Doprovázení umírajícího

26. prosince 2010 v 15:35 | Edith Holá |  Bolest na duši
Pokud jste už někdy doprovázeli umírajícího člověka, víte, že netrpí jen tělesnými bolestmi. Kdysi jsem se tímto tématem zabývala a v reálu jsem stejně víceméně selhala. Třeba to ale pomůže vám, pokud máte primárním jazykem lásky dar praktické péče o druhé (viz Jedním jazykem lásky je přijímání darů) a druhým útěšná slova. 

I když je bolest subjektivní, existují určité metody poznávání prahu a intenzity bolesti. Nejjednodušší je tzv. vizuální analogová škála (pacient si sám nastaví na desetistupňovém měřítku, jak ho to bolí. Práh bolesti (významný ukazatel citlivosti k bolesti) se zjišťuje mimoděčným ucuknutím před podnětem (teplo, tlak, píchnutí…). Dále existuje Melzackova škála intenzity bolesti, která bolest dělí do pěti stupňů.

Chtěla bych se však více věnovat měření bolesti podle prožívání člověka. Zakladatelka prvního moderního hospicu Cicely Saundersová zavedla termín "totální bolest". Označila jím utrpení ve 4 základních dimenzích lidského prožívání - tělesné, duševní, sociální a duchovní. Hodnotit kvalitu života nemocného musíme právě skrze prožitky ve všech těchto oblastech.

V krátkosti popis jednotlivých oblastí. Tělesné symptomy jsou asi nejprostudovanější oblastí. Existují dotazníkové nástroje na měření intenzity a charakteru bolesti. Jsou k dispozici účinné léky a neurochirurgické postupy. Přesto se v zahraničních výzkumech objevuje výsledek, že 20 - 70% umírajích trpí nedostatečně léčenou bolestí.
V tomto směru je zapotřebí více informací o tišení bolestí morfiem a poctivosti zdravotníků, kteří ho podávají u těžkých nemocí v terminálním stadiu.
Znalosti ostatních symptomů terminální fáze -únava, zmatenost, dušnost, poruchy spánku jsou menší. Psychické symptomy jsou méně probádané než tělesné. Také jsou často odbornou medicínou podceňovány. Spolupráce mezi lékaři a psychiatry vázne. Psychické syndromy a symptomy bývají často nepodchyceny nebo nedostatečně léčeny. Nebo jsou podány léky lékařem v nemocnici na úplně jiný druh deprese a úzkosti. Pro uspokojení sociálních potřeb je důležité, aby každý člověk někam patřil. Obecně je za největší sociální a emocionální podporu považována rodina, dále přátelé, církevní společenství apod.
Také i pro tuto oblast existují dotazníky. Myslím, že se asi málokdo z nás setkal s takovýmto přístupem. U terminálně nemocných většinou sociální potřeby naplněny nejsou. Umírají osamoceni v nemocnicích a LDN.
Oblast duchovní je v jedné z nejateističtějších zemí oblastí opomíjenou a bílým místem v životě většiny z nás. Otázky, které provázejí trpícího, nemocného a umírajícího člověka povětšinou nikdo neřeší, pokud to není aktivní příslušník církve nebo jiný duchovní člověk. Lidské prožívání je v těchto chvílích naléhavě směřováno k  ptaní se po smyslu života, k vůli odpustit a smířit se s bližními, k rozmotání klubka strachu a pocitů viny. Zdravotníci ale i rodinní příslušníci prchají před těmito otázkami a pacient zůstává s těmito pocity sám.
U nás je zakořeněný dojem, že milosrdná lež o stavu nemoci je lepší než pravda, také velice ztěžuje pacientovi možnost vyrovnání se s životem a smrtí. Podle zahraničního bádání většina terminálně nemocných přeceňuje pravděpodobnou délku svého zbývajícího života. Otevřená komunikace s pacientem o jeho očekáváních a naději otevírá prostor pro důstojné prožití všech fází, kterými by člověk měl projít, když ví, že odchází na druhý břeh.
To jak nám zapřeli terminální stadium manželovy maminky jsem popsala včera (Bojíme se bolesti a beznaděje druhých). A ještě na nás přehodili zdravotní péči se slovy, hlavně ať maminka rehabilituje, nenechte ji pořád spát, nic nebrání jejímu nechození, její soběstačnosti. 

Vrátím se k tomu, že nemoc, bolest a utrpení mohou vést k osobnímu růstu. Mohou být příležitostí k rozpoznání, kde v životě se nacházím, kam jdu a kdo jsem.
Smysl utrpení hledal rakouský psychoanalytik Viktor Emil Frankl. Tento židovský lékař učil "vůli hledat smysl života" i v krajních životních situacích. On sám přežil Osvětim. Jeho léčebná metoda pomohla miliónům trpících lidí. Podle něho, ten kdo ví "proč", ví i "jak" - trpělivě snášet, co mu nadělí osud. Jeho učení spočívalo v hledání vůle k životu. Člověk se v těžkých chvílích nemá ptát, co ještě mohu čekat od života, ale paradoxně větu otočit: Co ještě může život čekat ode mne? Frankl vidí smysl života v tom, že člověk statečně snáší své utrpení a v tom je jeho jedinečný výkon.

Do vínku jsem asi nedostala darem službu a praktickou péči o druhého v jeho utrpení zvláště v terminálním stadiu. Péčí o manželovu maminku jsem se málem zhroutila. O to víc obdivuji ty, kteří to dovedou a díky Bohu, že existují. Jako např. Marie Svatošová, která u nás založila první hospic. Zabývá se komplexní péčí o pacienty v pokročilých stadiích nevyléčitelných onemocnění (paliativní - útěšná - medicína). Základním cílem paliativního léčení je dosažení kvality života pro pacienta s nevyléčitelnou nemocí i pro jeho blízké osoby. Pomáhá jí v tom právě Franklova logoterapeutická technika, která posunuje sílu ducha od "já" k "ty". Napomáhá tak změnit hodnoty a nezdravé postoje pacienta. Nemocný zapomíná na sebe, věnuje se nějakému úkolu nebo se v lásce oddává jiné osobě. Štěstí, smíření a akceptace osudu se pak dostavují samy. V úsilí o "dobrou smrt" jde především o to, aby poslední minuty, týdny či měsíce byly pacientem zakoušeny jako hodnotné a smysluplné. Rodina nemocného je součástí léčebného týmu. Úloha pacienta je aktivní. Pacient je zasvěcen do léčebného procesu, všechny postupy se s ním konzultují, je postupně informován o nevyléčitelnosti své choroby. Paliativní medicína však není všemocná. Zmírňuje symptomy nemoci a fyzické i psychické útrapy umírajícího člověka. Může odstranit i jeho neztišitelné bolesti a umožnit tak důstojnější odchod ze světa, nemůže však změnit nezměnitelné - utrpení. Marie Svatošová říká, že "v hospicích se daří umírajícím díky komplexní péči a holistickému přístupu dojít do fáze nejen bez bolesti, ale také do fáze klidnějšího umírání a smíření".

Naše společnost a západní kultura vytlačila smrt člověka do domovů důchodců a nemocnic. Bolest a utrpení se řeší velkými dávkami léků už od útlého dětství. Každý z nás si přeje umřít náhle a ve spánku. Bez bolesti a nemoci. V posledních letech se objevil výzkum, že stále více žen se bojí kvůli bolestem rodit. Jak se potom těmito popřenými oblastmi v lidských životech zabývat, když se lidé děsí každé zmínky o utrpení? Jak se zabývat terminálním stadiem života a hledáním možností, jak zlepšit život umírajícího, když smrt v naší civilizaci existuje už jen ta kečupová v televizi a v počítačových hrách a ta skutečná se vytěsnila?

Prognózou takto zhýčkané západní civilizace se zabýval již v 60.letech v knize "Osm smrtelných hříchů" etiolog Konrád Lorenz. Jedním z hříchu je podle něho právě změkčilost. Rozvoj v technologii a farmakologii podporuje neschopnost snášet i tu nejmenší nelibost. Mizení všech silných citů tak znemožňuje cítit nejen bolest, ale i její protipól - radost, která přichází po zdolání těžké situace, námahy nebo utrpení. Přirozené kontrastní vlny utrpení a radosti se tak rozplývají do nevýslovné nudy.

Možná si říkáte, proč jsem to psala k tématu "Bolest na duši". Protože jsem byla dlužníkem. Všechny mé články na toto téma byly spíše o mě. Tento se týká bolestí, které nás všechny jednou čekají, buď jako umírajících, pokud nezemřeme ve spánku a nebo jako doprovázejících. Není to lehké unést svou "bolest" a "bolest" umírajícího. Můžeme se propadnout do všelijakých emocí. 

(K tématu týdne: Bolest na duši)

K tématu "Bolest na duši" jsem napsala více článků. Třeba alespoň jeden z nich vám pomůže tu vaši zmírnit.

____________________________________________________________________________________

Frankl, Viktor Emil:  … a přesto životu říci ano  (Karmelitánské nakladatelství 1996)
Frankl, Viktor Emil: Co v mých knihách není   (Cesta 1997)
Svatošová, Marie: Hospice a umění doprovázet  (Ecce homo 1995)
Grün, Anselm: Zdraví jako duchovní úkol  (Trinitas 1994)
Lorenz, Konrad: Osm smrtelných hříchů (Academia 2000)
                                
použité články:

Paliativní postupy ve vnitřním lékařství (Zdravotnické noviny 29.6.2001)
Paliativní medicína a dobrá smrt (Zdravotnické noviny 29.6.2001)
Léčba bolesti u pacientů s onkologickým onemocněním (Zdravotnické noviny 29.6.2001)
Milosrdná pravda místo (ne)milosrdné lži  (Zdravotnické noviny 29.6.2001)
Komplexní hospicová péče je přínosem pro společnost (Zdravotnické noviny 17.9.1999)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Dada a Ivka Dada a Ivka | Web | 26. prosince 2010 v 15:59 | Reagovat

Ahoj máš to tu super :)
Prosím kukni aj na náš blog :) Napíše svoj názor :) Budeme radi :)
THX :-*

2 titinetrouble titinetrouble | Web | 26. prosince 2010 v 16:24 | Reagovat

Skvěle napsané, fakt. Máš krásný blog, píšeš zajímavým způsobem. Smekám...

3 Eva Nováková Eva Nováková | Web | 26. prosince 2010 v 16:36 | Reagovat

Smrt je znašich životů pomalu vytlačována. Úmyslně klameme čas a sami sebe, no není divu, vždyť se honíme za penězi, tím jak omládnout a na duchovní hodnoty nám nezbývá čas. Na téma smrti a průběhu umírání jsem přečetla řadu k nich. Nejzajímavější se mi zdála "Tibetská kniha mrtvých", kde je srozumitelně popsáno, jak umírajícího doprovodit, provést stavem umírání. Myslím, že to může pomoci i nám v tom, jak se připravit na smrt svého blízkého a jak se s ní vyrovnat.

4 pavel pavel | Web | 26. prosince 2010 v 17:51 | Reagovat

dobré vánoční téma... článek  jsem celý přečetl,  ale druhou stranou mozku jsem při něm uvažoval, proč tak ráda pitváš většinou depresivní témata... nejsou na světě veselejší věci?
všechna ta trápení bychom měli brát s nadhledem, protože i když se jimi podrobně zabýváme, stejně nás neminou... takž raději je nechat, jak říkají  mystikové, vyplynout :D

5 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 26. prosince 2010 v 18:35 | Reagovat

[4]: U me "vyplynou" tim psanim. Po kazdem clanku mám v duši větší místo a cítím se volněji :-) Az bude tema radost, tak napisu stejny pocet clanku nebo jeste vic, souhlasis?:-) K tématu týdne naděje jsem psala dva ...:-)

6 Malkiel Malkiel | 27. prosince 2010 v 0:10 | Reagovat

[5]: No to je báječné, ty to ze sebe "vypíšeš" a naházíš to na ostatní.:-D
Musím tak trochu souhlasit s blogerem Pavlem, i já sám mám pocit, že se v poslední době v těch smutných tématech příliš pitváš.

7 Kitty Kitty | E-mail | Web | 18. března 2012 v 16:38 | Reagovat

Těžká témata, ale nutná a pravdivá. Kdybych věděla, co jsem tehdy nevěděla o druhu nemoci mé babičky, jednala bych jinak. Ale aspoň jsme se užily. Vzpomínala, zpívala a učila mě svoje písničky, žila společným okamžikem. Dodnes mám dojem, že jsme byly šťastné svojí přítomností. A to mi doktorka tvrdila, že rakovinu nemá: pravda se má říkat, aby si člověk mohl zorganizovat svůj odchod... :-)

8 christain christain | E-mail | Web | 31. října 2012 v 13:25 | Reagovat

You certainly deserve a round of applause for your post and more specifically, your blog in general. Very high quality material.
http://www.shoesgreat.com/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama