Leden 2011

Večerní modlitba

31. ledna 2011 v 22:07 | Edith Holá |  Téma týdne
Možná je má dnešní modlitba úplně literárně pitomoučká, ale pokouším se díky ní rozloučit se smutným tématem minulého týdne. Je tak nějak pořád ve mně. 


VEČERNÍ MODLITBA

Na hebkém polštáři ležím,
sic neusínám.
Všechny blogové chmury posledního týdne
znovu prožívám. 
Marie a všechny ženy svaté,
prosím vás za matky zlé a pošetilé.

Jsou děti, co noci probdí
a matky ať jejich nebo náhradní
klidně spí a dělají, že netuší.
Děti jsou pak den za dnem více ospalé,
maminky, maminky, 
vždyť jsou to bytosti nevinné. 


(K tématu týdne: Noční obloha)

Žebříček - TT sebevražda

31. ledna 2011 v 11:31 | Edith Holá |  ŽEBŘÍČKY z článků na téma týdne
Tak tohle téma bylo něčím zvláštní. Jak jindy se mi zvedá žaludek z těch přiblblých dvouvětných textů na téma týdne, tak tentokrát se mi u každého krátkého textu typu "ahojky, nemám co psát na téma týdne, ale sebevraždu fakt nemusím", se mi nesmírně ulevilo. Pokaždé když jsem nějaký blog otevírala jsem se děsila co za kostlivce na mě vypadne. Labandin žebříček zde, další je samozřejmě na Srdci blogu a ještě jeden je od Naru.

Uvádím své klíče pro výběr článků do mého žebříčku: 
a) článek vede k zamyšlení
b) článek vede k diskusi nebo už ji v komentářích rozpoutal
c) téma je zpracováno neotřele a nikdo jiný neměl podobný nápad
d) téma je zpracováno s autobiografickým vhledem
e) příjemně se to čte po stylistické stránce

Ale bylo to v případě sebevraždy těžké! Občas jsme nevěděla, jestli to tam mám dát jen pro to, že je to děsně smutný nebo hrůzný, ale textově nic moc. 

pondělí

úterý

středa

čtvrtek
http://krajkova.blog.cz/1101/sebevrazda - TIP, krásný strom života

pátek

Omlouvám se, víkendové články jsem si už zakázala. Tohle téma bylo na mě moc. Mám tu jen pár článků, které na mě vykoukly. Kdybych víkend pročítala celý, byli byste tu i vy :-) Opět platí, že pokud jste narazili na nějaký skvělý článek, upozorněte mě na něj. Do žebříčku ho přidám. 

sobota 

neděle

pondělí

Mé články k tématu týdne "sebevražda"Doufám, že se neděsíte ..., o zmizení ženy narozením dítěte zdePsychické sebevraždy aneb odvaha žít jinak a Apatie aneb čas neléčí.)

Apatie aneb čas neléčí

30. ledna 2011 v 23:30 | Edith Holá |  Téma týdne
Člověk se někdy dostane do modu "čas neléčí, když nechce". Vyhoří. Už nemá emoce. Nechce, aby se mu něco stále opakovalo. Nechce, aby měl tu bolest, na kterou není lék. Nechce, aby ji ještě někdy znovu zažil ... Neví, jak z ní odejít, nemá sílu, nechce nic. Jedno přeci. Chce opustit svou bolest, své tělo, osvobodit se, s nadějí, že bude líp. 

Často vzpomínám na profesora, kterého jsme měli na předmět na etnické menšiny. Ale co to má co společného s tématem týdne na blogu.cz "sebevražda"? Tento muž byl velmi inspirující. I úryvek z Ortenovy básně "čas neléčí, když nechce" znám od něho. Teprve následně jsem si báseň vyhledala. Jednou nám na tabuli nakreslil motivační žebříček cesty za štěstím. Když ho dokreslil, byl to pro mě takový ten moment "aha" poznání. Něco, co přesně zaklapne do uchopení a nahlížení nejen konkrétního problému (např. u menšin), ale dá se použít na prožívání vůbec. Tento žebříček cesty ze dna za štěstím je přehledný a jednoduchý. Když ho jednou uvidíte, mnohé lidské reakce už vám přijdou pochopitelnější. Nejen etnických menšin. Vyfotila jsem ho pro vás.

Pokud jste na dně, nemůžete se z něj rovnou odrazit a letět. Musíte zdolat příčku za příčkou a žádnou nelze přeskočit. 
Motivační žebříček
Pokud někdo je naopak v modu těch horních příček a nikdy z nich nespadl, neprožil si dno, nemůže pochopit, ani radit těm dole. Případný občasný splín a depku můžeme zařadit do modu dvě. Stačí trochu motivace (výlet, pěkný rozhovor, návštěva, hezký film, vyspat se, ...) a je zase dobře. Tento člověk pokud uděluje člověku na dolních příčkách rady typu "přestaň se litovat", "vzpamatuj se a něco dělej" nebo ještě něco trefnějšího "kdybys nedělal tohle, tak by ses nedostal na dno", tak jeho rady považuji za naprosto nepatřičné, asociální a neetické. 

Přemýšlela jsem o tom (stejně jako mnozí z vás), proč většina lidí se po prožitém utrpení, ale i dlouhodobém špatném osudu sebere a po tom žebříčku šplhá nahoru. Spadne a zase šplhá. O odolných dětech píše Fr. Koukolík ve Vzpouře deprivantů. Líp bych to nesvedla, takže vás odkazuji na něj. Celá kniha se čte velmi dobře. Po přečtení mnoha blogů k TT sebevražda ji doporučuji především rodičům. Možná by pak psychický stav svých dětí uměli lépe nahlížet a také by věděli z čeho pramení. Tedy ... Hmmm... Kdysi jsem tuto knihu těžce sehnala své nevlastní mámě. V naivní představě, že své výchovné praktiky změní. Ouha. Z příběhů, na nichž Koukolík ukazuje, které výchovné metody vedou u dětí k nešťastným pocitům, se opravdu poučila. Do měsíce je přidala k těm svým. Ale zpět k tématu.

Vybavila se mi bílá tvář dívky, kterou jsem poznala na skupinové terapii. Tato příjemná, hezká a inteligentní žena přišla na skupinu po delším pobytu v psychiatrické léčebně. Měla za sebou několik pokusů o sebevraždu. Z deprese jí pomáhali nejen pomocí léků, ale i elektrošoků. Z její tváře čišela apatie. Jestli existuje nějaký opak anděla, tak pak je to přízrak, chcete-li démon apatie. Staří pouštní otcové říkali démon acédie. Je studený jako smrt. Jeho tvář je goticky bílá rádoby vznešená. Jeho touhou je dokonalost. Projevuje se sebestředností, kritičností a neustálou bezchybností. Trpí pocity úzkosti a viny, že stále není dost dobrý. Oseká všechny negativní emoce a stále není dost dobrý. Pozitivní emoce se zákonitě nedostaví. Člověk s takovým démonem na příčku agrese nepopoleze. Vztek, zloba, agrese? Přeci se nemůže na někoho zlobit! Vztek je ale energie, která by mu dodala sílu zdolat další příčku. Sebestřednost tohoto démona nedovolí sklíčenému člověku ani myslet na druhé, pro které by mohl dno opustit. A to je začátek i konec bludného kruhu. Končí zpravidla vysvobozením sebevraždou nebo dalšími pokusy o ní. 

Jeden profesor na krizovou intervenci nám jednou říkal, nebojte se lidí, kteří v krizi pláčí, křičí, bouchají hlavou do stěny, lomí rukama, bojte se o lidi, kteří v momentě nějaké životní rány (havárie, smrt partnera, dítěte, exekuce, teroristický útok, ...) zmrznou. Poznala jsem jednu paní, které zemřelo dítě. I když se snažila žít a celkem jí to šlo, tak vždy už šla nějak mimo. Můj prvorozený syn málem zemřel v pátém měsíci na kapačkách v nemocnici. Celou dobu jsem neměla žádné emoce kromě potlačené hrůzy. (Strach o dítě od jeho početí) Kdyby tenkrát nebo kdykoliv jindy na mě Bůh seslal tohle utrpení, vím jistě, že bych zmrzla a nikdy to nerozchodila. To je jediná sebevražda, která mě občas straší, protože se o své děti bojím. A také jediná, kterou jsem schopna pochopit, když je jen jedno dítě. Důvěřuji však Bohu, že každému naloží jen, co unese. 

(K tématu týdne "sebevražda" jsem ještě napsala Doufám, že se neděsíte ..., o zmizení ženy narozením dítěte zde a Psychické sebevraždy aneb odvaha žít jinak.) 
Motivační žebříček 2

Psychické sebevraždy aneb odvaha žít jinak

29. ledna 2011 v 10:17 | Edith Holá |  Téma týdne
Když se mě ptali blogeři, jestli budu dělat žebříček nejlepších článků k tématu sebevražda, napsala jsem, že ne, že by to byla má sebevražda. Na svou jasnou intuici jsem zase nezareagovala. Jak typické, když vyrůstáte v rodině, kde vlastně prožívání všech dětí je a pouze může být stejné jako symptomy, které vedou k sebevraždě. Vyhoření, apatie, zákaz emocí, pocity viny, úzkosti, ... Ještě předevčírem jsem napsala článek, že to čtení vašich článků není až tak hrozné. Nevím, jestli to bylo pouze těmi pátečními články nebo prostě mé pevné držení se vůle ke smyslu života se čtením postupně uvolňovalo, aniž bych si toho všimla. Takže nakonec vaši kostlivci vytáhli ty mé. 

Nejspíš se budu muset nějak navztekat, abych se dostala díky energii ze vzteku zase nahoru. Jenže povídka jedné blogerky o šikaně k tomu nestačí. Už při čtení jsem si říkala, že mě tam něco tahá za uši, že to není autentické, ale komentáře byly jasné. Všichni uvěřili a psali podpůrné. Ale zlobit se na někoho, kdo jenom opomněl napsat příběh je smyšlený, není to správné ořechové. 

Když si máma (nevlastní) přivezla z děcáku asi deváté dítě, byla to sedmiletá holčička. Srdceryvně nám vyprávěla, jak už má za sebou čtyři pokusy o sebevraždu. Vůbec jsem si to neuměla představit. Dítě a pokusy o sebevraždu? Něco jsem v dětských filmech občas zahlédla, ale nějak mi to můj rozum nepřipouštěl. I když jsem si prožila v rodině své (mých asi 37 kapitol v rubrice Cesta k mým  matkám to poodhaluje), tak jsem vždy chtěla jen odejít, ale nebylo kam. Takže jsem přežívala jako živá mrtvola a mou touhou bylo urychlit čas a rychle nabýt osmnácti a vypadnout. Vlastně když k nám přišla zmíněná holčička, říkejme jí třeba Bára, tak už jsem tam jezdila jen na návštěvu. Někdy každý víkend, jindy jednou za měsíc. Jako vždy máma opět plus minus za půl roku přestala nové dítě pozitivně vnímat. Zařadila ho zase mezi nás děvky, krávy, černé svině, špíny, ulhané cikány, ... Zlo z nás přímo odkapávalo, braly jsme jí radost ze života, tak si musela hledat zase novou oběť. Třeba dalším dítkem bude už to štěstí navždy. To ji bude milovat. To jí naplní její potřeby. Náhle Bára začala být anorektická. Nemohla nic pozřít a když ji máma donutila, tak to vyzvracela. Jelikož nemohla odejít od stolu, tak před námi. Máma ji z anorexie vysekala. Do slova. Mlácení a sprchování studenou vodou bylo i za jiné věci. Tady se naskytovala ještě jiná možnost a nejúčinnější. Bára musela jíst vlastní zvratky. Brzy bylo po poruchách příjmu potravin. Máma se nikdy nespokojila s jedním trestem. Pokud zrovna byl někdo tím chcípákem, co si nezaslouží žít a mít rodiče, kteří si ho vzali z děcáku, tak celý den fyzicky pracoval, psal úkoly do školy a ještě úkoly navíc, nesměl si s nikým povídat. Musel být na určeném místě, kam bylo na něj odevšad vidět. Pokud stejně něco provedl, tak následovaly ty fyzické tresty a tak pořád dokola. My ostatní jsme byli hluší, slepí, bez ducha. Když máma Báru mlátila v jejich devatenácti, tak jsem ji za ruku chytla. Kdo mě pravidelně čtete, tak víte, co se dál odvíjelo. Za dva roky jsem nalezla svou biologickou mamku a to byl definitivní konec s nevlastní rodinou. Ale světe div se zase ne z mé strany. I když jste dospělí, pořád si nesete stigma, že nemůžete své rodiče opustit (i když jsou nevlastní). Pořád se nějak ambivalentně vracíte, snažíte se chápat, odpouštět, pomáhat těm, co tam dál žijí ... Náš vztah odřízla máma. Osvobodila mě. Už nemusím zažívat žádné návštěvy, kdy jsem byla jen živou mrtvolou, a tím si pořád v mapě těla tuhle kolej projížděla. Nemusím psát textovky, nemusím telefonovat a pokaždé potom řešit střevní problémy. Kolej, o které vím, pomalu zaroste. A je to tak dobře. Jen po včerejších článcích, z nichž jsem nemohla usnout, nyní řeším, proč jsem svolila, že můj prvorozený tam s manželem občas za jedou. právě tuto sobotu jsou tam na otočku. Má intuice říká, že to vymizí. Můj syn je citlivý. Sám řekne, že tam nechce. Ambivalenci nezná, takže ho nic nebude zadržovat od správného rozhodnutí.

Odvaha. Slovo, které bylo v článcích často zmiňováno v souvislosti se sebevraždou. Odvaha je potřeba k jakémukoliv činu. A zvlášť odchodu z toho, kde je vám špatně. Alespoň pro ty, které v tom dlouhodobě vyrůstaly jako děti. Není mi líto sebevrahů. Jejich odvahu neobdivuji. Jejich odchod nehodnotím. Sama za sebe mohu říci, že odvážit se vykročit z toho, co je ve vás zaseto, je velmi těžké. Opustit to definitivně a ŽÍT jinak ještě těžší. ŽÍT podle svých snů, přání a INTUICE je to nejtěžší, ale zároveň to smysluplné a oživující. Kostlivci vypadávají i nadále, ale my je pak můžeme na světle pozvat na kafe a už nás nestraší. 

Poslední články, které pozvaly mého kostlivce na kafe: 
http://moje-mozkovna.blog.cz/1101/porod-versus-migrena - migréna je u mě upozornění, že už zase nepečuji o své vlastní nervy, o svou vlastní cestu, dlouho už jsem si nic nedopřála ... a najela do koleje tiché psychické sebevraždy

V mém žebříčku je ještě pár dalších článků, kde rodiče své dítě donutí k nežití. Víkendové články nechám na Standovi na Srdci blogu a Labandě. Jdu pečovat o sebe a o svého prcka, který se mnou zůstal a možná mou nevlastní rodinu už ani nepozná. Jsem ráda, že poznává tu mou novou (byť je vlastně stará biologická). 

(K tématu týdne "sebevražda" jsem ještě napsala Doufám, že se neděsíte ... a o zmizení ženy narozením dítěte zde
Apatie aneb čas neléčí.)) 

Doufám, že se neděsíte, co ze mě za kostlivce vyleze

27. ledna 2011 v 21:40 | Edith Holá |  Téma týdne
Mám za sebou čtení vašich blogových článků na téma sebevražda za tři dny. Bojíte se, co ze mě vypadne? K mým kostlivcům ještě kostlivci jiných :-) Já jsem docela v pohodě. Ale prý tohle je varovný signál u některých lidí těsně před sebevraždou. Byli dlouhodobě nešťastní a nejednou se cítí vyrovnaní. Prostě si užijí poslední chvíle před svým rozhodnutím. Zvláštní. Kdysi jsem četla, že sebevrazi mají tak tři dny prázdný žaludek. Možná se to ale týkalo těch skokanů z Nuseláku. Už nevím. Každopádně čtení nakonec nebylo až tak strašné. Ono se totiž na tohle téma špatně píše osobní zkušenost. Pokud je to stará zkušenost, příliš se nepodařilo vložit do toho tehdejší emoce a ten, kdo sebevraždu nepřežil, tak nám pocity před a při bohužel (bohudík) nepopíše. Kdysi jsem četla kultovní knihu "Viditelná temnota" od Saroyana, který v ní popisuje své prohry s depresí. S přáteli jsme se shodli na tom, že ani jemu se to nepovedlo. To prostě nejde. Jakmile to začnete psát, tak už vlastně naskakuje vlastní terapeutický proces. Proto také dopisy na rozloučenou bývají stručné a ne žádné rozvrtávání sama sebe. 

Kdysi jsem měla taky takový zkrat. Jeden jediný za můj dosavadní život a to myslím, že mám dostatek traumat, abych tady už nebyla. Dokonce jsem si na sebe vzala bílé šaty. Nevím, asi jsem při letu z Nuseláku chtěla být andělem. Netuším, jak dlouhou chvíli jsem tam popocházela. Každopádně jsem nikam nepřelézala. To tam ještě ani nebylo to oplocení. Jsem altruistka, takže mé myšlenky, že svým sourozencům, které mají na svých zádech už tak dost naloženo, ještě svým činem přiložím balík smutku, jsem nakonec odjela rovnou do Riapsu. Tam jsem asi hodinu čekala na terapeutku. Díky Bohu že můj táta je Albánec. I když ho neznám, tak se říká, že jsou vzteklí. Dokonce je takové pěkné zvolání svatého Jeronýma: Bože, odpusť mi můj vztek, já jsem jenom Albánec". Takže jsem se rozzuřila, co si to ta s prominutím kráva dovoluje. Klidně mě tu nechá čekat, když mě je takhle zoufale a před chvíli jsem chtěla skočit. Vztek je vlastně v některých momentech velmi důležitá emoce. Z apatie, zoufalství, lítosti a sebelítosti, deprese vás nakopne energií. A zkuste se zabít, když jste vzteky bez sebe. Jasně můžete bouchnout hlavou do zdi, až máte otřes mozku nebo něco nakopnout až skončíte se sádrou. Ale už to není o té apatii. Podle mě je apatie hlavním motivem pro sebevraždu. Ale o tom bych chtěla psát v jiném možná svém stěžejním článku.

Nakonec mě terapeutka pozvala k sobě. Celé mé sdílení prozívala, takže jsem nakonec odešla tak zuřivá, že jsem si řekla, že se vyhrabu ze všeho sama, abych těmto nádherám s diplomem ukázala. Vlastně dlouho byla má cesta za vymaněním se ze smutků až depresí, z nechuti žít a beznadějí vedena tímhle pudem: Já jim ukáži. Mámě (nevlastní), která byla velkým spolutvůrcem mého utrpení, celému světu, partnerovi, který mě (nebo já jeho) právě opustil, ... Dneska už je cesta za smyslem života pro mě spíše dobrodružstvím. Už to nedělám z hecu, že někomu nebo sama sobě něco musím dokazovat. Ale tenkrát mě tohle drželo na zemi. 

Mám k sebevrahům velmi ambivalentní vztah. Na jednu stranu si říkám, že jsou v něčem silní, protože to opravdu udělají. Na druhou stranu si říkám, že jsou slaboši, protože utekli. Stejně to, co tady nezvládli někdo další bude muset zvládnout. Krom toho že tu nechají spoustu lidí, které jejich sebevražda poznamená. Jasně, že můžete říci a kde byli tihle lidé, když zrovna se k činu rozhodoval. Absence blízkosti a možnosti sdílet se někomu vede k braní antidepresiv tak i k sebevraždě. Sebevražda není ze dne na den. Dotyčný musel (stejně jako já) k ní mít dlouho nakročeno. Takže lidé, se kterými žil s největší pravděpodobností jsou ti, co mu k tomuto nakročení pomohli. V mnoha textech k TT na blogu jsou to rodiče. U mě to tak také bylo. A pak stačí škrt. Ztráta lásky ... a ...

Jediným mým poznáním je, že člověk musí mít kolem sebe lidi, kterým důvěřuje a má je rád. A když se dostane do situace, že pochopí, že nikoho takového v dosavadním životě neměl, ba naopak, tak to není na odchod ze světa, ale právě na odchod do světa. Opustit staré a hledat nové. I kdyby to mělo být na druhém konci světa nebo třeba terapeutická skupina. V ní jsem našla pár lidí, na které se mohu spolehnout a oni na mě. Když nefungují blízcí lidé, nefunguje nám rodina, můžeme najít novou. 

Z této skupiny nežije jediný člověk. Muž, který na terapii asi v půlce prohlásil, že tak daleko a hluboko do sebe nepůjde a od určitého momentu si spíše ze všeho dělal srandu. Ve svém osobním životě nic nezměnil. Nové lidi nehledal. Za svými sny nešel. Nakonec se přestal stýkat i s námi, protože jsme byli "ti blázni". Takový světácký chlap s širákem na hlavě a zadek si vozil v meďáku na dluh. Už mezi námi není. Další pokus o sebevraždu se mu vydařil. Manželka ho našla pozdě. Lítost nad ním jsem necítila. 


(Mé články k tématu týdne "sebevražda": o zmizení ženy narozením dítěte zdePsychické sebevraždy aneb odvaha žít jinak a Apatie aneb čas neléčí.)

Mít dítě je konec se sebevražednými úmysly

26. ledna 2011 v 18:50 | Edith Holá |  Téma týdne
Článek je s hvězdičkou pro ty, co nemají děti. Těm, co děti mají, předem sděluji, že své syny miluji tak, že bych pro ně skočila i z Nuseláku. Budu se hodně modlit, aby mě k tomu nikdy nedonutili a abych v případě tohoto skoku nedopadla na pod mostem projíždějícího Malkiela.

Dojít k pokusům o sebevraždu je dlouhodobý proces. Jistě to není ze dne na den. Někde jsem četla, že sebevrazi většinou mívají tak tři dny prázdný žaludek. Jenže tohle všechno nehrozí v případě, že máte potomka. Pokud jich máte víc, tak na sebevraždu zapomeňte. Mateřská dovolená je sice pro oba rodiče mentální, fyzické i sociální dlouhodobé dno, ale posezení v něm vám není dopřáno. Pokud si na chvíli sednete v domnění, že si užijete své bolavé duše, své únavy a deprese, máte smůlu. Děti vám skáčou na hlavu a vy je sice vždy zase vrátíte na světlo nahoru, aby jste si mohli chvíli dopřát samoty a sebelítosti na dně. Jenže oni za vámi skáčou znovu a znovu. Vysají tak z vás i zbylou energii, takže nejste schopni vzít do ruky ani břitvu, ani nůž, natož dojít někam pro nabitou bouchačku. Zavěšení provazu nepřipadá v úvahu, protože z věčného vyhazovaní živých činek nahoru vás nesmírně bolí svaly na rukou. Nakonec vylezete a po čtyřech chcete dolézt do postele a depkařit tam. Jenže teď je to ale to pravé ořechové. Obě děti naskáčou na vaše bolavá záda a jedno křičí "hyjo, koníku" a druhé "haf, haf pejsku". Po čtyřech obcházíte stůl v obýváku a modlíte se, aby se dohodli a proboha zase neservali kvůli takové nejapnosti. Do postele se po takovém výkonu už nevyškrábu a stejně by po mně hopsali. Zmatu je a svalím se na koberec. Dělám mrtvého brouka. Nezmatu je. Skáčou přes mé tělo. Menší to ještě nedokáže, takže mi vždy žuchne na bránici a patřičně mě úderem okysličuje a pumpuje srdce. Zase žádná smrt. Seberu se s heslem v mysli: Když si myslíš, že už nemůžeš, tak jsi teprve v polovičce svých sil. Nevím, který blb takovou myšlenku kdy vypustil z pusy. Asi ten, co neměl děti. Nebo právě měl? Staršímu namačkám body. Dvakrát u toho malého vynesu v zubech, protože mu buď z legrace tahá za pinďoura nebo mi kope do rukou, takže Kuba nevydrží minutu v nehybné poloze a moje prsty z bodu sklouznou. Pak ještě procvičíme jazyk na logopedii. Menší se zapojuje. Hurá. Starší naopak stávkuje. Z deseti minut se stávají dvacetiminutové galeje, kdy já ho musím donutit, aby to dělal správně a nebojkotoval. Cvičení na držení tužky a rozcvičování ramen nechávám, až zase naberu sílu. Na procházku se nechystáme. Jelikož dnes opravdu nemám sílu na jejich bitky u každého semaforu a výtahu, kdo to bude mačkat. Panebože, já chci jít jednou nakupovat bez nich. A jet MHD bez nich! Už se zase servali o volant k Nintendu. Mladšího lákám do vany, aby ten starší po všech těch cvičeních měl chvíli na to, co ho baví. V teplé vaně se alespoň rozehřejí mé neurotické zatuhliny na trapézech z jejich soustavného kvičení, pruzení a vůbec. Krom toho bude prcek jen na malém uhlídatelném prostoru. Ponořím své tělo pod vodu a nohy pro jistotu tak nějak dám kolem jeho sedícího tělíčka. Jenže můj pohybově nadaný druhorozený hbitě vymyslí volný pád. V domnění, že si jde na poličku pro své hračky do vody ... ouha právě dopadl na mé nohy. Naštěstí matky mají instinkt, takže jsem mu dopřála bezpečí. Nejprve ho obdivuji, protože já jsem volný pád dozadu nikdy nesvedla, ani když za mými zády stálo deset lidí, kterým jsem důvěřovala. Volné pády trénuje několik dalších minut. Moje nohy svalově zabírají. Není nad domácí fitko. Zabírájí i svaly na vytahaném břichu. Následně vymyslí jakési skoky mezi mé nohy. Jenže počítá s tím, že ho stisknu tak, aby nezahučel pod vodu. Po vykoupání nás čeká kreslení. Staršímu se do toho zase nechce. Odměna zabere. Prcek mu v nestřeženém okamžiku výtvor počmárá. Vzájemně se pokousají. Pláč a skřípění zubů. A tak pořád dokola. O víkendu jsme na ně dva. Ale lepší to není. Často i naopak. Energie se potencuje. Neurolog nám nedávno přidal pár bodíků. Je to úžasný neurolog. Stíháme čtyřikrát denně. Lepší varianta by byla šestkrát denně. "O víkendu byste to ale mohli zvládnout, ne?", nabádá nás neurolog a potměšile dodá: "Víkendy nejsou pro odpočinek." Musím si zjistit, jestli má děti. Pět let jsem se už nevyspala a stejný počet roků nevíme oba, co je to odpočinek o víkendu. Náš nejlepší neurolog si za peníze od pojišťovny a za příplatky cash užívá jachtingu.

Na mateřské dovolené se cítím často jako ke konci víkendu na party na cizí chatě, kde bylo mnoho lidí a bylo to fajn. Jenže zamrzla voda, takže netekla a topení mrazem prasklo. Sice jsme se dokázali zahřát, jídlo jsme nějak splichtili, kafe a teplý čaj jsme si odpustili ... vykoupeme se až doma. Postelí je málo, nevadí vyspíme se ve spacáku na zemi, vždyť to budou jen dvě noci ... Za pár hodin už budu doma, pořádně se vydrhnu, natáhnu si svou oblíbenou košili, dám si teplý čaj  ... a lehnu si s knížkou do postele a dospím chybějící hodiny. Na MD je takovýto flám nekonečný. Není to na ten skok? 

Možná za ty chybějící hodiny spánku s dětmi je odměnou to, že žena může jít dříve do důchodu než muž. Tam se může vyspat. V teplé noční košili a v důchodkách. Pokud na mě zbydou sociální dávky! Ha, v důchodu si konečně užiji své depkaření, své dno. Jo, ale kdo bude hlídat a rozmazlovat vnoučata? Nechci být tou chybějí babičkou. Hmm, užiji si temnotu až pod hlínou. Taky se konečně v hrobě vyspím. 

A jak je to s tím prázdným žaludkem? Děti jedí pořád. A já tedy pořád dojídám, protože je mi líto nedojedené dobroty vyhodit. Taky do sebe cpu pověstný hnědý dopink všech matek na MD. Sebevrah s plným žaludkem? 

Omlouvám se, musím letět s malým na velkou. Je šikula, ve dvou letech už chodí čůrat i kakat na záchod. Jenom při kakání ho musím držet, aby do mísy nespadl. Takže letím.  

A nějaká duchaplnost na závěr po úspěšném vykakání a nespadnutí do mísy? Dítě je sebedestrukce ženy. Nebo sebevražda? Ta žena, která tu byla, zmizí a na pár let je tu jen matka. Doufám, že je to opravdu jen na pár let.  


P.S. K článku mě inspirovala svým článkem k TT Mami a můj manžel, který nedávno zařval: "Tady v tom bordelu si nemohu užít ani depresi".

(Mé články k tématu týdne "sebevražda": Doufám, že se neděsíte ..., o zmizení ženy narozením dítěte zdePsychické sebevraždy aneb odvaha žít jinak a Apatie aneb čas neléčí.)

žebříček - TT Český jazyk

24. ledna 2011 v 8:43 | Edith Holá |  Téma týdne
Právě jsem zjistila, že můj žebříček je tak nějak nafukovací. Buď jsem se zbláznila já a po všech těch textech typu: nesnáším čéják nebo naopak mám z češtiny na vízo za jedna, se mi zalíbila každá úvaha, která měla víc, jak dva odstavce. Neuražte se, prosím! Nebo opravdu se roztrhl pytel a všichni jste psali zajímavě, že mi někdy bylo i líto tam nějaký článek nedat, ale ten další a další byl ještě lepší. Pár článků v žebříčku vypovídá za mladou generaci, že není až tak ztracená :-) Docela dost mě rozčiloval někdy až hysterický strach, že čeština zanikne. To je jakoby ji už prohlásili za mrtvý jazyk. Jenom ten se nevyvíjí, nepřijímá další slova, nemění se, neprolíná se s kulturou ... Tyto články snad ani v mém žebříčku nejsou. Vybírala jsem tentokrát buď generační výpovědi nebo něco originálního:-) samozřejmě nechybí ani hezká zamyšlení. I když jsem tímto tématem nebyla moc nadšená, tak nakonec byl zajímavý tím, že většina blogerů napsala velmi osobité články, s osobní a emoční invencí. To jsem u českého jazyka nečekala :-) Také je tu pár básní. Ty mě velmi a pozitivně překvapily. Pokud jste našli nějaký dobrý článek k TT, napište mi ho do komentářů. Další žebříček je na Srdci blogu a Labanda ho rovněž připravuje. Omlouvám se těm, kteří tu nejsou a přesto mají dobrý článek. Mé oči byly z tolika článků unavené a možná je pouze nezachytily. 

první pondělí

úterý

středa

čtvrtek
http://kerria.blog.cz/1101/babacovy-cancy - psáno brněnský dialektem, neuvěřitelné!

pátek

sobota

neděle
http://tomodachi.blog.cz/1101/cestina-zije - TIP (už mě to věštění, že čeština zanikne opravdu štvalo)

v dubnu 2010
http://lida37.blog.cz/0804/spisovna-cestina-a-jazykova-kultura - dobře zpracovaná maturitní otázka k českému jazyku a jeho kultuře

mé články k tématu týdne "Český jazyk": Mnoho blogerů by mělo z češtiny za pět  a Olympiádník za Češtinu.

Mnoho blogerů by mělo z češtiny za pět

21. ledna 2011 v 21:07 | Edith Holá |  Téma týdne
Asi už hodinu pročítám páteční články k TT Český jazyk. K tomuto tématu bylo napsáno více článků s pouhou jednou či dvě větami než k jiným. Pro člověka, který se rozhodne vše přečíst a udělat z toho dobrý žebříček je to úleva, protože může hned blog opustit. A těšit se na nějaký dobrý text. Jenže když šest za sebou je podobného typu: Nesnáším učitelku češtiny, tak nemám ráda ani češtinu nebo k tématu nemám co psát, tečka. Nebo češtinu miluji a mám z ní vždy jedničku na vízo, tak už mi z toho hrabe. Pokaždé přesto mé oko zabloudí k názvu blogu. Mám dobrou obrazovou paměť. Za těch pár žebříčků už si některé blogery pamatuji a vím, jaké úžásné věty mě po rozkliknutí čekají. 

Když jsem byla na druhém stupni, byla jsem šprt. Ale spíše z možností, které mi byly v životě nabízeny, než z vlastního rozhodnutí. Učitelka na češtinu byla velice přísná. Za celý druhý stupeň dala jedničku na vysvědčení z češtiny jen jednou. Přesto na ni vzpomínám s úctou. Dokázala si přirozeně vybudovat ticho ve třídě, žáci povinnou četbu četli a když jim čeština nešla, tak k ní chodili na doučování. Měla jsem občas tu čest jí pomáhat opravovat některé kratší slohovky nebo pomáhat dětem, když nevěděly, jak mají zdůvodnit opravu červeně podtržených chyb. Nebylo mi v tom dobře, ale naučilo mě to trpělivosti, neodsuzování a jasnému vysvětlení. Uvažovala jsem často, že bych právě učitelkou češtiny chtěla být. Následně jsem ale pochopila, že bych byla taky přísná a možná ještě odměřená. Jedna chyba v diktátě už by byla dvojka. Za čtyři chyby tedy pětka. Za zkratky z chatu bych slohovku rovnou vyhazovala do koše. Potěšilo mě, že mnoho pátečních textů k tématu od mladých lidí je právě o tom, jak je to opravdu hyzdící v písemném projevu mít tyto hovorové vsuvky. Vlastně to nejsou ani hovorové. V hovorech to neslýchám. Manžel mi tvrdí, že je to opravdu z chatu. Například "mno" je něco, co zcela nechápu. O ničem nevypovídá. Ani o emocích, ani to není něco jako chápavé "aha" nebo vsuvka "ty vole" ... Mají to v textech i blogeři, kteých si jinak vážím a jejich texty by bez této vsuvky byly skvělé. Škoda, přeškoda, takhle je házím po třetím "mno" v třetí větě rovnou do koše. Nezvládám. Ruší to. 

Zde je pár článků, které popisují teenagerovskou patlavost až vypatlanost. Někteří mladí lidé jsou z toho nešťastní stejně jako naše starší generace (i když já se cítím pořád mladší :-)). Momentálně jsem taky použila počeštělé slovo z angličtiny. Takový styl mi nevadí. Používání anglických slov mi nevadí ani u malých dětí, když to sedí. Moji malí synové, když závodí, říkají: tři, dva, jedna go! Ale např. výraz "lavuju tě" v jednom z vybraných článků k TT, mě opravdu zarazil. 


Stejně jako mnozí blogeři i já sama bych měla dnes z mnohých textů, co se týče češtiny, za čtyři nebo rovnou za pět. Tvrdé/měkké y/i mi často uletí už jen tím, že na klávesnici člověk ztratí cit pro mateřský jazyk. Kdybych slovo napsala rukou na papír vedle, tak bych ho chybně nenapsala. Takže opravuji text pořád dokola a někdy chybu vidím, až po zveřejnění na blogu. Je to zas jiná úprava, takže oko (ne ruka) chybu zachytí. A čárky? To je dnes hrůza už i pro mě. Ještě je zachytím, když jsou ve větě dvě slovesa, ale v případě volného/těsného přívlastku, odporovacího, slučovacího nebo jiného poměru, shrnovací přístavku ... ach jo. Přesto jsem proti zjednodušování češtiny. Dále proti všem těm patvarům PLZ, mno, o5t... (další chatové zkratky jsou v jednom z textů, který jsem zatím k TT vybrala). Textovky zásadně píšu celými větami. 

Počítače a mobily nemají vliv jen na naši češtinu, ale i na náš pravopis. Když jsem před pár lety začala dálkově studovat, žasla jsem, jak jsem nebyla schopna při přednáškách psát. Moje písmo vypadalo úplně jinak než kdysi. Vypadalo schizofrenicky. Škrábala jsem slova tu velkými písmeny, tu malými ... Po půl hodině mi málem upadla ruka bolestí a to mě čekaly ještě dvě večerní přednášky. Všichni vlastně dnes píšeme v práci na počítači. Doma tak možná naškrábeme vzkaz, pokud ho nepíšeme pokaždé jen textovkou. Dopisy nahradily emaily. Náš rukopis úplně zakrňuje. Myslím, že grafologie by k tomuto měla přihlédnout. Jinak vypadá rukopis někoho, kdo píše denně něco ve škole a jinak člověka, který za posledních pět let napsal pár vzkazů na lednici. Takový člověk se bude velmi divit, že jeho ruka je na papíře při delším psaní nejistá. 

Nedávno jsem v metru zaslechla otázku jedné dívky: Prosím Tě, jaké i/y se píše po s v psychologii?Měkké, viď?" "Myslím, že jo", opáčila druhá a další dvě nic neřekly. "A schizofrenie je naopak tvrdé?" "Joo." "Jasně. Ty máš otázky!", přitakaly některé z nich. Dívka si v poznámkách na klíně něco poznamenala. Doufejme, že mají holky "hokej" jen v pravopisu cizích slov:-) nebo :-(


(K tématu týdne "Český jazyk" jsem ještě napsala článek Olympiádník za Češtinu)

P.S. Prosím, nalezené chyby v mých textech, mi piště do komentářů. Budu ráda. Rákosku si na vás nevezmu:-)

Olympiádník za Češtinu

20. ledna 2011 v 22:18 | Edith Holá |  Téma týdne
Často jsem slýchala větu, že český jazyk je jeden z nejtěžších, když se ho někdo rozhodne naučit. Pády, tvrdé nebo měkké i/y mnohdy při psaní špatně rozlišují i dospělí Češi, vyjmenovaná slova, ... kde se píší čárky ve větě, umí jen opravdu milovník češtiny. Táta vždy vtipně říkal, že když neví, jaké i/y se píše, tak napíše tvrdé y s tečkou:-) Mně připadá každý jazyk těžký. Nemám na jazyky talent. Musím je školometsky dřít a výsledek je přesto žalostný. Takže jsem stále na úrovni pasivní. Ale umím dobře radit slovíčka těm, co aktivně mluví i několika jazyky. Tristní. Např. taková finština se 14 pády to musí být při učení záhul.

Dnes už vím, že talent k jazykům i tomu rodnému je vám buď do vínku dán nebo není. Mohu to pozorovat na svých malých synech. Prvnímu do vínku dán nebyl. Krom toho je řeč spojena s nervovou soustavou, která může nerovnoměrně vyzrávat. Můj syn má tak rozevřené nůžky, že inteligencí je v testech na sedm let, nervově na dva roky, pohybově na tři a půl. Jeho řeč kopíruje tyto nůžky. Složitá slova, dospělé výroky, ... ale patlavě vyslovované. Někdy to může být sranda, jindy zvláště pro něho náročné. Děti i učitelky ho mohou v případě, že mu nerozumí zasunout do škatulky "nojo, prcek". Jeho rozmlouvání se bylo opravdu vydřené. Každé slovo si nejdřív tisíckrát promyslel a než by ho vyslovil špatně, tak radši nemluvil. Jak je mi tohle blízké:-) Do jeho dvou a půl roku jsem si dokonce myslela, že je snad mentálně retardovaný. Na rady všech bab kolem jsem ho samozřejmě učila, jak dělají zvířátka. Když jsem asi po sté za den zabučela a ukázala znovu na krávu, tak můj syn s výrazem, že jsem tomuto zvířeti už podobná, zabučel. Naštěstí to zvíře nejsem, takže mi to došlo. Jeho to prostě vůbec nebavilo. Popadla jsem kočár a zajela do nejbližšího knihkupectví. Paní vyhrabala leporela s dopravními prostředky a ... mně spadl kámen ze srdce. Můj syn jásal a vykřikoval: auto, aba (autobus), kolo, moťojka, glykej (tramvaj), ... A najednou mu nevadila ani ta zvířátka v okénkách aut. Uměl všechna napodobit. 

První logopedka k nám přišla v jeho dvou a půl letech. Prohlásila, že je logicko-matematický typ a na ty se opravdu musí jinak. A k tomu mistr zkratky. Nikdy toho moc nenamluví. Vyhráno budeme mít, až spojí dvě slova dohromady a do papíru pro pediatričku napsala, že dysfázii nelze vyloučit ani potvrdit. Zhrozila jsem se, ale co s tím můžete dělat, když mistr zkratky dodnes mluví, jen když chce. Fotila jsem vše, co ho na ulici bavilo a dělali jsme z toho vlastní leporela nebo fotky prohlíželi na počítači. Ale "auto jede" z něj nevypadlo. V září jsme v jeho dvou a třičtvrtě jeli poprvé k moři. Uměl už sčítat a všechna písmenka, ale dvě slova kromě "ještě jednou" do věty nespojil. Když na molu jen tak prohlásil: "Pojedeme lodičkou", málem jsme z mola spadli. 

A jak to bylo s "glykej" a výrazem "aba"? Kdykoliv se ozvalo z kočáru "glykej deset", rezignovaně jsem odpovídala: "Ne zlatíčko, to je tramvaj desítka. Zkus říci tramvaj." Postupně jsem od druhé věty upustila. Stejně jako jsem vzdala soustavné opakování, že to není 188 aba, ale 188 autobus. "Prosím, řekni alespoň BUS." Při jedné hře s namalovanými obrázky dopravních protředků se dostal do takového zápalu, že na své vlastní výrazy zapomněl. A z jeho úst zazněla "tamvaj". Zajásala jsem a tleskala do zblnutí. Syn se hned opravil na "glykej", ale v očích mu šibalsky hrálo. Od té doby už nás ohledně tramvaje a autobusů nemohl doběhnout. Dodnes se ale v emočním regresu k tomu vrací. Naštěstí to už pobaví i jeho a mimiňácké emoce jsou pryč. 

Oba mí synové milují pohádky na DVD. Prakticky televizní programy vůbec neznají. Mezi jejich první slova tedy patří česky a čeština. Záhy se naučili pracovat s ovladačem, takže jim stačí dát pokyn: čeština - ok - kapitoly - ok - a pak už si sami vyberou. Minulý čvrtek byl Kuba na grafomotorickém a logopedickém kurzu. Lektorka se dětí ptala, čím chtějí být. Děti volaly: paní učitelka, pošťák, řidič autobusu, doktorka ... až se ozval můj syn a svým vysokým hláskem vážně prohlásil: olympiádník za Češtinu. Lektorka se smála ještě po hodině a vyprávěla to všem v Logu. 

Druhému synovi Matějovi byly právě dva roky. Talent k jazykům dostal do vínku. Učí se ho spontánně tak, jak to má být. Písničky, říkadla, opakuje vše, co řekneme. Zvláště pikantní slova. Zvířátka miluje a od půl roku bučí, mňauká, hafá, ... opici předvádí nejen hlasem, ale i pohybem. Jeho vývoj je prostě rovnoměrný. U písniček dokáže i tancovat, umí již první sloky těch, co se mu líbí. Jazykem logopedicky cvičí už dávno, protože musí dělat vše, co jeho velký brácha. Angličtinu sleduje na DVD taky díky bráchovi. Kupodivu ta mu jde hůř, než právě staršímu. Chybí mu ta hyperaktivita jazyka, kterou má Kuba od narození:-) a musíme ji krotit. Každopádně jízdy metrem, když jsou oba v dobré náladě, jsou zábavné pro všechny cestující. Matýsek vyřvává: Hlupáku najdu te, tvazís se na dute ... a nakonec strhne i bráchu k Hele pele, stcilí gol, hele pele , je to on ... Left - right, left - right, stop je zase naše oblíbená hra na ulici. Každý může být na chvíli tím, kdo rozhoduje, co budou dělat ostatní. Na stop se musí zastavit. Takže stojíme pořád, protože se předhánějí v tom, kdo bude dirigentem druhých. 

(K tématu týdne: Český jazyk)

Kdo si hraje, nezlobí

19. ledna 2011 v 21:59 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Nakonec ty dny "dumky, žalky a co já" většinou končí nejlépe. Během cesty na logopedii nám díky Bohu Mates usnul v kočáře, tak jsme si mohli dovolit něco podniknout a ne hned letět domů, protože by byl nevyspáním odpoledne pološílený. Kamarádka s chlapečkem vyrazili na interaktivní výstavu do pražského Mánesu. Od logopedie jsme to měli jen kousek. Odpoledne se vydařilo. Klukům se to moc líbilo a kdyby bylo na nich, tak by tam ještě řádili. Více fotografií a Kubův názor na výstavu najdete na jejich závoďáckém blogu. Dopolední dumky jsem popsala v předešlém textu.
kaleidoskop s Kubíkem
Matěj v plastu

Sněží ... a kafe je v pr ...

19. ledna 2011 v 13:05 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Po mých včerejších jarních fotkách je sníh za oknem a pošmourné nebe jako rány kladivem. K mé špatné náladě musím vydejchávat ještě špatné nálady mých synů. Nic je nebaví, nic je nezabaví ... 

Takhle vypadá má dnešní rezignace. A kafe je kvůli ní v pr ...
Matěj si hraje s kafem
Manžel mi občas vyčítá, že nejsem spořivý typ. Užívám si prý peněz podle momentální nálady. Možná má štěstí, že neumím šetřit. Kdybych to uměla, tak bych dnes vybrala konto a odjela někam za teplem. Samozřejmě bez těch malých kvíkalů a prudilů. 
Matěj uklízí spoušť po kafi
Takže jdu uklízet tu spoušť, která zabavila mého syna i s vysáváním na pověstných dvacet minut. Díky Bohu. Nevím, jestli si ale umíte představit, kde teď všude máme kafe a krom toho jsem zjistila, že z nohou jde velmi špatně umýt. 

Každopádně se tím nějak zlepšila jeho nálada. Možná bych taky mohla něco zničit a hned bude líp ...

Jaký má na dnešní den názor Kuba (a více fotek) najdete na závoďáckém blogu zde.

První jarní

18. ledna 2011 v 23:37 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Tak moc se těším na jaro a sluníčko, že mám tu pro vás zase pár fotek, že už je tady. Sněženkový úlovek už jsem vám nedávno nafotila. Dnes Kubík objevil sluníčko sedmitečné. A na hipošce nám po celou dobu hřálo to sluníčko na nebi. Poslední fotka ukazuje jarní svěží zelenou. 
Kubík našel berušku
Beruška
Sluníčko na hipošce
nové listy na keři

Úsměvy, díky a gratulace pro Labandu

18. ledna 2011 v 23:18 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Milá Labando, ze srdce Ti s klukama přejeme krásné narozeniny, zdraví a lásku na každém kroku. Jako dárek k narozkám i jako výraz díků za závodní design blogu Ti posíláme naše krásné a svůdné úsměvy.

Kuba, Matěj, Edith

Stříhali dohola malého chlapečka

16. ledna 2011 v 23:12 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Většina maminek řeší stříhání dětí strojkem doma. I když říkají, že je to snadné a bez nervů, mně se do toho nikdy nechtělo a žádný strojek na stříhání vlasů jsme dodnes nezakoupili. Kuba měl do svých dvou a půl let vlásky dlouhé a vlnité. Nikdy tedy nestříhané. Není pravdou, že dítě musíte stříhat už na roce, aby mu vlasy zhoustly. Je to geneticky dáno. Kuba má vlasy pevné a tvrdé po tátovi. Dokud lidé na ulici říkali: "Jéé, to je pěkná holčička", tak mi to nevadilo. Ale v jeho dvou a půl letech ho na hřištích přestali brát ke hrám kluci. A to nebylo vůči Kubovi fér. Nesl to lítostivě a nechápavě. Zřejmě 98% chlapečků je prostě nakrátko, takže nezbývalo než Kubíka zařadit. 

Padl mi do oka kadeřnický salón, kde stříhali kadeřníci. Nejen že jsem si to sama šla vyzkoušet a byla jsem z pánské péče o mou hlavu nadšená, ale řekla jsem si, že by to na Kubu mohlo zapůsobit a bylo by to bez nervů. Jak to dopadlo si můžete přečíst zde. Najdete tam také dnešní nové sestřihy Kubíka i Matěje. 

A tady jsou fotky Kubíka před jeho prvním ostříháním. V dubnu 2008 jsem mu dokonce česala culík:-)
Kuba s culíkem
Kuba skáče panáka
Kuba na housence

Těšte se na nový design Labandy pro mé syny

16. ledna 2011 v 14:04 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Moji synové vyhráli Labandinu soutěž o nejhezčí vanoční stromek. Jako výhru si můžeme přát něco grafického. Tak jsem se se synem domluvila, že zkusíme psát příběhy z jejich života, jejich výroky a úlety na blog. Labanda klukům vytvoří něco na míru. Podle jejich zálib:-) Mário, koťátka, pejsci, balonky, bublinky :-) Takže se všichni moc těšíme na její grafický nápad. Blog se bude jmenovat U dvou zavoďáků Kuby a Matěje a je a bude na adrese http://zavodacky.blog.cz. Zatím jsou v něm dva články a má erární šablonu s medvídky. 

A zde je náš stromek, který zdobíme již potřetí. V prosinci 2008 ho Kubík zdobil ještě sám. 

Zpátky dolů ke stínovým přízrakům - 8. kapitola

16. ledna 2011 v 0:07 | Edith Holá |  RENA A JEJÍ TYGŘI
Opřela se znovu o postel. Na kolena si položila rozevřenou knihu a chtěla začít číst o druhé komnatě v duši. Nakonec knihu přivřela a prstem jezdila po její fialkovobílé vazbě. Nic není náhoda, pomyslela. Ten, kdo navrhoval tuhle vazbu "věděl". Korunní čakra - sedmá čakra - má vždy zvláštní fialový nádech. Svatá Terezie popisuje sedm komnat v duši jako cestu k Bohu. Kdo ví, jestli je viděla barevně. Možná by intuitivně první přiřadila červenou. Pak tedy druhá komnata by byla oranžová. Solar plexus. Centrum radosti. Patandžálího poznání vede přes sedm stupňů k nejvyššímu. Rovněž sedmička. Možná je to příliš odvážné, takhle o tom uvažovat. 

Bylo tomu už tak dávno, co si četla poprvé nazírání svaté Terezie Hrad v nitru. V knize měla podtrhané věty, které ji oslovovaly dnes stejně jako tehdy. Tenkrát letěla k Bohu a všichni ji za nohy táhli na zem. "To se po konverzi stává", slýchala. Kněz jí věřil. Říkal sice, že na Terezii je času dost, ale pokřtil ji brzy navzdory protestům farní rady. Nakonec upadla sama. Po čtyřech letech uvažování, že její cestou bude jednou klášter, přišel on a všechno bylo v háji. Všechno ne. "Vzpamatuj se holka", řekla si Rena sama pro sebe. Stejně když se jí zdálo, že žije v řádu, nikdy nešla se sestrami, ale vždy vedle nich. Udržet duchovní život v realitě je těžší úkol. Znovu jako tenkrát se podivila, že druhá komnata má pouze jednu kapitolu. Ostatní komnaty měly totiž kapitoly dvě. Ponořila se do vnitřního světa Terezie. 
Když si odmyslela určitý styl sebetrýznivé křesťanské mluvy tehdejší doby, byl vhled Terezie jasný a prostý. "Je čiré bláznovství, chtít přijít do nebe, aniž bychom předtím šli do sebe, abychom se lépe poznali a uvažovali o své ubohosti, a viděli, kolik dlužíme Bohu a jak máme zapotřebí jeho milosrdenství." Blázni mají u Boha VIP kartu. Blázen sice Rena byla, ale možná jiného druhu, než který miluje Bůh. Zjistila, že myšlenky si tenkrát podtrhávala až od třetí komnaty. Jak naivní! Teď není ani v té druhé.

Branou do hradu duše je modlitba. V druhé komnatě už pravidelná s rozjímáním o sobě. To rozjímání by jí šlo. Možná i v duchu sebemrskačském ze 16. století. Jednou by chtěla své ubohosti pozvat na kafe. Všechna ta "jedovatá, záludná, lživá zvířata" v duši rozpoznat. Démony vyvolat na světlo a tím je umenšit nebo s pomocí Boží vyzmizíkovat. "Hej, úzkosti, už jsi tady zase? Pojď dál, dáme si spolu čaj." "A ty, vlku, co ve mně ceníš zuby, vylez a ukaž svou tvář. Chceš taky čaj nebo snad kávu?". "Á paní křivda! Tak ta si zaslouží limonádu."

Tak takhle daleko rozhodně ještě nebyla. Ale přestávala se bát nástupu na terapii. Začala věřit právě tomu, že Bůh ji vzal za ruku a on jí tam vede. Ona sama by tam nešla.
"Komnaty nejdou za sebou jako řetěz pokojů", to jí potěšilo. Ony jsou kolem středu, kde dlí duše s Bohem. Takže je to pořád o tom, že každý chodí po světě a hledá Boha. Rena by taky šla pro lásku až nakonec světa a nakonec se znovu vrací k tomu, že láska sídlí v jejím srdci. Jen ji pomoci dostat se na povrch přes území příšer a stínů. Nebo jí odemknout zámek zvenčí jako v tom snu? Vrata nebylo možné otevřít zevnitř.

Vrátila se k emailu a přečetla si pár následujících řádků od Káji.  



Paranormální smyčka na md

15. ledna 2011 v 10:59 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Nevím, jestli náhodou nežiji každý den v paranormálním světě. 

Nedávno byl u nás na návštěvě bývalý kolega. Přišel až k večeru, takže všichni, co mají děti, vědí, jak to večer vypadá. Rozhodně jsem nechtěla vychovávat a čelit po sto prvnímu kvičení a řvaní a k tomu před návštěvou. Byla jsem ráda, že si po pěti letech na mateřské na mě nějaký dospělý vzpomněl a že mě navštívil. Po celodenní šichtě s dětmi jsem si chtěla konečně popovídat s dospělým člověkem. Po deseti minutách kamarád prohlásil, že k nám bude vodit všechny kamarády, kteří chtějí děti a uchechtnul se. "Mé děti jako antikoncepce?", zvesela jsem se zasmála. Mé dvouleté dítko na mě visí pořád, natož když někdo přijde. Jako matka mám na něj různé fígle, ale jak to vypadalo zvenčí pro člověka neznalého běhu s dětmi? Abychom mohli vést zasvěcené řeči o literatuře, blogu, novinách a antikvariátech, jsem jednoho odklidila k Nintendu a druhému zapla počítač. Prcek má oblíbená videa na youtube. Jenže ten den měl oblíbené video "Máme doma obludu" (jak příkladné!), které má pouhých 42 sekund. Takže jsem po každé ve 43 sekundě musela vstát a pustit mu to znovu. Nedělalo mi to nejmenší problém. V hovoru jsem se neztrácela. Bohužel kamarád tak trochu jo. Po mém pátém namačkání Máme doma obludu, prohlásil. "Týjo, to je smyčka. Ty žiješ v paranormální smyčce. To není možné." A šel prozkoumat youtube. Následně zajásal, písničku vložil do fronty a nechal ji protáčet dokola. Tak a bylo na pár minut klid, než to benjamínek prokouknul. 

Někdy si přeji, aby mé děti byly alespoň chvíli paranormálními jevy. Klidnými samozřejmě! Jenže ony jsou od rána až dlouho do večera normálně zhmotnělé.

Tak takhle by to občas bylo fajn:-)
























Někdy se našemu fotoaparátu podaří duchařské kouzlo a děti se namnoží :-)


























Ale ony jsou pořád reálné:-) Ale co by člověk neudělal pro jejich radostné výrazy a úsměv:-)













(Téma týdne: Paranormální jevy)



Kdo je ta žena ze snu? - sedmá kapitola

12. ledna 2011 v 21:38 | Edith Holá |  RENA A JEJÍ TYGŘI
Dívala se na svou první mandalu. Čekala, že bude depresivní. Krvácející. Nebo suchá jako ten strom, co nakreslila v pondělí při psychotestech. Mandala měla v sobě klid a pokoj. Byla to modlitba naděje. Byly zde zastoupeny snad všechny odstíny zelené. Vůbec netušila, že umí jednou zelenou barvou vykouzlit tolik odstínů. Vystínovala všechna místa své duše. Dala si mandalu vedle monitoru a otevřela si emaily. Nabrala sílu a křížkem odstranila jeho vzkazy. Těšila se na dopis od Karolíny. Tahle žena měla opravdu dar vykládat sny. Chodili za ní všichni ze společenství. Zvykli si, že její náhled na sen má mnoho úrovní a vhled seděl a člověka posunul ve vnitřním procesu i ve víře dál. 

Začala pomalu číst. "Pokud budeš mít čas otevřít si prostor v sobě a nechat ten sen a vzpomínky na něj připlout, pak myslím, že nejpodstatnější zdroj síly je v komunikaci s tou ženou, ať je to kdokoliv...třeba ti tam přijde nějaké slovo, dojem, cokoliv...napadá mě, že to mohl být i obraz tvojí mámy - je tiše přítomná, zahalená, nemůžeš s ní komunikovat, nevíš, jestli žije, nežije, ale ona tě možná provází všude...

Zamlžili se jí oči. Sklonila hlavu nad klávesnicí a zhluboka se nadechla. Její milovaná kapradina jí přejela po tváři a po vlasech. Byla všude. Její listy sahaly až přes monitor. Rena nikdy neuvažovala o blízkosti své biologické matky. Zvykla si na ni nemyslet. Náhradní rodiče jí řekli, že její jméno nikde nebylo a v kojeňáku už nejsou ti, co by si mohli něco pamatovat. Ale tu máminu tichou nehmotnou přítomnost ... tohle sedělo ... Prudce vstala a odešla do kuchyně. Uvaří si čaj. Prohlížela si krabičky, za které dala hříšné peníze. Otvírala jednu po druhé, i když přesně věděla, kde který čaj je. Ale potřebovala něco hmatatelného dělat. Něčeho se dotýkat ... Jenže každý čaj měla spojený i s ním. Vybavila se jí čajovna U vystřeleného oka. Její čajovo-kořeněná vůně, jeho vůně, chuť másaly, kterou popíjeli ... Často tam vyrazili po práci, protože to bylo blízko, bylo tam útulno a šeptavá mluva měla své kouzlo. To spolu ještě nechodili. Do černého čaje s modrými kvítky jí ukáplo pár slz. Bože, vzpomínky na něj i myšlenky na mámu jsou jako živé jehly. Čaj si nemůže udělat. Bojí se brečet. Pláč ji oslabí a vrátí se k němu. Popadla kafe. To nesnášel, tak si ho dá a pořádně si ho osladí. Táta si do něj vždycky hází tři kostky a všichni ho podezříváme, že když se nedíváme, tak tam ještě přihodí. Vzala si svůj oblíbený oranžový hrníček, odměrkou tam nasypala rozpustné kafe a zalila vařící vodou. Kostky tam chtěla naházet. Pak tam hodila dvě a poslední si dala na lžičku. Pomalu nabrala kafe a dívala se, jak se propíjí a zbarvuje cukr. Kostka se rozpadala na jemný béžový písek. Špičkou jazyka si ho nandala do úst a cítila, jak ji křupe mezi zuby. "Mňam, mňam". Teď jí napadlo ještě jedno zvěrstvo. Táta mlsal máslo namazané na kostce cukru. Máma to nesnášela, tak to jedli spolu tajně. Tátu to naučil jeho táta. Namazala si margarin na kostku cukru a láskyplně si nechala cukrové máslo rozpouštět v puse. "Musím si koupit máslo. Margarín to není ono.", povídala si sama se sebou. Zastrčila vše nazpět a s hrnkem kafe šla odhodlaně číst dál výklad snu. 

Vybavovala si tu ženu ze snu, které neviděla do tváře. Mohla to být opravdu má bio máma? Nebo některá babička? Ve snu měla pocit, že je to ona sama jako stará žena. A tu starou ženu trochu ochraňovala. Každopádně ta stará žena jakoby intuitivně na ni na mladou spoléhala. Pokoušela si to znovu vše vybavit i s emocemi ze sna. Zkusím napsat sen ještě své kamarádce ze školy. Ta prošla i duchovními kontemplacemi. Buď mě pošle někam nebo jí něco na tom trkne. Vlastně to udělám hned. V jiném okně si otevřela odeslanou poštu a sen přeposlala. 

Bylo by dobré vědět (tedy ty zkus najít odpověď), proč je přítomen pocit, že tam nepatříš. A jestli bylo ve snu jasné, proč vcházíš? Je to zkouška, volba, cesta...? Snažila si představit, proč vešly. To byl začátek snu. Nemá zdání, jestli tam byly poslána za hříchy nebo tam šly samy od sebe. Ale prostě věděla, že tam nepatří. 

Temné místo je tvou součástí - naplněné stíny (lumpy, stínové přízraky). Tyhle příšery tam "patří". Chtělo by se mi říci, zaslouží si to, nebo vybrali si to, ale tu už zacházím daleko. Co bys o nich řekla ty? Připomněla si rozhovor se svou jogínsko-křesťanskou babičkou při noční jízdě autobusem z Chorvatska. Bavili se o sedmi komnatách Terezy z Avily. Přechod z první komnaty do druhé je provázen nejhoršími potvorami v nás. Je to nejtěžší úsek. Málokdo ho překoná. Mnoho křesťanů uvízne zde a zdrhne zpátky do první komnaty. Bude si to muset znovu přečíst. Podívala se po svých kupičkách u postele. Tam určitě bude Terezie.  Nahmátla Hrad v nitru v jedné z nich a rozhodla se, že se k tomu vrátí teď. Sedla si na zem a opřela se o postel. Nakonec ještě rozevřenou knihu opatrně položila vedle sebe a doběhla si pro kafe. Cestou ji došlo, že začíná věřit svému procesu. Bůh ji vede ke stínům, k tomu, co nese v sobě a utíká od toho. Buď duchovním letem nebo pádem do náruče muže. Pak ještě došla pro svou oblíbenou bublaninu, kterou si koupila a dala se dočtení. 



První jarní pozdrav

10. ledna 2011 v 17:15 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Kamarádce se dnes podařil první jarní sněženkový úlovek. Dovolila mi, abych se o něj s vámi podělila. Kéž by to jaro opravdu přišlo. Naše kočky vystrčily poprvé od mrazů čumáčky ven, tak si myslím, že přichází. 
Sněženky u Nelahozevse

Pokus o žebříček k TT posmrtný život

10. ledna 2011 v 11:07 | Edith Holá |  ŽEBŘÍČKY z článků na téma týdne
Tentokrát jsem opravdu nestíhala pročítat všechno. Ani jeden den kompletně. Takže jen co na mě vyskákalo a zaujalo mě. Snad se příště polepším. Vypadá to, že Labanda naopak tomu věnovala čas i skvělou práci, takže se inspirujte i jejím žebříčkem, než vyjde Standův na Srdci blogu. Pokusím se jako vždy k tématu vracet a žebříček aktualizovat o další dobré články. 

http://agrrr.blog.cz/1101/posmrtna-existence - odkazy na další články k tématu posmrtný život


http://punerank.blog.cz/1101/nenechavejme-si-to-hezke-az-do-nebe - takhle jemně jsem to chtěla napsat taky, ale nakonec vzešla úvaha o prázdném pekle, za kterou jsem byla odsouzena :-) asi budu v prázdném pekle jen já, pár mých přátel, Halík, Ratzinger, Balthasar - omlouvám se těmto pánům i svým přátelům a přeji jim, aby samozřejmě byli v nebi :-)



Sama jsem k tématu týdne "Posmrtný život" napsala pokus o duchovní báseň Až se jednou vrátím domů, jeden Sen o pekle? a text Teoretické žvásty o posmrtném životě aneb nebe začíná v tobě a úvahu o prázdném pekle)