Co si přeje zatoulaná neonová rybička

13. prosince 2010 v 22:39 | Edith Holá |  TANEC, HUDBA, FILM
Natlačili jsme se všichni do houfu. Všichni jsme měli tančit stejně. To, co jsme celou hodinu zkoušeli. Být vědomě ve svých pažích. Vidět, jak se hýbe vzduch jejich pohybem. Vycentrovat tělo, tak že poslední čakra s tou první bude tvořit přímku. Tančit a plout s pohybem vzduchu, podle Reny, podle spolutančících ... nyní to zrealizovat. V houfu jako neonové rybičky. Hudba nás odnáší do levého rohu, kolem kamenů, do pravého koutu ... paže se zvedají, pak jedna klesá. Stáváme se vědomě tím, čím jsme ... rytmus se zvedne stejně jako houf rybek k hladině. Vír nás otáčí, všichni jsme pospolu, barvy našich šatů neonově září ... Divím se, že ve schránce pro Ježíška ještě nic není. Už po několikáté synovi říkám, že mu s tím i pomohu. Něco nakreslíme, vystřihneme nebo to napíšu za něj. "Nic tam dávat nebudu", zaráží mě odpověď mého pětiletého synka. "Jak to? Ty nic nechceš?" "Já mu důvěřuji. On ví, co si přeji", říká ten, kterého mi jednou v jeho pátém měsící vzal doktor z náruče, řekl, že má šanci padesát na padesát a zavřel dveře Jipu. Můj syn přesto neztratil bazální důvěru a mě je štěstím do pláče. Voda nás unáší dál, pánev je středem vesmíru a pohupuje se s vodou jako dítě v děloze. Rytmus zpomaluje, ale tony jakoby gradují... Trhají mi srdce jako to, že má přání nemůže splnit ani Ježíš(ek). Běží mi hlavou křehké věty o tátovi jako celoživotním vzoru, které jsem četla dopoledne a zabodly se do mého srdce jako dráp. Vidím svého adoptivního tátu, nejhezčího chlapa na světě s úsměvem, který hřeje. Vzpomínka se změní v obraz mamky, která kdysi, aniž by rozuměla češtině, podepsala papír, kterým mě navždy ztratila. Její náruč zůstala prázdná. Byla jsem ji zradou ukradena. Táta nepodepsal žádný papír, ale svou duší se upsal své manželce. Nikdy nás k němu nepustila blízko. Voda se čeří, třepetáme se kolem bublin, které vypouští filtr. Bubliny svádí, voda konejší, houpy, hou ... Už se s tátou neuvidím. Dobrovolně ztratil svou holčičku. Upsal duši své ženě, která mě nenávidí. Přála bych si, abych těmhle dvěma hodným lidem nebyla vzata z náruče. V hlavě mám plno slz. Jsem ztracená. Houpy, hou, voda konejší ... ale je jí moc, nevidím stěny akvária, je to moře emocí, ... Jak moc bych si přála, aby tihle dva lidé zasedli u našeho štědrovečerního stolu. Nebo alespoň abych je o svátcích viděla. Je mi tak ouvej ...

Edith? Voda je prudká, strhává mě někam dál, jsem moc malá, snažím se tělem dostat nazpět.

Edith? Jsi tady s námi? Rena zastavuje hudbu. Cítím se jako přistižený školáček, co nedává pozor. Usmívám se a přikyvuji. Jsem zase mezi důvěrně známými stěnami, v důvěrně známé vodě, s lidmi, co tančí v houfu jako neonové rybičky. Přidávám se a Rena znovu pouští hudbu.

Když se zeptáte obou výše zmíněných lidí, co si přejí k Vánocům, narozkám a tak, odpovídaji shodně, aniž by se znali. Nepřejí si nic. "Nic nekupujte, nic nepotřebuji, všechno mám", jsou většinou jejich odpovědi. Za dárky se většinou zlobí a říkají, že jsem za ně neměla utrácet. Říkávala jsem kdysi stejné odpovědi jako bych neexistovala. Smutný podtext mého bytí mi nedovoloval si něco přát. Proč taky. Nic nemohlo vyvážit to mé neštěstí. Naučila jsem se však přání mít. Dovolila jsem si, je mít. Můj život má smutný podtext od počátku. Začal zradou a zradou nedávno pokračoval, přesto mám od své pravé mamky a náhradního tatínka něco odlišného. Nevzdala jsem to. Nikomu jsem nic nepodepsala, nic mi z náruče nikdo nevzal mým rozhodnutím. Byla jsem vzata z náruče jim. Můj život je v hloubce bolavý, ale přání mám miliony. Každý den teď vídám oblíbené kapitoly mého druhého dvouletého syna z filmu Nekonečný příběh. Každý den si tak mohu připomínat, že přání mohu mít, kolik chci, jen tak zachráním říši fantazie a nekonečný příběh bude pokračovat.

Vánoce pro mnohé lidi bývají smutnými. Prý si dokonce o těchto svátcích nejvíce berou život. Rozumím tomu. Tito lidé ztratili svá přání. Bojí se je mít, nechtějí je, vzdali to. Myslím na ně a mohou si z mé sbírky přání vybrat, co chtějí. Od těch nejpraktičtějších, až po ty nejduchovnější. Já si vymyslím hned další a další. Třeba teď hned: chtěla bych zase tančit v houfu jako neonová rybička a pokud se zase ztratím, tak na mě, prosím, nezapomeňte a zavolejte. A hned mě napadají další: stát pod lampou a chytat vločky na jazyk, ... aaaa tu novou knížku o Freudovi a ... jééé ... a pro děti a manžela a pro vás všechny zdraví a bazální důvěru na věky věků.

Přání největší: Už se neztrácet z náruče a nikoho z náruče neztratit.

(Téma týdne: Co si přeji k Vánocům)
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Patty Patty | Web | 13. prosince 2010 v 23:13 | Reagovat

Krásné

2 David Bachmann David Bachmann | E-mail | Web | 15. prosince 2010 v 19:02 | Reagovat

Píšeš fakt pěkně. Smutný je, že všichni a pořád máme šanci jen 50 : 50. I ta ale stojí za boj. Přání mít prostě musíme, i když šance na jejich splnění je ještě horší než půl na půl.

3 Labanda © Labanda © | Web | 15. prosince 2010 v 21:39 | Reagovat

děkuji a brečím, brečím, protože je to moc krásné a jako zklamaná žebříčkem od admina uvedeného u každého nového tématu týdne, jsem rozhodnuta dělat svůj vlastní žebříček už v něm máš své první hodnotné místo! To s tím vzít si život kvůli přání to máš pravdu, je to asi dva dny zpátky co jsem nad tím moc přemýšlela ale Punerank tvrdí, že beze mě by blogy upadaly tak jí věřím ;-) je to zlatíčko co patří Davídkovi a koukám, že tě už navštívil a okomentoval, nevím, jestli ses někdy dostala do žebříčku, bo krásně píšeš a jestli ne tak nepatříš mezi ty co tam jsou ustavičně dokola, ale co takoví je život ;-) nejde mi o to abych se tam dostala já jen mě mrzí, že mé tipy se tam nedostanou taky jsem psala o vzoru táty, ale i mámi teda tatínka a maminky oba byli mým vzorem oba vynikali každý v něčem jiným ;-) :-) krásně píšeš v mém žabříčku už jsi ;-) :-)

4 Labanda © Labanda © | Web | 15. prosince 2010 v 21:40 | Reagovat

jo a ktomu přemýšlení před 2 dny já jsem i srab na to docela ;-) :-)

5 Labanda © Labanda © | Web | 15. prosince 2010 v 21:41 | Reagovat

ale pochvala od troufám si říct spisovatelky jako jsi ty můj článek ocenil 100x víc než nějaký žebříčky :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama