Bolest - místo, kde se nás dotýká Bůh

24. prosince 2010 v 22:24 | Edith Holá |  Bolest na duši
Aniž bych to tak předem zamýšlela, právě mi pod rukama vzniká třetí díl k tématu "bolest na duši". První byl věnován utrpení ženskému. V druhém díle jsem se pokoušela otázkami a náčrtky a někdy i tím, co se říká, pouze nastínit, jak to může vypadat s bolestí na duši u muže. Nemohla jsem to psát subjektivně, neb nejsem muž. Třetí díl bych chtěla věnovat Bohu. Ne, nevím, jak Bůh trpí. Zřejmě nevýslovně. Říká se, že trpí s námi, pláče s námi a nakládá nám jen tolik, kolik unesem. Spíše chci načrtnout, jak skrze bolest s námi promlouvá.
V jednom z komentářů pod druhým článkem jsem psala, že pokud muž projde bolestí na duši a ten proces ho pozvedne k růstu, tak je to často hlubší než u žen. Ježíš, Buddha, Mohammed byli (jsou) muži. Neznám ženu, kterou by lidé následovali po tisíciletí. Ty, které mě inspirují, se prokmitávají mými články a nebudu je zde znovu zmiňovat. Dalšími muži, kteří mě naplňují úžasem nad tím, čím prošli a jak hluboce to umí předat dál s porozuměním, péčí a láskou. Jsou např. Jan od Kříže ve své Noci duše a ve svých básních, Mistr Eckhart, ... zmiňovala jsem už Viktora Frankla, Scotta-Pecka, ... Ale nejvíce do mého života zasahuje Anselm Grün. Jeho útlounké knížečky se válí všude kolem mě a cestují se mnou kamkoliv jedu. Byla jsem na jeho duchovní přednášce a zúčastnila jsem se mše, kterou vedl. Byl to duchovnětělesný zážitek, který bych přála všem, kdo mají s katolickou mší problém a přesto z katolictví čerpají jako z duchovního pokladu. 

Tento benediktinský mnich se zabývá duchovněpsychologickým aspektem bolesti na duši. Čerpá ze studnice moudrosti církevních otců (otců pouště) ze 3.- 6. století, kdy duchovní život nebyl od psychologie a medicíny oddělen. Církev dnes tělo opustila, přenechala ho medicíně. Stará se hlavně o nadpřirozenou spásu duše. Ale tak tomu nebylo vždycky. Raná církev hlásala jednotu duše a těla. Tělo nám často řekne o stavu duše víc, než pouhé zpytování svědomí, kde rozum může zakalit vidění.
Ve své knize "Zdraví jako duchovní úkol" se otec Anselm zabývá nemocí jako výrazem duše. Podle něho je "nemoc symbol, jímž se vyjadřuje naše duše. A člověk, který rozumí symbolické řeči nemoci, tím lépe rozumí sám sobě". Co to však  znamená je rozumět symbolické řeči nemoci? Anselm Grün doporučuje rozmlouvat s nemocí a bolestí jako s přítelem a partnerem, "který nás chce poučit o něčem, čemu jsme dosud nemohli rozumět, a co jsme nedokázali". Nemoc je tělesná porucha, která poukazuje na psychické poruchy. A my máme s těmito poruchami, syptomy nemoci vést dialog. Neznamená to ptát se rozumu, který je často naučen vykládat věci sobecky nebo si nepřiznávat skryté touhy, vášně a emoce. Ale zvláště při psychosomatických bolestech bychom se měli s vnitřní bdělostí vcítit do části těla, která s námi skrze bolest chce mluvit. Bolest nás tak hluboce spojí s naším tělem, abychom už "nežili vedle něho, ale z něho a s ním".

Nemoc nám zprostředkuje setkání i s naším stínem. Něco jsme ze svého života vyloučili a potlačili. A právě bolest nám ukáže, které skryté touhy a zadržované emoce bychom měli přivést zpět do vědomého života. Nemoc nás tedy uchrání před zhroucením, které by přišlo, kdybychom i nadále vytěsňovali svůj stín. Bolest tedy může přinést pro daný okamžik nejvýhodnější řešení a "ochrání postiženého za určitých okolností před něčím horším".

Schopnost onemocnět může být ochranou před fyzickým sebezničením a psychickým přetížením. Dnes psychologové hovoří "o nemoci, kdy pacient není schopen onemocnět". Bývá to u lidí, kteří jsou zaměřeni na výkon - pracovní nebo intelektuální. Tito lidé po léta trvajícím období zdraví se nečekaně zhroutí nebo dokonce náhle zemřou ve středním věku na infarkt. Včasná bolest nás donutí přijmout jistá omezení, žít harmoničtěji a existovat prostěji. Dbát na své pocity a dělat vše tak, aby nám v tom bylo dobře.

Anselm Grün dále hovoří o nemoci jako zrcadle pro blízké lidi. Onemocní-li někdo v rodině, měli by zpytovat svědomí i blízcí lidé. Hledat vinu pouze u nemocného nebo ho pouze litovat není na místě. Nemoc člena rodiny nebo komunity většinou vyjeví stav, který uvnitř vládne. Nemoc jednoho je tak šancí na změnu chování a hodnot i druhých. "Je výzvou k novému soužití, v němž dává jeden prostor druhému", míní A. Grün. Nemoc by se ale neměla stát tyranií a vydíráním druhých. Umět naslouchat nemoci znamená smířit se svým stínem a nedoznanými potřebami a rozumně je naplnit. Mám-li zdravý vztah ke své potřebě, pak ji budou akceptovat i druzí.

Otec Anselm však nemluví o tom, že máme nárok na plné zdraví. Zdraví je dar, ne výsledek našich snah. Svůj vnitřní stav nesmíme měřit podle toho, zda máme bolest nebo ne. Některé symptomy jsou proti terapii rezistentní. Není to však ztroskotání. Symptom nás může provázet až do smrti jako připomínka našeho omezení a nasloucháme-li mu, může nás dovést k moudrosti. Bolest je místem, na němž se nám chce zjevit Bůh, na němž se nás chce dotknout. Nemusíme tedy při každé nemoci, zkoumat s úzkostí, co jsme udělali špatně a co potlačujeme. Ježíš, když se ho učedníci ptají, kdo zhřešil, jestli on nebo jeho předkové, když je dotyčný slepý od narození, tuto úzkost učedníků a mravní i psychologické provinění uzdravuje slovy: "Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží" (J 9,3). Nemoc je Boží výzvou učit se rozkoši ze života, učit se milovat život i bližní. Bůh nás může obdařit utrpením, aby nám okleštil vnější svět a otevřel bohatství života vnitřního.

K tématu "Bolest na duši" jsem napsala více článků. Třeba alespoň jeden z nich vám pomůže tu vaši zmírnit.
____________________________________________________________________________________

Grün, Anselm: Zdraví jako duchovní úkol
(Trinitas 1994)
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Terka Terka | Web | 24. prosince 2010 v 22:44 | Reagovat

Hezky napsané, zajímavé

2 Ellia Ellia | Web | 24. prosince 2010 v 23:31 | Reagovat

Krásný článek. Sem se budu opravdu pravidelně vracet. :-)
"Bůh nás může obdařit utrpením, aby nám okleštil vnější svět a otevřel bohatství života vnitřního."
Často nad takovými věcmi přemýšlím a přesně toto vysvětlení mých "problémů" mě napadlo. Teď to tady čtu.
Děkuju....

3 David Bachmann David Bachmann | E-mail | Web | 24. prosince 2010 v 23:45 | Reagovat

Tohle je dobré! Podívám se po netu, jestli toho Anselma někdo naskenoval. Mým oblíbeným místem týkajícím se bolesti, nemoci a slabosti je tohle:
2 Corinthians 12:7  Aby mi ta úžasná zjevení příliš nestoupla do hlavy, byl mi dán do těla osten, satanův posel, který mě sráží, abych si o sobě příliš nemyslel.
8  Třikrát jsem kvůli tomu prosil Pána, aby to ode mě odešlo,
9  ale řekl mi: "Moje milost ti stačí. Má moc se plně projeví uprostřed slabosti." Milerád se tedy budu chlubit svými slabostmi, aby na mně spočívala Kristova moc.
10  S radostí snáším slabosti, příkoří, strádání, pronásledování a úzkosti pro Krista - vždyť má síla je v mé slabosti!

4 pavel pavel | Web | 25. prosince 2010 v 0:39 | Reagovat

lépe bych to nenapsal...
často mi napadá, proč jsem celý život tak zdravý :D

5 kveta kveta | Web | 25. prosince 2010 v 13:34 | Reagovat

ano, taky verim, ze nemoc nas navstivi abychhom neco pochopili. ja si ale v nemocech nelibuju, pro me je nemoc vyzva k hledani cesty k uzdraveni. bylo by smutne verit tomu, ze jezis by chtel abychom trpeli. ano, moc se projevi v slabosti, jsem-li nemocna poznam moc uzdraveni.je dulezite jak si vysvetlujeme slovo bozi, jestli podle sebe, nebo podle svateho ducha. preju vsem krasny den.

6 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 25. prosince 2010 v 19:24 | Reagovat

[3]: Krásný úryvek o ostnu. Často si připomínám i to, jak apoštolovi Pavlovi taky něco zůstalo (myslím, že se říká nervové záchvaty) a Jákobovi kopyto jako připomínka, že jsou slabí i po konverzi... Mám taky dost ostnů.

7 Freezy Freezy | Web | 26. prosince 2010 v 10:28 | Reagovat

Článek jsem doslova zhltal. Píšeš strašně poutavě a příjemně.
Tahle myšlenka mě hodně zaujala.. ať už to tak doopravdy je nebo ne, člověku se žije hned lépe, když si řekne, že bolest mu má jen otevřít oči aby viděl svět a dokázal se z něj více těšit.
Můj otec byl workoholik a taky nebyl schopen onemocnět. Potom se z ničeho nic zhroutil a museli ho odvézt do psychiatrické léčebny. Tam byl na pokoji s nějakým knězem. Když se vrátil, říkal že to nebyli doktoři kteří mu pomohli. Možná že teď už to chápu.

8 evening & cocktail dresses evening & cocktail dresses | E-mail | Web | 31. října 2012 v 13:45 | Reagovat

Q. Why were the teacher's eyes crossed?
http://www.threedress.com/

9 tea length wedding dresses uk tea length wedding dresses uk | E-mail | Web | 19. dubna 2013 v 5:39 | Reagovat

It posts like this that keep me coming back and checking this site regularly, thanks for the info!.
http://www.caredresses.org/wedding-dresses-halter-wedding-dresses.html

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama