Dva obrazy duše aneb Jak trpí muži?

24. prosince 2010 v 0:17 | Edith Holá |  Bolest na duši
Od rána přemýšlím, jestli muž, který v životě zažil utrpení, by viděl na obrázku z mého minulého blogu na téma "Bolest na duši" mladou ženu nebo stařenu (viz Co vidíte? Dva obrazy duše). Je vnímání utrpení jiné u muže a jiné u ženy? Můj manžel na obrázku stařenu nenašel a nevidí ji ani poté, co jsem mu přesně řekla, kde má oko, ústa a další křivky obličeje. Přesto je to člověk, který zpravidla o sobě říká, že je už starý muž a pomalu za sebou tahá rakev. Já se spíše cítím na dvacet, ale mé vidění je očima stařeny nebo-li babice, jak někdo trefně napsal do komentáře. Když jsem svému muži ukázala další obrázek, kde je ukryta tvář mladíka i starce, ejhle, on vidí jen toho starého muže. Já ale taky. Takže vůbec netušíme, kde je mladý muž.


Tento můj text bude spíše plný otázek. Jak vnímají muži bolest na duši? Jak se s utrpením vypořádávají? Říká se, že muž vydrží méně než ženy. Také se říká, že pro muže je už rýmička téměř smrtí. Jak potom tedy zvládají opravdovou a třeba i trvalou bolest duše? Statisticky muži umírají dříve než ženy. Často právě na infarkt. Srdce. Srdeční čakra. Muži jsou neradi nemocní. Než by šli k lékaři, tak radši nemoci přechodí. Odmítají tedy i nahlédnout do své trpící duše. Utečou radši před tím, než by si přiznali, jak moc touží ... a přitom se jim láska nevrací. Srdeční choroby jsou právě nemoci zmrzlého srdce. Utíkají do práce, k milenkám, ke sportu, k drogám (kouření, alkohol, drogy) ...

Když jsem načrtla kamarádovi své myšlenky, uvedl mě více do mužského vidění bolavé duše a nemocí. "Vnímání bolesti je primárně dáno biologicky. Proto muži ji vnímají jinak než ženy.
Zatím co žena se i s bolestí může postarat o oheň, muž s bolestí mamuta neuloví... Proto nechodí k doktorovi..." Ano to znám. Muž se cítí oslabením zraněn a slabost světu neukazuje. Chodí k lékařům na poslední chvíli a většinou pod nátlakem celého okolí. Sama za sebe bych ale dodala, že pokud žena trpí (a mluvím tady hlavně o duševní bolesti), sice zvládá postarat se o oheň, ale většinou už ne s láskou a radostí. A na jejím těle i výrazu je to poznat.

"Takže muži netrpí tím, že jim něco je, ale tím, co všechno v tu chvíli nemohou dělat... To je bolí... Čili - žena s bolestí nepřestává být ženou, muž s bolestí přestává být mužem (ztrácí tu základní "funkci" lovce). Každá nemoc mu brání v tom "býti lovcem"..." Tak to jsou věty od mého kamaráda, který nechce být jmenován. Bolest na duši tudíž prožívají o to hůř. Nejsou schopni ji světu přiznat, i přestože je na jejich zhrouceném těle a výrazu tváře evidentní. Všimli jste si, kolik dnes mužů nosí na ulici kapuci? To není jen modní trend. Muži ho využili pro schování se do ještě hlubších nor, když trpí. Schovávají svou tvář před světem a dávají tak okolí najevo, že ho všichni mají nechat být. Paradoxně ale potřebují od okolí pomoci. Znám to i od svého muže. Když se mu otevřou rány na duši, není schopen ani chodit a kapuci si nasadí i doma. Dokonalý obraz pro stav trpící mužské duše. Symbol kapuce a bolesti nohou jsou už pro mě dnes jasným signálem. Ale dokud si nesundá kapuci, není mu možné pomoci. To už zase ví on. Stejně jako ve výše zmíněném mém včerejším textu i on musí udělat pozitivní gesto jako vůli k hledání smyslu a příčiny. Kdo ví proč, ví i jak a co s tím učinit.

Lékařské výzkumy dokazují, že ženy vydrží bolest mnohem více než muži, protože jim přenos bolesti tlumí kromě endorfinů ještě ženské pohlavní hormony estrogeny již v míše. V časopise 100 + 1 dokonce píší, že vnímání bolesti je ovlivněno i etnograficky. Nejlépe snášejí bolesti Američanky a Židovky. Pokud by tělo bylo schopno produkovat dostatečné množství endorfinů, nepotřebovali bychom analgetika. Větší množství endorfinů vyrábí tělo například při velkém vzrušení, při bojových akcích, sportu, při meditacích a modlitbách, náboženských vytrženích atd.

Od duše bolí i tělo. Ale muži často symptomy vůbec nevnímají. Nebo popírají. Nemají tak citlivý kontakt se sebou, svými emocemi a prožitky. O to bedlivěji je dobré si všímat nejen toho, co vyslovujeme mi sami, ale právě muži nám nejbližší. Kolik ustálených vět znáte, které se vztahují k tomu, čím zrovna prochází naše duše, co ji trápí, co ji bolí ... Vzpomenete si?

Souvislost mezi psychickými a fyzickými potížemi vyjadřují mnohá moudrá rčení. Třeba svírá mě u srdce. Mám toho až po krk. Zvedá se mi z toho žaludek. Mám toho plnou hlavu. Mám toho na svých bedrech příliš. Tohle nemohu vydejchat. To nerozdejchám. Nemohu to ustát. Mám těžké nohy. Nestojí na vlastních nohách. Leze mi to krkem. Nakrknul mě atd atd.

Jak to skončí, když takovou větu řeknete několikrát za den a nedbáte jejího varování? Nejspíše večer opravdu budete mít migrénu z těžké hlavy nebo se vám bude opravdu zvedat žaludek ... Nebo když budete mluvit o svírání na srdci několik let, tak určitě infarkt přijde. Můžete to ale nahlížet i opačně. Za jakoukoliv nemocí vidět, co trápí duši a tělo. Časem si na to vypěstujete i radar. Bude vám jasné, co onen člověk ve svém životě zanedbal a díky většinou psychosomatické bolesti by mohl nahlédnout a pak změnit. Radar vám zabliká okamžitě, jakmile jedno z rčení výše zmíněných vyslovíte nebo ho vysloví někdo jiný. Tudíž můžete včas předejít nemoci, zhroucení, utrpení, ...

Můžete se dívat pozorně kolem sebe a vnímat, co za nemoci lidi trápí. Když někdo má veliké alergie, až tak veliké, že skončí s dýchacím přístrojem doma, můžete si položit otázku za něj. Co tento člověk nemůže ve svém v životě "vydejchat". To co natropil? Nebo má alergii na lidi ve svém domově? Alergie jsou dnes jednou z nejrozšířenějších nemocí.

Podle průzkumu motolského Centra pro léčení a výzkum bolestivých stavů vedou žebříček bolestí na prvním místě bolesti zad (90% obyvatel ČR starších 40 let). Na druhém místě jsou bolesti hlavy - zvláště bolest v obličeji a migrény (15% žen, 7% mužů). Tyto bolesti nejvíce souvisí s psychikou. Obličej je část, kterou se nejvíce prezentujeme druhým, bolest v tomto místě je tak narušením nejniternějšího obrazu v nás. Na třetím místě jsou onkologické bolesti. Ty se musí tlumit opiáty.

Největší roli ve vnímání bolesti hraje psychika a postoj k bolesti. Jinak snáší bolest rodička těšící se na miminko a jinak žena, kterou přepadl žaludeční záchvat. Já sama nezvládám bolest u zubaře. Radši bych rodila. Rodila jsem dvakrát bez jakékoliv chemie. U zubaře mi často nestačí ani čtyři injekce. Neskutečně se bojím a nelze s tím nic učinit.

Každý trpící člověk by měl být v prostředí, kde je přijímán. Samotná bolest ho děsí, a proto zájem, klid a trpělivost rodiny i lékaře mu pomáhá bolest přežít co nejsmyslupněji a co nejpozitivněji. A to platí u bolesti na duši dvojnásob. Člověk s bolavou dušičkou potřebuje lásku a bezpečnou náruč, porozumění, souznění s jeho vnitřním prožitkem a navrácení vlastní hodnoty.

(K tématu týdne: Bolest na duši)

P.S. Budu moc ráda, za každé otevřené přiznání nejen od muže v komentáři pod tímto článkem nebo vypsání bolesti na duši vlastním článkem. Rovněž děkuji za každé další rčení, které vystihuje tělesně stav duše. Mě už víc nenapadlo.

K tématu Bolest na duši jsem napsala více článků. Třeba alespoň jeden z nich vám pomůže tu vaši zmírnit.

__________________________________________________________________________________

Zdroje:
obrázek muže jsem našla zde: http://brisray.com/optill/men.gif
Bolí vás něco? (časopis 100+1 2.7.2001)
Některé informace jsem čerpala ze své vlastní seminární práce "Vliv bolesti a utrpení na život člověka" Jabok, 2001, předmět: Zdraví a nemoc
výzkum motolského centra pro bolest jsem našla v některých Zdravotnických novinách, ale nemám zapsáno v kterých - z těchto jsem v roce 2001 čerpala:
Paliativní postupy ve vnitřním lékařství (Zdravotnické noviny 29.6.2001)
Paliativní medicína a dobrá smrt (Zdravotnické noviny 29.6.2001)
Léčba bolesti u pacientů s onkologickým onemocněním (Zdravotnické noviny 29.6.2001)
Milosrdná pravda místo (ne)milosrdné lži (Zdravotnické noviny 29.6.2001)
Principy léčby bolesti, provázející nádorové choroby (Zdravotnické noviny 29.6.2001)
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 David Bachmann David Bachmann | E-mail | Web | 24. prosince 2010 v 0:48 | Reagovat

Výborně! Konečně článek, se kterým nesouhlasím!
Je zobecňující a vše takové se zákonitě musí mýlit. Znám muže, kteří díky schopnosti dokonalé sebereflexe nejen dokážou přiznat bolest, ale také ji popsat a najít její příčinu. Myslím, že patřím mezi ně. Znám ženy, které si hrají na tak emancipované, že se považují za nezranitelné.
   Nemám rád tyhle zjednodušující psychologické žvásty, dělící lidstvo na odvážné ženy a zbabělé muže. Nemám rád nic, co se snaží nějakou skupinu lidí nějak definovat a někam zařadit. Bůh stvořil každého člověka jako neopakovatelnou individualitu a jakékoli dělení lidí do skupin je tudíž nepřesné, účelové a škodlivé. Snáší-li ženy bolest lépe, proč tedy nechodily do válek? Proč ty odvážné feministky mají ve všech sportech vlastní ženské soutěže s mnohem měkkčími pravidly? Možná je pravda, že muž trpí ve chvíli, kdy něco nemůže. K tomu bych se já osobně klidně hlásil. Jsem ale přesvědčený, že znám ženy, které když nemohou vykonávat svou práci, organizovat, velet a dohlížet, jsou z toho mnohem nešťastnější než většina mně známých mužů. Většinu dobrých knížek pojednávajících o duševním i tělesném utrpení, které jsem četl, napsali muži. Čím to je? Netvrdím, že muži snášejí bolest lépe. Věřím, že vnímání bolesti je u každého jedince různé a to bez ohledu na jeho genderovou, rasovou či jinou příslušnost.

2 Albert Pes Albert Pes | Web | 24. prosince 2010 v 1:16 | Reagovat

Když jsem zažíval ty nejtěžší chandry, tak jsem přesně věděl, že je mám, z čeho je mám, kapuci jsem nenosil a stejně nic nepomohlo, jenom čas. Ubrečenost je ale slabost, za tím si stojím a člověk by tomu neměl propadat, protože to svědčí o jeho nezakotvenosti ve světě. Je ale jasný, že zachovat si "důstojnost" je někdy skoro nemožný...

3 Malkiel Malkiel | Web | 24. prosince 2010 v 3:21 | Reagovat

V tomto tématu týdne se stále pojednává o vnímání vlastní bolesti, o vlastních bebíčkách, což do jisté míry podtrhuje převážně sobeckou povahu člověka jako celku. Většina článků je totiž ve skutečnosti na téma "Bolest na MÉ duši". Zatím jsem však nikde nečetl o vnímání bolesti druhých. Pokud se týká vnímání bolesti druhých, tak pro mnohé bude překvapením, že v tomto směru jsou méně vnímavější ženy. Ženy dovedou být mnohem bezcitnější a krutější než muži. Například dozorkyně německých koncentračních táborů ve své krutosti zcela zastiňovaly své mužské kolegy. Navíc tam ty ženy šly dobrovolně, zatímco muži tam povinně narukovali jako vojáci. Mužští dozorci to většinou brali jen jako práci. Prostě si odklepali své hodiny a potom šli někam na šnaps. Ženy dozorkyně se tam však chodily vyřádit. Známé jsou též případy ženských vražednic. Zatímco muž většinou zavraždí a už se svoji oběť více nestará, tak žena vražedkyně svoji obět mnohdy ještě chladnokrevně naporcuje nebo jí má rok zastlanou doma v posteli. O odlišném rysu ženské povahy vypovídá třeba jen obyčejná rvačka. Chlapi si prostě normálně dají do držky, zatímco ženy když už se začnou prát, tak to má jasně sadistické rysy s úmyslem protivnici nejen porazit, ale hlavně jí hodně ublížit. Jako příklad můžou posloužit i známé praktiky sado-maso. To "sado" totiž provozují výhradně ženy, takzvané Dominy. Na nějakého "domiňáka" těžko narazíte.
Je mi jasné, že tyto věty možná vyvolají bouři nevole žen, ale je tomu tak. Statistiky i výkumy to potvrzují.
Důvod, proč tomu tak je, má však zcela praktické příčiny. Ženy jako nositelky života jsou tak zkonstruovány. Samice jsou zkonstruovány na přednostní přežití za účelem zachování druhu. A sobectví a jistá dávka bezcitnosti je k tomu přežití nezbytně nutná. Stačí se podívat jak to chodí v přírodě, ze které jsme vzešli. Ty zvířecí procesy a souvislosti si v sobě pořád nosíme, i když jsme se od té přírody již poněkud vzdálili.
P.S. Promiň, jestli jsem se trochu odchýlil od tématu tvého článku, ale já opravdu nemám rád to fňukání nad vlastními bolístkami. A toto téma týdne je ho opravdu plné. Bohužel většinou ti, kteří nejvíce fňukají nad nesnesitelnou bolestí duše, ve skutečnosti ještě opravdovou bolest duše nepoznali.

4 Albert Pes Albert Pes | Web | 24. prosince 2010 v 8:30 | Reagovat

[3]: No, obávám se, že zrovna v tomhle jsem docela kompetentně sečtělej. Naopak je prokázáno, že k sadismu mají větší sklony muži než ženy. Obecně je větší procento mužských parafiliků (anebo alespoň co se jedinců týče, u kterých se to reálně projevuje). Co se vražd a podobných věcí týče - naprostá většina sériových vrahů (a i vrahů obecně) jsou muži a je velké množství případů, kdy vrah zabije a pak se rozhodně o svou oběť dál stará...

Abych to zakončil - říkáš, že ženy dokáží být mnohem krutější a bezcitnější, a mně se zdá, že to je dané tvou osobní zkušeností (prostě tě nějaká metaforicky nakopala do koulí, viď?). Já s tím plně souhlasím. Ženy jsou zlo... :)

5 Malkiel Malkiel | 24. prosince 2010 v 10:48 | Reagovat

[4]: Já osobně proti ženám nic nemám a narozdíl od tebe si nemyslím, že by ženy byly zlo. Ženy jsou prostě takové jaké jsou, stejně jako jsou muži takoví jací jsou. Já prostě ženy miluji, i když někdy dovedou být docela mrchy. Bez nich by život byl šedivý a jednotvárný.
Podsouvat mi, že můj článek je psán pod vlivem nějakých špatných vlastních zkušeností, je tak trochu zkratkovité a zjednodušené. Vzhledem k tomu, že už jsem nějaký pátek na světě, tak mám se ženami celkem dost zkušeností, a to dobrých i špatných, stejně jako se všemi lidmi. A těm ženám, které mně jak píšeš "metaforicky nakopaly do koulí" jsem později vždy v duchu poděkoval, protože mi tím umožnily poznat jiné ženy a prožít další lásky.
Sečtělej možná jsi, ale celkem elegantně si vynechal přírodní zákony, které jsem zmiňoval ve svém článku a které podmiňují chování lidí.
P.S. A ještě jen tak naokraj, většina mých přátel je ženského pohlaví.

6 edithhola edithhola | E-mail | Web | 24. prosince 2010 v 11:22 | Reagovat

Napíšu odpovědi v bodech jen tak od stolu, některé musím ještě pořádně promylset nebo je promyslíte za mě!!!
1. Mluvíme o bolesti na duši! Ne o sebelítosti a bolístkách! Také nemá ráda sebelítost. Sebelítost je luxus. O pláči mluvím a vřele doporučuji (a zavidím pokud to někdo umí) až u žalu nebo-li bolesti na duši.

2. Děkuji všem mužům, kteří napsali své komentáře a tím pádem se nějak důvěrněji otevřeli k tématu. trochu to opravdu u mužů postrádám. Jenže zároveň se stalo, že se od hlubin do své duše dotali k tématu, jestli je rozdíl mezi ženami a muži a dokonce k tématu, jeslti žena může být bestiálnšjší než muž.
3. Clanek neni globalizacni. Chapu, ze globalizace rozciluje, jak me, tak meho muze, ale mame k ni skolny oba (takze predpokladam ze vetsina lidi):-) Mam tam i dva priklady, jak jdou do sebe dva muzi. zvlast docela myslim, ze uprimnou zpoved o mem muzi. A taky uprimne myslenky, jak citim bolest a vyporadavni se s ni u muzu ja.
4. Ano, zeny mohou byt bestialnejsi nez muzi. Znam par postav z filmu a mohu rici, ze adoptivni mama mela k tomu sklony. Kdyz sjem ji jednou venovala knihu o deprivantech od Koukolika, tak jsme si naivne myslela, ze se nejak chytne za nos. Ouha. Do mesice od precteni zacala pouzivat jeste vice praktik, ktere se ve vychove nedoporuciji. Proste jeji optika si vybral z knihy to, nad cim s ejinym svira srdce. Stejne je to asi s tim, jak se rika, ze kdyz nekdo vidi nejaky navod ve filmu, jak zabit cloveka a ma k tomu sklony, tak se opravdu pouci. Kdo k tomu sklon nema, toho to strasi po nocich do smrti.
5. Zeny a muzi jsou rozdilni. To neni feministicke ani globalizujici. Prozivame jina, hledame jinak cesty k druhym i k sobe atd.
6. Pokdu si matne vzpomina, tak zeny do valek chodily. Bud ty milosrdne jako pecovatelky, obcas doprovazeli vojsko kurtizany, zeny bojovnice (napr. poslani od Boha) a take ty, co maji sklony k valceni (asi maji jiny koktejl hormonu nez my ostatni). Chapu, ze pak byly mnohdy bestialnejsi nez muzi treba prave v tyrani rukojmi, veznu atd.
7. Bezmoc plodi agresi. To je stejne uz ne i muzu. Takze namisto place agrese. Proto jsem radsi pro ten plac. A to ze muz nesmi plakat, to opravdu sveci o tom, co jsem psala, ze se boji byt zranitelnym ... Neverim tomu, ze zalmisty psali zalmy bez slz.
8. Zal se proste musi vyplakat, vynarikat ... a kdyz ne lidem tak v ustrani Bohu.
9. A to jsem od vas chtela slyset. Jak se vyporadavate s bolesti - s zalem - vy muzi. Jaky proces k tomu mate? Podle me uzavírání nebo poírání vede ke ztrátě komunikace se sebou, ale i komunikace s tím, s kým žijete.
10. To jsem rada, že jsem vas vyburcovala k přemýšlení :-)
11. Tak dobrou chut na Stedry den!
12. Jo, a muze obdivuji pokud umi jit do sebe. Pokud ano casto se dostanou hloubeji nez zeny. Zne yporad chteji ty deti a domacnost ... Muz hloubku proziva se vsim vsudy az tak ze se stane knezem, joginem nebo proste denne medituje ... Zena balancuje mezi prakticnosti a duchovnim zivotem a nejde tak do hloubky. Doufam, ze vas tohle ocenení potěšilo!

7 Praguois Praguois | E-mail | 24. prosince 2010 v 12:49 | Reagovat

No, nevím, nevím,
ono je to asi tak, že muž, jako každá živá bytost, velmi dobře vnímá jak bolest tělesnou, tak bolest duševní. Muž, stejně jako každý živočich se s bolestí musí vypořádat, chce-li přežít sám a ještě nakrmit smečku.
Aby mohl krmit smečku, nechodí a netelefonuje všem okolo, aby jim vyzvonil že, popřípadě proč trpí, ale svírá se bolestí sám. Maximálně se svěří kamarádovi, u kterého si může být do jisté míry jistý, že mu nesebere kořist a neoplodní samičku.
Prostě krom lovu je v tom ještě pudové nutkání vypadat zdravě a zaneřádit planetu svým genofondem:-)

Příklad z kněžského semináře a teologické fakulty:
V pradávných dobách učili v Litoměřickém semináři výhradně staří katoličtí kněžové:-) během oběda v profesorské jídelně - samozřejmě, jako všichni dědkové - probírali předlouhé seznamy svých nemocí! To vše do doby, než se objevila mlaďounká profesorka latiny:-)
Dědkové celibátníci se najednou začali natřásat a intelektuálně exhibovat:-)
Ergo-kladívko, ženy IMHO, často i ty nejbližší, nemají šanci pochopit co se ve zraněném samečkovi děje.
To abych poohnul diskusi zase někam jinam:-)
a krom toho, veselé Vánoce či Chanuka tovat.

8 Albert Pes Albert Pes | Web | 24. prosince 2010 v 13:10 | Reagovat

[5]: Ono "Já s tím plně souhlasím. Ženy jsou zlo... :)" je samozřejmě myšleno ironicky. Ženy jsou ženy, muži jsou muži a všichni jsme lidé. A lidé jsou zlí obecně.

9 Malkiel Malkiel | Web | 24. prosince 2010 v 15:45 | Reagovat

[6]: edithola: myslím, že ti tvůj drahý polovičník celkem prakticky vysvětlil, proč jsou muži v projevování duševní bolesti uzavřenější.
K odstavci číslo sedm v tvém příspěvku tedy musím poznamenat, že samec, coby ochránce smečky, by těžko obměkčil agresora pláčem. Odlišnost žen a mužů vyplývá především z rolí, ke kterým jsou přeurčeni v lidském společenství. Ale to bychom se již obloukem vraceli k tématu, které se tady probíralo pod článkem "Vzal jsem si vlastní ženu - blogerku - za vzor:-)". Hledat nějaké záhadnosti v chování žen a mužů je zcela irelevantní. Když se podíváme ke kořenům lidstva, tak nám hned bude mnoho věcí jasnějších.
Já osobně si své dušeboly řeším sám se sebou a s Bohem (s Bůchem :-D ) A chodím při tom hodně hluboko do sebe, leč nikde to neventiluji na veřejnosti. A to ani přesto, že by mně má otevřenost již neohrožovala mé postavení ve smečce, jelikož už nemusím s ostatními samci soutěžit o samičky. Je to o mé duši a má duše je moje niterní záležitost, nic pro uši veřejnosti. I sám Ježíš doporučoval, že když se jde člověk modlit, tak se má zavřít do komůrky. A řešení dušebolů je vlastně jakousi obdobou modlení.

10 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 24. prosince 2010 v 19:49 | Reagovat

Vlastně se mi potvrdilo, že já o koze a vy voze:-) Prostě už myšlení mužů a ženy a pochopení, co žena textem myslela, je rozdílné. Takže se vracím k tématu: bolest na duši. Ale jestli dobre chapu, tak muzi prozivajici dusevni muka, se nesdili nikomu (krome Boha), protoze i jeho blizni muze byt agresor (treba pratele i manzelka). Pak je tedy dle mého soudu  komunikace a pripadna pomoc uplne nemozna.
Vazim si toho, ze jste mi zde napsali preci jen vase cesty pri hledani vystupu z bolestí na duši. Muž nepláče, nesvěřuje se, protože všichni mohou jít následně proti němu a využít jeho slabosti, nesvěřuje se, protože by mu někdo ukradl ženu a rodinu, tak si to radši nechá utéci svou nekomunikací, nesdílením se a pocitem, že se mu nedostává pomoci, když je mu blbě na duši ... Svěřuje se pouze Bohu, ale pak dělá jakoby nic a nikdo se nedozví, jestli je mu líp nebo hůř ... Já jenom doufám, že Bůh tomu rozumí.

11 Malkiel Malkiel | Web | 25. prosince 2010 v 0:27 | Reagovat

[10]: Teď si docela trefila hřebíček na hlavičku. Manželkám se nesvěřuje, protože ty jsou většinou prvními osobami, které se slabosti svěřovatele například při rozvodu budou snažit využít, pokud z toho budou mít nějaký užitek a též to hojně dělají. Manželství není žádnou duchovní institucí a jeho účelem je především zachování druhu a výchova potomků. Manželství není procházka růžovou zahradou a každé třetí manželství se rozvádí. A potom se používají všechny možné zbraně které jsou po ruce. Každé pohlaví podle svých schopností. Muži většinou určitou formou bezohlednosti a ženy intrikařením.
Položím ti otázku, proč si myslíš, že je v životě tak důležité se někomu svěřovat? Jaký to má smysl pro život? Udělá to život někomu lepším? Proč by mělo být důležité, aby někdo věděl jestli je mi dobře nebo špatně? Já nemám žádná nutkání se někomu svěřovat, ale nemám pocit, že bych tím něco promeškával nebo že bych měl život horší. Naopak, já považuji svůj život za duchovně hluboký a pestrý. Ne, že bych se nikdy nikomu nesvěřoval, mám úzký okruh přátel na stejné vlnové délce a s těmi navzájem probíráme i hodně osobní věci. Ale i zde má to svěřování určité hranice, které nepřekračujeme. A funguje to. Já si myslím, že člověk by se měl chovat především podle svých potřeb a pocitů. Jestli má někdo potřebu se svěřovat, tak ať se svěřuje, jestli někdo tu potřebu nemá, nelze se na to koukat jako na nějakou chybu. Někdo potřebuje ke svému životu zpěv a někdo ne. Někdo potřebuje sportovat a někdo raději leží na gauči. Ale ani jednoho z nich nelze považovat za horšího nebo lepšího.
To "sdílení" je taková čistě ženská záležitost, protože ženy spolu sdílely jeskyni, zatímco muži byli na lovu. Co měly spolu taky jiného dělat při žvejkání kůží a udržování ohně? Muži se museli soustředit na ulovení mamuta a kdyby při tom lovu nějak zbůhdarma "sdíleli", tak by je mamut rozdupal. Oni museli být akční, nemohli tlachat. Ženy akční být nemusely, tak mohly "sdílet".(sdílet je totiž formou slovesa sdělovat, neboli se vykecávat:-D)
P.S. A jen tak mimochodem, čtenáři, kteří umí opravdu "číst", se toho o mně mohou z mého blogu dozvědět dost. Ale rozhodně tady nebudu psát, že se třeba před půl rokem se mnou někdo rozešel a jak je mi z toho hrozně špatně a jakou mám bolest na duši.

12 pavel pavel | Web | 25. prosince 2010 v 0:49 | Reagovat

kapuci nenosím a u doktora jsem nebyl aspoň dvacet let
a u zubaře jsem byl ve čtvrtek a dokonce si v tom liboval, protože snesitelnou bolest mám docela rád...
myslím že to celé moc zobecňuješ.. v každém muži je žena a naopak, jen záleží v jaké míře :)

13 Shariony Shariony | Web | 25. prosince 2010 v 20:00 | Reagovat

Pročítala jsem i komentáře a měla jsem k tomu tolik co říct, že - než jsem se dostala až sem - všechno jsem zapomněla :D Ale zkusím si aspoň na něco vzpomenout.
Také jsem viděla dlouho starce, ale šla jsem na to trochu logicky - tedy tak, že obrázek bude asi podobný tomu předchozímu - čili velký obličej starce a pootočený menší obličej mladíka - a skutečně tam takhle je (taky má klobouk, černá zvýrazněná čára na velkém nose je zároveň nosem mladého muže odvracejícího tvář - pusa starce - rýha na jeho krku). Ale bez téhle úvahy bych ho tam taky nejspíš nespatřila.
K vnímání vlastní bolesti - já třeba když jsem nemocná a mám "jen" virózu, tak mě to odrovná docela dost a radši to vyležím v posteli, než abych někde lítala...Nemyslím tedy, že bych snášela bolest lépe než muži.
Pak jsem tu četla názor, že ubrečenost je slabost. Pokud tím Albert Pes myslí litování se a brečení kvůli každé blbosti, tak ano. Pláč sám o sobě ale slabost rozhodně neznamená. To, že někdo nebrečí, nemá s duševní silou vůbec nic společného.
Pak dotaz, proč ženy nechodily do válek (tedy bojovat)? To je otázka... ani nevím, jestli je myšlena vážně. Nesouvisí to s tím, kolik toho vydrží, to je úplně mimo. Jde o kondici. Rychlosí a silou se mužům prostě nevyrovnáme, takže ženy posílat do boje s muži by bylo k ničemu. Samozřejmě naopak velmi pomohly jako zdravotní sestry atd.
Pak, že ženy dokáží být bezcitnější než muži.. to je zas zobecňování na entou. Také jsou mimochodem mnohem víc empatické, dokáží se vcítit, vyjádřit podporu tam, kde se to hodí. Narozdíl od mužů, kteří v takovýchto situacích akorát radí (což od nich často v tu danou chvíli nikdo ani nechce). Musím ale uznat, že na té myšlence něco také bude. Sama jsem se setkala s tím, že mě v jedné situaci povzbudili, podpořili a "utěšili" procítěněji a mileji mnohem víc muži než ženy..jako by to najednou byli oni, kdo dokáže být víc empatický.. Myslím, že ženy mohou být tvrdší než muži, pokud chtějí. Zvlášť ke svým nepřátelům. To ale vůbec nejde zobecňovat. Malkieli - co se týče koncentračních táborů - a co Mengele?? Byla to hnusná zrůda. Na něco, co páchal on, by žádná, ani ta nejbezcitnější žena neměla žaludek. Na to, co páchají za násilí kvůli testosteronu muži, ženy (ani ty sadistické) opravdu nemají. A ještě ke "sdílení" v jeskyni - znám mnoho pánů, kteří jsou větší drbny než kdejaká žena, a když mají sebemenší bolístku, tak se nechají politovat. S tím, že nechodí k doktorům - takové jsou i ženy. I ony by měly chodit na různé preventivní prohlídky a vyhýbají se jim.. Možná se muži svěřují míň, ale já se také moc nesvěřuji, takže to zas tak "čistě ženská" záležitost nebude.

14 adaluter adaluter | Web | 12. ledna 2011 v 11:54 | Reagovat

Jen stručně, proč nechodí do války ženy,když údajně snášejí lépe bolest? Protože války vedou muži a nejde o to kdo bude míň křičet po průstřelu břicha, ale o to kdo zvítězí. Proč nemáme mužský protiklad domin? Protože poptávka určuje nabídku. Myslím, že i lehkých žen bude o "nějaké to procento" víc než lehkých mužů (a teď mám na mysli muže, poskytující služby výhradně ženám). A muži mající sado sklony za ně neradi platí, spousta z nich si své "touhy" odbyde doma, a jejich "nešikovná" manželka má věčně modřiny od dveří, nebo pádu ze schodů. A  možná je to i  proto, že ne každá placená partnerka, si po jednom aktu může dovolit týdenní pracovní neschopnost. A jinak, muži, vy nechápete nás, my nechápeme vás - jaká novinka! Jenže, kdyby zavládlo všebecné pochopení, o čem by pak byly všechny ty zajímavé diskuse? O počasí, to nechápe nikdo.

15 watters and watters bridesmaid dresses watters and watters bridesmaid dresses | E-mail | Web | 24. listopadu 2012 v 8:14 | Reagovat

Q. What goes up when the rain comes down?

16 rotcorp rotcorp | Web | 20. června 2015 v 23:57 | Reagovat

půjčka od české spořitelny kalkulačka :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama