Kdy to vlastně začíná?

6. listopadu 2010 v 23:43 | Edith Holá |  Téma týdne
Celý život je vlastně cesta k sobě a od sebe. Nabývání ega, abychom se později učili zase ho umenšovat. O touze po moudrosti jako procesu v dospělosti jsem napsala v minulém blogu. Nyní se chci ptát, kdy vlastně dospělost začíná? Kolik fází má? 

Nikdo z nás si nevzpomene na své období, kdy o sobě mluvil ve třetí osobě. Pepíček papá. Xy čůrá, kaká ... A všichni kolem tleskali. Následovalo pár týdnů a šup ego takového batolete je v něm. Už volá: papám, čůrám, kakám ... a my zase tleskáme.       
                                                                                                                            na nočníku
Kuba na nočníku
Přijdou první negativní slova "néé", "necí" a my se radujeme, i když je to vlastně negativní vymezování se. A opět tleskáme a chválíme. Teprv po této negaci přijde "chci". A tak to je možná celý život. Přes negativní vymezování dojdeme ke svým potřebám. My dospěláci se radujem z každého chci a nechci, protože naše dítě už je osobnost, která ví, co chce a co ne. Upevňování toho, co chci a co potřebuji a naopak toho, co nechci a odmítám a vůbec hledání sebe sama je modifikací tohoto ze dne na den objevivšího se já. Jenže my nějak časem přestaneme při vymezování se našeho dítěte tleskat. 

Všichni projdeme fází terrible twos, horrible threes, prvním obdobím vzdoru, první pubertou, druhou pubertou, revoltou ... je nám osmnáct a my se stanem právně dospělými ...

Blogerka Kerria ( http://kerria.blog.cz/1011/dospivani-aneb-vnoucata-nas-pomsti) ve svém článku popsala, jak se snaží poradit si s dospíváním dcery. To mě taky čeká. už teď vím, že skončím u psychologa já a ne mí synové. I kdyby tam nakrásně dorazili jejich sdělení by bylo asi následující: Já jsem v poho. Jsem vymazlenej. Naši mají problém.                                                                                               

Mám dva syny. Ani jeden nemluvil o sobě ve třetí osobě. Jejich ego vystrkuje růžky vlastně pořád. "Ne" bylo prvním slůvkem. "Neci" přišlo hned v zápětí. Ke "chci" a "potcebuji" přešli v zápětí. Mladší syn je v období terrible/horrible t... Pětiletý syn se svým IQ na menzu má období vzdoru, negace, opaku prolínající se s první pubertou od nejméně 2,5 let. Jediné, co nám pomáhá ve chvílích, kdy jde jeho ego proti našemu egu, je humor. U toho mladšího je dokonce šibalský výraz vidět u každého jeho "néé" a "necííí", pokud to tedy není zrovna půlhodinový nepříčetný "tanec svatého Víta". Dospívání našich dětí je testování nás. Zkouška našeho ega. Když moje ego začne bojovat, končí to, kdo s koho i s pětiletým "prckem". A já si říkám, co budu dělat, až mu bude patnáct? Vždyť už teď jeho argumentace mi vyráží dech. "Takhle to v životě nechodí. Slyšíš, mami." Pod tlakem okolí jsem se minulý rok snažila jeho ego umenšit, abych přeci neztratila autoritu jako máma. A skončili jsme u lékařů s dětskou psychogenní zácpou. Náš tlak, normativnost počínající školkové docházky a bylo to. 

Tak jsem si snažila představit, jak bych chtěla já, aby se mnou bylo zacházeno, když to vidím, vnímám, chci a hlavně potřebuji jinak. Nikdy ne křikem, výčitkami, nikdy ne tlakem, nebo naopak rezignací. Celé mé dospívání to takhle ale bylo. Kolik rodičů tohle dělá? Uvědomila jsem si, že potřebuji respekt, doprovázení i při případném natlučení si. Potřebuji pomoci uvědomit si, co cítím, emočně se vyjádřit ... a někdy naopak úplně pustit a nechat jít. Potřebuji vidět, že i ten druhý neví, má emoce a taky potřebuje někdy pomoc. Tak bych to ráda předala svým synům. Stejně jiná cesta není. Vždyť učení dítěte být samo sebou, být s ostatníma, hledat hranice své svobody, aby ji nenarušoval jiným, je přeci zase jen variace prvního uvědomování si, že něco je "fuj" a něco je "mňam". To, co dětem (ne)chutná, je přeci často úplně něco jiného než nám rodičům. A stejně jim v dětství od srdce tleskáme a radujeme se, když nám to oznamují.

Možná zapomínáme tleskat v dalších obdobích dospívání a dospělosti. A je to jen o bodyguardech našeho ega. Máme strach, že si natlučou, děsíme se, že je ztratíme nebo že ztratíme svou autoritu, bojíme se jinakosti, ... je to o našem chtění a lpění. A oni jsou přitom generace, pro které je slovo vymazlený denním chlebem. Potřebují respekt, důvěru a uvolnění úzkých mantinelů, na které jsme byli v dospívání zvyklí my. Oni se hledají stejně jako my. Mají k tomu ale mnohem víc možností a možná o to víc sledují náš příklad. Pokud se v dospělosti přestanem ptát, přestanem o sobě pochybovat, opustíme vlastní proces, tak jim nemáme co nabídnout.

Líbí se mi myšlenka, že děti jsou hosté, kteří hledají cestu /1/. Co to ale znamená? Možná i to, že s námi cestují pouze určitý úsek cesty, jen určité období. My je doprovázíme. Jsme jejich spolucestující. Máme za ně zodpovědnost. Ale oni ji mají také. Jednoho dne si přesednou do jiného dopravního prostředku. A jak jsem si sama pro sebe parafrázovala některé z filozofů bytí: Člověk není zodpovědný za to, co z něho udělali druzí, ale je zodpovědný za to, co ze sebe udělá on sám./2/



(K tématu týdne: Dospělost)



______________________________________________________________________________

1. Prekopová, Jiřina - Schweizerová, Christel: Děti jsou hosté, kteří hledají cestu (Portál, 2003)
2. citace filozofů, které jsem parafrázovala, najdete zde http://dumaniefx.sweb.cz/notes/Exis_Sar.pdf

Sartre: Existence předchází esenci - tedy napřed člověk existuje a pak teprve určuje, čím bude. Je důležité "být sám sebou" a ne jenom přijímat role. ... jsme tím, co ze sebe uděláme."

Heidegger: Nezvolili jsme si situaci, v níž jsme se ocitli svým zrozením.
Do světa jsme vrženi bez našeho přičinění, přesto máme zodpovědnost za to, jak svůj život žijeme (jaký způsob existence zvolíme), co ze sebe učiníme (jsme vždy projektem sami sebe). 
Máme dvě základní volby, jak žít náš život: neautentické bytí → anonymní život na způsob věci - necháme sebou manipulovat, zbavujeme se vlastní zodpovědnosti za svůj život, stáváme se součástí anonymní masy· Autentické
bytí → život v opravdovosti; navzdory podmínkám, které jsme si neurčili, bereme zodpovědnost za sebe do svých rukou, usilujeme žít podle svého přesvědčení,
a ne pod tlakem okolností 

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pavel pavel | Web | 9. listopadu 2010 v 22:51 | Reagovat

mimino má dvě vlastnosti, které bohužel dospělostí ztratí... nezlobí se na nikoho a nic nechce... pokud pláče a něco chce je sice potrava, ale to je jen sebezáchovný pud.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama