Nejtěžší úsek cesty jde člověk sám

24. října 2010 v 17:33 | Edith Hola |  Téma týdne
Zjistila jsem, ze nejsem sama, kdo si fantasy literaturu plete se sci-fi. Měla jsem připravený článek, že vlastně neznám blízkého člověka, který by četl fantasy. Všichni mí přátelé a blízcí lidé mají aktivní život plný zájmů, prožívají ho s fantazií, takže vstupy do jiných světů je vůbec neberou. Zvlášť ne do světů vesmírných lodí apod. Mají své světy v hlavě, ve snech, jejich příběh je často fantasy sám o sobě. 

Tak dlouho jsem se vyptávala, až jsem se dozvěděla, že všichni přečetli alespoň kousek J. R. R. Tolkiena, C. S. Lewise, J. K. Rowlingovou... a k tomu mírně akceptují Stopařova průvodce po galaxii, většina už odmítá Star treky, Hvězdné brány ... a já z toho začala mít maglajs.

Kamarádky z knihovny, která je literárním zběhlíkem, jsem se tedy emailem zeptala, co to vlastně fantasy je. Odepsala mi:

Stěžejní motiv fantasy je CESTA (s propracovanou topografií), jenž představuje dobrodružství, ale i úkol, je symbolickým vyjádřením životní pouti a v neposlední řadě prostředníkem k utváření hrdinova postoje ke světu.Dále se objevují motivy INTIMNÍ (citové a sexuální), SATIRICKÉ a základní motivy MYTHOLOGICKÉ. Vzhledem ke svým zdrojům obsahuje fantasy časté INTERTEXTOVÉ ODKAZY k mýtům a pohádkám.
Tolik slovník a já k tomu dodávám, že takový klasický fantasy je Pán prstenů. A tohle jsou zástupci za fantasy Howard, R.E.; Tolkien, J.R.R.; Craig, A.A.; Griffinová, P.R.; Aldridge, R. ; Philips, P.
Stačí?:-)

Stačilo. Pochopila jsem, že jsem vedle jako většina lidí kolem. A že tedy musím přiznat, že i já čtu fantasy, byť jsem si myslela, že to čtou jen lidé, kteří nemají vlastní představivost a proto potřebují jiné světy podrobně vykreslené od jiných lidí. Pokud tedy fantasy tak jedině v knižní podobě. Zfilmovaná literární díla považuji za břídilství, které všechno zkazí. Pak už člověk nikdy nechytí svůj obraz oné postavy, oné země, oné cesty, ... protože navždy uvidí obličej z plátna a i když se vyhne filmu, tak ho to stejně doběhne v časopisech, na billboardech nebo jinde. To šílím. Do mé vlastní představivosti, do mých probdělých nocí nad knihou se někdo vbourá svou představou, která je vždy úplně jiná, úplně mimo, i když jsme četli stejné řádky, stejný popis ...

Cesta jako úkol. Všichni hledáme cestu. Všichni pátráme po smyslu svého života. Hledáme úkol, který nám byl dán a bojíme se, že někde z té cesty sejdeme a poslání nenaplníme. Tolkien i Rowlingová nám ukazují, že někdy jdeme kousek cesty i se zlem. To je strašně zajímavé. Každý z nás se bojí zla. Nikdo z nás nechce být zlým nebo se setkat se zlem. Možná ale opravdu všichni občas cestou musíme kousek jít s nějakým Glumem. Nebo jindy nám naši mysl a naše rozhodování stěžují zlé myšlenky, jakoby se nám někdo zlý nabourával do mysli a my se musíme svou mysl naučit čistit. Jindy nám cestu ukazují nějací skřeti, protože jdeme přes jejich území a jinudy nelze jít. Jsou to vždy zkoušky, na kterou stranu se dáme. Budeme kolaborovat nebo zůstanem v pravdě, ve světle. Splníme svůj úkol a nestaneme se sami zlými. A jindy v našem životě jsou období jako bychom se neubránili polibku Mozkomora. V naši mysli není jediná pozitivní myšlenka, jediná dobrá vzpomínka ...

Málokomu se chce vydávat na cestu. Máme s tím často problém stejně jako hobit Frodo Pytlík a přesto musíme. Opustit mnohé blízké, své staré myšlení, setkat se svým stínem, ... Je to dobrodružství? Jak kdy. Cesta je někdy také zdlouhavá, fádní, plná zbytečného balastu (to mě vždy rozčilovalo na Tolkienovi - jeho rozsáhlé detailní popisy cesty) a přesto tu banalitu musíme přijmout. Někdy je zas cesta plná úzkostí a bojů. Na cestě životem nám pomáhají lidé. Někdy téměř na poslední chvíli, když už nikdo v dosahu není a všichni nás opustili. Jsou to tak skoro zázrační Gandalfové, Brumbálové nebo jemněhmotní elfové, kteří nám vrátí nadějné myšlenky a tím vůli jít dál.

Nejtěžší úsek cesty však musíme projít sami. A nikdy nevíme, jestli už je za námi nebo nás ještě čeká. Na tomto úseku se musíme vzdát všeho, i když už máme pocit, že jsme to přeci udělali stokrát. Nikdy nezapomenu na pasáž od C. S. Lewise /1/, kde průvodce jde s člověkem k horám, za nimiž už čeká Bůh (tak to tam úplně nestojí, ale je to křesťanská fantasy). Ale tento člověk se musí zříci potvůrky, co mu sedí na levém rameni, na kterou si celý život stěžoval, že ho ničí, že je to jeho závislost, které by se rád zbavil, že mu našeptává zlé věci a nenechá ho být sám sebou. Najednou není ochoten příšerku pustit. Jako mnozí další nastoupí zpět do autobusu a spolu s nimi to vzdá.

Fantasy C. S. Lewise oproti např. Tolkienovi jsou pro mě opravdu zásahem. Vždy po nějaké jeho knize, kterou čtu bez zastavení i přes celou noc, sedím tiše a úplně v šoku. Není to totiž úplně jiný svět. Je to pořád ten náš jenom fantazijně převyprávěn a jazykem, kterýmu dnešní člověk rozumí.


(K tématu týdne: fantasy)

_________________________________________________________________________________

Tento odkaz http://www.david-zbiral.cz/fantrel.htm ("Žánr fantasy a religionistika") mě velice zaujal. I když jsem z něj nečerpala, ráda bych, ale to bych na to musela mít aspoň 14 dní čas a nejít úsek cesty se dvouma malýma cipískama. Tento článek (plus článek Fantazijní škola) byly maximem, co jsem k fantasy s dětmi zvládla :-)

1. Lewis, C. S.: Velký rozvod nebe a pekla (Návrat domů 1998)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Siwa Siwa | E-mail | Web | 24. října 2010 v 18:15 | Reagovat

moc pěkný článek, na rozdíl od jiných, které jsem četla před tebou. Konečně se někdo vyjádřil k tématu!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama