Prosinec 2010

PF 2011

31. prosince 2010 v 19:36 | Edith Holá |  Svět blogu
Do celého dalšího roku přeji, aby se vám plnily sny a hojily rány na duši. A přátelé kolem vás i ti na blogu, aby byli s vámi, když to potřebujete. Edith
Kruh tanečníků

Přestanete se dívat na yaoi, když vám naplácáme?

30. prosince 2010 v 22:20 | Edith Holá |  yaoi
Název jsem odvodila z jedné rozsáhlé a vyhrocené komentářové debaty. Vůbec mě debaty tento týden, které se u mnohých článků vyskytují, berou dech. Vychází z nich často najevo: NE svobodě (jinak se postřílíme), NE homosexualitě (protože dva muži spolu jsou hnus), NE yaoi (protože dívky pak budou v životě hledat za partnera někoho, kdo neexistuje), ... Stále doufám, že za tím vším je strach z jinakosti, z nového jevu a prostě rodičovský strach o naši mládež - pitomější pojmenování mě v tomto kontextu nenapadá. Výsledkem diskuzí je často karikatura: Kdo je s námi a kdo je proti nám? Je to zcela nesmyslné, jak se debaty opravdu vyhrotily na odpůrce a milovníky yaoi. Vedou tyhle debaty k něčemu? Ne, jen se přidalo ještě více odpůrců k odpůrcům a mnohem více milovníků k milovníkům, protože ti, co to doposud neznali, se o to začali zajímat a někam se zařadili. Nejlepší způsob jak yaoi zviditelnit.

Zpět k mé otázce v názvu. Píšu vlastně jako rodič. Když vám yaoi zakážeme, poslechnete? Nebo se budete na to někde tajně dívat u přítelkyň či tajně na cizím notebooku ve škole, protože jsme vám v tom vašem zapnuli rodičovskou kontrolu? Nebo doma rychle uzavíráte webovku, když zaťukáme u dveří vašeho pokojíku? Jo, jsem rodič, který by do pokojíku klepal. A když neposlechnete, tak vás ohneme přes koleno a dostanete na zadek. Pomůže to? Nebo se více zatvrdíte a už se nikdy od vás nedozvíme o tom, v čem a jak se hledáte?

Jsem jako rodič naivní, když si myslím, že je lepší náctileté doprovázet? To jest znát a poznávat to, co vás baví. Popřípadě se na to s vámi podívat a diskutovat, proč se na to díváte? A mimo jiné vám říci, co se mě na tom nelíbí a co ano. A dál se ptám, je to vaše červená knihovna dnešní doby? Za nás nebyl internet, sexuální fantazie byla tabu a o homosexuálech a jiných menšinách se nemluvilo ani šeptem a nebo se rovnou odsoudily. Ovlivňuje yaoi nějak váš pohled na muže? Jakého muže budete hledat? Semeho nebo ukeho? Nebo tomu rozumíte a víte, že v realitě je to ještě jinak...? A jak? Máme o vás strach! Tak se ptáme! Tedy někteří z nás rodičů se ptají. Řešíte, co si budou myslet kluci kolem vás, když vědí, že se s obdivem díváte na dva muže, kteří spolu spí často v nevyrovnaném vztahu, a přitom nahlas říkáte, že chcete hodného partnera ...? Jak jim vaše rozporuplnost pomůže v hledání sebe sama a jejich mužské role? Co když se v té ambivalenci nevyznají? Četla jsem na webu Ligy otevřených mužů, že i starší muži dnes těžce hledají svou roli, svou identitu ve společnosti, která stále mluví jenom o ženských otázkách a právech atd. Když nebude chtít odpovědět mně v komentářích nebo emailem, prosím, zamyslete se nad tím alespoň samy pro sebe.

Asi jste už pochopili, že nejsem odpůrce ani milovnice yaoi ani jiné tvorby s erotickým obsahem (a to se týká i porna, které je muži zřejmě bráno jako norma od pradávna i u nezletilých). Přečíst si to můžete v těchto mých článcích ... mezi námi děvčaty, Skvělé téma ... a Prosím, poraďte mi. Yaoi (a vůbec anime) je "nový" jev, který přišel z Japonska a už dlouho žije mezi námi a s námi. Povedlo se nám zakázat počítače, mobily, internet, dvd, facebook (kdysi se dokonce brojilo proti CD, když se milovníci LP báli o svou vinylovou lásku) ...???? Ne, naučili jsme se s tím žít. A většinou se z toho naučíme brát to pozitivní, to, co nám uleví, to, co nám v sociálních kontaktech spíše pomůže, než aby nás to omezovalo atd. Je dobré se novým jevem a novými trendy zabývat. Najít to, co je na nich pozitivní a upozornit na to, čím škodí. Ale bez otázek těm, kterých se týkají to nepůjde. Ti, co se dobrovolně nechají strhnout k závislosti až posedlosti, tak k tomu mají stejně dispozice a neuchráníme je ničím. Ani zákazem, restrikcemi, cenzurou ani výpraskem. Snad vysvětlováním, když Buddha dá.

Tak a co bych vám ještě k erotickým videím a komiksům řekla asi nejen já? Víte například, že začátkem prosince tokijský magistrát zakázal prodej erotických tiskovin osobám mladším osmnácti let. Dokonce zákaz rozšířil právě i na ty kreslené. Komu ještě nebylo osmnáct let, tomu nesmějí prodavači v knihkupectvích, na stáncích a v trafikách napříště nic s erotickým obsahem (ani komiks) prodat. A zákaz platí i pro půjčování v knihovnách (Tokijský magistrát zakázal ...). Tušíte proč tomu tak je, že i země, kde dokonce neexistuje ani zákonná věková hranice zapovídající dospělým pohlavní styk s maloletými a ze které vzešlo hentai, anime, yaoi, to zakázali? Tvůrci se proti tomuto zákazu vzbouřili. Sdružení rodičů to naopak podpořilo. U nás se tento trend zabydluje. V Japonsku už s ním mají letitou zkušenost, takže by mohli vědět, čím opravdu škodí nezletilým a zřejmě to vědí. Můžeme na to přijít spolu. Ukazují nám realitu? Dozvíme se z nich, o čem je opravdu vztah dvou lidí i sexualita? Ukazují nám rovnoprávnost, zodpovědnost, vytrvalost, lásku k tomu druhému? Jsou ti počítačově zušlechtění lidé tím, koho chceme následovat a koho chceme hledat? Pokud by to bylo opravdu spíše červenou knihovnou sic s mužským obsazením, nemám nic proti. Ale co je tak přitažlivého na tom, když se muži perou? Myslíte si, že je ve vztahu dvou lidí důležité, aby jeden byl dominantní a druhý trpitelský? Nebo že to tak dokonce má být? Hledáte partnerství, parťáka pro život a vaše děti nebo animovaného panáčka z yaoi? Co vám v životě chybí (nebo naopak přebývá), že se zblázníte (vy používáte dokonce výrazy slintání) do komiksového příběhu o dvou mužích?

A k otázce byznysu okolo. Japonští tvůrci se proti zákazu vzbouřili. Ti, co jim za to tečou prachy, budou za plné kapsy bojovat vždycky. I když vědí, že to, co tvoří a prodávají, je na hranici a často i za hranicí morality a může vážně ubližit jejich dětem. Byznys není o morálce. Bohužel naopak. není jim vůbec trapné vydělávat prachy na těch, co jsou nejzranitelnější, co se teprv hledají, ... a čím větší posedlost našim produktem budou mít, tím lépe pro ně. Nebo si myslíte, že v byznysu (byť tvořeným ženami jako je to u yaoi) jde o vaše dobro? Učíme se tomu, co je a co není dobré, od lidí kolem nás. Pokud jim důvěřujete a pokud s námi diskutujete a my s vámi. Nesdílím strach o tento svět, že je víc prohnilí než jindy. Myslím, že doba, kdy nějaké vojsko přepadlo vesnici, muže pobili a ženy a dívky znásilnili a klidně před zraky dětí, bychom nikdo z nás nechtěli zažít. Nechápu potom, proč se dnes mladí lidé dívají na násilí v komiksech nebo videích. Proč to dobrovolně vyhledáváte? Z nudy? V Japonsku je kultura bohužel už o tom, že bez násilí je nic nevzruší. U vás už je tomu taky tak? Nebo se mýlím a vy to urychleně zavřete nebo odhodíte, pokud je to s tvrdším obsahem? Tak to jsem ráda. Důvěřuji své výchově a doufám, že mí synové to jednou stejně tak urychleně zavřou taky, pokud na to náhodou natrefí. Přejeme si totiž, aby jejich i váš erotický život byl plný lásky, harmonie a důvěry a ne postižený neurotismem, strachem a ponižováním.

Poslední můj článek - pokus o výzkum trendem Yaoi - naleznete v nedělním článku zde.


Při čaji se nejlépe diskutuje

http://www.tea-earth.net/foto/yixinggalerie/Konvi%E8ka%20Kaligrafie.jpg

O mém prvním Yaoi mezi námi děvčaty

29. prosince 2010 v 22:40 | Edith Holá |  yaoi
Divně. Nejprve jsem se nemohla proklikat k yaoi Kirepapa a otrávilo mě, že se musím někam registrovat. Tak jsem to vzdala a zadala jsem si yaoi na youtube a nazdařbůh jsem se dívala na pár dvou až tří minutových videí. Z komentářů pod svým včerejším článkem jsem pochopila, že bych se měla obávat, co na mě vypadne a čekala jsem zděšení. Žádné se nedostavilo. Jen otrávenost, že marním čas. Říkala jsem si, že je něco blbě a pokorně se vrátila k blogu, kde měla být Kirepapa. Mezi tím se vrátil manžel. A jelikož je větší zvrhlík než já (ale kdoví?), tak jsme hledali spolu. Ještě že blogerka tam má obsah. Ale už u něj jsem nebyla schopna nepřeskakovat. Jsem Blíženec, takže mám ten dar, že i pouhým nakouknutím poznám, jestli je to dobré nebo ne. Zpravidla se nemýlím. Nemám ráda návody ani obsahy, takže intuice mi říkala, že je to o ničem. Nicméně jsem video rozklikla a opravdu dokoukala bez pár sekund téměř své první půlhodinové yaoi. Pořád jsem čekala, že na mě něco zapůsobí. Jenže když už náhodou jsem pocítila něco jako vzrušení, že se snad něčeho dočkám, tak Japonci začali svou řečí na sebe křičet. Takže se vytratil jakýkoliv blížící se pocit něčeho. Japonština se zvýšeným tónem je mi odpudivá už z historických filmů. Takže když pak na sebe ještě řvou, tak jsem znechucená. A k tomu animace s vyceněnými zuby a pěstí mě zhnusila úplně. Takže možná blížící se oční vzrušení z hezounkých bytostí bylo fuč; a já nemohla tak zažít ten "yaoistický slint" :-) ...

Další problém jsem měla s tím, že mě tyto počítačově zušlechtění lidé nepřipomínali ani muže ani ženy. Manžel se radši odešel koupat. Podstivě jsem se dívala dál. Po článku blogera Malkiela jsem si však šáhla do vzpomínek a moc dobře vím, že když mi bylo náct, tak se mi také líbili mladíci, kteří měli tváře dívčí (viz). Naštěstí jsem nedopadla tak, jak Malkiel těmto dívkám prorokuje. Ale už tehdy mezi námi děvčaty se vědělo, že pokud se na vás muž dívá přivřenýma očima a k tomu má ještě něžnou tvář, je to pořádná svině. Takže jsem ráda, že s emi brzy začaly líbit muži typu Steva Buscemiho (kdo nezná, tak jeho tvář je zde). Když to manžel zjistil, tak už se nedivil, že jsem si vybrala právě jeho :-) V yaoi mi připadají hermafroditní nejen ti submisivní, ale i ti dominantní. Často jsem vůbec nerozeznala, kdo je kdo. Všichni mi připadali stejně jemní v obličeji s podobnými účesy zakrývajícími zrak. Jejich pramínky eroticky padaly do tváře. Člověk by se jich tak rád dotknul stejně jako tváře ... Nevím, jestli opravdu muži si takhle představují vzrušení, než laň lapí. Ale my ženy za mlada určitě ano. Takže je to opravdu výtvor tvořený ženami pro ženy. My v tom hledáme vzrušení, jak vlastně budeme jednou vzrušovat svého prince nebo milence. Představujeme si, jak se na nás bude dívat, jak se nás poprvé dotkne, skloní se k nám, spadne mu pramínek do obličeje ... a pak nás letmo políbí. Napsala jsem za mlada, i když vím, že na yaoi ujíždějí i starší ženy. Tak to neberte osobně. Pro vás je ten druhý termín milenec. Už ne princ :-) V mém věku a po deseti letech manželství mě opravdu pramínky vlasů a polibky nevzrušují. Ale zpět: Takže je to pořád variace na téma "mezi námi děvčaty". A proč se tedy nedíváme na yuri? Protože nás ženy nevzrušují. Ale právě ten onen krásný s dětsky symetrickým a něžným výrazem muž. Tyhle postavičky působí velmi hluboko podprahově.

Taky mám asi smůlu v tom, že mě nikdy nebral Walt Disney. Obrovská dojímavá kukadla zvládám jen v Bambim, protože patří zvířátkům. Jinak mě kreslená tvorba WD vždy spíše iritovala. Někdo u mě v komentáři napsal, že mi doporučuje z yaoi Sensitive pornograph, ale že mě nechce přivodit infarkt:-) Přiznám se, že jsem se trochu začala bát. Ke vzrušení strach patří. Strach, zakázané ovoce, sex ukrytý jen ve fantazii ... U yaoi Kirepapa jsem však žádný strach nepocítila. Ani kdybych viděla ta brutálnější videa. Mě násilí nevzrušuje. Mě odpuzuje. Jestli jsem někdy měla infarktový stav při nějakém dokumentu nebo filmu, tak to byly Krátké filmy o lásce a zabíjení, kde hlavní hrdina vraždí v detailu, nevydejchala jsem scénu věšení Björk v Tanci v temnotách a zřejmě bych nemohla vidět dokument, který je z děcáku a popisuje ho what-up. To bych měla asi fakt zástavu.

Také přemýšlím nad tím, proč ženy vzrušuje takhle vyextrémovaná submisivita a dominance. Je to japonská kultura. Vztahy mezi dvěma osobami jsou tam takhle nastaveny po celá staletí. Dva nejvýznamější požadavky fanoušků "seme" a "uke" jsou vypůjčeni z válečného umění. "Seme" je odvozeno ze slovesa "semeru" k útoku. "Uke" z japonského slovesa "ukeru" - přijímat. Domnívám se, že ale po celém světě jde trend opačným směrem. Ve vztazích jsou někdy malé tanečky nerovnosti, ale že by někdo dnes ještě vyžadoval model tvrdý muž a poddajná žena? Nojo, je to sexuální fantazie. Tam je dovoleno vše. Nedávno jsem četla články na webu Ligy otevřených mužů, že samotní muži se často necítí dobře, pokud je ženy chtějí dostat do role toho dominantního. Asi deset let se už píše, že ne žena má problém v dnešní době s identitou, ale právě muž. Je naprosto znejistěn, kým má být a jakou roli má hrát. O hledání mužské identity si můžete přečíst na stránkách Ligy otevřených mužů.
Možná opravdu yaoistkám pomohla yaoistická tvorba k pochopení a toleranci homosexuálního vztahu, jak píše what-up. Nevím, jestli yaoi ale pomůže heterosexuálním mužům. Zda si nyní ke všem mýtům ještě do hlavy nevezmou naši ambivalenci, že hledáme hodného muže a přitom sjíždíme videa, kde seme je typickou ukázkou toho, co oni už nechtějí a ani nemohu být, tak to nebude amen jen s nimi, ale i s námi ženami.

Když jsem si přečetla tyto řádky zapálené yaoistky: "Málem jsem z toho zešílela a ve škole mě chytal amok, z každýho náznaku yaoi :-) Kluci se začali prát a já vždycky zaječela:"YAOI!!" Bohužel, kdykoliv to uslyšeli, tak se naštvali a prát se přestali :-) Smůla.....", tak jsem se styděla už nejen za své asi rok trvající trapné chování kolem šestnácti, ale za celé plémě ženské v telecím věku.

Yaoi bylo stvořeno ženami pro ženy v Japonsku a tam mělo zůstat. Pročítám stohy článků na toto téma, tak vím, že se vyvezenému yaoi za hranice Japonska říká "americké yaoi". Přišlo do zcela jiných kultur a začalo žít samo o sobě v jiném kulturním kontextu. Tak se asi dočkáme jeho inkulturace. Pak už by mi nemuselo připadat jako mimo mísu:-) Např. už jenom ženy zobrazované v yaoi, pokud tam tedy vůbec nějaká je ... Ale to si nechám, až přečtu všechny články, které mi kolegové k tématu vybrali. Nechci si vystřílet všechnu munici.

Na závěr parafráze slavného Voltairova výroku.
I když se mi yaoi nelíbí, budu hájit ženskou svobodu sexuálního výrazu i svobodu homosexuality. Budu hájit i to, aby jste dle své fantazie mohly tvořit a dívat se na to, pokud to nebude omezovat svobodu moji.


P.S. O tom, že odsuzuji pedofilství, násilí a nucení k sexu, znásilňování a obchod s bílým masem nemusím psát. To je jasné. Takže odkážu např. na Labandu, pokud byste si rádi přečetli něco na toto téma.

Ostatní mé články k tématu Yaoi:-)
Přestanete se dívat na yaoi, když vám naplácáme? - čtvrtek - velmi zajímavé komentáře k zamyšlení
http://edithhola.blog.cz/1101/yaoi-zebricek-nej-clanku-k-tematu-tydne

Yaoistky, prosím, poraďte mi

28. prosince 2010 v 18:14 | Edith Holá |  yaoi
Dnes jsem zaúkolovala všechny bývalé i současné kolegyně, aby mi udělali rešerši na téma yaoi. Tímto jim děkuji. Jejich reakce byly srandovní. "Nechceš psát radši o Boženě Němcové? Nic jsme nenašli." Tak jsem jim jako udičku hodila další slova pro vyhledání: erotické komiksy v Japonsku, slash, hentai a ... mám email zavalený články z několika posledních roků. Takže se do konce týdne pokusím učinit nějakou tu sociologickou sondu, jak jsem avízovala včerejším článkem.

Pár obrázků už jsem našla ve vašich textech k TT. Tak jsem se rozhodla, že bych ráda psala sondu jako kompetentní člověk a shlédla nějaká ta videa k tématu. Manžel dnes přijde pozdě, tak se to hodí :-) Prosím, můžete mi napsat dvě tři videa, která doporučujete vidět, když jsem zatím nikdy nic neviděla? A hlavně: kde je najdu?

A jen tak mimochodem. Můj druhý prcek mi sedí na klíně a v levém rohu sleduje svou oblíbenou píseň Never Ending Story. Nevím, jestli už jsem z obličejíků ukeho a semeho tak zblblá, ale mně blonďatý zpěvák Limahl s účesem z 80. let připadá jako oni. Není-liž pravda? Tak to s vámi nedopadne zas tak špatně. Never ending story v sexuální fantazii :-)


Mí blogoví přátele, prosím, nevymazávejte si mě z oblíbených po tomto článku. Uznejte, kritizovat něco a dělat z toho výzkum, aniž bych to viděla, není mým stylem :-)

Jinak žebříček článků k tématu "Bolest na duši" je průběžně aktualizován, zde http://edithhola.blog.cz/1012/tema-tydne-zebricek-k-bolesti-na-dusi.

Konečný můj článek - pokus o výzkum trendem Yaoi - naleznete v nedělním článku
zde.

Skvělé téma zvláště pro mě. Vtip

27. prosince 2010 v 22:36 | Edith Holá |  Téma týdne
No konečně téma, které by mě zajímalo jedině tak sociologicky. Ale to asi ještě nikdo nestihnul zmapovat. Jaký typ lidí to zajímá? Jaké procento populace to je? Proč to zasáhlo i lidi (převážně tedy ženy) z Čech? Nebo alespoň podle hysterie v komentářích, když téma yaoi minule nebylo, soudím, že to "bere" dost lidí. Fajn, konečně budu moci chodit v rozumnou dobu spát a ne psát články a dodělám blogové resty. Jako je žebříček nej článků na téma "Bolest v duši" a sociologicko-knihovnický průzkum tématem "Má oblíbená kniha".

Stejně nechápu, jak vůbec něco z extrémní a odlidštěné japonské kultury může zasahovat někoho z naší kultury. Že Japonce rajcuje už jen něco vyextrémovaného a komixového se nedivím. Jen nechápu, kam až to mohli nechat zajít. Kdysi jsem objížděla filmové festivaly a viděla jsem pár dokumentů o životě v Tokiu. Ty kóje pro pracující muže, kteří jezdí domů jen na víkendy. Chodit do bordelů je in a večery trávit a ožírat se na pracovních piatikách s kolegy taky. Taky jsem viděla film, jak se cítí mladí Japonci. No, jak asi? Nejsou tak krásní, něžní, jemní, citliví a poslušní jako uke a nikdo z nich nebude boss velké firmy jako seme. Páchají sebevraždy, depresivita je jejich denním chlebem, berou antidepresiva, aby vůbec ten technický a nepřátelský svět přežili. Nebo sledují čím dál brutálnější filmy a vyhledávají čím dál extrémnější sexuální virtuální požitky. Jenom to jim na chvíli uvolní napětí ...

Miluji z Japonska pouze houbičky shitake, mořské řasy, umebošky a sem tam sushi rolky. Komixy mě nebavily v jakékoliv podobě ani v dětství, ani v dospělosti. Ani intelektuální v Reflexu. Prostě žádné. Pokud padnete na nějaký opravdu dobrý článek na toto téma nebo na ten sociologický, tak mi dejte, prosím vědět. Nechci se na to dívat a ani nechci diskutovat se zapálenými yaoistkami :-) Líbil se mi zatím jen článek Klišé v yaoi. Má nadhled, postihl vše, co jsem potřebovala vědět a ještě jsem se zasmála. 

No, a abych udržela myšlenku k tématu. Nikdy mě nenapadlo, že nějakou ženu by mohlo zajímat, jak se milují dva muži. Pár chlapíků mně vyprávělo, že by se rádi dívali na dvě ženy, ale žádná má kamarádka mi nikdy ani náznakem nesdělila, že by měla takovéto skryté choutky. Opravdu žasnu, že to dívky (předpokládám, že je to pro mladší generaci) sjíždějí. Video jsem žádné neviděla, ale prohlédla jsem si pár obrázků v dnešních článcích k TT. Mně se tato výtvarná tvorba vůbec nelíbí. Často tyhle útlé xichtíky na mě vykukují z některého designu na blogu, ale mé estetické cítění to spíše odpuzuje. A to mám ráda gotiku:-). Opravdu yaoi nebude můj šálek čaje. Pardón, zapomněla jsem na japonskou kaligrafii. Ta je úžasná. Ale možná ji běžný Japonec v šíleném tempu ani nepoznal. 

Tak a teď už mám i jasno, proč mě yaoi míjí. Přečetla jsem si velmi odvážnou zpověď Yay! Yaoizující perverznost ze země vycházejícího slunce Pod článek jsem napsala jen tak spontánně tento komentář: Taky mám bujnou fantazii, ale mě dvě malé děti natolik vyřídily (tři muži v naší domácnosti vytížili), že když vidím muže, tak si skoro řeknu "fuj" a prchám. Takže nějaké erotické počteníčko před spaním? A dívat se na dva milující se muže? Radši dobrou noc. 

Pokud vás zajímá můj subjektivní žebříček k minulému TT "Bolest na duši", tak je zde http://edithhola.blog.cz/1012/tema-tydne-zebricek-k-bolesti-na-dusi. Stejně jako Labanda upozorňuji, že jsem neviděla všechny články. Ráda přidám každý, který je dobrý, pokud jste nějaký další našli. Jelikož k TT yaoi už se nebudu věnovat, pokusím se dočíst většinu dnů na minulé téma a žebříček postupně aktualizovat. 

Konečný můj článek - pokus o výzkum trendem Yaoi - naleznete v nedělním článku zde.

Nakonec jsem se zbláznila a k tématu Yaoi mám článků více:-)

Téma týdne žebříček k "bolesti na duši"

27. prosince 2010 v 22:13 | Edith Holá |  ŽEBŘÍČKY z článků na téma týdne
Stejně jako Labanda upozorňuji, že jsem neviděla všechny články. Ráda přidám každý, který je dobrý, pokud jste nějaký další našli. Jelikož TT yaoi se nebudu věnovat, pokusím se dočíst většinu dnů na minulé téma a žebříček postupně aktualizovat. 


A jaké mám klíče pro výběr?
a) článek vede k zamyšlení
b) článek vede k diskusi nebo už ji v komentářích rozpoutal
c) téma je zpracováno neotřele a nikdo jiný neměl podobný nápad
d) téma je zpracováno s autobiografickým vhledem
e) příjemně se to čte po stylistické stránce


první pondělí - články na to, že vznikly tak rychle mají hlavu a patu (samozřejmě ty vybrané z posledních dnů už jsou více promyšlené a dotažené)

http://lenca112.blog.cz/1012/bolest-na-dusi - krátké, ale všechny podstatné myšlenky
http://godhelpme.blog.cz/1012/ano-boli-viac-ako-rana-do-tvare - je to větší bolest než fyzická, zůstanou jizvy (nedopracováno - nejsou dál zkušenosti?)
http://vivacitas.blog.cz/1012/boli-to-boli kraťoulinké, ale výstižné - kdo necítí, ten nežije, (kdo nezná bolest, umřel by velmi brzy, neměl by žádné hranice pro pud sebezáchovy)
http://my-locus.blog.cz/1012/bolest - smutné, pokr. druhý den. (+ hezký článek o tanci)

http://what-up.blog.cz/1012/ta-svine-me-zase-dostala - o dětech z dětského domova, výborný ale drsný článek

úterý



středa


čtvrtek

pátek

sobota

neděle

druhé pondělí:


K tématu "Bolest na duši" jsem sama napsala více článků. Třeba alespoň jeden z nich vám pomůže tu vaši zmírnit.


Mám synům říkat, že muži nepláčí nebo pláčí?

27. prosince 2010 v 0:00 | Edith Holá |  Bolest na duši
Před pár dny jsem na téma "Bolest na duši" napsala o tom, jak trpí muži Dva obrazy duše aneb Jak trpí muži?. I když jsem v prvním odstavci nebo ve druhém měla napsáno, že je to spíše text plný otázek a myšlenek začínajících slovem "prý", protože jsem žena a tím pádem do tajemství mužské duše nevidím, tak se pod mým článkem strhla diskuse o zobecňování a hodnocení. Tohle nebylo vůbec ale vůbec mým záměrem. Jestli jsem nějakou emoci při psaní měla, tak to spíše byla lítost nad tím, že muži opravdu často trpí na duši .... a ... náhle zemřou na infarkt nebo jinou nemoc. Nebo náhle skončí na psychiatrii ... A všechno je to znenadání?

Druhý můj text Bolest - místo, kde se nás dotýká Bůh byl o tom, že pokud muž projde bolestí na duši a posílí ho to, tak se stává, že jde často do větší hloubky než ženy a citovala jsem Anselma Grüna. Muže, kterého si nesmírně vážím, právě proto, jak umí jít do hloubky a ještě pomáhá druhým najít cestu z utrpení.

Tak aby opět nebyl článek o zobecňujících myšlenkách, tak muži, kteří mě vedli k zamyšlení, že nějak trpí, ale ... mně osobně uniká smysl jejich utrpení a je mi moc líto, že končí opravdu smutně a často právě tím infarktem. Jak jsem psala, srdeční choroby vznikají zamrznutým žalem, zamrznutými touhami.

První muž v mém životě utekl těsně pře mým narozením. 

Druhý muž mého života, můj náhradní táta, nikdy nebyl nemocný. Tak dlouho se poslední roky schovával s bolestmi na srdci, že o nich nikdo nevěděl. Jednoho dne se nestačil ukrýt a záhy nato šel rovnou na bypass. Je to muž nesmírně citlivý a hodný. Žije však "pod pantoflem". Podrobnosti dál nebudu popisovat. Nikdy jsem ho neviděla plakat, nikdy si nestěžoval. Ani bypass ho nijak nepozměnil. I když má náhradní máma se rozhodla mě odstranit ze své cesty, tak táta se nikdy neodváží za mnou přijet. Zvolil si utrpení. Když opakovaně končí se srdeční slabostí na kardiologii, lékaři mu říkají, že druhý bypass není možný. Možná mě jako jednu z mála žen čeká také infarkt. Jinak ho mají spíše muži (omlouvám se za zobecňování). Táta je moje srdeční záležitost. Bude to moje trvalá duševní bolest. Kdykoliv si na něj vzpomenu nebo o něm píšu, pálí mě slzy v očích a svírá se mi srdce. Nebo nevím, která nemoc se skrývá zatím, když člověk nemůže projevit lásku svému otci. 

Jeho děda umřel taky na infarkt. Ne, není to dědičností. Žil také se ženou, která si z něho udělala pucfleka. Děda se chodil svěřovat svým králíkům. Jednou ho tam našla mrtvého. Nikdy předtím nebyl nemocný, na nic si nestěžoval. 

Na svém blogu jsem se již svěřila, že jsem před deseti lety zažila intenzivní tříměsíční terapii. Měla jsem štěstí na výbornou skupinu. Byla sestavena na půl z žen a na půl z mužů. To je velké štěstí, protože jinak na terapii chodí spíše ženy. Opravdu tomu tak je. To není zobecňování. Měla jsem tak možnost poznat, jak se muži perou se sdílením o svém utrpení ... Jak jim dlouho trvá, než ze sebe začnou odlupovat šlupku za šlupkou a to prosím, přišli na terapii stejně dobrovolně jako já. Jejich odhalování bylo nesmírně bolestivé a dlouhotrvající. Přesto se tím nesnížili v očích žádné z žen. Naopak. Jejich mužskost se tím nezmenšila. Myslím si, a to je má fantazie, že je to atavistická "hra" mezi muži. Slabšímu rozbiji bábovičku. 

I na terapii docházelo k tomu, že jeden muž se teprve na konci jen tak zmínil, že uprostřed terapie - v nejtěžších dnech pro všechny - se pokoušel sjet autem z mostu, jak už nemohl dál. Na skupině to ale nikdo nevěděl. Ženy pocítily okamžitě vinu. Tento muž se nedokázal svěřit s nejtěžšími chvílemi ani terapeutické skupině, která je bezpečná. Svěřil se jen tak mimoděk, když už to ustál sám. Dnes je také po bypassu. 

Další muž se pokoušel odloupat pár šlupek, ale o přestávkách vedl řeči, že dál už nepůjde, že si to přebere sám. A pak už si dělal víceméně z terapeutek srandu. Již nežije. Sebevražda se mu před pár lety opravdu podařila.

Pak tam mezi námi byl ještě jeden mužský. Táta od dvou už téměř dospělých dětí. Přišel pro neznámé bolesti od krku až po lokty. Bral prášky, ale nezabíraly. Zatuhlosti si nahříval fénem, když byly obrovské. Když už náhodou to vypadalo, že popíše, co cítí ... tak to náhle zmizelo a on přeskočil k jinému tématu (třeba začal někomu za něco děkovat, někomu pomáhat atd.) Terapeut mu říkal, že jeho kontakt s emocemi je jako punkva. Zmizí. A když se objeví, tak už jsou o něčem jiném. Byl to muž, kterého jsem jako jediného ve svém životě viděla plakat. Neunesla jsem to já. Mám problém s pláčem stejně jako muži. Takže když se rozplakal tento veliký statný a hodný muž, tak jsem se málem zalkla vlastním žalem.

Albert Pes napsal k bolesti na duši, že nepláče. Malkiel se modlí ve své komůrce. Děkuji mu za toto důvěrné sdělení k hledání mužské cesty z utrpení. Taky se neumím modlit veřejně. 

Mám vychovávat dva syny. Už mnoho let čtu věty, neříkejte svým synům: muži nepláčou. To je kultura, která je už pryč. K čemu tvrďáky, kteří se bolestí a nevyplakaným žalem utrápí. Kteří se bojí svých tužeb, tak se radši ukrývají. Takže mám napsat: Babo, raď! Nebo spíš, tak muži, poraďte. Mám jim to vůbec říkat? Vždyť když jim dovolím pláč a podpořím ho slovy, že plakat mohou, tak stejně přijde nějaké ťavka od nějakého kluka ve školce nebo později ve škole: .... hm, co byste řekli mladému muži, který by někde usedavě plakal ????


_____________________________________________________________________________________
K tématu týdne "Bolest na duši" jsem napsala více článků. Třeba alespoň jeden z nich vám pomůže tu vaši zmírnit.

Někdy musíte něčemu v sobě zemřít

26. prosince 2010 v 23:26 | Edith Holá |  Bolest na duši
Našla jsem svůj literární odpadkový koš se zápisky a básněmi strarými deset let. A jak jsem psala už včera, tak jsem se pořád točila v kruhu bolestí duševních i tělesných, i když jsem silně toužila z něj vylézt. Tak se jednoho dne Bůh milosrdně naštvatl a vzal mě za ruku a donutil mě požádat dobrovolně o intenzivní skupinovou terapii. Bylo to tříměsíční období tvrdé práce na sobě. Byly to dny těžké, ale zároveň naplněné smyslem a léčivé.

V sešitku jsem našla zapsáno mnoho zážitků a myšlenek z této terapie. Jeden z nich považuji za velmi důležitý pro mé znovuzrození. Byl to zážitek mentální smrti. Něčemu v sobě jsem umřela, abych mohla začít znovu žít.

V místnosti zní rytmus bubnů. Můžeme se pohybovat jakkoliv. Můžeme se i nepohybovat. Ale máme dodržet to, že v jednom rohu je aktivita a v druhém pasivita. Konec instrukcí. Bubínky znějí hlasitěji a jsou v tempu mého srdce. Miluji tanec, ale nemohu se hýbat. Miluji rytmus bubnů, ale dnes mě z něj svírá srdce. Ležím na břiše a vím, že jsem někde uprostřed. Nebo nevím. Ale nemohu doprostřed místnosti dolézt. nemám sílu v rukách. Nohy mám aktivní. Bubnují. Od pasu nahoru napětí, strach, záblesky pláče ... ale slzy se neobjevují ...

Ležím na zádech. Myšlenka, že se zvednu a půjdu do rytmu tančit. Tělo místo do sedu jde na bok a do klubíčka. Děsivě mě bolí u srdce. Co se děje?

Kde je můj kůň?, chce se mi zvracet úzkostí a křičet. Ale nevydám ze sebe ani hlásku. Nemohu se nadechnout. Je vedle mě. Hlavou mne šťouchne něžně do ramene. Vidím jeho smutné oči. "Nemohu", říkám mu svýma očima a neslyšným pohybem rtů. Pocit, že umírám. Myšlenkami posílám svého koně pryč. Utíkej přes doly, hory, přes louky jako dřív ... Jsem schoulená u jeho nohou. Lehá si ke mně, zahřívá moje tělo, které vychládá. Loučím se s jeho smutnýma očima. Je mi tak líto, že je smutný. Neumírá však on, ale já. Vyhasínám. 

Zůstává. Je pořád se mnou. Hřeje mě dál. Je to má skála. Je tu pevný, krásný a teskný. Naposledy se pokusím nadechnout ... pláču. Skutečně pláču. Po rocích cítím slanou vodu na svém obličeji, na krku, ...

Mentálně běžíme spolu přes údolí a louky. Sedím na něm a cítím jeho pohyby. Cválá. Vítr nás čechrá a ovívá ...

Já a můj kůň. Ležím pod ním a pláču. Pevně a důstojně mne chrání.  




____________________________________________________________________________________
K tématu týdne "Bolest na duši" jsem napsala více článků. Třeba alespoň jeden z nich vám pomůže tu vaši zmírnit.

Doprovázení umírajícího

26. prosince 2010 v 15:35 | Edith Holá |  Bolest na duši
Pokud jste už někdy doprovázeli umírajícího člověka, víte, že netrpí jen tělesnými bolestmi. Kdysi jsem se tímto tématem zabývala a v reálu jsem stejně víceméně selhala. Třeba to ale pomůže vám, pokud máte primárním jazykem lásky dar praktické péče o druhé (viz Jedním jazykem lásky je přijímání darů) a druhým útěšná slova. 

I když je bolest subjektivní, existují určité metody poznávání prahu a intenzity bolesti. Nejjednodušší je tzv. vizuální analogová škála (pacient si sám nastaví na desetistupňovém měřítku, jak ho to bolí. Práh bolesti (významný ukazatel citlivosti k bolesti) se zjišťuje mimoděčným ucuknutím před podnětem (teplo, tlak, píchnutí…). Dále existuje Melzackova škála intenzity bolesti, která bolest dělí do pěti stupňů.

Chtěla bych se však více věnovat měření bolesti podle prožívání člověka. Zakladatelka prvního moderního hospicu Cicely Saundersová zavedla termín "totální bolest". Označila jím utrpení ve 4 základních dimenzích lidského prožívání - tělesné, duševní, sociální a duchovní. Hodnotit kvalitu života nemocného musíme právě skrze prožitky ve všech těchto oblastech.

V krátkosti popis jednotlivých oblastí. Tělesné symptomy jsou asi nejprostudovanější oblastí. Existují dotazníkové nástroje na měření intenzity a charakteru bolesti. Jsou k dispozici účinné léky a neurochirurgické postupy. Přesto se v zahraničních výzkumech objevuje výsledek, že 20 - 70% umírajích trpí nedostatečně léčenou bolestí.
V tomto směru je zapotřebí více informací o tišení bolestí morfiem a poctivosti zdravotníků, kteří ho podávají u těžkých nemocí v terminálním stadiu.
Znalosti ostatních symptomů terminální fáze -únava, zmatenost, dušnost, poruchy spánku jsou menší. Psychické symptomy jsou méně probádané než tělesné. Také jsou často odbornou medicínou podceňovány. Spolupráce mezi lékaři a psychiatry vázne. Psychické syndromy a symptomy bývají často nepodchyceny nebo nedostatečně léčeny. Nebo jsou podány léky lékařem v nemocnici na úplně jiný druh deprese a úzkosti. Pro uspokojení sociálních potřeb je důležité, aby každý člověk někam patřil. Obecně je za největší sociální a emocionální podporu považována rodina, dále přátelé, církevní společenství apod.
Také i pro tuto oblast existují dotazníky. Myslím, že se asi málokdo z nás setkal s takovýmto přístupem. U terminálně nemocných většinou sociální potřeby naplněny nejsou. Umírají osamoceni v nemocnicích a LDN.
Oblast duchovní je v jedné z nejateističtějších zemí oblastí opomíjenou a bílým místem v životě většiny z nás. Otázky, které provázejí trpícího, nemocného a umírajícího člověka povětšinou nikdo neřeší, pokud to není aktivní příslušník církve nebo jiný duchovní člověk. Lidské prožívání je v těchto chvílích naléhavě směřováno k  ptaní se po smyslu života, k vůli odpustit a smířit se s bližními, k rozmotání klubka strachu a pocitů viny. Zdravotníci ale i rodinní příslušníci prchají před těmito otázkami a pacient zůstává s těmito pocity sám.
U nás je zakořeněný dojem, že milosrdná lež o stavu nemoci je lepší než pravda, také velice ztěžuje pacientovi možnost vyrovnání se s životem a smrtí. Podle zahraničního bádání většina terminálně nemocných přeceňuje pravděpodobnou délku svého zbývajícího života. Otevřená komunikace s pacientem o jeho očekáváních a naději otevírá prostor pro důstojné prožití všech fází, kterými by člověk měl projít, když ví, že odchází na druhý břeh.
To jak nám zapřeli terminální stadium manželovy maminky jsem popsala včera (Bojíme se bolesti a beznaděje druhých). A ještě na nás přehodili zdravotní péči se slovy, hlavně ať maminka rehabilituje, nenechte ji pořád spát, nic nebrání jejímu nechození, její soběstačnosti. 

Vrátím se k tomu, že nemoc, bolest a utrpení mohou vést k osobnímu růstu. Mohou být příležitostí k rozpoznání, kde v životě se nacházím, kam jdu a kdo jsem.
Smysl utrpení hledal rakouský psychoanalytik Viktor Emil Frankl. Tento židovský lékař učil "vůli hledat smysl života" i v krajních životních situacích. On sám přežil Osvětim. Jeho léčebná metoda pomohla miliónům trpících lidí. Podle něho, ten kdo ví "proč", ví i "jak" - trpělivě snášet, co mu nadělí osud. Jeho učení spočívalo v hledání vůle k životu. Člověk se v těžkých chvílích nemá ptát, co ještě mohu čekat od života, ale paradoxně větu otočit: Co ještě může život čekat ode mne? Frankl vidí smysl života v tom, že člověk statečně snáší své utrpení a v tom je jeho jedinečný výkon.

Do vínku jsem asi nedostala darem službu a praktickou péči o druhého v jeho utrpení zvláště v terminálním stadiu. Péčí o manželovu maminku jsem se málem zhroutila. O to víc obdivuji ty, kteří to dovedou a díky Bohu, že existují. Jako např. Marie Svatošová, která u nás založila první hospic. Zabývá se komplexní péčí o pacienty v pokročilých stadiích nevyléčitelných onemocnění (paliativní - útěšná - medicína). Základním cílem paliativního léčení je dosažení kvality života pro pacienta s nevyléčitelnou nemocí i pro jeho blízké osoby. Pomáhá jí v tom právě Franklova logoterapeutická technika, která posunuje sílu ducha od "já" k "ty". Napomáhá tak změnit hodnoty a nezdravé postoje pacienta. Nemocný zapomíná na sebe, věnuje se nějakému úkolu nebo se v lásce oddává jiné osobě. Štěstí, smíření a akceptace osudu se pak dostavují samy. V úsilí o "dobrou smrt" jde především o to, aby poslední minuty, týdny či měsíce byly pacientem zakoušeny jako hodnotné a smysluplné. Rodina nemocného je součástí léčebného týmu. Úloha pacienta je aktivní. Pacient je zasvěcen do léčebného procesu, všechny postupy se s ním konzultují, je postupně informován o nevyléčitelnosti své choroby. Paliativní medicína však není všemocná. Zmírňuje symptomy nemoci a fyzické i psychické útrapy umírajícího člověka. Může odstranit i jeho neztišitelné bolesti a umožnit tak důstojnější odchod ze světa, nemůže však změnit nezměnitelné - utrpení. Marie Svatošová říká, že "v hospicích se daří umírajícím díky komplexní péči a holistickému přístupu dojít do fáze nejen bez bolesti, ale také do fáze klidnějšího umírání a smíření".

Naše společnost a západní kultura vytlačila smrt člověka do domovů důchodců a nemocnic. Bolest a utrpení se řeší velkými dávkami léků už od útlého dětství. Každý z nás si přeje umřít náhle a ve spánku. Bez bolesti a nemoci. V posledních letech se objevil výzkum, že stále více žen se bojí kvůli bolestem rodit. Jak se potom těmito popřenými oblastmi v lidských životech zabývat, když se lidé děsí každé zmínky o utrpení? Jak se zabývat terminálním stadiem života a hledáním možností, jak zlepšit život umírajícího, když smrt v naší civilizaci existuje už jen ta kečupová v televizi a v počítačových hrách a ta skutečná se vytěsnila?

Prognózou takto zhýčkané západní civilizace se zabýval již v 60.letech v knize "Osm smrtelných hříchů" etiolog Konrád Lorenz. Jedním z hříchu je podle něho právě změkčilost. Rozvoj v technologii a farmakologii podporuje neschopnost snášet i tu nejmenší nelibost. Mizení všech silných citů tak znemožňuje cítit nejen bolest, ale i její protipól - radost, která přichází po zdolání těžké situace, námahy nebo utrpení. Přirozené kontrastní vlny utrpení a radosti se tak rozplývají do nevýslovné nudy.

Možná si říkáte, proč jsem to psala k tématu "Bolest na duši". Protože jsem byla dlužníkem. Všechny mé články na toto téma byly spíše o mě. Tento se týká bolestí, které nás všechny jednou čekají, buď jako umírajících, pokud nezemřeme ve spánku a nebo jako doprovázejících. Není to lehké unést svou "bolest" a "bolest" umírajícího. Můžeme se propadnout do všelijakých emocí. 

(K tématu týdne: Bolest na duši)

K tématu "Bolest na duši" jsem napsala více článků. Třeba alespoň jeden z nich vám pomůže tu vaši zmírnit.

____________________________________________________________________________________

Frankl, Viktor Emil:  … a přesto životu říci ano  (Karmelitánské nakladatelství 1996)
Frankl, Viktor Emil: Co v mých knihách není   (Cesta 1997)
Svatošová, Marie: Hospice a umění doprovázet  (Ecce homo 1995)
Grün, Anselm: Zdraví jako duchovní úkol  (Trinitas 1994)
Lorenz, Konrad: Osm smrtelných hříchů (Academia 2000)
                                
použité články:

Paliativní postupy ve vnitřním lékařství (Zdravotnické noviny 29.6.2001)
Paliativní medicína a dobrá smrt (Zdravotnické noviny 29.6.2001)
Léčba bolesti u pacientů s onkologickým onemocněním (Zdravotnické noviny 29.6.2001)
Milosrdná pravda místo (ne)milosrdné lži  (Zdravotnické noviny 29.6.2001)
Komplexní hospicová péče je přínosem pro společnost (Zdravotnické noviny 17.9.1999)

Bolestné básně z období bolesti na duši

25. prosince 2010 v 22:21 | Edith Holá |  Pokusy o básně a žalmy
Našla jsem svůj literární odpadkový koš z let 1997 - 2002. Byla to léta mé konverze a silného hledání nové cesty a smyslu. Mé zápisky byly však plné bolesti a pořád jakoby dokola. Ne, ušetřím vás přepisu těchto trápení. Malkiel by už asi nepřežil další text jedné z blogerek na téma "bolest na MÉ duši". Možná by ho to již zabilo. Co vás nezabije, to vás posílí:-)
Opravdu to bylo jakobych chodila nebo jezdila po kruhovém objezdu a neměla žádný impuls, žádné znamení, kterou cestou z něj ven. V půlce roku 2001 se už Bůh naštval. Vzal mě za ruku a ... happyend je ke konci tohoto textu a těmi posledními básněmi také skončilo mé období psaní poezie. Možná to spíše byly pokusy o žalmy. 


Slepota

Vidím vše jako přeludy a zoufalství
a ty mne neseš v náručí.
Beru vše jako pád do nicoty
a ty se mnou jdeš první krůček do plnosti.

Mluvíš o začátku boji,
ale já už prosím o jeho skončení.
Křičím a vzteky se mi kutálejí slzy po tvářích
a ty mi klid vháníš do dlaní.

Nemohu najít začátek cesty,
a ty říkáš, že už jdem spolu dlouho po ní.
Chci být s tebou,
ty však odcházíš.
Marně hledám na kříži tvou tvář,
ale vidím najednou stále jen svoji.
                                (23.8.1998)


Opuštěná

Opuštěná,
Tvé oči hledám.
Musí to tak být,
z lidské náruče odejít?
Ústy už nemohu,
srdcem Tě prosím.
Přiznávám,
že stále doufám
a pošetile se chovám.
No quiero perder su amor.
Por favor.
Quiero con amor la tejado abrir con Tú, Jesús.

Pane, čekám.
Srdce mne bolí,
moc bolí,
mysl churavý
a já čekám,
až mne uzdravíš.
                  (16.-17.1.1999)


Úzkost

Bože, hlavu mi popelem zasyp,
nečisté srdce mi vyrvi z hrudi,
mysl umlč, ústa zamkni,
jazyk vztrhni a ruce usekej.
Zas jsem šla cestou svou
a ne Tvou.

Hledám Tvou oporu,
scházíš mi,
volám Tě,
Ježíši, mé ruce se k Tobě vzpínají.
Odpusť Pane, zbloudivší,
utiš mne,
radosti mne nauč,
ať mohu vykročit kupředu,
lásku vyveď z bludů

Nahoru k Tobě chci jít,
i když stále padám
a blátem se špiním.
Oči mi umyj,
ať světlo k výstupu vidím,
uši ušetři klamného volání,
Ježíši, do uší šeptej mi,
kde právě jsi,
kam v tichosti mám jít.
               (31.1.1999)


Bez názvu

Všechno mít,
co lidská mysl prosí
a radost necítit.

Ticho vyvanulo,
nic není,
a přeci je někde skryt.

Potřebuje ticho,
potřebuje zas všechno promyslet.
Šla nejdřív k jaru, potom k létu s nadějí,
že.... zapomněla už.
To už všechny dary z minula vyčerpala?
Chtěla by vrátit pocit, kdy Tě o nic neprosila
a jen tak byla.
Neumí prosit,
protože neví, co chce, co může chtít,
nechce nic, nechce nic být.
Není to odevzdání se Tobě,
je to marnost
a řvát se jí chce.
Život pochopila,
maličkosti prožívala.
Znala radost z větru na kopcích či zas ulicích,
v letu motýla viděla let duše své.
Zastavení mysli milovala, rozplynula se ....
Dnes neví nic.
Má všechno, co by radost jí mohlo dělat.
Tebe - Lásku a přátele.


Najít tak gurua by chtěla,
který řekne jí, co dělat má
a co zas ne.
Kolik modliteb za den říct,
kolik kroků v meditaci jít.
Chce s Tebou být,
jen čas si neumí pro tebe vyhradit. 
                                  (jaro 1999)


Svět

Ač vyhnout jsem se chtěla,
zas ve světě musím žít
a se vším trápením.

Už vločky láskou netančí,
zpěv ptáků nevnímám,
květiny zalévám,
ale jen zvyk to je.

Sekačka na trávu už chvalozpěvem není,
drtí mi uši
stejně jako slova mnoha lidí.

Svět je bolest
a má krev ji nasakuje.
Bolí mne v srdci srdce
jiných lidí.
Bezcílnost světa
snad mým cílem se stala?                (volné pokračování básně Sněží láska, která je na
               (zima 1999)                      blogu Sněží láska)



Co krok, to sten v mé duši

V sobě si nosím slzy ve dne i v noci
Jak houslový zpěv mne rozdírají,
mluví o Tobě,
svět je nevidí, stejně jako Tebe.

Co krok, to sten v mé duši.
                          (2001)


… noc bez Tebe

Spojila jsem si Tě s bolestí a křivdami života,
jako kdybys mohl za mé pady,
za mé ztracené iluze a nenaplněné sny.

Přestala jsem Ti důvěřovat
Jsem zmítána chvilkovými okolnostmi.
Trpím komplexem oživení,
kdykoli zastoupí mi někdo cestu.

Jsem zmatená bolestí,
že už nejsi můj pevný hrad a svět stanem,
co činí mi přístřeší,
kdykoli mračna se přeženou nebo zaprší.

Stojím tu mimo jakékoli
bezpečí,
A marně se snažím ve tmě zachytit Tvé paže, Tvé oči,
Tvou pevnou dlaň.

Tak do kdy?
Do kdy
budeš klidně spát?
Nebo snad pláčeš se mnou?
Proč mi nenapíšeš na zeď nebo rovnou na nebe,
kam až mám jít pro doušek živé vody od Tebe?

Žíznění je však lpění.
Mám přestat žíznit po Tobě?
Přijdeš?
Přijdeš pak až lampy na Zemi i na obloze zhasnou?
Tma bude temná, temná, temná … jako noc bez Tebe.


… Vyprázdní-li se duše od lidí, pak se zaplní Tebou.
                                                           (2001)


Životem

Životem posmutnělá
Touží napsat pár řádků
Není však čas
Vejít do vnitřních zmatků


Užít si sama sebe, sama sebe
                            (11.2.01)


Tak se jednoho dne Bůh milosrdně naštval a vyslechl mou prosbu a seslal mi gurua. Nebo spíše více guruů najednou. Vzal mě za ruku a donutil mě požádat dobrovolně o intenzivní skupinovou terapii. Bylo to tříměsíční období tvrdé práce na sobě. Byly to dny těžké, ale zároveň naplněné smyslem a léčivé. Zůstalo mi z této skupiny pár přátel, které považuji dodnes za ty, kteří by mi pomohli v nejtěžších chvílích a vždy mi stojí po boku, když je žádám o radu nebo pomoc. Následující tři básně už v sobě skrývají proces uzdravování, radosti a vůle ke smyslu. Bůh mi dal dar slz, o který jsem tolik prosila a stále prosím. 


Až mne zahalí Tvůj plášť milosrdný

Skrývám se před Tebou,
halím se do falešných slov,
hraji hry keřem zakrytá
a strach mne nutí hrát je dál.

Nechci být člověkem lži,
Chci do náruče Tvé jít
                i v nahotě své.
Ve všech slabostech i silných činech.

Vklouznout do pláště Tvého milosrdenství,
když odvahu mi k tomu dáš,
opustím keř vin a hříchů.
Stydím se za svá rozhodnutí bez Tebe,
za pýchu a nedětskou duši.

Zemřel jsi nahý, ač král
a já větvemi se halím.
Tvé sténání v mé duši už
nemohu unést.
Chci na Tvé volání odpovědět:
t a d y    j s e m.

(7.7.2002)


Uzdravení smyslů

Připadám si prázdná,
ale Ty vyprazdňuješ mne dál.
Jsem jako troud,
žízním,
ale Ty napít mi ještě nechceš dát.


Ve mne tlí spousta smutku a lpění,

čekám na Tebe a Tvé smilování.

Dávám Ti své vzpomínky, bolesti i sny,
usmiř a ukonejši mne s nimi.

Přijď, Pane, a smiluj se nade mnou.
Čekám na slinu ve Tvých dlaních,
kterými potřeš mi zrak, uši,
ústa, čich i hmat
a já budu před svatyní stát.
(první den kontemplace ve Sv. Janu, srpen 02)



Volal jsi mne?

Pane, volal jsi mne?
Tady jsem,
odpovídám Ti a sedím tiše.
A stále čekám,
až mne najdeš
jako milující vyhledává svou milovanou.

Sedím stále prostěji
a Duch svatý se ve mne modlí Tvé jméno.
Stále čekám.
Chvílemi se však úzkostí zalykám,
zda nemám pospíšit Ti naproti
nebo alespoň na jiném místě čekat?

Znovu se soucitně vracím ke svému dechu,
který je mou jedinou kotvou k přítomnosti.
A tichounce prosím:
"Lákej mě, Duchu Boží,
ať nepřestanu na milého tu čekat dál."

(druhý den kontemplace ve Sv. Janu, srpen 02)

Asi nejkrásnější má báseň v závěru :-) Kromě básně Sněží láska. Tu mám také moc ráda.

Sešli jsme se …

Až na konec světa
jsem chtěla kvůli Bohu jít
nebo alespoň starou cestu poutníků
do Santiaga de Compostela podstoupit.
Málem jsem si nevšimla,
že vteřinu za vteřinou mezi oprýskanými zdmi,
jsem ještě starší pouť započala.

Již dlouho, dlouho se ve mne ozýval pláč,
hluboko v srdci mém sténal Bůh,
a tak do hlubin svého nitra
jsem se za Ním odhodlala.
Hned na počátku cesty
jsem pocítila netečnost a lhostejnost.

Poté náhle zachvátil mne vztek,
setrval dlouho, až tělo rozbolelo.
Revolta a vzdor zas chtěly mne hnát rovnou pryč,
ale vzápětí smutek až zoufalství
mne smetl na kolena.
A já to všechno musela vydržet.

Na konec se vynořil můj stín,
měl moudrost vlčí
a zuby toulavého zuřivého psa.
Hrůzou jsem volala:
"Pane, pospěš mi na pomoc,
i toto jsem skutečně já?"

Neusmířená a bolavá odevzdávala jsem i svá přání,
se slovy "děj se vůle tvá".
Nezbylo mi nic.
Byla tady přítomnost.
Kotvou mi byl dech … a pak …

Pak jsi přišel Ty.
Tvůj plášť milosrdenství
se lehounce snesl na má ramena,
zahalil mou osobu
a v mé duši šeptal sladký hlas:

            "Věřím, že jsi Láska.
              Věřím, že jsi Láska.
              Věřím, že jsi Láska."

Slzy tolik nocí a dní postrádané
nyní vítaly Tě.
Slzy to byly mé i Tvé
a my konečně setkali se.
(čtvrtý den kontemplace ve Sv. Janu, srpen 2002)           


Díky

Proč neumím vypsat díky
a stvořit hymnus o Tvých darech.
Jak kdybych štěstí považovala za kýč
a přesto ho žiji, hledám a užívám si.

Po rokách strastí
tak hezky mi je,
že na kolena klesám
a Tvou láskou se konejším.

Svá přání jsem opustila,
abys mi je mohl vyplnit.
Obdaroval jsi mne slastnými chvílemi
s druhým člověkem, v jeho teplé mužské náruči.

Teď srdce se mi už pláčem dnem i nocí nezalyká,
ale zamilovaností mi k Tobě křičí,
vždyť Ti jsi Stvořitel všeho,
tak i lásky muže a ženy.

(15.9.02)



Od té doby už básně nepíšu. Zřejmě mi jdou jen v období intenzivní bolesti na duši a sebetrápení :-)


K tématu Bolest na duši jsem napsala více článků. Třeba alespoň jeden z nich vám pomůže tu vaši zmírnit.

Bojíme se bolesti a beznaděje druhých

25. prosince 2010 v 18:22 | Edith Holá |  Bolest na duši
Pod můj článek Dva obrazy duše aneb jak trpí muži? napsal Malkiel tato slova: V tomto tématu týdne se stále pojednává o vnímání vlastní bolesti, o vlastních bebíčkách, což do jisté míry podtrhuje převážně sobeckou povahu člověka jako celku. Většina článků je totiž ve skutečnosti na téma "Bolest na MÉ duši". Zatím jsem však nikde nečetl o vnímání bolesti druhých. Pokud se týká vnímání bolesti druhých, tak pro mnohé bude překvapením, že v tomto směru jsou méně vnímavější ženy.

Tak se pokusím zplatit dluh a myslet alespoň tímto blogem na ty druhé. V reálu je to mnohem těžší vydržet, snášet a pomáhat při bolestech druhého člověka. Přesně před rokem umřela maminka mého manžela. Do smrti už si ponesu pocit, že jsem s ní psychicky nebyla v jejích posledních týdnech. Neuvěřila jsem své intuici, že umírá, ale s manželem jsme věřili pitomému cáru z nemocnice, že je soběstačná a při dodržování diety tu s námi bude ještě nejméně deset let. Dnes si musím přiznat, že jsem se jejího umírání bála, že jsem se bála její bezmoci, její pasivity, únavy, spavosti, letargie, deprese, bolestí, o kterých mluvila, beznaděje, kterou zažívala ... Spolu se sestrou z home care jsem se na ni zlobila, že necvičí, že nechodí, že jenom vzdychá ... Čím víc jsem se na ni zlobila, tím víc jsem tušila, že je to špatně. Volala jsem zoufale jejímu ošetřujícímu lékaři, telefonovala jsem ještě zoufaleji vedoucí home care, že umírá, co máme dělat ... A dostala odpovědi, že neumírá, že ji musíme donutit cvičit, vnoučata ji jistě nabijí energií a počkat až zaberou antidepresiva. Medicína bez duše, bez pravdy. Pak jsme ji odvezli domů. Intuice mi všemi možnými tělesnými projevy říkala, že je to naposledy, co ji vidím, že jede umřít. Můj a manželův rozum se stále opíral o lékařský cár papíru. 

Za měsíc nám přišel telegram z nemocnice, že zemřela. Chtěla jsme zavolat jejímu ošetřujícímu lékaři a říci mu něco ve smyslu: Ty hajzle, tys to nevěděl? Tys nám nemohl říci, že umírá, abychom ty poslední dny nepomáhaly jen službou a péčí, ale souzněním ... Telefon jsem samozřejmě nikdy nezvedla. Když jsem si před pár dny přečetla vzpomínky Labandy (Život už sám od sebe je jedna velká bolest na duši) na její umírání rodičů, plakala jsem jako želva. Stejně jako dnes i na pohřbu maminky před rokem. Ztráty blízkých, kdy zůstane v člověku ještě výčitka, že selhal jako doprovod v těchto dnech, je veliká bolest. Dodnes mám její telefon v mobilu. Nejsem schopna udělat akt vymazání. 

Zřejmě už u každého vánočního nákupu se mi bude svírat srdce nad ztrátou této křehké ženy. Poslední roky jsme nákupy konzultovaly spolu a těšily se z nich. Vánoce nejsou pro mě smutné před ale po. Zase zůstalo vše při starém. Ježíš se znovu narodil, snad i v mém srdci, ale tolik bolestí na duši zůstalo. Lidi, co odešli nebo smutky za těmi, co mě nepřijímají a ze svého života vyloučili. 

Ještě bych chtěla věnovat pár řádků bolestem těch, co odcházejí. Možná to bude můj čtvrtý díl k tématu "Bolest na duši". Kdysi jsem ve své seminární práci psala o paliativní medicíně a doprovázení lidí v terminálním stadiu. Sama jsem v tom ale před rokem selhala stejně jako naše odlidštěné lékařství, které stále ještě není schopno informovat příbuzné a pacienta o jeho blížícím se konci. 


O smrti manželovi maminky jsem psala i v textu Jogínské babičky. A také si myslím, že se přišla rozloučit v noci s mým synem Cesta ze hřbitova aneb hledám Pám Bucha


K tématu Bolest na duši jsem napsala více článků. Třeba alespoň jeden z nich vám pomůže tu vaši zmírnit.

Bolest - místo, kde se nás dotýká Bůh

24. prosince 2010 v 22:24 | Edith Holá |  Bolest na duši
Aniž bych to tak předem zamýšlela, právě mi pod rukama vzniká třetí díl k tématu "bolest na duši". První byl věnován utrpení ženskému. V druhém díle jsem se pokoušela otázkami a náčrtky a někdy i tím, co se říká, pouze nastínit, jak to může vypadat s bolestí na duši u muže. Nemohla jsem to psát subjektivně, neb nejsem muž. Třetí díl bych chtěla věnovat Bohu. Ne, nevím, jak Bůh trpí. Zřejmě nevýslovně. Říká se, že trpí s námi, pláče s námi a nakládá nám jen tolik, kolik unesem. Spíše chci načrtnout, jak skrze bolest s námi promlouvá.
V jednom z komentářů pod druhým článkem jsem psala, že pokud muž projde bolestí na duši a ten proces ho pozvedne k růstu, tak je to často hlubší než u žen. Ježíš, Buddha, Mohammed byli (jsou) muži. Neznám ženu, kterou by lidé následovali po tisíciletí. Ty, které mě inspirují, se prokmitávají mými články a nebudu je zde znovu zmiňovat. Dalšími muži, kteří mě naplňují úžasem nad tím, čím prošli a jak hluboce to umí předat dál s porozuměním, péčí a láskou. Jsou např. Jan od Kříže ve své Noci duše a ve svých básních, Mistr Eckhart, ... zmiňovala jsem už Viktora Frankla, Scotta-Pecka, ... Ale nejvíce do mého života zasahuje Anselm Grün. Jeho útlounké knížečky se válí všude kolem mě a cestují se mnou kamkoliv jedu. Byla jsem na jeho duchovní přednášce a zúčastnila jsem se mše, kterou vedl. Byl to duchovnětělesný zážitek, který bych přála všem, kdo mají s katolickou mší problém a přesto z katolictví čerpají jako z duchovního pokladu. 

Tento benediktinský mnich se zabývá duchovněpsychologickým aspektem bolesti na duši. Čerpá ze studnice moudrosti církevních otců (otců pouště) ze 3.- 6. století, kdy duchovní život nebyl od psychologie a medicíny oddělen. Církev dnes tělo opustila, přenechala ho medicíně. Stará se hlavně o nadpřirozenou spásu duše. Ale tak tomu nebylo vždycky. Raná církev hlásala jednotu duše a těla. Tělo nám často řekne o stavu duše víc, než pouhé zpytování svědomí, kde rozum může zakalit vidění.
Ve své knize "Zdraví jako duchovní úkol" se otec Anselm zabývá nemocí jako výrazem duše. Podle něho je "nemoc symbol, jímž se vyjadřuje naše duše. A člověk, který rozumí symbolické řeči nemoci, tím lépe rozumí sám sobě". Co to však  znamená je rozumět symbolické řeči nemoci? Anselm Grün doporučuje rozmlouvat s nemocí a bolestí jako s přítelem a partnerem, "který nás chce poučit o něčem, čemu jsme dosud nemohli rozumět, a co jsme nedokázali". Nemoc je tělesná porucha, která poukazuje na psychické poruchy. A my máme s těmito poruchami, syptomy nemoci vést dialog. Neznamená to ptát se rozumu, který je často naučen vykládat věci sobecky nebo si nepřiznávat skryté touhy, vášně a emoce. Ale zvláště při psychosomatických bolestech bychom se měli s vnitřní bdělostí vcítit do části těla, která s námi skrze bolest chce mluvit. Bolest nás tak hluboce spojí s naším tělem, abychom už "nežili vedle něho, ale z něho a s ním".

Nemoc nám zprostředkuje setkání i s naším stínem. Něco jsme ze svého života vyloučili a potlačili. A právě bolest nám ukáže, které skryté touhy a zadržované emoce bychom měli přivést zpět do vědomého života. Nemoc nás tedy uchrání před zhroucením, které by přišlo, kdybychom i nadále vytěsňovali svůj stín. Bolest tedy může přinést pro daný okamžik nejvýhodnější řešení a "ochrání postiženého za určitých okolností před něčím horším".

Schopnost onemocnět může být ochranou před fyzickým sebezničením a psychickým přetížením. Dnes psychologové hovoří "o nemoci, kdy pacient není schopen onemocnět". Bývá to u lidí, kteří jsou zaměřeni na výkon - pracovní nebo intelektuální. Tito lidé po léta trvajícím období zdraví se nečekaně zhroutí nebo dokonce náhle zemřou ve středním věku na infarkt. Včasná bolest nás donutí přijmout jistá omezení, žít harmoničtěji a existovat prostěji. Dbát na své pocity a dělat vše tak, aby nám v tom bylo dobře.

Anselm Grün dále hovoří o nemoci jako zrcadle pro blízké lidi. Onemocní-li někdo v rodině, měli by zpytovat svědomí i blízcí lidé. Hledat vinu pouze u nemocného nebo ho pouze litovat není na místě. Nemoc člena rodiny nebo komunity většinou vyjeví stav, který uvnitř vládne. Nemoc jednoho je tak šancí na změnu chování a hodnot i druhých. "Je výzvou k novému soužití, v němž dává jeden prostor druhému", míní A. Grün. Nemoc by se ale neměla stát tyranií a vydíráním druhých. Umět naslouchat nemoci znamená smířit se svým stínem a nedoznanými potřebami a rozumně je naplnit. Mám-li zdravý vztah ke své potřebě, pak ji budou akceptovat i druzí.

Otec Anselm však nemluví o tom, že máme nárok na plné zdraví. Zdraví je dar, ne výsledek našich snah. Svůj vnitřní stav nesmíme měřit podle toho, zda máme bolest nebo ne. Některé symptomy jsou proti terapii rezistentní. Není to však ztroskotání. Symptom nás může provázet až do smrti jako připomínka našeho omezení a nasloucháme-li mu, může nás dovést k moudrosti. Bolest je místem, na němž se nám chce zjevit Bůh, na němž se nás chce dotknout. Nemusíme tedy při každé nemoci, zkoumat s úzkostí, co jsme udělali špatně a co potlačujeme. Ježíš, když se ho učedníci ptají, kdo zhřešil, jestli on nebo jeho předkové, když je dotyčný slepý od narození, tuto úzkost učedníků a mravní i psychologické provinění uzdravuje slovy: "Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží" (J 9,3). Nemoc je Boží výzvou učit se rozkoši ze života, učit se milovat život i bližní. Bůh nás může obdařit utrpením, aby nám okleštil vnější svět a otevřel bohatství života vnitřního.

K tématu "Bolest na duši" jsem napsala více článků. Třeba alespoň jeden z nich vám pomůže tu vaši zmírnit.
____________________________________________________________________________________

Grün, Anselm: Zdraví jako duchovní úkol
(Trinitas 1994)

Dva obrazy duše aneb Jak trpí muži?

24. prosince 2010 v 0:17 | Edith Holá |  Bolest na duši
Od rána přemýšlím, jestli muž, který v životě zažil utrpení, by viděl na obrázku z mého minulého blogu na téma "Bolest na duši" mladou ženu nebo stařenu (viz Co vidíte? Dva obrazy duše). Je vnímání utrpení jiné u muže a jiné u ženy? Můj manžel na obrázku stařenu nenašel a nevidí ji ani poté, co jsem mu přesně řekla, kde má oko, ústa a další křivky obličeje. Přesto je to člověk, který zpravidla o sobě říká, že je už starý muž a pomalu za sebou tahá rakev. Já se spíše cítím na dvacet, ale mé vidění je očima stařeny nebo-li babice, jak někdo trefně napsal do komentáře. Když jsem svému muži ukázala další obrázek, kde je ukryta tvář mladíka i starce, ejhle, on vidí jen toho starého muže. Já ale taky. Takže vůbec netušíme, kde je mladý muž.


Tento můj text bude spíše plný otázek. Jak vnímají muži bolest na duši? Jak se s utrpením vypořádávají? Říká se, že muž vydrží méně než ženy. Také se říká, že pro muže je už rýmička téměř smrtí. Jak potom tedy zvládají opravdovou a třeba i trvalou bolest duše? Statisticky muži umírají dříve než ženy. Často právě na infarkt. Srdce. Srdeční čakra. Muži jsou neradi nemocní. Než by šli k lékaři, tak radši nemoci přechodí. Odmítají tedy i nahlédnout do své trpící duše. Utečou radši před tím, než by si přiznali, jak moc touží ... a přitom se jim láska nevrací. Srdeční choroby jsou právě nemoci zmrzlého srdce. Utíkají do práce, k milenkám, ke sportu, k drogám (kouření, alkohol, drogy) ...

Když jsem načrtla kamarádovi své myšlenky, uvedl mě více do mužského vidění bolavé duše a nemocí. "Vnímání bolesti je primárně dáno biologicky. Proto muži ji vnímají jinak než ženy.
Zatím co žena se i s bolestí může postarat o oheň, muž s bolestí mamuta neuloví... Proto nechodí k doktorovi..." Ano to znám. Muž se cítí oslabením zraněn a slabost světu neukazuje. Chodí k lékařům na poslední chvíli a většinou pod nátlakem celého okolí. Sama za sebe bych ale dodala, že pokud žena trpí (a mluvím tady hlavně o duševní bolesti), sice zvládá postarat se o oheň, ale většinou už ne s láskou a radostí. A na jejím těle i výrazu je to poznat.

"Takže muži netrpí tím, že jim něco je, ale tím, co všechno v tu chvíli nemohou dělat... To je bolí... Čili - žena s bolestí nepřestává být ženou, muž s bolestí přestává být mužem (ztrácí tu základní "funkci" lovce). Každá nemoc mu brání v tom "býti lovcem"..." Tak to jsou věty od mého kamaráda, který nechce být jmenován. Bolest na duši tudíž prožívají o to hůř. Nejsou schopni ji světu přiznat, i přestože je na jejich zhrouceném těle a výrazu tváře evidentní. Všimli jste si, kolik dnes mužů nosí na ulici kapuci? To není jen modní trend. Muži ho využili pro schování se do ještě hlubších nor, když trpí. Schovávají svou tvář před světem a dávají tak okolí najevo, že ho všichni mají nechat být. Paradoxně ale potřebují od okolí pomoci. Znám to i od svého muže. Když se mu otevřou rány na duši, není schopen ani chodit a kapuci si nasadí i doma. Dokonalý obraz pro stav trpící mužské duše. Symbol kapuce a bolesti nohou jsou už pro mě dnes jasným signálem. Ale dokud si nesundá kapuci, není mu možné pomoci. To už zase ví on. Stejně jako ve výše zmíněném mém včerejším textu i on musí udělat pozitivní gesto jako vůli k hledání smyslu a příčiny. Kdo ví proč, ví i jak a co s tím učinit.

Lékařské výzkumy dokazují, že ženy vydrží bolest mnohem více než muži, protože jim přenos bolesti tlumí kromě endorfinů ještě ženské pohlavní hormony estrogeny již v míše. V časopise 100 + 1 dokonce píší, že vnímání bolesti je ovlivněno i etnograficky. Nejlépe snášejí bolesti Američanky a Židovky. Pokud by tělo bylo schopno produkovat dostatečné množství endorfinů, nepotřebovali bychom analgetika. Větší množství endorfinů vyrábí tělo například při velkém vzrušení, při bojových akcích, sportu, při meditacích a modlitbách, náboženských vytrženích atd.

Od duše bolí i tělo. Ale muži často symptomy vůbec nevnímají. Nebo popírají. Nemají tak citlivý kontakt se sebou, svými emocemi a prožitky. O to bedlivěji je dobré si všímat nejen toho, co vyslovujeme mi sami, ale právě muži nám nejbližší. Kolik ustálených vět znáte, které se vztahují k tomu, čím zrovna prochází naše duše, co ji trápí, co ji bolí ... Vzpomenete si?

Souvislost mezi psychickými a fyzickými potížemi vyjadřují mnohá moudrá rčení. Třeba svírá mě u srdce. Mám toho až po krk. Zvedá se mi z toho žaludek. Mám toho plnou hlavu. Mám toho na svých bedrech příliš. Tohle nemohu vydejchat. To nerozdejchám. Nemohu to ustát. Mám těžké nohy. Nestojí na vlastních nohách. Leze mi to krkem. Nakrknul mě atd atd.

Jak to skončí, když takovou větu řeknete několikrát za den a nedbáte jejího varování? Nejspíše večer opravdu budete mít migrénu z těžké hlavy nebo se vám bude opravdu zvedat žaludek ... Nebo když budete mluvit o svírání na srdci několik let, tak určitě infarkt přijde. Můžete to ale nahlížet i opačně. Za jakoukoliv nemocí vidět, co trápí duši a tělo. Časem si na to vypěstujete i radar. Bude vám jasné, co onen člověk ve svém životě zanedbal a díky většinou psychosomatické bolesti by mohl nahlédnout a pak změnit. Radar vám zabliká okamžitě, jakmile jedno z rčení výše zmíněných vyslovíte nebo ho vysloví někdo jiný. Tudíž můžete včas předejít nemoci, zhroucení, utrpení, ...

Můžete se dívat pozorně kolem sebe a vnímat, co za nemoci lidi trápí. Když někdo má veliké alergie, až tak veliké, že skončí s dýchacím přístrojem doma, můžete si položit otázku za něj. Co tento člověk nemůže ve svém v životě "vydejchat". To co natropil? Nebo má alergii na lidi ve svém domově? Alergie jsou dnes jednou z nejrozšířenějších nemocí.

Podle průzkumu motolského Centra pro léčení a výzkum bolestivých stavů vedou žebříček bolestí na prvním místě bolesti zad (90% obyvatel ČR starších 40 let). Na druhém místě jsou bolesti hlavy - zvláště bolest v obličeji a migrény (15% žen, 7% mužů). Tyto bolesti nejvíce souvisí s psychikou. Obličej je část, kterou se nejvíce prezentujeme druhým, bolest v tomto místě je tak narušením nejniternějšího obrazu v nás. Na třetím místě jsou onkologické bolesti. Ty se musí tlumit opiáty.

Největší roli ve vnímání bolesti hraje psychika a postoj k bolesti. Jinak snáší bolest rodička těšící se na miminko a jinak žena, kterou přepadl žaludeční záchvat. Já sama nezvládám bolest u zubaře. Radši bych rodila. Rodila jsem dvakrát bez jakékoliv chemie. U zubaře mi často nestačí ani čtyři injekce. Neskutečně se bojím a nelze s tím nic učinit.

Každý trpící člověk by měl být v prostředí, kde je přijímán. Samotná bolest ho děsí, a proto zájem, klid a trpělivost rodiny i lékaře mu pomáhá bolest přežít co nejsmyslupněji a co nejpozitivněji. A to platí u bolesti na duši dvojnásob. Člověk s bolavou dušičkou potřebuje lásku a bezpečnou náruč, porozumění, souznění s jeho vnitřním prožitkem a navrácení vlastní hodnoty.

(K tématu týdne: Bolest na duši)

P.S. Budu moc ráda, za každé otevřené přiznání nejen od muže v komentáři pod tímto článkem nebo vypsání bolesti na duši vlastním článkem. Rovněž děkuji za každé další rčení, které vystihuje tělesně stav duše. Mě už víc nenapadlo.

K tématu Bolest na duši jsem napsala více článků. Třeba alespoň jeden z nich vám pomůže tu vaši zmírnit.

__________________________________________________________________________________

Zdroje:
obrázek muže jsem našla zde: http://brisray.com/optill/men.gif
Bolí vás něco? (časopis 100+1 2.7.2001)
Některé informace jsem čerpala ze své vlastní seminární práce "Vliv bolesti a utrpení na život člověka" Jabok, 2001, předmět: Zdraví a nemoc
výzkum motolského centra pro bolest jsem našla v některých Zdravotnických novinách, ale nemám zapsáno v kterých - z těchto jsem v roce 2001 čerpala:
Paliativní postupy ve vnitřním lékařství (Zdravotnické noviny 29.6.2001)
Paliativní medicína a dobrá smrt (Zdravotnické noviny 29.6.2001)
Léčba bolesti u pacientů s onkologickým onemocněním (Zdravotnické noviny 29.6.2001)
Milosrdná pravda místo (ne)milosrdné lži (Zdravotnické noviny 29.6.2001)
Principy léčby bolesti, provázející nádorové choroby (Zdravotnické noviny 29.6.2001)

Přeji mnoho krásných zážitků

23. prosince 2010 v 23:57 | Edith Holá |  Svět blogu
I přestože nám dnes po hipoterapii ujel autobus, zahřál nás v zimním chladu nečekaný dárek. Krásný betlém na návsi v Měšicích. Přejeme mnoho krásných zážitků, spoustu dárků, klidné a radostné Vánoce, v novém roce pohodu, zdraví, opuštěným alespoň jednu spřízněnou duši, nemocným uzdravení a literární slinu po celý další rok.


Pár fotografií jako dárek pro vás všechny.








Musí být vánoční svátky opravdu rodinné?

23. prosince 2010 v 11:30 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Traduje se, že Vánoce jsou svátky rodinné. Nikdo nesmí být sám. Je to obrovský tlak zvláště pro ty, co se sami cítí nebo opravdu zůstanou sami. 

Je tomu už deset let, co jsem prožila své nejkrásnější Vánoce. Zní to blbě. A nevděčně vůči mé současné rodině, když máme dokonce dvě děti a snažíme se jim udělat Vánoce co nejhezčí a pohodové. Já vím. Ale i já jsem občas sobeček. 

I přes ten tlak, že svátky jsou rodinné, jsem se rozhodla, že potřebuji přenastavit svůj software: Ach jo, zase Vánoce, to bude opět utrpení, sezení u televize, přežírání se, hádky kvůli předvánočnímu úklidu, dárky, které mě spíše zraní a hlavně budu s lidmi, se kterými si nerozumím. Sebrala jsem veškerou svou sílu a odvahu a řekla si, že budu sama. Zavolala jsem domů, že nepřijedu a na otázku, kde je budu trávit, jsem přiznala, že sama. Pro ně to bylo asi dost zraňující. Ale já se opravdu potřebovala osvobodit od tolika zraňujících chvil s nimi. Odmítla jsem jet i k rodině svého budoucího manžela. Prostě jsem vsadila na kartu, že když se člověk naučí pozitivně vnímat svou samotu a užít si ji, tak je připraven žít v partnerství a založit rodinu. 

A jak to probíhalo? Strach jsem měla. Veliký. Pojistila jsem se tím, že mi všichni přátele nabídli, že jim mohu zavolat, kdyby něco ... Jenže ono něco se vůbec neobjevilo. Ještě dopoledne jsem si šla nakoupit to, co mám ráda k jídlu. Uvařila si něco málo z toho, co vařila máma a připomínalo mi to vánoční atmosféru. Koupila jsem si trochu cukroví, vánočku, spoustu ovoce a oříšků. Nazdobila jsem si malý stromeček. Konečně jsem si mohla dát slámové ozdůbky! Všechno bylo mém. Dívala jsem se na pohádky, četla, meditovala, cvičila, pouštěla krásnou hudbu, tančila, došla na vánoční mši... Všechno bylo po mém. 

Byly to pro mě nejkouzelnější Vánoce a zároveň paradoxně nejsdílnější. Namísto jedné domluvené návštěvy přišly tři. Kamarádi tvrdili, že jen tak náhodou jedou okolo a jdou jen na skok. Podezřívám je, že mě šli zkontrolovat, jestli neležím ve smutku a v depresi. Ostatní telefonavali, co kdyby náhodou ... Nikdo si neumí představit, že si někdo může dobrovolně vybrat být sám na Vánoce. Už dnes vím, že to jde a že jsem si to užila krásně po svém. Chápu, že ale někdo si to nevybere dobrovolně. Přesto takovému člověku přeji, aby si Vánoce, kdy bude poprvé sám, užil po svém, aby si vymyslel své rituály ... Říká se, že když člověk neumí žít sám, tak neumí žít ani s druhými, protože je vyhledává jen proto, aby utekl před samotou. Myšlenka asi spíše pro mladé lidi.

Stromeček s Tomášem
Kluci budou asi po mně:-) Mají radost ze stromečku, který je podle nich. Starší syn ho strojí již potřetí a hned začátkem adventu. To je pro něj znamení, že začínají Vánoce a bláznivě se z toho raduje. 
Stromek s Tomášem 2

Co vidíte? Taky stařenu?

21. prosince 2010 v 23:18 | Edith Holá |  Bolest na duši


Co vidíte na obrázku? Stařenu nebo mladou dívku?


Když porvé můj manžel přijel do mé náhradní rodiny, vyfotil detailně obličeje mých nevlastních sester. Můj detail v nestřeženém okamžiku už dávno měl. Zhrozila jsem se tenkrát, zhrozila jsem se i nyní, když jsem viděla své nezletilé sestry v okamžiku, kdy jejich obličeje vypadaly jako obličeje stařen.

Říká se, že duše je vidět. Říká se, že i když žena třeba není krásná podle momentálních trendů, může být krásná svou duší. Bolest duše můžete taky vidět. Když dotyčný neví, že se díváte. Když dotyčný má svou bolest stále přítomnou. Kdy zacházení s ním mu nedovolí, aby bolest pominula a jeho rány se zahojily a zcelily jizvou.

Na obrázku jsou dvě ženy. Jedna mladá a jedna stará. Podle svého nahlížení na svět uvidíte jako první tu, která vám je bližší. Vidím stařenu. Jenže jsem se rozhodla, že mladou ženu uvidím taky. Dívala jsem se a dívala, až mi oči přecházely. Zkoušela jsem je rozostřit jako při hologramech. Nepovedlo se. Pořád stařena. Smířila jsem se s tím, že i když jsem ušla dalekou cestu, abych se zbavila bolesti na duši a v duši, že prostě mé nahlížení na svět bude stejně vždy přes oči stařeny. Smutek, bolest, ale i moudrost ... Když jsem se s tím smířila, podívala jsem se na obrázek znovu. Uviděla jsem mladou ženu.

Mám k tomu ještě vůbec něco dodávat? Můj život znáte z mých blogů. Kdysi mi jeden terapeut řekl, že v mé adoptivní rodině jsou děti jako rukojmí. Že jsem zažila koncentrák. Ve většině mých textů se bolest mé duše odkrývá. Díky psaní ji však mám více zpřítomněnou a už mě tolik nezraňuje a nepřepadává v nestřežených okamžicích. A když ano, tak vím, že jsem to já - teď zrovna stařena. Mé hledání, jak smysluplněji žít, je obdobný mému procesu hledání mladé ženy v obrázku. Prostě si řeknu, že to tak nenechám, nebudu žít v sebelítosti, nevzdám se, i kdybych měla život na chvíli rozostřit. I přes všechno, co mi osud přinesl, přes všechny smutky a bolesti, které prožívám ... i přes jizvy, které někdy znovu zhnisají a musím je čistit, jdu dál. Nerezignovala jsem a nezatrpkla. Směju se, mám ráda lidi a toužím ...

Kdysi mi pomohli dva lidé. Edith Steinová. Její život, který byl také hledáním smyslu, Boha a naplnění a skončil obětováním se pro život malé holčičky v koncentračním táboře. Její jméno jsem vděčně přijala při křtu. Druhým člověkem byl Viktor Frankl. Muž, který jako jeden z mála Židů přežil koncentrák. Pootočil jednu otázku, kterou si všichni klademe, když prožíváme utrpení, ztrácíme smysl života a vzdáváme to: Co mohu ještě já vůbec očekávat od života? On dal této otázce jiný rozměr. Co přinesu životu já? Jeho "vůle ke smyslu" mi pomohla přenastavit celé mé založení bolestné duše. I když se jí nikdy nezbavím, tak ale vůlí už dnes dokážu vidět očima a duší mladé ženy. Slovy Frankla, který vždy léčil tak, že vybízel k obnově umění hledat. "Optimismus je aktem vůle." Takový člověk je umělcem života. Snažím se tedy životem tančit a plachtit. Ne jen se s ním pachtit.


P.S. Nikdy nemůžete vidět obě ženy současně.

(K tématu týdne: Bolest na duši)


K tématu Bolest na duši jsem napsala více článků. Třeba alespoň jeden z nich vám pomůže tu vaši zmírnit.

___________________________________________________________________________

Frankl, Viktor E.: Co v mých knihách není (Cesta Brno, 1997, str. 6)

Obrázek ženy je podle W. E. Hilla (našla jsem ho v knize "Nemoc jako řeč těla", str. 143), odkaz na netu je http://www.grand-illusions.com/opticalillusions/woman/

Když padne diagnóza atopický ekzém

19. prosince 2010 v 23:08 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Článek na objednávku pro přátele mých přátel a jejich atopické a ekzematické děti. Oba mí synové jsou atopici. Rady jsou tedy na základě dvojité zkušenosti. Omlouvám se, je to staženo z větší části ze starého emailu a tedy psáno bez diakritiky. Nestihla jsem to upravit.

DIAGNOZA ATOPICKÁ DERMATITIDA

První pravidlo: promazávání a promazávadla
#
Atopické děti se rodí bez enzymu, který je nutný k promašťování kůže, tím pádem čím víc promazáváme tím lépe.
#
Nejméně však dvakrát denně (ráno a večer) nebo dle potřeby vícekrát denně (asi od šestého měsíce jsem promazávala i pětkrát denně, dostala jsem za to velkou pochvalu od české kozni expertky Čapkové a syn díky tomu vypadl "z jejiho šuplíku": těžká atopická dermatitida). Jemně se promazává celé tělo. Nelekněte se, po promazání se většinou na chviličku exem zvýrazní. Ale neznamená to, že je dítě alergické na pramazávadlo. To by se projevilo jeho křikem, protože by plakalo až křičelo kvůli pálení a svědění. To se nám stalo jednou s často doporučovanou Linolou. Museli jsem Kubu okamžitě umýt a dát mu kapky Fenistil. Měl kůži ještě dlouho červenou. U starších dětí se promazávají třebas už jen části, které se nejvíce vysoušejí. Svého dnes už devítiletého syna mažu už jen, když cítím, že má někde suché misto nebo pri poruseni diety (hlavně ve škole), kdy se projeví druhý den ekzém a má úplně vysušené nohy. Jinak už mazat nemusíme. Kůži má téměř hebkou. Často už si sám řekne, že potřebuje nohy namazat. Jiné části se mu víceméně nevysoušejí.
#
Nejlepší promazávadlo je Chladivý Synderman - je na recept od kožařky a dostanete ho temer kýbl, takze promazavani financne neboli (jeho nevyhodou je, ze musi byt v lednici, takze neni vhodny na cestovani a pred promazanim se kratounce musi ohrat ve vasich rukach, aby neprisel na kuzi kojence studeny). Nejlepsi Chladivy synderman delaji v motolske lekarne. Maji na to specialni michaci pristroj a presny recept od MUdr. Capkove. (U druheho syna mi Chladivy Syn. predepsala pediatricka v jeho tretim mesici, nez jsme se dostali k Capkove do Motola, a byl to prusvih. Exem se mu zhoršil. Byl prilis silny na kuzi tak maleho ditete. Motolsky je bílý a hebký. Bezny CHS je zluty a tuhy.) Kniha MUDr. Štěpánky Čapkové se jmenuje jednoduše "Atopicky ekzem" (vyšla už několikrát). Největší výběr knih o atopickém ekzému najdete na e-shopu Megaknihy zde
#
Ekvivalent syndermanu je od firmy A-derma Exomega krem, je to take
protizanetlive a zaroven promastuje (vyhodou je, ze je super na cestovani a je v tube, takze se s nim promastuje rychle, nevyhodou - stoji asi 300 korun). Je to jediny krem, ktery se muze pouzivat uz na malinke miminko. Pouzivala jsem u druheho ditete jiz od pateho tydne. A take se muze i na oblicejik. Jiné krémy pouze na tělo. CHS taky spíše jen na tělo. Exomegu mají v každé lékarně. Mažu s ní dodnes oba kluky, kdykoliv se kůže zhorší a během jednoho až dvou dnů je po problému. Je na přírodní bázy.
#
Stridala jsem tyhle dva krémy podle nalady a podle penez. Dnes doma už ani CHS nemáme. Exomega krém nám stačí.
#
K promastovani obliceje je vhodna vitaminova mast, ktera je specialne michana v motolske lekarne (její autorkou je opět MUDr. Čapková, pusobici prave v Motole). Ekvivalentem je lekarenska mast Vitella asi za 130 korun (obsahuje vitamin E a kalcium, takze hoji pupinky na obliceji velmi dobre. Ale uz vim o detech, kterym nezabirala. Pozor ne tu se zinkem! Nas syn jel napr. na zinek alergicky). Obcas jsem ji pouzivala i na telicko, ale lepsi vysledky mela na obliceji (mast od Capkove je však o mnoho lepsi, je bylinkova a i proti smogu, vetru a jinym vlivum venku, ktere take zpusobuji ekzem). Jinak na oblicej je mozne pouzit I Exomegu krem. U druhého dítěte už jsem používala jen Exomegu krém.
#
Dobrou zkusenost mam s kremem od firmy Avene Trixera (vyborne kuzi zvlhcuje, ele pry neleci exem tak jako Exomega, není protizánětlivý), ale pomohl a s nim a s Vitellou jsem synuv exem "zvladala" nekolik tydnu, nez jsme se dostali k Capkove. Má hodně pacientů, takže vás objedná tak za půl roku, pokud nemáte tak akutní stav, že by vás vzala ihned na doporučení od pediatričky.
#
DRUHÉ PRAVIDLO: kortikoidové masti
#
Bala jsem se jich jako cert, ale kozni lekarka Capkova me presvedcila, ze je lepsi jednou maznout lozisko exemu kortikoidovou masti (prvnim ukolem tedy zpocatku je vysledovat, kde se objevuje lozisko exemu), nez nechat rozjet exem po celem tele a nechat kojence se svedenim ci palenim.
#
Pravidla kortikoidu: mazeme co nejmene, jen pri ozivle fazi exemu. Casem je
nejlepsi vypozorovat lozisko exemu a hned maznout synderman a pokud nezabere tak vecer kortikoid. (Loziska jsou bohuzel s vekem pohybliva, ale vetsinou bývají v zahybech nad chodidly, v loketnich ci podkolennich jamkach, nas syn ho mel nekolik tydnu na cele a leve tvari a potom zase na prave tvari, je to ruzne. Později na nožičkách nad chodidly.).
#
Pokud pouzijete kortikoid, tak pak je nutne dvakrat tolik dni ho vynechat. (Takze pokud maznete jeden den rano a vecer, tak pak dva dny se nesmi na kuzi dat. Pokud ho mazete dva dny, protoze ten jeden den nezabral, tak je nutne mit dalsi pauzu ctyri dny). Kortikoidy se mazou maximalne sedm dni (pak je nutna 14 denni pauza).
#
Vetsinou jsem mazala tri dny a pak sestidenni pauza (nejhorsi bylo, kdyz se exem znovu rozjel v pauze, i prestoze jsem ja nebo syn dodrzovali dietu), pak se to muselo vydrzet s co nejvetsim poctem promazavani syndermanem nebo exomegou).
#
Do roka jsme pouzivali kortikoid tekuty Locoid Creo a od roka krem Locoid
Lipocream 0,1% - predepisuje i detska doktorka.
#
U druheho syna jsem uz mazavala kortikoid jen zridka stacil jen na vecer a rano bylo po exemu. Nejak vic jsem mela vypozorovane lozisko nebo proste odhad nebo měl exem u neho jinou formu. Dnes už vím, že trpí spíše laryngitidami než exemem. Ale je to prostě jen jiná forma alergie. Sic to není denní utrpení, ale noční záchvaty dušení jsou hrůzné. Takže dostává kortikoidový čípek.
#
TŘETÍ PRAVIDLO: koupání
#
Bohuzel je konec cachtani miminka v teploucke vode kazdy den. (Taky jsem to obrecela.)
#
V ozivle fazi exemu nebo vubec prvni mesice, co se teprve lecba rozjizdi je
doporuceno koupat mimino jen trikrat tydne (Koupala jsem jeste menekrat, protoze jsem psychicky nezvladala, jak syn po koupeli kricel a primo pred ocima jsem videla ty ozivle pupinky) a jinak nic nebo jen sprchnout.
#
Voda musi byt co nejvlaznejsi (myslim, ze jsme to stahli na 30 az 32 stupnu, uz ani nevim, to se musi vypozorovat, kdy to exem zhorsuje).
#
Tepla voda kuzi vysusuje a exem po vytazeni dítěte z vody zcervena, svedi a pali
(starsi kojenec po vykoupani zacne brecet - slabé slovo - řvát a není k utišení, dokud nezabere nějaký ten krém Exomega nebo CHS).
#
Prvni pul rok jsme dodrzovali koupani dvakrat tydne (s obdobim I jednou tydne) a pak postupne od toho upousteli (jakmile se exem rozjede, tak nekoupeme - to dodrzujem dodnes u obou synu - nebo jen ve velmi vlazne vode).
#
Mame blblou zkusenost, ze jakmile voda ve vane je tepla, tak se kuze vysusi i dnes, kdy je druhemu synovi rok a pul a druhemu skoro pet let. Druhy den maji exem (vysusena mista jsou pry prvni fazi exemu). Taky mame spatnou zkusenost dodnes s jakymikoliv mydli a penami do koupele z drogerii (kromě Oriflamu - bublinková pěna).
#
Do vody se doporucuje davat nejake zmekcovadlo nebo morskou sul (s doporucovanou Linolou mame vsak spatnou zkusenost, exem se po ni zhorsoval, mame jiny lekarensky pripravek Balmandol olej nebo Balneum Hermal F, nekdy davame morskou sul a posledni dobou uz nic nebo jen kdyz je exem, ale to zas nekoupeme).
#
Jako mydlo je vhodne od A-dermy Exomega olej do koupele. (K dostání v lékárně). Díky němu jsme ani nemuseli dávat do vody změkčovadlo.
#

Plavání v bazénu pro atopiky: dnes uz kuzi neosetrujeme ani pred bazenem ani po nem (az vecer syndermanem nebo dnes spíše Exomegou), ale drive jsme pred bazenem mazali bilou vazelinu (nepropusti chlor na kuzi) a po bazenu ihned v satne Exomegou.
#
Bilou vazelinu nekdy predepisuji doktorky někdy i primářky :-( na exem jako takovy, ale neuvedomuji si, ze to uzavira pory, takze kuze moc nedycha a hlavně neléčí exem. Jen promašťuje. (V
lete se vazelina nedoporucuje).
#

ČTVRTÉ PRAVIDLO: dieta kojící matky a posléze dítěte
#
Mam vysledovano u syna i deti v okoli, ze jakmile se u exematického ditete brzy po kojeni nebo už při kojení objevi veliky prujem vicemene az do zluta, tak jde o alergii na kravskou bilkovinu - to je nejcastejsi alergen u deti.
#
Doporucuje se vynechat KB v jidle i piti v jakekoliv podobe (jogurty, maslo, margariny, syry, smetany, susenky, zmrzlina. Šílené!! V knihach je zakaz i hoveziho masa.)
#
Dalsim velkym alergenem je vejce (vynechat v jakekoliv podobe). Pozor! Nektera pozdejsi ockovani jsou delana v bilku, je nutne takove ockovani odlozit. I tak jsme meli velke potize nejen s kuzi, ale I nervove po takovem ockovani - byly to ty tři nemoci: zarděnky, příušnice, ...). U atopiku se vubec doporucuje veskera ockovani odkladat na pozdejsi vek.
#
Nekolik dalsich moznych alergenu: mak, orechy, ryby, soja, ...
#
Posledni tri alergeny a mnohe jine je snadnejsi vysledovat az u prikrmu (zkouset je az po roce ditete)
#
Lepek se u atopika doporucuje zkouset az od devateho mesice. Potravinove testy se na alergologii zpravidla delaji az po roce ditete.
#
Pokud by dite mělo exem z lepku nebo mouky vubec, tak by se to projevovalo I nepribiranim na vaze a tudiz bych alergologa doporucovala uz pred prvnim rokem ditete, jinak se doporucuje az po roce.
#
My jsme byli na testech ve druhem mesici (exem byl opravdu tezky a rozsahly), ale to se neukazalo stejně nic. Presto jsem dietu musela dodrzovat. V devatem mesici uz se mliko, vejce a psenice projevily pri testech na kuzi jako alergeny. Dnes je mu pet let a je o.k. Ji I kravskou bilkovinu, vajicko v nejake podobe aspon zridka. U druheho syna vysly testy I po roce jeho zivota negativne, presto ma obcas exem a laryngitidy, ktere konci kortikoidovym cipkem. Takze budeme muset testy opakovat.
#
Nas prvni syn jeste zareagoval otokem a zanetem kuze na mak a pohanku. Okamžitě už při jídle. Po liskovem orisku v cokolade se dusil. Ma proto diagnozu: jina atopicka dermatitida. Takze nikdy nevite na co vaše dítko zareaguje. Fenistil vozim v batohu dodnes stale s sebou. Zakazovanou cokoladu naopak zvladal od roka. Byla to dlouho jeho jedina sladkost, protoze ve vsech susenkach je nejak pritomno vajicko, takze to nesmel a taky se mu hned delaly fleky kolem pusy, takze se mu dotyčné jídlo muselo vzít, což je dost nepříjemné a dítě to nelibě nese.

Nas druhy syn zase zvlada lepe potraviny, ale spatne reaguje na leky. Ma po nich exem, prujmy, fleky kolem pusy hned po požití. (Fleky kolem pusy jsou důležitým signálem, že to sliznice nepřijímá a bude z toho průšvih střevní a tedy i kožní. Druhý den se zpravidla vyskytne exém někdy průjem, když toho dítě pozře více.)
#
#
PÁTÉ PRAVIDLO: první pomoc
#
Pokud sama jako kojici matka porusite dietu a date si neco dobreho a dite se osype, tak je dobre mu dat Fenistil kapicky, protoze ho to svedi. Doporučuje se na jedno kilo vahy ditete jedna kapka, napr. desetikilove dite deset kapek dvakrat denne). A pozor! Pokud s dietou teprv začínáte, nečekejte zlepšení exemu ihned. Alergen zůstává v krvi až 14 dní. Měl by ale ustat průjem, pokud to byla reakce na kravskou bílkovinu.
#
Fenistil kapicky jsou male a daji se nosit v kabelce (zvlazte az zacnete
prikrmovat a dite sni na vylete susenku nebo rohlik později zmrzku (dávat spíše jen sorbety - ovocné) a nahle mu naskaci fleky kolem pusy a zacne si trit rukama oblicej a oči, tak je nutne mu dat kapicky, jinak se rozjede zanet ve streve a pote na kuzi exem). Nebo si ukazuje na krk, protoze mu natyka (viz u nas duseni se po liskaci)
#
Pokud je to az s otokem pusy i celeho obliceje je nejlepši dat kapicky a pokud nezaberou do deseti minut, mit doma kortikoidove cipky Rectodelt nebo jet na pohotovost. Upřednostňuji ten Rectodelt v lednici.
#
Zatím jsme cipky nemuseli pouzit ani pri otoku u satecku s makem a po pohankove polevce. Stacilo ihned dat Fenistil kapicky. Několik dni v nich pokracovat a hodne mazat
(bohuzel i kortikoidovou masti, Kuba mel ale cele velke rude fleky po tele). Druhý syn na čípkách končí kvůli té laryngitidě.
#
ŠESTÉ PRAVIDLO: pevné nervy i exém má své klidové fáze!!!
#
Nas prvni syn ma atopii a exem uz od druheho mesice. Prvni pul rok jsem tomu take neverila, ze se to nekdy zlepsi, ale kuze naseho syna je dnes téměř stále v klidove fazi. A díky promazávání byl většinou růžovým miminkem jako ostatní mimina :-)
#
Zhorsi se to jen pri poruseni diety nebo kdyz nekam vycestujeme. Cestovani, pocasi, teple koupele, stres, casto i pozitivni zazitky (jako velka radost z darku, z navstevy babicky apod.) mohou prinest na tri dny az tyden zhorseni). Ale trpelivým promastovanim a promazavanim se to zase zaleci.
#
Druhemu synovi zacal exem az po prikrmech. Vubec nemohl sklenickove prikrmy z lékárny. Ani ty od Hippu. Fleky kolem pusy a potom exem na obliceji. Takze jsem musela varit i na cestach. A pak že v tom nic není!

Jedine co je u atopickeho ditete blbé, ze casto se po roce ditete exem zmeni spise na bolesti briska nebo v ruzne dychaci potize, alergie az astma. Muj prvni syn mel při poruseni diety bolesti briska zvláště v noci. Zabiraji zas jenom Fenistil kapicky a pak zase v klidu usnul, nekroutil se a neplakal. Bolesti zpravidla zacnou šest hodin po jidle, kde byl alergen.
#
SEDMÉ PRAVIDLO: JEN ČISTÁ BAVLNA A PŘEDCHÁZET ZAPOCENÍ
#
Na tělo dítěte může přijít jen čistá bavlna. U nás neprošla ani froté bavlna a ani oblečení z bavlny, která měla vevnitř třeba u tepláčků zateplení chloupkem. Starší syn dodnes nemůže mít v zimě jiné punčochy než ze 100% bavlny. Na sáňkování dostává nejdříve ty bavlněné a potom teprve zateplené punčochy nebo fleesové kalhoty a pak kombinézu.

Zapocení v zimní období vysušuje kůži. Zhoršuje ekzém a vytvářejí se potničky. Pak už máma ani neví, co má dřív léčit. Předešla jsem tomu pomocí staré rady: pudrovala jsem o sto šest těsně před tím, než šli do fusaku a do kočáru. Pudr jsem používala z DM. Ale myslím, že i ten z lékárny s arnikou. Promastila jsem po probuzení nebo tak nějak během bdělé fáze a pudr jsem sypala a lehce jím potřela celé tělo před vstrčením do teplého oblečení. A tak pořád dokola.

Na radu jsem u prvního syna v zoufalství nakopola pouze bílé bavlněné oblečení. Vliv na ekzém to nemělo žádné. Takže u nás barvená bavlna nevadila.

Praní: U prvního syna jsem do prvního roku prala v gelu Lovella. Nestačila ale na fleky od jídla a od průjmů. Přešla jsem na Persil gel a žádný problém se nevyskytl. U druhého syna jsem zůstala u Persilu. Většina alergických lidí kolem mě Persil gel snáší. Doporučuje se vícekrát máchat. Ale to jsem také zkoušela jen u prvního syna, když jsem byla z těžkého ekzému u něj v prvních měsících zoufalá.

OSMÉ PRAVIDLO: probiotika

Atopickým dětem je dobré dávat probiotika od prvního měsíce života.


Pevné nervy a dobrého lékaře!!!! edith.hola@seznam.cz
#
P.S. nejlepší kožařka v ČR Štěpánka Čapková v Motole 224 433 861 (objednaci lhuty až několik týdnn I měsíců a v čekárně tak tři hodiny čekání), jeji kniha se jmenuje jednoduše "Atopicky ekzem" (vyšla už několikrát). Největší výběr knih o atopickém ekzému najdete na e-shopu Megaknihy zde
#
Na potravinové alergie jsou nejlepší na Bulovce - napr. Dr. Matulka 266 082 382 (cekani v cekarne opet dlouhe), primar alergologie na Bulovce napsal knihu "Alergie číhá v jídle a pití…" (da se objednat na www.adela.cz/alergie) pozor! Na Bulovce jsem měla ale špatnou zkušenost s kožním oddělením. Motol je záruka, pokud vám masti předepsané jinde nezabírají.
#
P.S.2 I prestoze mam smutnou zkusenost, ze jsou horsi veci nez AE (muj prvni syn malem na zastavu strev v patem mesici zemrel), tak AE nepodcenuji. Je to denodenni utrpeni matky i ditete. Zadna matka nezvlada se divat na to, jak jeji dite trpi a u ozivleho exemu je to zpocatku po cely den nez se najde spravna lecba.

P.S.3 Pokud je exem opravdu tezky a rozsahly doporucuji si "vyskemrat" sono briska. Exem je spojeny se strevama - hlavně tenkým střevem, at uz s jejich nevyzralosti u miminka nebo upozornuje na nejaky problem jako to bylo u nas - zbytek pupečníku se omotával kolem tenkého střeva až doslo k zástavě střev. Kdybych to tusila, tak bych o sono žádala. U druheho syna jsem si sono bříška nechala udelat pro jistotou uz v druhem mesici.

P.S.4 Pro kojici matky: Osobni vycerpavajici zkusenost - kojte, dokud muzete!!! I kdyz mi alergolog rekl, ze alergen pres kojeni neni autovakcina, tak si myslim, ze u prvniho syna jsem ho kojenim z velkych potravinovych alergii vysekala. Kojila jsem dva a pul roku a od roka pres kojeni pridavala kravskou bilkovinu. Tu dnes zvlada v pohode. Vajicko jsem ze strachu (v testech vyslo vetsi cislo) nepridala a zvlada ho hur nebo vubec. Takze babo rad! Ja radim: kojenim pomuzete.
Druheho syna kojim taky jeste v roce a pul. Dietu jsem nedrzela jako u prvniho syna (taky exem nema tak casto, takze jsem se uz tim nevycerpavala), ale kojim, protoze jsem si jista, ze mu tim pomohu proti alergiim i exemum. Ale oběť je to casto za hranici sil, takze berte sily odkud se da:-)

Jedním jazykem lásky je přijímání darů

18. prosince 2010 v 23:38 | Edith Holá |  Texty duchovnějšího rázu
Mylně se domníváme, že všichni máme stejný jazyk lásky. Jazyků, kterými můžeme projevit lásku, je pět a každý z nás má jeden prioritní. Pro někoho je projevem lásky pozornost (nejvýznamějším aspektem je duševní blízkost, souznění, vcítění se do vnitřních prožitků druhého, důvěrné sdílení, vzájemné naslouchání; děti požadují plnou soustředěnost, když jsme s nimi). Pro jiného dotek (vyjadřujeme fyzickou blízkostí a něhou), pro dalšího je prioritou služba a péče o druhé. Pro jiný typ osobnosti jsou to slova ujištění (povzbuzování, schopnost vcítění se do potřeb druhého, laskavá a pokorná slova směřovaná k němu). Tím v každé kultuře nejznámějším projevem lásky jsou dárky. Je to vizuální symbol lásky. Nelze tedy říci, že obdarování hmotným darem je méně hodnotné než jiný jazyk lásky. Ne každý má však přijímání a poskytování darů za svůj primární jazyk. Je důležité zjistit, co je pro vás a pro vaše blízké tím prioritním jazykem lásky. Když není naplněn, tak i kdyby jste se rozkrájeli láskou, tak v dotyčném zůstane pocit věčné frustrace z nenaplnění jeho potřeb a emocí a cítí se nepochopen. Smutné, že? Zvláště pro rodiče, kteří se většinou domnívají, že pro děti dělají maximum. Láskou se přetrhnou a dítě jim to nevrací nebo dokonce svou citovou nádrž má prázdnou a vyhledává uspokojení jinde. Stejně tak to může být v partnerství. 

Vánoční dárky pro někoho mohou být neštěstím, protože miluje spíše návštěvy (i klidně bez dárků), atmosféru a souznění. Vyhrazený čas právě pro něj a jeho rodinu. Takový člověk má nejspíše prioritním jazykem pozornost. Jiní lidé si neumějí představit Štědrý den bez celodenního vyváření, aby na večerním stole bylo spousta chodů a u stromečku ještě mnoho dalšího k zakousnutí a břicha k prasknutí. Dar služby a péče o druhé jak vystřižený. Po domácku samozřejmě. Na Štědrý den si většina hobitů na novináře bez hranic nehraje. Nesnášíte-li obžerství na návštěvách a ani nevyhledáváte blízkost a souznění, máte ještě na vybranou ze tří dalších jazyků lásky. Slova ujištění, dotek a dárky. Můžete mít prioritním jazykem přijímání a dávání darů a druhým stěžejním třebas pozornost. Nejlepší ježíškovská kombinace pro zručné. Takoví lidé vymyslí ten nejvhodnější dárek a ještě ho vytvoří sami. Problém je pokud ho dají někomu, kdo má prioritou doteky a zapomenou ho u toho obejmout a večer ještě v případě dětí tuli - tuli a v případě partnera ještě větší tuli - tuli. Výše zmíněný typ méně zručný je dobrou kořistí pro obchodníky. Takový člověk si pro ten dárek, co mu intuice a dlouhé přemítání nad obdarovaným vnukla, uběhá nohy a dá za něj všechno, co má, jen aby obdarovaného potěšil právě tím, co si přeje nebo mu touží dát vše, co se kdy obdarovaný zmínil, že by potřeboval.

Tak ale dost srandy. Když to vidím kolem sebe a pročetla jsem si mnoho blogů na téma "Co si přeji k Vánocům", tak je to často spíše smutné čtení o velkém nedorozumění. O Vánocích právě vystupňované tím materiálním šílenstvím často braným jako povinnost. A mnohdy o dárcích sháněných na poslední chvíli v nonstop otevřených hypermarketech. Nebo si většina z vás nepřeje nic. Zřejmě mluvíte jiným jazykem lásky než milovníci dárečků. Někteří z vás i krásně popsali, co je naplňuje, co si duchovního a nehmotného přejí.

Vypadá to, že jazyk darů je nejjednodušším projevem lásky. Zdánlivě. Často jsem od blogerů četla věty: Neumím dávat dárky. Nic nechci. Neumím přijímat dárky. Doma jsem dostával dárky, které mě netěšily. Pokud se ale člověk zamyslí nad tím, že obdarovávání je projevem lásky a pro někoho třeba stěžejním, tak vězte, že se dá tento jazyk naučit nejsnadněji. Dárek je pro obdarovaného symbolem toho, že jste na něj mysleli, že jste věnovali čas přemýšlení nad ním, nad tím, co by ho potěšilo a pak jste ještě museli projevit úsilí dárek buď vyrobit nebo ho zakoupit. Pro člověka, který miluje dárky jako projev lásky od vás, není důležité, jak nákladný dárek je. Pro něj je důležité, co jste tím dárkem pro něj museli podstoupit. Dárek je tomuto člověku symbolem vaší náklonnosti k němu. Tento člověk i stejně rád obdarovává a jeho dárky jsou vždy trefně vybrané a splní vám vaše tajná přání.

Vánoce by nemusely být frustračními svátky, pokud se každý z nás zamyslí, a to je málo, zamedituje si nad každým člověkem, se kterým budeme trávit Vánoce a kterého chceme obdarovat. V této meditaci byl mohl zjistit, jakým jazykem lásky hovoří. U dětí je to často nejlépe vysledovatelné. Projevují ten svůj primární v čisté formě. Na nich je i možné se nejlépe naučit základní projevy jazyků lásky a pak už je jen vysledovávat v dospělých mutacích. Bohužel u dospělých lidí, jejichž city jsou už roky vyprahlé a v dětství nebyly naplněny, je velmi těžké zjistit, co je potěší. Oni sami těžko hledají, co vlastně považují za projev lásky, protože dlouhodobé nenaplnění jim úplně smaže pocit, že něco chtějí, co by jim tu prázdnou nádrž naplnilo. Musí sami polehoučku vysledovat, jak projevují lásku oni druhým a potom teprv zjistí, že vlastně to je to, co potřebují a potřebovali by sami.

Pokud jsem vám nějak víc poradila, tak jsem velice ráda. Neb mým prioritním jazykem lásky je souznění (sdělila jsem vám své myšlenky) tedy pozornost (doufám, že budu číst hodně komentářů od vás :-)). Druhým mým jazykem je pravděpodobně služba. Někdy si ale myslím, že spíše slova ujištění, které mi pomohou najít rozkymácenou hodnotu. Samozřejmě intuitivně vybraným dárkem, který je přesně to pravé ořechové pro mě, také pod stromečkem nepohrdnu. Mám pak radost, že dárce mi rozumí. A nebo si sama řeknu, co si přeji, i když to mnoho z vás odsuzuje. Mně to problém nedělá. Mým jazykem lásky nejsou dárky, takže to neřeším, ale blbosti dostávat nechci, protože bych pak byla frustrovaná, že se mnou dárce nesouzní, že se nade mnou nezamýšlel. A to je pak opravdu pro mě zraňující. Největším dárkem je pro mě právě popovídání, blízkost, sdílení. A výbornou kombinací je sejít se na předvánočním povídání někde u kávy nebo čaje a se svým blízkým člověkem tak něco prožít a jen tak mezi řečí tomuto bezradnému člověku poradit, co by mi mohl darovat, pokud opravdu chce a potřebuje mě hmotně potěšit. Ani tedy neodsuzuji lidi, kteří se ptají: Co chceš k Vánocům? Pro ně je dárek nějak stěžejní, jenom tak vyjadřují lásku a není jim jedno, že se tváříte blbě, když vám to nesedne. Pro takové lidi není asi poukázka do nějakého obchodu vždy jen rezignací a pohodlností, ale opravdu tím, že vás nechtějí špatně vybraným dárkem, když vám nerozumějí a váš vkus nechápou, urazit nebo zranit. A pokud je to rezignací nebo dokonce jen povinností, tak je opravdu na místě se ptát, jestli je ještě nutné vztah s takovým člověkem udržovat. 

Sama se někdy dotazuji, abych třeba tak přišla na přání, které dotyčný nikdy nahlas nevyslovil. Někdy se ptám i těch, co vždy stejně řeknou "nic". Jejich studna emocí je prázdná. Naopak potřebují víc, ale už ani nevědí co, tak tvrdí že nic. U nich je velmi těžké přijít za ně, co by jim alespoň po kapkách studnu láskou naplnilo. Je to hnidopišské sledování při každém hovoru s nimi, kdy se náhodou nad něčím usmějí nebo kdy náhodou pronesou, že se jim něco líbí. U těchto lidí musíte dávat pozor a naslouchat jim po celý rok. Možná potřebují slova ujištění, jimiž oceníme jejich hodnotu. Jazyk lásky, který je zřejmě nejtěžší. Děti umíme povzbuzovat a kladně hodnotit všichni. U dospělých už nám to jde hůře nebo vůbec. 

A pokud se i tentokrát Vánoce nevyvedou podle vašich představ, objednejte si nebo doběhněte pro knihu "Pět jazyků lásky". Bude se vám hodit v partnerství i ve výchově dětí. 

Víte, co je nejvyšším darem nehmotným a nehmatatelným? Darování sebe sama. Dar blízkosti. Vaše fyzická přítomnost v čase krize, smutku, v záteži, nemoci je největším darem, který můžete blízkému člověku dát, jestliže jeho primárním jazykem je přijímání darů. Myslím, že to obdaruje nejen jeho a domnívám se, že tento dar potřebujeme od blízkého člověka občas všichni.

Přeji všem i sobě naplněnou citovou nádrž a uspokojení potřeby být milován.


(K tématu týdne: Co si přeji k Vánocům)

P.S. Ještě zítra dodám fotku syna, jak vyrábí dárek pro svou kamarádku. Jeho primárním jazykem je pozornost a druhým zřejmě dary :-)  Už dnes padám únavou a straším doma zase jako jediná o půlnoci.

_______________________________________________________________________________

Volně podle knihy Pět jazyků lásky od Gary Chapmana (nakl. Návrat domů)

Co si přejí dnešní předškoláci

16. prosince 2010 v 21:48 | Edith Holá |  Téma týdne
Schránka pro Ježíška na našem okně zůstala prázdná. Za měsíc pětiletý Kuba mi oznámil, že tam nic dávat nebude, protože Ježíškovi věří. "Ježíšek ví, co mám rád." Překvapilo mě to i potěšilo. 
Schránka pro Ježíška

Dnes jsem dorazila na besídku do školky a všechny rodiče čekal velký papírový strom na stěně a vedle nápis: Ježíšku, prosím tě, čti!. A co si má přečíst? Na stromku jsou "zavěšené" kouličky s přáním každého dítka. Některým rodičům to nezávidím :-)


















U holčiček je hitem panenka se svítícími šatečky. Neznám. Nemám holčičky. Foťák s Hellou Kitty. Rovněž jsem neviděla. Jůlinka si přeje miminko. Vzhledem k tomu, že už má sestřičku, tak rodiče mohou doufat, že si nepřeje živé :-)
Všechna přání jsou níže pod čarou.











Chlapečkové jsou riskantnější: škodovka, počítač, foťák, auta a letadla na dálková ovládání 

Náš Kubík má své přání na zelené kouličce vpravo dole úplně v rohu. Ježíšek ho opravdu zná. Jeho dopravci už spoustu her od pěti let vezou a snad dovezou včas. Doufám, že jako chytré dítě se nebude zlobit za ty hry od šesti let :-) 

A ještě dvě besídkové. Učitelkám vzdávám hold, protože sestavit z tak malých dětí hodinové pásmo betlémské, to je umění ...

Anděl právě přišel k Ježískovi, Marii a Josefovi


















Nejen pastýři světélkují (náš Kuba je celý v béžovém)
Pastýři


Přeji všem lidem, aby vždy měli možnost schovat se do teplé náruče a aby se jim nikdo z náruče neztratil.








(K tématu týdne: Co si přeji k Vánocům)




_______________________________________________________________________________
Všechna přání:
Gabriel: mašinku
Kubík: hry a hračky pro děti od 5-ti let
Fanoušek: dinosaury, draky, černého draka
Matýsek: autodráhu, svítícího robota, počítač
Lukášek: auto na dálkové ovládání - středně velké
Daneček: auto značky Kia a auto na dálkové ovládání (zn. Hyundai)
Davídek: foťák a auto na dálkové ovládání
Čenda: závodní auto, bob s volantem, lego
Kryštůfek: škodovku a závodní auto (Blesk McQueen)
Filípek: auto na ovládání a letadlo na ovládání


Sárinka: hračku - jelena, dřevěná zvířátka do domečku
Jůlinka: miminko, medvěda
Noemi: panenku se svítícími šaty, mluvícího poníka
Verunka: barbínu s růžovými šaty, žu-žu křečky
Míša: koloběžku, sponku se svítícími srdíčky a svítícími hvězdičkami
Kamilka: foťák Hellou Kitty a s růžovým srdíčkem
Kája: koníčka, kterému svítí hříva a nohy
Zuzanka: Hellou Kitty s deštníkem, žirafu
Linduška: koníčka, mluvící panenku, mořské koníky
Verča: pejska, který chodí, vrtí ocáskem a hlavičkou
Kačka: novou koloběžku a opičku na spaní
Petruška: deštník Hellou Kitty a nové kolo
Lucinka: panenku se svítícími šaty
Anička: pohádku na dvd, dlouhou sukýnku

Přeji si Vánoce na blátě

15. prosince 2010 v 20:01 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Kdysi jsem se odstěhovala do Prahy, abych už se nemusela brodit hromadami sněhu. 

Měla jsem dnes pocit, že v tom bílém hnusu dojedu se dvěma dětmi dál, než jen pěší chůzí do školky tam a zpět. Kočárek v našem hobitíně neprojede, neb nikdo neodklízí sníh. Služby sem nevjedou svými auty a sousedi ho sotva stihnou odhrabat u svých branek, tak aby prošli do práce. Auta nevyjíždějí, neb jsou z nich iglu. 
Vzala jsem saně a dojeli jsme do školky pro prvorozeného. Cesta ze školky k metru ještě šla. Sic na klucích bylo vidět, že sníh létající jim přímo do obličeje, by oželeli, ale vezli se, tak se rozhodli, že ani nebudou prudit kromě svého obvyklého "mámí, mámí". To abych při tom funění a podkluzování nezapomněla, že táhnu za sebou živý náklad. V metru mi došlo, že vlastně nevím, jak budu nastupovat na jezdící schody. Podle pravidel máte dítě držet za ruku. Jenže já má dvě děti a k tomu v jedné ruce sáně. Porušili jsme pravidla, protože nikdo v dohledu nebyl, kdo by mi vzal sáně nebo dítě. Kromě toho, že menší zapomněl zvednout nožičky při výstupu z jezdících schodů, to vše proběhlo slušně. Nízkopodlažní tramvaj jela hned. Na rehabce nám řekli, že Vojtovku cvičit nemusíme. Takže pro mě nejhezčí dárek k Vánocům. To jsem ještě nevěděla, že na zpáteční cestě si budu říkat, že bych radši cvičila Vojtovku, hlavně aby už bylo teplo, slunce a na těle jen jedna vrstva oblečení.
Tramvaj přijela normální a kluci odmítli čekat na další. "Zííímááá", řvali oba. Vytáhnout po schodech sáně a dvouleté dítě nebylo možné. Takže jsem nahoru vynesla dítě, vrátila se pro sáně a za ruku chytla většího, aby se přidržováním líp vysoukal na vysoké schody. Jenže řidič zavřel. Saním dveře srazily ohrádku a zůstala před dveřmi ve sněhu. Taky tam ale zůstal i můj syn. Vyděšeně vřeštěl, já nevěděla, jak mám přelézt ty zkřípnuté sáně a držela jsem pevně jeho prstíky a modlila se, aby se nerozjížděl víc, aby proboha zastavil. Lidi začali řvát, jenže jsme byli v druhém vagonu, takže řidič nic neslyšel. Naštěstí sáněmi se dvěře rozrazily a tramvaják zastavil. Jeden chlápek vyskočil prostředními dveřmi pro mého syna. Jenže ten debilní řidič se rozjížděl znovu. Nakonec za řvaní všech lidí a toho pána venku zastavil. Já vytáhla roztříštěnou ohrádku a pán vynesl na smrt vyděšeného syna, který nebyl k utišení. Ještě že se blíží ty Vánoce, takže se všichni kolem něho shlukli a vytahali z kapes a tašek různé dárečky a cukrovíčka.

I přes ty dárečky si přeji Vánoce na blátě. Já už v tom sněhu nikam se dvěma dětmi nevyjedu. Zpáteční cestu na saních od metra už mrňous nezvládl a celou ji prořval, protože už mu ten padající sníh lezl za krk, krkem a vůbec. Já bych nejradši řvala taky. Obávám se, že nervy z tramvaje odnesu večer pořádnou migrénou. 


(K tématu týdne: Co si přeji k Vánocům)