Rozloučení se špatnými vzory

10. prosince 2010 v 23:29 | Edith Holá |  Téma týdne
Celé dětství jsem si vybírala špatné vzory. Není tedy pravda, že dítě tíhne intuitivně k dobrým lidem. Dítě si vybírá vzory podle těch prvotních. Podle svých rodičů. Uznává ty, které obdivují a vyzdvihují jeho rodiče. Mým vzorem byli lidé dokonalí a studení jako psí čumáci. Ti, kteří vždy přesně věděli, jak to má být, jak se má kdo chovat, co je krásné a co je ošklivé, co je dobré a co zlé. Žily v úzkých mantinelech a takovou cestu umožňovali nám ostatním. Byly to autority. Ne však přirozené, ale vládnoucí z pozice moci. Vyvolávaly strach, vyvolávaly úzkost, že pokud nebudu podle jejich měřítek, nebudu dobrá, nikdy nebudu moci být dokonalá. Dodnes nad tím žasnu. Podle mě intuici a zdravé jádro dítěte můžete výchovou tak poničit, že tíhne paradoxně k těm, co mu ještě více šlapou na paty a znehodnocují ho.

Tak jsem bezmezně obdivovala našeho třídního učitele, protože nám ho máma stále dávala za příklad. Jeho kroky byly slyšet dávno předtím, než vkročil do třídy. Všichni jsme stáli v pozoru i při prvním zaslechnutí jejich zadunění. V hrobovém tichu se nesly jeho hodiny zeměpisu i tělocviku. Při písemkách neopisovali ani ti nejodvážnější. Když se mu doneslo, že někdo v jiných hodinách udělal něco špatného, vyřídil si to s ním ručně přede všemi. Žádný rodič si nestěžoval. Byla to taková doba. Možná dodnes je v rodičích latentně přítomen názor, že pevná ruka je dobrá ruka. Doživotní úzkosti z takovéto výchovy, nikdo neřeší. Při občanské výchově nám jednou ředitel v osmé třídě dovolil vyjádřit svůj názor k naší vlasti. Prý jakýkoliv. Jeden z mých spolužáků naivně odpověděl, že po dosažení plnoletosti odejde za bratrem do Kanady, že se mu v komunistické zemi nelíbí. Tentokrát jsme kroky nezaslechly. Tiše vešel náš třídní. Spolužáka omlátil o tabuli a místo následující hodiny jsme měli srdceryvnou přednášku o československé socialistické vlasti. O jejich krásách. Ukončil to tím, že až budeme mít jednou první sraz, tak by chtěl být u toho. Sejdeme se na nějakém vysokém kopci v okolí, abychom viděli krásy naší komunistické země, dodal. Nikdy jsme sraz neměli a zřejmě nebudeme mít. Dobré vztahy pod takovouto drsnou personou nevznikají. Přesto jsem mu na konci každého školního roku nesla nejen květinu ale i knihu. A jak to dopadlo s ním. Kdysi jsem potkala onoho omláceného spolužáka. Oba jsme si brzy při hovoru vzpomněli na přání našeho třídního. Spolužák mi však sdělil, že třídní ochrnul a je na invalidním vozíku. Před pár lety jsem slyšela, že umřel zcela osamocen. Ani jeho děti k němu nepřilnuly. Taky jsem se dozvěděla, že byl tento muž ve svém mládí v Hitler Jugend. Tohle je takový nekrolog k velikánovi z mého dětství. Obdiv k němu svědčí o tom, že jsem v dětství nemohla být sama sebou.

I můj druhý vzor se mi rozklíčoval až v dospělosti. Doslova a do písmene jsem milovala a obdivovala husitskou farářku z naší vesnice. Nikdy jsem na jejím kázání nebyla, protože jsem vyrůstala v nevěřící rodině. Přesto tato žena byla rodinnou přítelkyní a rádkyní. Mámina přítelkyně. Sečtělá vysoká žena s příjemným hlasem, který nikdy nevybočil z přednášejícího tonu. Nebo z kazatelského? Hltala jsem její moudra stejně jako máma. Byla to silná žena, která se rozhodla žít bez muže a přitom vychovala devět dětí z dětského domova. Když jsem před pár lety měla možnost navštívit své rodiče, když právě přišla i ona, těšila jsem se a byla jsem pyšná na to, že budu moci seznámit svého manžela s ní. A najednou jsem ji viděla úplně jinýma očima a v její přítomnosti cítila zmatek. Nebyla jsem schopna snést její přednášející tón bez jediné emoce. Nebyla jsem schopna unést její rady ohledně mého dítěte. Vysekla jsem jí jasnou hranici, že já vychovávám emočně, intuitivně a můj syn může svobodně své emoce projevit. Najednou mi projely hlavou některé obrazy z dětství, které jsem ale dospělým rozumem nahlédla jinak. Jak tato žena byla chladná stejně jako obrovská fara, ve které žila s dětmi. Došlo mi, že většina z dětí ji nenavštěvuje. A zřejmě to není jejich vinou, i přestože ona tvrdí, že jsou to nevděčníci. Jediného, kterého milovala a hýčkala, se jí ke konci života bohatě odměnil. Poté, co na půl těla ochrnula, vyhledal jí ne nejbližší pečovatelský dům, aby ji mohli všichni navštěvovat, ale ten nejluxusnější mnoho kilometrů vzdálený. Umřela osamocena. Věnováno její památce in memoriam.

Jestliže dítě nemá v dětství nějaké vzory nebo je předčasně ztratí, musí se rozhodovat samo, tím je přetíženo a stává se brzy dospělým. Dítě pomocí vzorů získává svou podobu. První odpoutávání přichází se vstupem do školy./1/ Bohužel u mě to bylo mnohem později. Ve čtrnácti jsem odešla na internát. Vybrala jsem si školu nejen kvůli svým zálibám, ale také kvůli tomu, že byla daleko od mých rodičů a okolí, které mě (de)formovalo. Intuitivně mi bylo jasné, že je něco špatně. Teprve od té doby jsem se začala rozkoukávat po světě a zjišťovat, že existují rodiče, kteří se svými dětmi vedou dialog, že jsou laskaví a přející lidé, že často nevědí, jak to je a tak vám dávají možnost svobody a vlastní volby. Dlouhá byla má cesta k osvobození se od podoby, kterou mi vtiskly vzory z dětství. A stále není u konce. I tenhle blog o nich je částečkou k onomu definitivnímu osvobození.


(Téma týdne: Můj vzor)

Část této kapitoly najdete v mé knize "Cesta k mým matkám", obálka i trailer zde

___________________________________________________________________________________

1. Prekopová, J. - Schweitzerová, Ch.: Děti jsou hosté, kteří hledají cestu (Portál 2003) - Kapitola
Vzory, str. 24
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ♥Miley♫ ♥Miley♫ | Web | 10. prosince 2010 v 23:31 | Reagovat

d-o-b-r-ý ćlánok

2 •MiNiLaDý°PaťUšQá• •MiNiLaDý°PaťUšQá• | Web | 10. prosince 2010 v 23:36 | Reagovat

jéé..krásny design:D aj ty si ešte hore?:D mne se nechce jít spát!:D

3 zuskajanis zuskajanis | 11. prosince 2010 v 0:11 | Reagovat

hm... dospela jsem ke stejnemu nazoru mou teorii antivzoru. maj zajimavy blog, ukladam si :)

4 Mami Mami | Web | 11. prosince 2010 v 0:19 | Reagovat

Kdy jsi to stihla napsat?

5 Vendy Vendy | Web | 11. prosince 2010 v 12:46 | Reagovat

Otázka je, jestli se někdy dá osvobodit od psychické deformace. Možná zčásti ano, ale ne zcela.
Vidím, že na své dětství a lidi v něm nemáš zrovna nejlepší vzpomínky. A některé věci ti došly až v dospělosti.
Osobně si nemůžu vybavit žádný vzor, snad moje tenkrát nastávající švagrová - úžasně milá, společenská, usměvavá, lichotivá (to se změnilo po svatbě, kdy jsem se stala otravnou švagrovou, již je nejlepší vyštípat z místa) - trvalo mi dlouho, než jsem na její přetvářku přišla a než jsem se s ní vyrovnala.
Od té doby asi žádný vzor nemám. Možná je pár lidí, které obdivuji, ale vzorem mi nejsou, aspoň ne takovým, jaký bych chtěla napodobovat.
A co se týká psychické deformace a pokrucování charakteru člověka, tak některé matky to svým dětem dělají i v dospělosti. Úspěšně. (A asi si toho nejsou vědomy.)
Ta farářka, o které píšeš, vlastně ukázala, že není žádný zázrak - že je člověk chybující. Ale nepřipustila si, že zrovna ona může chybovat. Což je od farářky dvakrát tak divné. Nebyla ani poctivá sama k sobě. A vychovat devět dětí? To se mi zdá taky divné. Asi to byly děti, které jí zajistily určitý příjem (teď je to asi velmi ošklivé, co píšu). Osobně bych si netroufla vychovat tolik dětí. Myslím, že bych na ně neměla dost času. A vychovat děti, to přece není jen je živit a šatit a poučovat, ale taky se s nimi trochu pomazlit, pohladit je, povídat si s nimi. Když je jich tolik, jak to stihla?
Máš dobrý článek, klade hodně otázek a hodně námětů k zamyšlení.

6 Janinka Janinka | Web | 11. prosince 2010 v 17:14 | Reagovat

Článek, u kterého člověk stráví hodně času, protože zabředne do vlastních vzpomínek...
Je fajn, že jsi se od svých "vzorů" oprostila a v jejich duchu nevychováváš své děti. Znám spoustu lidí, kterým právě ty "jejich vzory" neobvyklé nepřišly a předávají je dál...

7 Shariony Shariony | Web | 11. prosince 2010 v 19:03 | Reagovat

Moc krásný článek.. Já měla snad jediný vzor - chtěla jsem být jako Atrej z Nekonečňáku, moudrá, odvážná, prostě jako on. Jenže pak hlavně babička, chladná jak psí čumák, dávala najevo, že má radši moji sestru. Protože je starší a "rozumější". A kromě babičky a rodičů jsem nikoho neměla, takže jsem se snažila být hrozně "dospělá",vážná. Teď mě to mrzí, mohla jsem blbnout déle...

8 ondrejmoravec ondrejmoravec | E-mail | Web | 11. prosince 2010 v 19:36 | Reagovat

Skvělý článek, psal jsem v podstatě o něčem podobném...člověk má do určité doby pocit, že jsou všichni ostatní chytřejší, talentovanější, čistější...až když něco odžije, často zjistí, že lidi, kterými byl fascinován, za to často nestojí a že je vlastně rád, že takový není)

9 Soni Soni | E-mail | Web | 10. dubna 2013 v 11:09 | Reagovat

Úžasně píšeš. Je to takové pěkné, hladké, upravené.
Doufám, že moje potenciální děti chytnou vzory správné. Myslím, že zvlášť v dnešní neosobní, drsné době je strašně důležité, aby si lidé naslouchali a hlavně aby naslouchali dětem. Je v nich přece budoucnost… :-)

10 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 10. dubna 2013 v 18:48 | Reagovat

[9]: Děkuji, Soni. Vzory budou mít nejdříve takové, jaké budeš mít Ty...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama