolikrat je mi z toho do breku, protoze tyhle pocity jsem jeste nemela a nevim tedy, jak na ne :-( Nechapu je a nerozumim, v cem spociva jejich podstata :-(

13 Sadako Namikaze Sadako Namikaze | Web | 10. března 2013 v 21:34 | Reagovat

Proste nekdy prijde takovy blok, co mi zavaze pusu a ja nemuzu mluvit, at uz se jedna o cokoliv. O psychicke problemy nebo o uplne normalni zalezitosti typu "moje oblibena barva je ta a ta".

14 cocktail prom dresses cocktail prom dresses | E-mail | Web | 19. dubna 2013 v 4:53 | Reagovat

I happen to enter your blog with the help of Google search. To my sheer luck I got what I was searching for. Thanks.
http://www.threedress.net/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama