Mám synům říkat, že muži nepláčí nebo pláčí?

27. prosince 2010 v 0:00 | Edith Holá |  Bolest na duši
Před pár dny jsem na téma "Bolest na duši" napsala o tom, jak trpí muži Dva obrazy duše aneb Jak trpí muži?. I když jsem v prvním odstavci nebo ve druhém měla napsáno, že je to spíše text plný otázek a myšlenek začínajících slovem "prý", protože jsem žena a tím pádem do tajemství mužské duše nevidím, tak se pod mým článkem strhla diskuse o zobecňování a hodnocení. Tohle nebylo vůbec ale vůbec mým záměrem. Jestli jsem nějakou emoci při psaní měla, tak to spíše byla lítost nad tím, že muži opravdu často trpí na duši .... a ... náhle zemřou na infarkt nebo jinou nemoc. Nebo náhle skončí na psychiatrii ... A všechno je to znenadání?

Druhý můj text Bolest - místo, kde se nás dotýká Bůh byl o tom, že pokud muž projde bolestí na duši a posílí ho to, tak se stává, že jde často do větší hloubky než ženy a citovala jsem Anselma Grüna. Muže, kterého si nesmírně vážím, právě proto, jak umí jít do hloubky a ještě pomáhá druhým najít cestu z utrpení.

Tak aby opět nebyl článek o zobecňujících myšlenkách, tak muži, kteří mě vedli k zamyšlení, že nějak trpí, ale ... mně osobně uniká smysl jejich utrpení a je mi moc líto, že končí opravdu smutně a často právě tím infarktem. Jak jsem psala, srdeční choroby vznikají zamrznutým žalem, zamrznutými touhami.

První muž v mém životě utekl těsně pře mým narozením. 

Druhý muž mého života, můj náhradní táta, nikdy nebyl nemocný. Tak dlouho se poslední roky schovával s bolestmi na srdci, že o nich nikdo nevěděl. Jednoho dne se nestačil ukrýt a záhy nato šel rovnou na bypass. Je to muž nesmírně citlivý a hodný. Žije však "pod pantoflem". Podrobnosti dál nebudu popisovat. Nikdy jsem ho neviděla plakat, nikdy si nestěžoval. Ani bypass ho nijak nepozměnil. I když má náhradní máma se rozhodla mě odstranit ze své cesty, tak táta se nikdy neodváží za mnou přijet. Zvolil si utrpení. Když opakovaně končí se srdeční slabostí na kardiologii, lékaři mu říkají, že druhý bypass není možný. Možná mě jako jednu z mála žen čeká také infarkt. Jinak ho mají spíše muži (omlouvám se za zobecňování). Táta je moje srdeční záležitost. Bude to moje trvalá duševní bolest. Kdykoliv si na něj vzpomenu nebo o něm píšu, pálí mě slzy v očích a svírá se mi srdce. Nebo nevím, která nemoc se skrývá zatím, když člověk nemůže projevit lásku svému otci. 

Jeho děda umřel taky na infarkt. Ne, není to dědičností. Žil také se ženou, která si z něho udělala pucfleka. Děda se chodil svěřovat svým králíkům. Jednou ho tam našla mrtvého. Nikdy předtím nebyl nemocný, na nic si nestěžoval. 

Na svém blogu jsem se již svěřila, že jsem před deseti lety zažila intenzivní tříměsíční terapii. Měla jsem štěstí na výbornou skupinu. Byla sestavena na půl z žen a na půl z mužů. To je velké štěstí, protože jinak na terapii chodí spíše ženy. Opravdu tomu tak je. To není zobecňování. Měla jsem tak možnost poznat, jak se muži perou se sdílením o svém utrpení ... Jak jim dlouho trvá, než ze sebe začnou odlupovat šlupku za šlupkou a to prosím, přišli na terapii stejně dobrovolně jako já. Jejich odhalování bylo nesmírně bolestivé a dlouhotrvající. Přesto se tím nesnížili v očích žádné z žen. Naopak. Jejich mužskost se tím nezmenšila. Myslím si, a to je má fantazie, že je to atavistická "hra" mezi muži. Slabšímu rozbiji bábovičku. 

I na terapii docházelo k tomu, že jeden muž se teprve na konci jen tak zmínil, že uprostřed terapie - v nejtěžších dnech pro všechny - se pokoušel sjet autem z mostu, jak už nemohl dál. Na skupině to ale nikdo nevěděl. Ženy pocítily okamžitě vinu. Tento muž se nedokázal svěřit s nejtěžšími chvílemi ani terapeutické skupině, která je bezpečná. Svěřil se jen tak mimoděk, když už to ustál sám. Dnes je také po bypassu. 

Další muž se pokoušel odloupat pár šlupek, ale o přestávkách vedl řeči, že dál už nepůjde, že si to přebere sám. A pak už si dělal víceméně z terapeutek srandu. Již nežije. Sebevražda se mu před pár lety opravdu podařila.

Pak tam mezi námi byl ještě jeden mužský. Táta od dvou už téměř dospělých dětí. Přišel pro neznámé bolesti od krku až po lokty. Bral prášky, ale nezabíraly. Zatuhlosti si nahříval fénem, když byly obrovské. Když už náhodou to vypadalo, že popíše, co cítí ... tak to náhle zmizelo a on přeskočil k jinému tématu (třeba začal někomu za něco děkovat, někomu pomáhat atd.) Terapeut mu říkal, že jeho kontakt s emocemi je jako punkva. Zmizí. A když se objeví, tak už jsou o něčem jiném. Byl to muž, kterého jsem jako jediného ve svém životě viděla plakat. Neunesla jsem to já. Mám problém s pláčem stejně jako muži. Takže když se rozplakal tento veliký statný a hodný muž, tak jsem se málem zalkla vlastním žalem.

Albert Pes napsal k bolesti na duši, že nepláče. Malkiel se modlí ve své komůrce. Děkuji mu za toto důvěrné sdělení k hledání mužské cesty z utrpení. Taky se neumím modlit veřejně. 

Mám vychovávat dva syny. Už mnoho let čtu věty, neříkejte svým synům: muži nepláčou. To je kultura, která je už pryč. K čemu tvrďáky, kteří se bolestí a nevyplakaným žalem utrápí. Kteří se bojí svých tužeb, tak se radši ukrývají. Takže mám napsat: Babo, raď! Nebo spíš, tak muži, poraďte. Mám jim to vůbec říkat? Vždyť když jim dovolím pláč a podpořím ho slovy, že plakat mohou, tak stejně přijde nějaké ťavka od nějakého kluka ve školce nebo později ve škole: .... hm, co byste řekli mladému muži, který by někde usedavě plakal ????


_____________________________________________________________________________________
K tématu týdne "Bolest na duši" jsem napsala více článků. Třeba alespoň jeden z nich vám pomůže tu vaši zmírnit.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Anulinka72 Anulinka72 | Web | 27. prosince 2010 v 0:38 | Reagovat

Zajímavej článek. O tomhle jsem z tohohle pohledu nikdy nepřemýšlela. Ale podle mého názoru se muž nemám za pláč stydět. Proto ho příroda vynalezla ne?
Co to je za blbost, že chlapi nepláčou? Já bych synům rozhodně neřikala, že nesmějí brečet. Akorát z nich nakonec zbudou ty chlapy, jak si napsala v tomto článku. A navíc, mě brečící kluk či chlap přijde sexy. Vím, že se nepřetvařuje, že to myslí opravdu vážně.
Toť můj názor.

2 David Bachmann David Bachmann | E-mail | Web | 27. prosince 2010 v 0:41 | Reagovat

Já bych jim neříkal nic. Jestli budou plakat, tak budou. Není to věc výchovy, ale povahy. Tu do jisté míry zdědili a pokud budou mít sklon k pláči, žádné "poučení" o statečnejch chlapácích to z nich nedostane. Hnusí se mi muži, kteří vyžadují soucit. Pláče-li někdo v soukromí nebo v kruhu nejbližších, pak to chápu.

3 Malkiel Malkiel | Web | 27. prosince 2010 v 0:59 | Reagovat

Chtěl bych trochu doplnit tvé slova o mém způsobu řešení duchabolu. Úplně nejlepším řešením je předcházení situacím, ve kterých nás duchabol může opanovat. Nepouštějme duchabol do sebe, nebudeme potom muset řešit problém jak se s ním vypořádat. Návod k tomu obsahuje heslo v záhlaví mého blogu.:-)

4 sayury sayury | Web | 27. prosince 2010 v 1:39 | Reagovat

Páni,to je úžasný článek.
V první řadě,tak jako vy,jsem opačného pohlaví,avšak si stejně myslím,že ani muži to neumí rozsoudit.Každý je nějaký,ale stále si myslím,že by se žádný chlap neměl stydět za své slzy - je to přeci znak toho,že jsme všichni lidé,že všichni stále něco cítíme,ať je to bolest,smutek,žal či radost,a proto říkat synům,aby nebrečeli,je přinejmenším hloupost,která by se jim mohla jednou vymstít.

5 Ivs Ivs | E-mail | Web | 27. prosince 2010 v 10:15 | Reagovat

Naštív náš blog prosím. Určite sa zabavíš a dúfame že prídeš aj nabudúce, Ďakujeme za náštevnosť :-) inak krásny blog

6 anie-ena anie-ena | Web | 27. prosince 2010 v 12:15 | Reagovat

moc zajímavý článek. Podle mě opravdu na slzách není nic, za co by se měl chlap stydět. za svůj život sem viděla plakat jednoho kamaráda. na každého občas bolesti na duši dolehnou. tak proč zadržovat průchod slzám, které člověku trochu uleví...
jinak děkuji ti za komentář u článku. na Godota čekám bohužel stále, s tím detailem, že vím přesně co pro mě ten Godot znamená. Vím, co čekám, ale ničí mě pochybnosti o tom, jestli se kdy dočkám...protože nic z mého života tomu nenasvědčuje...

7 Janinka Janinka | Web | 27. prosince 2010 v 13:38 | Reagovat

Já myslím, že tady platí "všeho s mírou". Nebudu svým synům nikdy říkat, aby nebrečeli. Proč by si měli hrát na tvrďáka, když si sedřou koleno? Ono se to časem vytříbí a záleží čistě na povaze, jestli budou mít k slzám blíž, nebo ne.
Znám jednoho, pětapadesátiletého vysokoškoláka inženýra, který se neustále lituje, vyžaduje to od ostatních a když není po jeho, tak bulí. Nepláče, bulí. A mně se to hnusí, naštěstí ho takřka vůbec nevídám, jen lituji ty, kteří ano... V tomhle případě ale zafungovalo i prostředí, ve kterém žil a psychická porucha.

8 punerank punerank | E-mail | Web | 27. prosince 2010 v 14:31 | Reagovat

[7]:Můj 8iletý synovec brečí věčně. Až nás to nutí říkat mu, že kkluci pořád nebrečí a že se mu budou vrstevníci smát. Ale to je z přemíry slz a často je používá jako zbraň. Neteř o rok starší je zase tvrdá a slzí jen o samotě. Nevím, jací budou, až vyrostou. Nechci, aby měli pocit, že pro pár slz hned budou histerky a bábovky. Vynasnažím se přijmout je takové, jací budou. A že je to někdy sakra těžké:)

9 Shelma, Shehezerada Shelma, Shehezerada | 27. prosince 2010 v 17:12 | Reagovat

Říká se, že muži nepláčou, zato opravdu častěji umírají na infarkty.
O smutek, vztek a vůbec další negativní pocity by se chlapi měli s někým podělit. A nejlépe s někým blízkým, třeba s partnerkou. Že to nedělají příliš často, může být tak trochu vina i nás žen. Možná se snažím příliš mnoho ukazovat, jak mužům stačíme téměř ve všem a tím pádem na ně klademe ještě větší břímě "dokonalosti" a pláč se s tím jaksi neslučuje. Ukázat, že potřebujeme oporu a pochopení toho druhého a že na něco nestačíme, to by měla být celkem přirozená věc a nejen ve vztahu on+ona. Jinak, moc dobrý článek :-)

10 bludickka bludickka | Web | 11. října 2011 v 17:09 | Reagovat

Asi opravdu platí všeho přiměřeně. Nepotlačovat slzy ale nepřehánět to se sebelítostí.

11 cheap fake watches cheap fake watches | E-mail | Web | 31. října 2012 v 14:45 | Reagovat

Great, I never knew this, thanks.
http://www.writewatches.com/

12 ball gowns prom dresses uk ball gowns prom dresses uk | E-mail | Web | 24. listopadu 2012 v 9:19 | Reagovat

I find myself coming to your blog more and more often to the point where my visits are almost daily now!.

13 cheap christian louboutin cheap christian louboutin | E-mail | Web | 19. dubna 2013 v 6:22 | Reagovat

Q. What kind of key opens the door on Thanksgiving?
http://www.shoesfloor.com/site/ghd

14 Amia Amia | Web | 2. listopadu 2013 v 12:41 | Reagovat

Hm, s pláčem je štír. A i když už je neplakací kultura za námi, stejně, přesně jak jsi řekla, drží se kolektivní mysli jako klíště. Bude ještě hodně dlouho trvat, než budou všichni plakat stejně

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama