Listopad 2010

Blýská se nám na lepší časy ...

30. listopadu 2010 v 22:21 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Blýská se nám na lepší časy? Jak kdy. Minulou neděli jsme zavítali do jedné kdysi hojně navštěvované čajovny v zapadlé žižkovské uličce. Zkusili jsme to i s dětmi. Starší syn měl pocit, že už to zvládne. Tiše usrkávat čaj, nerušit okolí, neběhat a povídat si šeptem. Jak to zvládne mladší jsme radši neřešili. Měli jsme nejprve namířeno do čajovny, kde mají čokoládovou fontánu a jsou zřejmě zvyklí na děti. Bohužel bylo zavřeno, i když na webovkách nic neměli avízované. Naštěstí blízko je ta se strašidelným názvem U vystřeleného oka, ale uvnitř útulná se sálavými kamínky jako u babičky. Druhorozený kousek před čajovnou usnul v kočáře. Vždy se vše nějak harmonicky doladí :-) V čajovně spinkal hodinu.
Matěj spinkající v čajovně
Jenže to byl taky poslední den, kdy se nám blýskalo na lepší časy. Mám zkušenost, že jakmile si pomyslím nebo dokonce vyslovím nahlas, že je fajn, jak už i s dětmi žijeme život jako "za mlada"..., tak něco přijde. Deja vu v podobě laryngitidy, která se přehoupla v zánět hrtanu a zánět průdušek. Jako každou zimu mé atopické děti na to trpí. Zvláště ten menší. Netrpí tolik exemem a potravinovými alergiemi, ale zase má dýchací virozy. Probděné noci, běhání na studený vzduch a nakonec stejně ten šílený kortikoidový čípek, aby se neudusil. Mám ho v zásobě doma, protože do nemocnice se mi opravdu nechce. S manželem jsme se pohádali jako při každé nemoci a zátěži s dětma. Je to norma? Někdo říká že ano. "Manželství je přátelství plus sex" slyšeli jsme na jedné párovce. Když není přátelství není ani sex. Nebo když není sex, tak není ani přátelství? Je to o míře zapojenosti a sdílení? Je to o respektu? Je to o míře zatížitelnosti? "Nevím, nevím, prd vím", odpovídá můj starší, když se ho ptám na něco, co mi neumí vysvětlit, co nechápe a nechce se tím zatěžovat, protože k tomu stejně nemá, co říci. Dalo by se to vlastně přežvýkat jako: "něco mě na tom se..., ale nevím co".

A oknem vidím další a další padající hovna a já ještě musím dělat cukrbliky, jak je ten sníh krásný, "jééé a jůůůů", aby se mé nemocné dítě zabavilo a proboha nebrečelo, jinak se bude dávit a dusit kašlem, a já zas budu bezmocně dělat všechno proto, aby ten záchvat přežil.

Dnes skončila první noc, kdy se nedusil. Sláva. Antibiotika zabrala. Syn ještě po všech těch tlumidlech spí a já konečně mohu něco ze sebe vyplivnout. Usmát se tomu, jak jsem nyní všechna předešlá témata týdne shrnula do jednoho textíku:-). Protože to bylo jediné, na co jsem myslela při těch posledních dnech. Na všechny ty textíky ostatních oblíbených blogerů, které jsem přelétávala, když zrovna nebylo nejhůř.  Jak jsem se zasmála, když jsem si přečetla Malkielovu básen o sněžném daja vu! A hned se mi cestovalo s kočárem k doktorce přes celou Prahu s naloženým protivným a nemocným nákladem těma závějema líp. A dnes ráno nemyslím na to, že jsem se vyspala stejně blbě, protože jsem si pohnula v tom sněhu po ix dnech domácího ležení a posedávání s dětmi kyčel, pánev nebo kostrč ... hlavně, že se vyspal ten můj druhorozený a neměl žádný záchvat. Dovolila jsem si na chvíli nefungovat a popustit pár kontrolovaných slziček, protože to jinak neumím a doufat, že i to pomůže zmenšit můj stísněný pocit, který je možná už geneticky ložený a nebo "jen" osudově.

Včera jsem po mnoha dnech odhodlala zase zavolat mamce. Té, kterou jsem po mnoha letech našla a která mi dala život. Uvědomila jsem si, že ji často volám, když mi právě je nejhůř. Jako je to asi běžné mezi dětmi a rodiči. Nebo by to tak mohlo ("mělo" se mi nelíbí) být. Nestěžuju si jí. Na to se málo známe. Ale její hlas mi vlastně vymaže ten pocit, že nic nemá cenu, že všechno je špatně, ... protože to není pravda. Lidi, kterým osud nadělil žít a být se svými, možná tohle neznají nebo mívají jen párkrát za život. Já mam bohužel osudově podmíněnou "depresi", která propuká kdykoliv, když se cítím na svůj život a na zátěž sama a vše poté vidím a zvládám ještě černěji. Osudově mám ale také v sobě dvě polohy: bojovníka a bojácného člověka. Můj život je věčný boj o štěstí, jak jsem si přečetla nedávno u jména Renáta, když jsem si uvědomila, že mi s narozením bylo dáno. Renáta je o citlivosti až přecitlivělosti a o tom neustálem boji o štěstí. Jméno, které mi po měsíci dali mé adoptivní rodiče nosila jedna královna. Znamená opak: materiálnost, určitou tvrdost ale taky světlo. To mi možná pomáhá na cestě bojů o štěstí. Moje jogínská babička řekla poté, co viděla fotku mé mámy, že jsme si sice fyzicky neuvěřitelně podobné, ale povahově ne. Moje mamka podle ní neumí bojovat. Já ano. Její hlas je laskavý, přející ... ale v těžkostech se stává uzlíčkem, který nebojuje, který se vzdá ... až tak, že ji kdysi podvodem ukradli dítě.

Tak a dost. Jdu bafat pod deku se svým dítětem a radovat se z toho, že už se při rychlejším pohybu nedáví kašlem. Radovat se z toho, že už nepadaj z nebe hovna, že časem taky vylezem zdraví ven a za světla pouliční lampy bude naopak z nebe sněžit láska a my budem přitom bobovat nebo se koulovat. A že taky půjdem mlsat z čokoládové fontány ... a bude se nám zase blýskat na lepší časy. Nebo raději budeme si užívat každé pěkné chvíle a nemyslet na to, co bude zítra nebo ještě tutéž noc.  


V čajovně se jenom šeptá
Kubík v čajovně



















 Můj čajík je stejně nejlepší
Matěj se svým čajíkem



















... jako doma

Sněží láska

18. listopadu 2010 v 22:45 | Edith Holá |  Pokusy o básně a žalmy
Byl mrazivý podvečer. Dva dny po Štědrém dnu a po sněhu ani památky. Popadla jsem svůj batoh, přihodila do něj budík a vyrazila do tmy. Už během dne jsem si vyhlédla hezký plácek u lesíka, kde byla poblíž silniční lampa. Už několik týdnů se mi dařilo půl hodiny denně meditovat a tak jsem to nechtěla pokazit. Jako člověk v pohybu mám meditaci v chůzi raději než sed, takže jsem se ani nemusela přemáhat. Mrzlo, ale chození v přírodě byl zážitek. Snažila jsem se zodpovědně zklidnit mysl, nekochat se okolím a soustředit se na zvedání a pokládání nohou. Možná čtyřicet kroků tam a zase stejnou cestičkou zpět. Zvedání - pokládání - zvedání - pokládání ... Moje tempo se zpomalovalo a slova přesně korespondovala s pohybem. Dívala jsem se před sebe, s rukama schovanýma v rukávech kabátu a volně položené na sobě a na břiše. Zvedání - pokládání - zvedání - pokládání. I dech začal být shodný se zvedáním a pokládáním nohou. Teplé světlo z lampy běhalo po zmrzlých obrazech na půdě. Když jsem byla poblíž budíku, podsvítila jsem si displej a mrkla, že do konce třicetiminutovky zbývají dvě minuty. Vrátila jsem se pokorně k chůzi. Po chvilce jsem se zastavila ... Se světlem dopadaly na zem proudy sněhových vloček. Třpitily se jako vodopád. Zvedla jsem obličej k nebi a vločky nechala roztávat na svém obličeji. Cítila jsem je ve vlasech. Na očích, na rtech, ... Pocítila jsem náhlý impuls a lehla si na zem. Vločky tiše padaly z nebe. Ticho, které s sebou přinášely bylo jako hudba. Ležela jsem a moje mysl byla úplně klidná a prostá myšlenek. Nevím, jak dlouho jsem ležela a naslouchala sněhové hudbě. Nakonec jsem se tiše přemístila víc pod lampu a na nějakém sloupku u silnice pod ní napsala tuto báseň. 


SNĚŽÍ LÁSKA

Tvůj sníh
se snáší na můj plášť.
Tvé vločky
po tvářích mi tančí.
Jedna mi na jazyk dotančila
a oči mi rozesmála.

Ó, toliko TY můžeš a smíš,
mne temnotou provést,
jen TY svou nohou smíš,
stopy za mnou zamést.

Jedině pro Tebe v mrazu
mohu bdít,
pouze s Tebou mohu
své srdce i mysl usmířit.
TY jsi mé Srdce, TY jsi má Mysl,
TY jsi mé Tělo.
Jen pro Tebe mohu být.

Jenom Tobě mohu o strachu říct,
jedině Ty dokonalé lásce můžeš naučit
a strach v ní utišit.
Ležím tu ve sněhu jako kříž
a Láska z nebe na něj sněží.



(K tématu týdne: První vločka)

Přátelé z blogu a ti face to face

14. listopadu 2010 v 22:45 | Edith Holá |  Téma týdne
Celý týden přemýšlím, co lze napsat k tématu týdne Přátelé. Včera jsem došla k závěru, že nemám co psát. A dívala se opět několikrát během dne, jak mí oblíbení blogeři rovněž mlčí. Proč to nejde?, ptala jsem se sama sebe. Mám psát o tom, že romantismus v nás zasel pocit, že láska je víc než přátelství? Nebo naopak se vrátit k filozofickému náhledu starých Řeků, že ty, s nimiž filozofujeme, jsou naši přátelé, které proto milujeme? Taky mě napadlo, že bych mohla psát o psychologickém postoji k manželství, že je to přátelství plus sex. Nejvíc ze všeho jsem myslela na jedno velké trápení z jednoho ztraceného přátelství a nevěděla, co k tomu říci. Až mě na netu zaujal tento citát: "Ženské přátelství je jako kašírovaný strom na divadle. Zhroutí se ihned, jakmile se o něj opravdu opřeme."/1/ Začala jsem tak přemýšlet o ženském přátelství. Mnoho lidí sdílí názor, že přátelství mezi ženami nefunguje. Také jsem slyšela přísloví, že když se sejdou dva muži tak se zdraví, ale když se setkají dvě ženy, tak se měří. Přemítala jsem o tom, jestli mé kamarádky by mi pomohly nebo by se opravdu skácely, kdybych se o ně chtěla opřít. Vzhledem ke svému životnímu příběhu, jsou přátelé mou rodinou. Proto zůstaly jen ty nejvěrnější, jen ty, co opravdu vydrží každé mé zakymácení jakožto stromu bez kořenů. Jsou mi radou na telefonu, sdílí se mnou váhání, nerozhodování se a lítosti v krizových situacích, až mám někdy dojem, že si skoro mohou myslet, že nemám radostné dny. Snažím se jim to oplácet, kdykoliv zase ony potřebují radu či postesknutí si. Líbí se mi proto citát:"Přátelství nám posílá nebe proto, abychom se vyzpovídali z tajemství, které nás tíží"/2/. Kdysi dávno takhle ženy fungovaly přirozeně. Seděly v kruhu a sdílely své příběhy. Mezi sebou načerpaly energii, aby ji pak mohly předávat svým manželům a dětem. 

C. S. Lewis napsal v knize Čtyři lásky /3/, že přátele si vybíráme na základě toho, že jsou pro nás atraktivní. Zdají se nám krásnější a chytřejší. Když jsem si tak představila své kamarádky, tak jsem s ním musela souhlasit. Jsou krásné fyzicky i vnitřně. A vždy nás spojuje jakýsi podobný životní postoj. Máme společná témata, nějak stejně uchopujeme pravdu. Říkám tomu, že si vybírám přátele stejné krevní skupiny. 

Většinou mě článek napadá v metru. Když jsem dnes jela mhd po týdnu bez dětí, tak mě najednou docvaklo, že pokud vůbec budu něco psát, tak o tom, že v mém životě se objevila nová skupina lidí. Přátele z blogu. Všechny výše zmíněné důvody, proč přátelství je pro mě důležité, mohu vztáhnout na ně. Vytvořila jsem si takovou blogovou rodinku přátel /najdete je vlevo v mých oblíbených/, na které často myslím, nad jejich články přemýšlím, některé komentuji, těším se na jejich komentáře a rady pod mými články, divím se, proč nic nepíší, co se děje ... A rána začínám při snídani s nimi. Až se toho začínám bát. Vybrala jsem si sice skupinu blogerů, kteří jsou podobné možná stejné krevní skupiny, ale jsou přeci jen virtuální. Podle Lewise je základní rozdíl mezi milenci a přáteli v postavení těl. Milenci stojí proti sobě a hledí si přímo do očí. Přátelé stojí bok po boku. Tak tomu ve virtuálním světě není. Mohu se tedy spíše vrátit k Platónovi, že ty, se kterými filozofujeme, považujeme za své přátele a ty milujeme. Každý vztah, i když je mu třeba v našem životě vymezen jen určitý čas, v nás zanechá stopy. Přátelé z blogu dávají silný pocit blízkosti a sdílení. Pocit, že někdo bere vážně, co prožívám, co si myslím a když se takové vztahy ztratí, tak bolí stejně jako ztráta těch face to face ... Lewis se zabývá přátelstvím, které nazývá královským. Je prosto vděčnosti, je svobodné od potřeby "být potřebován", pomoc je v něm samozřejmostí, ale jakoby nehraje žádnou roli, všední starosti jsou jen dvacetiminutovou záležitostí, ... s opravdovým přítelem jsme tím, čím jsme, je jedno, kam patříme, co vlastníme, jak vypadáme, ... Partnerská láska si žádá obnažená těla, kdežto přátelství s královskou hodnotou si žádá obnaženou osobnost. "Přátelství nemá žádný význam pro přežití. Je to spíše jedna z těch věcí, které dávají přežití smysl", napsal Lewis. Tento aspekt právě blogová přátelství zcela naplňují.  

Za život jsem ztratila "zatím" dvě velké přítelkyně. Jednu joginskou babičku mi vzala smrt. Hovory s ní mi velice chybí a často na její rady a isnpirace myslím. Druhá přítelkyně naopak mladší žije, ale ztratily jsme se. Naše přátelství nepřežilo mé vymezení se. Měla jsem pocit, že dávám víc, než dostávám. Naše roztržka byla bohužel definitivní. Po mém odchodu od ní jsme si ještě volaly, že se obě cítíme jako po rozchodu a že si to ještě nějak dovysvětlíme a začneme se více respektovat a více mluvit včas o svých potřebách. Nikdy už jsme to nedaly dohromady. A já ztratila přítelkyni. Krásnou ženu, kterou jsem milovala. Ztratila jsem blíženkyni, která když započala větu, mohla jsem ji dopovědět a nebo vůbec nemusela, protože jsme obě věděly, že ta druhá ví, co ta první chtěla říci. Ztratila jsem to, co povznášelo všednodennost. Tenkrát jako kdyby opravdu s ní krví odtekla část mě. Asi v životě není taková blízkost možná, protože pak člověk nemůže být sám sebou. Teď se už nevídáme. Každá žijeme svůj příběh. Přesto cítím, že blízkost, kterou jsem s ní měla, mi velice chybí. Proto bych v jejím případě řekla, že přátelství je stejně velké jako láska. Dávala mému přežití větší smysl. Tohle blíženectví a napojení zažívám už jen po kapkách, které jsou rozptýlené v lidech okolo mě. Zakončila bych slovy: "Je daleko více lásky v přátelství, než v lásce samé"./4/


_______________________________________________________________________________

1. citát jsem našla na http://juleska.sblog.cz/2008/11/22/683

2. Lewis, C. S. : Čtyři lásky (Návrat domů, 1997), kapitola Přátelství s. 45 - 69 

3. citát Anthony de Mella (dohledám, z které jeho knihy to je, asi Cesta k lásce)

4. citát jsem našla na: http://juleska.sblog.cz/2008/11/22/683

Kdy to vlastně začíná?

6. listopadu 2010 v 23:43 | Edith Holá |  Téma týdne
Celý život je vlastně cesta k sobě a od sebe. Nabývání ega, abychom se později učili zase ho umenšovat. O touze po moudrosti jako procesu v dospělosti jsem napsala v minulém blogu. Nyní se chci ptát, kdy vlastně dospělost začíná? Kolik fází má? 

Nikdo z nás si nevzpomene na své období, kdy o sobě mluvil ve třetí osobě. Pepíček papá. Xy čůrá, kaká ... A všichni kolem tleskali. Následovalo pár týdnů a šup ego takového batolete je v něm. Už volá: papám, čůrám, kakám ... a my zase tleskáme.       
                                                                                                                            na nočníku
Kuba na nočníku
Přijdou první negativní slova "néé", "necí" a my se radujeme, i když je to vlastně negativní vymezování se. A opět tleskáme a chválíme. Teprv po této negaci přijde "chci". A tak to je možná celý život. Přes negativní vymezování dojdeme ke svým potřebám. My dospěláci se radujem z každého chci a nechci, protože naše dítě už je osobnost, která ví, co chce a co ne. Upevňování toho, co chci a co potřebuji a naopak toho, co nechci a odmítám a vůbec hledání sebe sama je modifikací tohoto ze dne na den objevivšího se já. Jenže my nějak časem přestaneme při vymezování se našeho dítěte tleskat. 

Všichni projdeme fází terrible twos, horrible threes, prvním obdobím vzdoru, první pubertou, druhou pubertou, revoltou ... je nám osmnáct a my se stanem právně dospělými ...

Blogerka Kerria ( http://kerria.blog.cz/1011/dospivani-aneb-vnoucata-nas-pomsti) ve svém článku popsala, jak se snaží poradit si s dospíváním dcery. To mě taky čeká. už teď vím, že skončím u psychologa já a ne mí synové. I kdyby tam nakrásně dorazili jejich sdělení by bylo asi následující: Já jsem v poho. Jsem vymazlenej. Naši mají problém.                                                                                               

Mám dva syny. Ani jeden nemluvil o sobě ve třetí osobě. Jejich ego vystrkuje růžky vlastně pořád. "Ne" bylo prvním slůvkem. "Neci" přišlo hned v zápětí. Ke "chci" a "potcebuji" přešli v zápětí. Mladší syn je v období terrible/horrible t... Pětiletý syn se svým IQ na menzu má období vzdoru, negace, opaku prolínající se s první pubertou od nejméně 2,5 let. Jediné, co nám pomáhá ve chvílích, kdy jde jeho ego proti našemu egu, je humor. U toho mladšího je dokonce šibalský výraz vidět u každého jeho "néé" a "necííí", pokud to tedy není zrovna půlhodinový nepříčetný "tanec svatého Víta". Dospívání našich dětí je testování nás. Zkouška našeho ega. Když moje ego začne bojovat, končí to, kdo s koho i s pětiletým "prckem". A já si říkám, co budu dělat, až mu bude patnáct? Vždyť už teď jeho argumentace mi vyráží dech. "Takhle to v životě nechodí. Slyšíš, mami." Pod tlakem okolí jsem se minulý rok snažila jeho ego umenšit, abych přeci neztratila autoritu jako máma. A skončili jsme u lékařů s dětskou psychogenní zácpou. Náš tlak, normativnost počínající školkové docházky a bylo to. 

Tak jsem si snažila představit, jak bych chtěla já, aby se mnou bylo zacházeno, když to vidím, vnímám, chci a hlavně potřebuji jinak. Nikdy ne křikem, výčitkami, nikdy ne tlakem, nebo naopak rezignací. Celé mé dospívání to takhle ale bylo. Kolik rodičů tohle dělá? Uvědomila jsem si, že potřebuji respekt, doprovázení i při případném natlučení si. Potřebuji pomoci uvědomit si, co cítím, emočně se vyjádřit ... a někdy naopak úplně pustit a nechat jít. Potřebuji vidět, že i ten druhý neví, má emoce a taky potřebuje někdy pomoc. Tak bych to ráda předala svým synům. Stejně jiná cesta není. Vždyť učení dítěte být samo sebou, být s ostatníma, hledat hranice své svobody, aby ji nenarušoval jiným, je přeci zase jen variace prvního uvědomování si, že něco je "fuj" a něco je "mňam". To, co dětem (ne)chutná, je přeci často úplně něco jiného než nám rodičům. A stejně jim v dětství od srdce tleskáme a radujeme se, když nám to oznamují.

Možná zapomínáme tleskat v dalších obdobích dospívání a dospělosti. A je to jen o bodyguardech našeho ega. Máme strach, že si natlučou, děsíme se, že je ztratíme nebo že ztratíme svou autoritu, bojíme se jinakosti, ... je to o našem chtění a lpění. A oni jsou přitom generace, pro které je slovo vymazlený denním chlebem. Potřebují respekt, důvěru a uvolnění úzkých mantinelů, na které jsme byli v dospívání zvyklí my. Oni se hledají stejně jako my. Mají k tomu ale mnohem víc možností a možná o to víc sledují náš příklad. Pokud se v dospělosti přestanem ptát, přestanem o sobě pochybovat, opustíme vlastní proces, tak jim nemáme co nabídnout.

Líbí se mi myšlenka, že děti jsou hosté, kteří hledají cestu /1/. Co to ale znamená? Možná i to, že s námi cestují pouze určitý úsek cesty, jen určité období. My je doprovázíme. Jsme jejich spolucestující. Máme za ně zodpovědnost. Ale oni ji mají také. Jednoho dne si přesednou do jiného dopravního prostředku. A jak jsem si sama pro sebe parafrázovala některé z filozofů bytí: Člověk není zodpovědný za to, co z něho udělali druzí, ale je zodpovědný za to, co ze sebe udělá on sám./2/



(K tématu týdne: Dospělost)



______________________________________________________________________________

1. Prekopová, Jiřina - Schweizerová, Christel: Děti jsou hosté, kteří hledají cestu (Portál, 2003)
2. citace filozofů, které jsem parafrázovala, najdete zde http://dumaniefx.sweb.cz/notes/Exis_Sar.pdf

Sartre: Existence předchází esenci - tedy napřed člověk existuje a pak teprve určuje, čím bude. Je důležité "být sám sebou" a ne jenom přijímat role. ... jsme tím, co ze sebe uděláme."

Heidegger: Nezvolili jsme si situaci, v níž jsme se ocitli svým zrozením.
Do světa jsme vrženi bez našeho přičinění, přesto máme zodpovědnost za to, jak svůj život žijeme (jaký způsob existence zvolíme), co ze sebe učiníme (jsme vždy projektem sami sebe). 
Máme dvě základní volby, jak žít náš život: neautentické bytí → anonymní život na způsob věci - necháme sebou manipulovat, zbavujeme se vlastní zodpovědnosti za svůj život, stáváme se součástí anonymní masy· Autentické
bytí → život v opravdovosti; navzdory podmínkám, které jsme si neurčili, bereme zodpovědnost za sebe do svých rukou, usilujeme žít podle svého přesvědčení,
a ne pod tlakem okolností 


Dospělost je cesta k moudrosti

5. listopadu 2010 v 23:00 | Edith Holá |  Téma týdne
Na dospělost jsem čekala jako na smilování. Nikdy jsem nechápala věty vrstevníků, že by se vrátili na základku a povzdechy starších, jak bylo krásně, když byli malí. Já jsem se prostě na to, že si budu řídit svůj život SAMA těšila. A to je slabé slovo.

Nevím, jestli tomu bylo tak vždy, ale od nějaké páté šesté třídy tomu tak bylo. Neuvěřitelná touha být svobodná, dospělá, stárnout, ... Odešla jsem z domova týden po svých osmnáctinách. Mým krédem bylo "lepší být sama sebou než mít zajištěnou plnou ledničku". Vrhla jsem se on the road dospělostí. Stejnojmenná kniha mě nadchla, ale další jménem Podzemníci mě vzala iluzi o beatnících. Proces, který popisoval Kerouac a přitom každý týden odnesl domů mamince na vyprání tašku špinavého prádla ... Ne, tak tohle nebyla má představa dospělosti. Užívat si svobody a přitom parazitovat? Tak jsem si nosila prádlo do prádelny, než jsem si našetřila na pračku. Žila v podnájmech, pronájmech, s přítelem, s mnoha lidmi, s kamarádkami, ... a byly doby, kdy jsem vstávala na budíka o půlnoci, abych utratila poslední peníze za rum v tehdy nejlepším klubu Bunkru a s opravdovými popůlnočními alternativci.

Ale ani to nebylo ono. Chybělo mi slunce, všednodennost, obyčejní lidé, domov ... a hledala jsem nějaký přesah sama sebe. A tak šly roky hledání, zkušeností, ... oproti dětství a dospívání nelituji jediného dospělého dne ani jediné zkušenosti na cestě dospělostí. V každé minutě jsem dělala to, o čem jsem byla přesvědčená, že chci dělat, že je to pro mě nějak důležité.

Až teprve úsek cesty, který je nazýván mateřská dovolená, mě na dlouho téměř vykolejil. Mé krédo přestalo ze dne na den platit. Najednou bylo to "být sama sebou" ztraceno. Obrazně i fyzicky plná lednička musí být. Dlouhodobý spánkový deficit, stereotyp, nemožnost volného pohybu, častá bezmoc, hlas jen batolete a já se ztrácela a ztrácela ...

Můj manžel říká, že děti bere jako poslední šanci dospět. Dnes s ním souhlasím. Je to jako s cibulí. Odloupává se jedna slupka za druhou, až zbude  "jádro". Člověk se vyloupne ve své nahotě a teprv zátěží pozná, kdo je, kde má své hranice, co v životě je důležité a co může odložit. Někteří mystikové to nazývají temnou nocí duše. Možná tak by se mohla nazývat mateřská dovolená.

Dospělost je pro mě nekončící proces. Všechno jsou zkušenosti. Nelze soudit, která je špatná a která dobrá. Tak to je. Tak jsme to měli prožít. Je to naše cesta poznání. Cesta za moudrostí a každý z nás ji má jinou. Jedinou chybou, kterou by člověk mohl udělat je, že se vzdá touhy hledat moudrost. 



(K tématu týdne: Dospělost)

Zdravý svátek

1. listopadu 2010 v 0:05 | Edith Holá |  Téma týdne
Když jsem si představila své kamarády novináře, co každé ráno na poradě vyfásnou téma, do kterého se jim třeba taky vůbec nechce, ale odvíjí se z toho jejich ambice, plat nebo dokonce prémie, tak jsem se rozhodla, že se pokusím na téma Halloween něco napsat, i když je mi tohle téma cizí a nic mě nenapadalo. Zvlášť když jsem nechtěla jen rozvádět, co to je za svátek, proč ho někdo miluje a jiný zatracuje. 

Po pěti letech na mateřské dovolené jsem se vzchopila a řekla si "depka sem, depka tam" něco pozitivního na tom svátku najdem. Navnadila jsem děti, že budem tvořit a manžela poslala pro největší dýni pod sluncem, aby měl pro hallowenské tvoření pochopení. Se starším synem jsme mezitím dovydlabali malou dýni, která se mi přes čtrnáct dní válela doma a nebyla jsem schopna z ní nic uvařit.
Kuba a Matěj dlabou malou dýni
Když jsem viděla obrovskou trůnící dýni na kočáru a manžela, který se snažil jednou rukou ukočírovat těžký kočár a druhou přidržoval mlaďase na ramenou, tak jsem se na chvíli lekla, jestli můj nápad přeci jen není přestřelený. Ale mamut byl uloven, radostného a pochvalného křiku dosti a několik hodin oranžové zábavy. 
Dýně byla tak obrovská, že se z ní dalo seskakovat, bylo možné na ní hopsat, dalo se z ní střílet balonem do brány, pohodlně na ní sedět, přelézat z ní zábrany (ajajaj!), .............. jen se s ní nedalo hnout.
tlačení dýně


Mates na dýni




dýňové posezeníčko

















Nakonec jsme se přeci
Mates v dýni s vrškem
jen rozhodli uříznout vršek a dali se do vydlabávání. Sliz to byl náramný. Klukům se vydlabaná dýně moc zamlouvala a hned do ní mladší zalezl. Starší by také rád, ale už to nebylo ono. Sociální půlka naší rodiny vydlabala na jednu stranu dvířka, dvě okna a jedno půdní pro kočky a do dvířek jsme udělali panáčka z kaštanů. Druhá půlka rodiny se vrhla na kreslení pavouka a následné jeho vyříznutí z druhé strany dýně.
Mates dýně
Netušila jsem, co taková vydlabaná dýně může poskytnout za možnosti.
Domeček s Mariem a Kuba
Tu z ní byl domeček pro všechny kočičky, pak zase starší syn ke dveřím přidělal dýňovou silnici a sjížděl po ní s Mariem na autíčku. K pranicím došlo také. Dýně jenom jedna a synové dva. Svíčky však ztišily i naše křiklouny a svorně se je snažili prořezanými okénky za velikého veselí sfoukávat. 


Opravdu zdravý svátek. Zažene podzimní depku, všední den přemění v tvořivý, stmelí celou rodinu a ještě jsme se všichni mnohokrát zasmáli. A aby to zdraví bylo úplné, tak jsme si z dýňových odřezků uvařili výbornou polévku. Nyní náš úžasný výtvor působí sociálně před domem a sousedům ozařuje cestu naší ulicí.
Matěj jí polévku







Mario vyjíždí









                                                                      





Papírové dýně









Kočičí domek a Matěj










Svítí lidem na cestách před naším domem                 (K tématu týdne: Halloween)
dýně pře domem
Strkanice o dýni


Pranice                   Za světla před domem              dýně za světla před domem
 o dýni






















Pavouk před domem

Společně se synem jsme vytvořili i minutovou dýnovou pohádku před spaním. http://edithhola.blog.cz/1010/oranzovy-domecek-u-dvou-kotatek




Pavoučí obrazec má v ulici dobrý ohlas






Poslední dvě fotografie mi poskytl osmiletý synovec. Jeho třída vyhrála třetí místo na Jablonecku.
oceněná dýně