Řekni mi, co čteš ...

2. prosince 2010 v 21:47 | Edith Holá |  Téma týdne

Řekni mi, co čteš ... (... a já si tě zařadím)

Myslím, že slohovou práci na téma "kniha přítel člověka" psal ve škole snad každý z nás. Láska ke knihám je zřejmě dar stejně jako jiné dary a talenty. Můžeme jej rozvíjet nebo nechat ladem. Za pozitivní vztah ke knihám vděčím své mámě. Uměla dar, který mi byl dán, podchytit. Nenápadně nechávala složitější knihy někde v dosahu mých očí a rukou. Jako všechny děti jsem četla dětské knihy s velkými písmeny a dokonce mým prvním samostatným nákupem za mé první korunky k narozkám byla kniha. Ještě dnes si vzpomínám na tlukot srdce, když jsem vstupovala do knihkupectví sama jako sedmiletá holčička a šla si požádat o knihu, která se mi za výlohou líbila. "Bylo jednou jedno loutkové divadlo" dodnes obsahuje má knihovna. Jenže jsem se pak nějak nemohla od velkých písmenek v dětských knihách přehoupnout k četbě složitějších příběhů. Mámino předčítání mi pořád skýtalo největší zážitek. Jednou jsem však opravdu sáhla po knize, která ležela už druhý den na stolku v obýváku. Od té doby začala má čtecí éra. Doslova posedlost knihami ... a já četla a četla ... Lékaři říkali rodičům, aby mi postavili altánek na zahradě, abych vůbec chodila na vzduch. Milovala jsem povinnou četbu a ostatní děti ode mě opisovaly děj. Můj čtenářský deník měl mnohá pokračování, pečlivě vypracované obsahy a doplněné obrázky. Vzorem mi byl mámin ze školních let. Zhltla jsem celého Jiráska a plakala s jeho hrdiny. Byly to moje dívčí románky, ke kterým jsem se díky tomu ani moc nedostala. Tak šel čas. V páté třídě jsem si do dotazníku vyplnila, že chci být fotografkou. Vzbudila jsem mírné zděšení u učitelů. Bylo to v komunistické době příliš svobodomyslné povolání. Následně mi to rodiče rozmluvili. Tak jsem si od svých dvanácti let každý rok zapsala stejné povolání: knihovnice.
Čas šel zase dál a já četla a četla ... až se stal z toho únik. Kniha se stala opravdu mým jediným přítelem. Jenže tak to v životě nemůže být. Takže jednoho dne má čtecí éra skončila a začalo období reality. Bylo zvláštní jak to šlo až do extrému. Občas jsem nakoukla do výlohy knihkupectví a přepadal mě pocit až na zvracení. Toho pocitu jsem se děsila a bála se toho, že neskončí a já už nikdy nebudu moci číst. Nemohla jsem číst ani noviny. Všechno mi připadalo povrchní, všechno už bylo jednou napsáno, tak proč něco psát, proč něco číst ... V takovém období je opravdu nejlepší žít a prožívat. Můj oblíbenec portugalský spisovatel Coelho v nějakém rozhovoru řekl, že má svou obrovskou knihovnu v suterénu. Nechce, aby ho návštěvy posuzovaly podle toho, co a kolik toho přečetl. Něco na tom je. Možná jsem potřebovala najít svou hodnotu a svou vlastní cestu bez cizích příběhů a cizích myšlenek obsažených v knihách.
Harry Potter nevrátil ke čtení jen děti, jak zněly titulky v médiích, ale i mě. Možná jsem potřebovala zase projít vztahem ke knihám od počátku. Harryho Pottera jsem zhltla vždy za jednu noc a netrpělivě čekala na další díl. Manžel pak lovil na netu nový díl ještě před jeho oficiálním vydáním. Závodili jsme, kdo to bude mít dřív přečtené. Jeden čas jsem si také říkala, že nikdy nic nebudu psát, protože Rowlingovou nemohu překonat. Hloubky života zachycené zdánlivě příběhem pro děti jsou pro mě meta. (Jen se smějte odpůrci Harryho Pottera. Mně je zas líto, pokud jste začali filmem. Ztratili jste možnost najít v něm hloubku:-)
Zajímá vás ještě, která kniha je pro mě opravdu oblíbenou? Nemohu říci, že je to jedna jediná. Nevím, kterou bych si vzala na pustý ostrov. Všechny byly nějakým způsobem úchvatné. Proto jsem si řekla, že stojí za zmínku ty, ke kterým se vracím nebo ty, s nimiž jsem probděla noc. Někdy s sebou vozím malou knížečku, kde jsou všechny žalmy a Nový zákon. Téměř pokaždé mám na více dní mimo domov v batohu "Moc nad bezmocí" od Anselma Grüna. Mám zkušenost, že když se mi od nějakého autora něco líbí, tak zpravidla jsou úžásné všechny jeho další knihy. Knihy, které miluji, mám je doma a četla jsem je do svítání, jsou většinou od Chaima Potoka, I. B. Singera, Scotta Pecka, C. S. Lewise, A. Grüna, H. Hesseho, P. Coelha, ...
Mám ale doma i knihy, do kterých se často dívám, ale nelze je číst jako beletrii. Jsou to knihy, které mi pomáhají v orientaci toho, co prožívám, v nemocech, ve vztazích... např. Nemoc jako řeč těla, Miluj svůj život, Lidé lži atd. 
Pokud chci své pocity zachytit nějakým poetickým pokusem, tak se uchyluji k básním Jana od Kříže.

Jednou mě španělský kamarád zarazil větou: "Tys nečetla Židovku z Toleda! To nejsi člověk". A nemyslel to jako vtip. Zastyděla jsem se a druhý den jsem ji běžela sehnat do antikvariátů. Byl to zážitek. Ale nevím, jestli se od četby téhle knihy odráží mé člověčenství. Ale subjektivně to tak můžeme mít se svou oblíbenou knihou všichni. Proto pokud můj výčet knih a autorů vás zahanbil, vězte, že tyto pocity nejsou na místě a nemusíte hned běžet do antikvariátů nebo knihoven. Můj táta za život přečetl pouze slabikář a Zahrádkáře a přesto je to dobrý člověk.


(K tématu týdne: Má oblíbená kniha)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 2. prosince 2010 v 22:12 | Reagovat

Aaa, Harry Potter, velmi důležitý mezník v mém čtení. Četla jsem hodně i před ním, ale díky Potterovi jsem se naučila číst hrozně rychle a nebát se ani bichlí :D

2 Vendy Vendy | Web | 3. prosince 2010 v 0:07 | Reagovat

Výborné zamyšlení. Taky žiju dilematem, jestli je lepší číst, nebo je lepší žít, prožívat vlastní život místo těch cizích. Ale, proč to neskloubit? Někdy si říkám, že bych měla knížky vyhodit a "jít do světa", dívat se vlastníma očima, poslouchat, bavit se... Ale jindy si říkám, stejně i kdybych celý život chodila s otevřenýma, nezískám a neprožiju tolik životů, dobrodružství, šťastných i nešťastných lásek, jako v knihách.
Židovku z Toleda jsem kdysi zkoušela číst, ale bylo to nad moje síly. Asi jsem byla mladá a blbá, měla bych to zkusit znovu...
I když... nemusím mít všechno. Klidně risknu, že nebudu člověk.

3 Vendy Vendy | 3. prosince 2010 v 0:10 | Reagovat

P.S. S hodnocením Harryho Pottera souhlasím, taky si myslím, že přes vnější nálepku dětské knihy v sobě svět HP skrývá víc - od zábavy po dobrou zápletku, boj zla s dobrem (a tady navíc to zlo je pochopitelné a takové, jaké může být v reálném světě - a charaktery postav jsou celkem věrohodné, nejsou černobílé, vlastně i hlavní hrdina není zrovna kladný Mirek Dušín, rytíř každým coulem. Harry je sice správný kluk, ale taky trochu vztekloun. A někdy i trochu nespravedlivý, ale to je právě lidské.

4 pavel pavel | Web | 3. prosince 2010 v 0:27 | Reagovat

jako bych četl o sobě... taky jsem byl do knih blázen a taky jsem byl jediný žák ve třídě, který přečetl celého Jiráska... nemohu tomu uvěřit, že někdo byl stejně potrhlej jako já... posedlost na druhou :D

5 pavel pavel | Web | 3. prosince 2010 v 0:41 | Reagovat

ještě malý dodatek: mám jiné oblíbené autory, ale to je normální, každý jsme jiný a Harry, ten mne úplně minul...
a s tím zvracením nad haldami knih v knihkupectví, to mne drží už taky několik let... hlavně to oddělení pro ženy, tolik popsaného papíru, vždycky si říkám a naprosto zbytečně... jen se někdo chce vypovídat a tak tu knihu napíše.

6 Mami Mami | Web | 3. prosince 2010 v 9:15 | Reagovat

Moc pěkný článek. Tvé oblíbence jsem tak nějak čekala a téměř mě to nepřekvapuje.

7 edithhola edithhola | 3. prosince 2010 v 9:17 | Reagovat

[3]: K HP: presne tak. Uz postava Pottera neni jednoducha. To, ze ma dar hadiho jazyka a vubec ze se musi casto kazdou minutou sveho zivota rozhodovat, na kterou stranu se da a ma pro obe stejne "schopnosti" ... Neuveritelne. Potom ten obraz mozkomoru a jejich polibku a protipolem obraz patrona (v normalnim jazyce modlitba, vule k pozitivni vzpomince i v depresi) ... no proste uzasne, uzasne ...

8 edithhola edithhola | 3. prosince 2010 v 10:04 | Reagovat

[6]: To uz jsem se natolik zklidnila, ze uz Te ani neprekvapuji, Mami? :-)

9 edithhola edithhola | 3. prosince 2010 v 10:11 | Reagovat

[4]: Pavle, mne zas prekvapuje, ze i nejaky kluk - chlap zhltnul Jiraska :-) To by mne zajimalo, jestli muzska duse si v nem nasla spise husitske hrdinstvi nebo jsi take tihnul i k tklivym pribehum hrdinu? Kazdopadne mne dlouho trvalo, nez jsem zmenila nazor na katoliky. Tihla jsem Jiraskove k tajnym evangelikum :-) Ale potěsilo mě, že někdo dalsi na svete byl v destvi takovy "out" :-) Vzhledem k Jiraskovi a Hamsunovi se mi chce napsat, abys me pridal do svych oblibenych :-) Ale kvuli Tve rozjete seznamce a cervenemu vysledku z ni :-) nabizim, abys chodil ke mne tajne :-)
P.S. Omlouvam se zenam, ktere v Tvem dlouhem seznamu oblibenkyn jsou. Mnohe z nich znam a rada je ctu a vazim si jich. Takze vyse uvedene vety berte jako literarni nadsazku :-)

10 edithhola edithhola | 3. prosince 2010 v 10:18 | Reagovat

[5]: pokr. k Pavlovi a regalum cervene literatury :-) Pokud se tam omylem ocitnu, je mi stydno a nekdy i soufl. Ale uz dnes chapu, ze v obdobi s detma nebo po detech, zeny ztraceji sebe samy a uviznou v damske fantasy. Ono opravdu najit vuli a celit svemu pribehu je opravdu tezke. A zmenit ho? To je na dlasi roman :-) Mne zaludek i jine casti tela nedovoli jit cestou cervene knihovny. A nad tim, kdo a proc ji pise, jsem vubec jeste nepremyslela. Na druhou stranu z "tezke" nejen lit. mam par autoru na indexu, i kdyz jejich "blitky" jsou casto ovencene cenami :-) Jeden muj kamarad ma na indexu i mou rubriku Cesta k mym matkam. A to je intelektual. Takze bych se nad sebou taky mela zamyslet :-)

11 Mami Mami | Web | 3. prosince 2010 v 18:32 | Reagovat

[8]: Nepřekvapuje mě kombinace (mix)tvých oblíbených autorů a jejich děl. Ale tato magická kombinace je ovšem také příčinou, že každý tvůj další článek, vývoj, směr, může být překvapující.

12 pavel pavel | Web | 3. prosince 2010 v 23:09 | Reagovat

mně hrdinství nikdy nezajímalo,  ale tehdy spíše ten děj... vždycky jsem byl zvídavý jaké to bylo za starých dob, i když dnes vím, že všechno v Jiráskovi neodpovídá zcela skutečnosti :D
proti ženským románům mám vždycky výhrady a co se týče seznamky, jak píšeš, holky se mi přihlásily samy, neuháním je.. jsi vdaná? že máš ze mne takový strach? :D

13 Jane Jane | Web | 6. prosince 2010 v 21:57 | Reagovat

Achjo. Tak ráda bych vzpomínala na téma "moje první knížka", ale já si jí prostě nepamatuju. Vzhledem k tomu, že jsem prý v jednom a půl roce četla písmenka, a ve třech letech četla plynně, bohužel to nevím. A možná proto jsem v tom čtení "tak trochu napřed". A možná proto i nejen v tom čtení.

14 radulina radulina | Web | 8. prosince 2010 v 11:09 | Reagovat

Je úžasné, jak každý člověk čte něco jiného. Jsem taky celkem náruživý čtenář, ale moc těch autorů, co jsi uvedla neznám. Možná jsem ještě neměla dost času se k nim dostat :)
V současné době louskám Fredericka Forsytha. Naprosto jsem si ho oblíbila a skupuju jeho knížky. I když pro to někdo nemá pochopení, byla bych schopná utratit v knihkupectví celou svou výplatu :)

15 Vendy Vendy | Web | 11. prosince 2010 v 10:39 | Reagovat

Jiráska jsem kupodivu moc nezvládala. Asi byl pro mě moc zdlouhavý a já v určité době hledala především romantické a zamilované příběhy, ach, ta romantika - a právě onu červenou knihovnu.(I když můj rozsah je širší, nečtu jen zamilované románky.)
Ale k červené knihovně bych chtěla říct, že i ta má několik úrovní, od téměř blbých stupidních románků po rafinované a zajímavé. I tady se dá najít kvalita.
Jasně, žádné velehluboké myšlenky, ale některé knihy se četly skvěle. A jiné byly nudé a hloupé.
Dokonce i v Harlekýnkách jsem našla pár kousků, které snad měly i příběh a děj a dokonce i špetku humoru. .-)
Od Jiráska se mi líbila Filozofská historie. A pak samozřejmě Staré pověsti české, to už je snad klasika. Ale husitská trilogie nebo F.L.Věk mě nechytli... neříkám že byli špatní, ale nemohla jsem se dostat do příběhu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama