Jogínské babičky

11. prosince 2010 v 23:03 | Edith Holá |  Texty duchovnějšího rázu
Přemýšlela jsem, jestli je vzor to správné slovo. V životě jsem nechtěla být jako někdo jiný. Někde jinde ano, ale ne někdo jiný. Spíše jsem si vždy říkala, že tohle nechci být, takhle se nechci chovat a udělám proto cokoliv. O tom, jaké vzory jsem měla v dětství a jak se z jejich (de)formace vysekávám dodnes jsem psala včera. Nechci ale už dál používat slovo vzor. Zavání to tím, že se snažíme být jako ty naše vzory. Říkejme tomu inspirace. Lidé, které v životě potkávám, mě inspirují. Jedny tak a druzí zase opačně. Je na mě, kterou inspiraci zvolím pro svůj vývoj. Mluvím, mluvím, protože se bojím, že začnu-li popisovat dvě osoby, které mi v životě hodně daly, tak to nezvládnu emočně. 

Tak jako má matka pro své potřeby adoptovala spoustu dětí, v mém životě se objevují adoptované babičky. Nehledám je však já, ony přišly ke mně samy. Narozdíl od mé mámy mi přinesly naplnění a pomáhají mi najít smysl, krásu, radost ... My jsme mámě její potřeby nenaplnily. 

Je tomu už asi patnáct let, co jsem se s kamarádkou vydala na cvičení jogy k moři. Vybraly jsme si termín a cvičitelku starší dámu. Po předešlých zkušenostech jsme už nechtěly jet s milovnicemi nejen jogy ale hlavně cvičitelů jogy. Ke mně vždy přicházejí informace tak nějak samy. Prošedivělá cvičitelka byla kdysi pravou rukou svámího Mahešvaránandy (guru jogy přinesené do Evropy), takže uznávaná jogínka. Její předmluvy najdete u několika knih o joze a dokonce napsala knihu o joze z pohledu lékaře. Na cvičení byla bezkonkurenční. Jako psyhoterapeutka měla jogu propojenou s bioenergetickými cviky na uvolnění všeho možného. Po její dvouhodinovce jsem se téměř nemohla zvednout z karimatky. Přesto jsem každé ráno vyskočila a běžela k molu už v šest. Normálně jsem člověk, který rána nemá rád. Stále více mi bylo jasné, že tato žena je víc než jogínskou cvičitelkou. Její texty čtené při relaxaci, při meditaci nebo při přednášce odtajňovaly její vztah k Bohu. Jednoho dopoledne jsem se rozhodla, že ji na terásce bungalovu poprosím o rozhovor a rady. Vzala jsem si s sebou "Křesťanskou mystiku" s podtrhanými větami a s klepajícími koleny stanula před ní. Věřte nebo nevěřte já koktala. Jako filmovým střihem se najednou vše otočilo a ona s úžasem hleděla na mě. Myšlenky z knihy, které jsem ji vykoktala, dlouho hledala a přišly k ní skrze mě. Po zbytek pobytu u moře jsme se občas setkaly osobně a rozvíjely společné hledání. Její hlas, který nás v podvečer za šumění moře a volání racků, uváděl do meditace na různá témata (představa vlastní smrti a co po nás zbude, setkání s Ježíšem a pod.  - podle knihy Anthony de Mella) budu slyšet až do své smrti.

Majitel cestovky přečetl před odjezdem, kdo s kým bude sedět v autobuse. A já s úžasem zjistila, že budu na sedadle vedle téhle moudré ženy. Měla jsem radost a zároveň trému jako holka, co si má sednout vedle toho, koho platonicky miluje. Téměř celou noc jsme v autobuse rozmlouvaly o intimních potřebách našeho srdce, než jsme konečně obě usnuly. Pomocí těchto náhod (nevěřím na náhodu) začal náš vztah. S touto osmdesátiletou paní jsem po deset let vyrážela na buddhistické meditace, na cvičení jogy s křesťanským knězem, až jsme doputovaly ke křesťanským kontemplacím. Často jsem jí doma navštěvovala. Známe své příběhy, své radosti, své touhy i svá trápení. Je to ona, která mi vždycky a dodnes říká, piš, piš, piš, máš dar. A já ji pořád odpovídám: nemám téma, budu psát až na stará kolena. Ona je první, komu jsem předčítala svou Cestu k mým matkám. 

Právě díky ní jsem se jednou rozhodla, že pojedu na její týdenní cvičení jogy, kde nebude přednášet ona, ale katolický kněz. Zvláštní kombinace. V katolických kruzích dost netypická. Sbalila jsme si svou krosnu a hajdy k autobusu. Ještě dnes mám před sebou obraz venku čekajících účastníků zájezdu. Byla jsem v takovém šoku, že jsem chtěla vzít kramle. No, kdyby to byly účastníci z Vieweghova románu, tak bych je vzala určitě. Před autobusem bylo přes třicet babiček a několik dědečků. Jenže má jogínská babička mě popadla, představila a jelo se. Určitě všechny dámy byly úžasné. Já jsem však byla ubytována s tou nejúžasnější. Její stříbrné vlasy šibalsky trčely a kroutily se a její úsměv hřál. Nikdy v životě jsem nepotkala tak jemného, krásného, moudrého a tichého člověka. A jak se říká, že Boží člověk má vonět, tak Manka voněla. Náš vztah se postupně rozvinul ve velké přátelství a já tak našla (nebo ona našla mě?) druhou jogínsko-křesťanskou babičku. Byl to vlastně první starý člověk, kterému jsem taky pomáhala, když se stala nemohoucí po zlomení jednoho obratle. Než na to přišli, pečovala jsem o ní tři dny v jejím bytě. Nemohla se téměř pohybovat a měla veliké bolesti. Přesto zářila, nestěžovala si, jen občas jasně signalizovala, jak se cítí a co jí bolí. Po dlouhodobém pobytu v nemocnici a rehabilitacích byla jakž takž pohromadě a soběstačná. Poté, co se mi narodil syn, jsme si volávaly a já jí posílala fotky svého štěstíčka. Naposledy jsem s ní mluvila před loňským létem. Zněla jako vždy pohodově i přes chůzi o dvou holích, bolesti a motolice, které ji od zlomení obratle neopustily. Ke konci prázdnin jsem měla intenzivní pocity, že jí musím zavolat. Nezavolala jsem. Pinožila jsem se kolem svého dítka a po večerech už neměla čas ani chuť s někým hovořit. Člověk má někdy pocit, že jeho milovaní ho nikdy neopustí. V září jsem jí začla volat každý den. Nebrala to. Nakonec jsem vyštrachala starý notýsek, kde jsem měla číslo na její sousedku. To, co jsem slyšela, mě zcela položilo. Hlasitě jsem se rozplakala a nemohla jsem se uklidnit. Nakonec jsem si vzala prášek, abych vůbec mohla s onou paní domluvit a vyslechnout si poslední dny Manky. Ta nejvoňavější a nejmoudřejší žena skončila pádem v koupelně nějakého pečovatelského domu. Našli ji až ráno. Nebyla jsem schopna pochopit, proč byla v pečovateláku. Její příbuzní potřebovali byt. Ošálením ji odvezli bez osobních věcí. Přesouvali ji po čtrnácti dnech z pečovateláku do pečovateláku. A Manka jim věřila, že jenom připravují pokoj, aby mohla být u někoho z nich. Její sousedka pak už ani nemohla zjistit, kde je a navštívit ji. Když ji naposledy viděla, Manka se v cizím prostředí ztrácela před očima. Když jsem intenzivně myslela na to, že ji mám zavolat, věděla ještě sousedka, kde je její poslední štace. Pak už jí to z příbuzných nikdo neřekl. Dlouho jsem žalem plakala nad takovým koncem a říkala si, že napíšu článek do novin o týrání seniorů. Plakala jsem znovu v noci ... vyčerpání mě nakonec přemohlo. Ráno jsem se probudila s jasnou vzpomínkou na to, že jsem kdysi její vyprávění natočila na kazetu. V šuplíku jsem našla již léta nepoužívaný diktafon. Kazeta v něm byl rozhovor s Mankou. Když jsem ji pustila, zazněly věty o tom, jak ji pobyt v nemocnici zlomil ... Poslouchala jsem v průběhu dne celou kazetu a hledala, co mi Manka přišla říci. Ale intuitivně jsem to vytušila. 

V našem obýváku ležela manželova maminka. Po dlouhém pobytu v nemocnici si přála být na čtrnáct dní u nás. Užít si vnoučat. Dát se dohromady. Lékařská zpráva zněla, že je soběstačná a s dodržováním diety tu ještě pár let s námi bude. Kdyby člověk nebyl (de)formovaný špatnými vzory z dětství, tak by četl a nahlížel svou intuici jako černé na bílém. S manželem jsme se na ni zlobili, že nerehabilituje, že jenom spí, že si vlastně vnoučat nevšímá, proč nejde na zahradu atd. Manka mi přišla tou kazetou říci, že další dobrý člověk v mém životě umírá. Manželova maminka umřela v další nemocnici za měsíc a půl.

Milá Manko, prosím, přimluv se tam na druhém břehu za mě za tohle všechno, co je mi líto, co jsem neučinila a mohla učinit. Kéž bych voněla, jako jsi voněla Ty.  


(Téma týdne: Můj vzor)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Terii Terii | Web | 12. prosince 2010 v 9:50 | Reagovat

mým vzorem jsou kluci z h-crew :)

2 Mami Mami | Web | 13. prosince 2010 v 12:04 | Reagovat

Znám.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama