Někdy musíte něčemu v sobě zemřít

26. prosince 2010 v 23:26 | Edith Holá |  Bolest na duši
Našla jsem svůj literární odpadkový koš se zápisky a básněmi strarými deset let. A jak jsem psala už včera, tak jsem se pořád točila v kruhu bolestí duševních i tělesných, i když jsem silně toužila z něj vylézt. Tak se jednoho dne Bůh milosrdně naštvatl a vzal mě za ruku a donutil mě požádat dobrovolně o intenzivní skupinovou terapii. Bylo to tříměsíční období tvrdé práce na sobě. Byly to dny těžké, ale zároveň naplněné smyslem a léčivé.

V sešitku jsem našla zapsáno mnoho zážitků a myšlenek z této terapie. Jeden z nich považuji za velmi důležitý pro mé znovuzrození. Byl to zážitek mentální smrti. Něčemu v sobě jsem umřela, abych mohla začít znovu žít.

V místnosti zní rytmus bubnů. Můžeme se pohybovat jakkoliv. Můžeme se i nepohybovat. Ale máme dodržet to, že v jednom rohu je aktivita a v druhém pasivita. Konec instrukcí. Bubínky znějí hlasitěji a jsou v tempu mého srdce. Miluji tanec, ale nemohu se hýbat. Miluji rytmus bubnů, ale dnes mě z něj svírá srdce. Ležím na břiše a vím, že jsem někde uprostřed. Nebo nevím. Ale nemohu doprostřed místnosti dolézt. nemám sílu v rukách. Nohy mám aktivní. Bubnují. Od pasu nahoru napětí, strach, záblesky pláče ... ale slzy se neobjevují ...

Ležím na zádech. Myšlenka, že se zvednu a půjdu do rytmu tančit. Tělo místo do sedu jde na bok a do klubíčka. Děsivě mě bolí u srdce. Co se děje?

Kde je můj kůň?, chce se mi zvracet úzkostí a křičet. Ale nevydám ze sebe ani hlásku. Nemohu se nadechnout. Je vedle mě. Hlavou mne šťouchne něžně do ramene. Vidím jeho smutné oči. "Nemohu", říkám mu svýma očima a neslyšným pohybem rtů. Pocit, že umírám. Myšlenkami posílám svého koně pryč. Utíkej přes doly, hory, přes louky jako dřív ... Jsem schoulená u jeho nohou. Lehá si ke mně, zahřívá moje tělo, které vychládá. Loučím se s jeho smutnýma očima. Je mi tak líto, že je smutný. Neumírá však on, ale já. Vyhasínám. 

Zůstává. Je pořád se mnou. Hřeje mě dál. Je to má skála. Je tu pevný, krásný a teskný. Naposledy se pokusím nadechnout ... pláču. Skutečně pláču. Po rocích cítím slanou vodu na svém obličeji, na krku, ...

Mentálně běžíme spolu přes údolí a louky. Sedím na něm a cítím jeho pohyby. Cválá. Vítr nás čechrá a ovívá ...

Já a můj kůň. Ležím pod ním a pláču. Pevně a důstojně mne chrání.  




____________________________________________________________________________________
K tématu týdne "Bolest na duši" jsem napsala více článků. Třeba alespoň jeden z nich vám pomůže tu vaši zmírnit.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hančí Hančí | E-mail | Web | 27. prosince 2010 v 0:02 | Reagovat

Máš tolik zážitků a prožitků, co by vystačilo na několik životů a navíc to umíš velice krásně napsat. Již jsem to asi psala, ale musím zopakovat - obdivuji Tě.

2 Verča Pitrová Verča Pitrová | Web | 27. prosince 2010 v 0:17 | Reagovat

Tvé články jsem přečetla jedním dechem.
Opravdu krásně a procítěne napsané.

3 vítr vítr | 28. prosince 2010 v 10:01 | Reagovat

Nejsem si jist, zda to co chci napsat dokáži vystihnout... pročítám si Tvé příspěvky a články a nějak na mne působí. Myšlenky mi létají hlavou a pár věcí mi začíná dávat smysl. To co píšeš o bohu a o bolesti, o slzách a  trápení a o naději a božích záměrech... Je to milé a tak nějak úlevné. Už jen pro to, že nemyslím na své vlastní bolesti a démony... Vítr

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama