Bojíme se bolesti a beznaděje druhých

25. prosince 2010 v 18:22 | Edith Holá |  Bolest na duši
Pod můj článek Dva obrazy duše aneb jak trpí muži? napsal Malkiel tato slova: V tomto tématu týdne se stále pojednává o vnímání vlastní bolesti, o vlastních bebíčkách, což do jisté míry podtrhuje převážně sobeckou povahu člověka jako celku. Většina článků je totiž ve skutečnosti na téma "Bolest na MÉ duši". Zatím jsem však nikde nečetl o vnímání bolesti druhých. Pokud se týká vnímání bolesti druhých, tak pro mnohé bude překvapením, že v tomto směru jsou méně vnímavější ženy.

Tak se pokusím zplatit dluh a myslet alespoň tímto blogem na ty druhé. V reálu je to mnohem těžší vydržet, snášet a pomáhat při bolestech druhého člověka. Přesně před rokem umřela maminka mého manžela. Do smrti už si ponesu pocit, že jsem s ní psychicky nebyla v jejích posledních týdnech. Neuvěřila jsem své intuici, že umírá, ale s manželem jsme věřili pitomému cáru z nemocnice, že je soběstačná a při dodržování diety tu s námi bude ještě nejméně deset let. Dnes si musím přiznat, že jsem se jejího umírání bála, že jsem se bála její bezmoci, její pasivity, únavy, spavosti, letargie, deprese, bolestí, o kterých mluvila, beznaděje, kterou zažívala ... Spolu se sestrou z home care jsem se na ni zlobila, že necvičí, že nechodí, že jenom vzdychá ... Čím víc jsem se na ni zlobila, tím víc jsem tušila, že je to špatně. Volala jsem zoufale jejímu ošetřujícímu lékaři, telefonovala jsem ještě zoufaleji vedoucí home care, že umírá, co máme dělat ... A dostala odpovědi, že neumírá, že ji musíme donutit cvičit, vnoučata ji jistě nabijí energií a počkat až zaberou antidepresiva. Medicína bez duše, bez pravdy. Pak jsme ji odvezli domů. Intuice mi všemi možnými tělesnými projevy říkala, že je to naposledy, co ji vidím, že jede umřít. Můj a manželův rozum se stále opíral o lékařský cár papíru. 

Za měsíc nám přišel telegram z nemocnice, že zemřela. Chtěla jsme zavolat jejímu ošetřujícímu lékaři a říci mu něco ve smyslu: Ty hajzle, tys to nevěděl? Tys nám nemohl říci, že umírá, abychom ty poslední dny nepomáhaly jen službou a péčí, ale souzněním ... Telefon jsem samozřejmě nikdy nezvedla. Když jsem si před pár dny přečetla vzpomínky Labandy (Život už sám od sebe je jedna velká bolest na duši) na její umírání rodičů, plakala jsem jako želva. Stejně jako dnes i na pohřbu maminky před rokem. Ztráty blízkých, kdy zůstane v člověku ještě výčitka, že selhal jako doprovod v těchto dnech, je veliká bolest. Dodnes mám její telefon v mobilu. Nejsem schopna udělat akt vymazání. 

Zřejmě už u každého vánočního nákupu se mi bude svírat srdce nad ztrátou této křehké ženy. Poslední roky jsme nákupy konzultovaly spolu a těšily se z nich. Vánoce nejsou pro mě smutné před ale po. Zase zůstalo vše při starém. Ježíš se znovu narodil, snad i v mém srdci, ale tolik bolestí na duši zůstalo. Lidi, co odešli nebo smutky za těmi, co mě nepřijímají a ze svého života vyloučili. 

Ještě bych chtěla věnovat pár řádků bolestem těch, co odcházejí. Možná to bude můj čtvrtý díl k tématu "Bolest na duši". Kdysi jsem ve své seminární práci psala o paliativní medicíně a doprovázení lidí v terminálním stadiu. Sama jsem v tom ale před rokem selhala stejně jako naše odlidštěné lékařství, které stále ještě není schopno informovat příbuzné a pacienta o jeho blížícím se konci. 


O smrti manželovi maminky jsem psala i v textu Jogínské babičky. A také si myslím, že se přišla rozloučit v noci s mým synem Cesta ze hřbitova aneb hledám Pám Bucha


K tématu Bolest na duši jsem napsala více článků. Třeba alespoň jeden z nich vám pomůže tu vaši zmírnit.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 David Bachmann David Bachmann | E-mail | Web | 25. prosince 2010 v 19:02 | Reagovat

No, zatím nikdy jsem nebyl postavený do stejné situace, takže nemůžu tak úplně hodnotit, co a jak bych udělal já. Myslím si, že na určité druhy pomoci a souznění s druhými musí být člověk takovou schopností obdarován. Prostě to každý neumí a ten, kdo to neumí, se samozřejmě bojí. Já při té představě taky cítím strach. Dokonce si nedovedu představit, jak bych souzněl a prakticky pomáhal mé vlastní mámě. Jsme hodně odcizení a má to důvod. Od šesti let jsem vyrůstal po internátech a domů jsem jezdil jednou za měsíc na víkend a pak na prázdniny. Naučil jsem se tak žít po svém, bez máminy pomoci a teď se prostě vzájemně neznáme. Moje máma pracovala kdysi v domově důchodců a ti staří lidé jí tam měli rádi. Ona by to asi dovedla. Já bych tam pracovat nemohl. Myslím, že to je věc daru a tento dar služby určitě nemám.

2 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 25. prosince 2010 v 19:06 | Reagovat

Asi ano, Davide. Taky nemma dar sluzby. Umim pomahat jen, kdyz citim snahu a pozitivni mysleni, coz ale u mnoho umirajicich vubec nemusi byt. Pak je mi moc lito, ze to neumim a ze neni nikdo kolem ncih, kdo by jim pomohl. Ze zemrou nesmireni, nestastni, v depresi atd. Sve adoptivni mame bych asi taky neumela pomoci ani tou fyzickou sluzbou.

3 Honzator Honzator | E-mail | Web | 16. listopadu 2011 v 7:36 | Reagovat

Good článek, ale nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko....:D

4 wedding dresses vera wang wedding dresses vera wang | E-mail | Web | 31. října 2012 v 14:25 | Reagovat

I just stumbled upon your blog and wanted to say that I have really enjoyed reading your blog posts.
http://www.standdress.com/bridesmaid-dresses-2012.html

5 prom dresses ball gowns prom dresses ball gowns | E-mail | Web | 19. dubna 2013 v 6:05 | Reagovat

Q. Why did the one-handed man cross the road?
http://www.queweddingdresses.org/red-color.html

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama