Říjen 2010

Punkerské rozhořčení - CKMM 36

31. října 2010 v 22:10 | Edith Hola |  CESTA K MÝM MATKÁM - nejen ukázky z knihy
Včera jsem si přečetla pár článků z punk blogu jedné dívky (http://stillshaking.blog.cz/). Asi to nebyl nejlepší nápad před spaním. Musela jsem pak z věčného punkového rozhořčení při lampičce psát do svého literárního odpadkového koše. Vzpomněla jsme si na své mládí s rozhořčenými ženami Patti Smith, Siouxsie and the Banshees, z kapely Zuby nehty ...

Zbytek si budete moci přečíst v mé knize Cesta k mým matkám, kterou vydá nakladatelství Jota.

Oranžový domeček u dvou koťátek

31. října 2010 v 20:00 | Edith Hola |  POHÁDKY pro děti
Dnes vám budu vyprávět o jednom oranžovém domečku, který se jmenoval U dvou koťátek. Vyrostl z malého dýňového semínka v prťavé uličce. Žila v něm veliká kočičí rodina.


"Mňau", protáhlo se brzy ráno koťátko jménem Kubko. "Vstávej, už je ráno." "Mňáááu", proč mě budíš?, vzdychlo ze spaní koťátko jménem Maťko. "Protože mám nápady. Vstávej, vstávej, nespi, už je ráno." Obě koťátka vyskákala z pelíšků. Vypila připravené dýňové mlíčko a snědla dýňovou kašičku. Celá rodina milovala dobroty z dýně. Tak si koťata na cestu nacpala kapsy praženými dýňovými semínky a sušenkami z dýně a sklouzla po skluzavce, která vedla z okna rovnou na chodník. Kocouří táta vyklouzl rychle za nimi. Máma kočka nandala pár dobrot do batůžku a stočila dýňovou šťávu do připraveného jupíka. Zapálila svíčky a sjela na chodník. Světýlka plápolala v oknech a tak to bylo vždy, když odcházeli všichni ven. To bylo takové pravidlo, aby už z dálky viděli svůj domov a cítili jeho teplo. Světýlka svítila i pro jiné lidi na cestách.









"Líbila se vám dnešní pohádka?" "Líbila! Ještě kousek , mami ... a koťátka mají ráda rýžové mléko a ne dýňové", zavrnělo koťátko Kubko.

A když zase všichni navečer přišli domů, tak kočičí máma uvařila dýňovou polévku, zapili ji rýžovým mlékem a před spaním si všichni dali dýňovou pusu a měli z toho oranžové fousky. A to je pohádky konec. Dobrou noc a ať máte dýňové sny.

"Mňau, maminko." "Mňau, mňau."












(K tématu týdne: Halloween)

Nejtěžší úsek cesty jde člověk sám

24. října 2010 v 17:33 | Edith Hola |  Téma týdne
Zjistila jsem, ze nejsem sama, kdo si fantasy literaturu plete se sci-fi. Měla jsem připravený článek, že vlastně neznám blízkého člověka, který by četl fantasy. Všichni mí přátelé a blízcí lidé mají aktivní život plný zájmů, prožívají ho s fantazií, takže vstupy do jiných světů je vůbec neberou. Zvlášť ne do světů vesmírných lodí apod. Mají své světy v hlavě, ve snech, jejich příběh je často fantasy sám o sobě. 

Tak dlouho jsem se vyptávala, až jsem se dozvěděla, že všichni přečetli alespoň kousek J. R. R. Tolkiena, C. S. Lewise, J. K. Rowlingovou... a k tomu mírně akceptují Stopařova průvodce po galaxii, většina už odmítá Star treky, Hvězdné brány ... a já z toho začala mít maglajs.

Kamarádky z knihovny, která je literárním zběhlíkem, jsem se tedy emailem zeptala, co to vlastně fantasy je. Odepsala mi:

Stěžejní motiv fantasy je CESTA (s propracovanou topografií), jenž představuje dobrodružství, ale i úkol, je symbolickým vyjádřením životní pouti a v neposlední řadě prostředníkem k utváření hrdinova postoje ke světu.Dále se objevují motivy INTIMNÍ (citové a sexuální), SATIRICKÉ a základní motivy MYTHOLOGICKÉ. Vzhledem ke svým zdrojům obsahuje fantasy časté INTERTEXTOVÉ ODKAZY k mýtům a pohádkám.
Tolik slovník a já k tomu dodávám, že takový klasický fantasy je Pán prstenů. A tohle jsou zástupci za fantasy Howard, R.E.; Tolkien, J.R.R.; Craig, A.A.; Griffinová, P.R.; Aldridge, R. ; Philips, P.
Stačí?:-)

Stačilo. Pochopila jsem, že jsem vedle jako většina lidí kolem. A že tedy musím přiznat, že i já čtu fantasy, byť jsem si myslela, že to čtou jen lidé, kteří nemají vlastní představivost a proto potřebují jiné světy podrobně vykreslené od jiných lidí. Pokud tedy fantasy tak jedině v knižní podobě. Zfilmovaná literární díla považuji za břídilství, které všechno zkazí. Pak už člověk nikdy nechytí svůj obraz oné postavy, oné země, oné cesty, ... protože navždy uvidí obličej z plátna a i když se vyhne filmu, tak ho to stejně doběhne v časopisech, na billboardech nebo jinde. To šílím. Do mé vlastní představivosti, do mých probdělých nocí nad knihou se někdo vbourá svou představou, která je vždy úplně jiná, úplně mimo, i když jsme četli stejné řádky, stejný popis ...

Cesta jako úkol. Všichni hledáme cestu. Všichni pátráme po smyslu svého života. Hledáme úkol, který nám byl dán a bojíme se, že někde z té cesty sejdeme a poslání nenaplníme. Tolkien i Rowlingová nám ukazují, že někdy jdeme kousek cesty i se zlem. To je strašně zajímavé. Každý z nás se bojí zla. Nikdo z nás nechce být zlým nebo se setkat se zlem. Možná ale opravdu všichni občas cestou musíme kousek jít s nějakým Glumem. Nebo jindy nám naši mysl a naše rozhodování stěžují zlé myšlenky, jakoby se nám někdo zlý nabourával do mysli a my se musíme svou mysl naučit čistit. Jindy nám cestu ukazují nějací skřeti, protože jdeme přes jejich území a jinudy nelze jít. Jsou to vždy zkoušky, na kterou stranu se dáme. Budeme kolaborovat nebo zůstanem v pravdě, ve světle. Splníme svůj úkol a nestaneme se sami zlými. A jindy v našem životě jsou období jako bychom se neubránili polibku Mozkomora. V naši mysli není jediná pozitivní myšlenka, jediná dobrá vzpomínka ...

Málokomu se chce vydávat na cestu. Máme s tím často problém stejně jako hobit Frodo Pytlík a přesto musíme. Opustit mnohé blízké, své staré myšlení, setkat se svým stínem, ... Je to dobrodružství? Jak kdy. Cesta je někdy také zdlouhavá, fádní, plná zbytečného balastu (to mě vždy rozčilovalo na Tolkienovi - jeho rozsáhlé detailní popisy cesty) a přesto tu banalitu musíme přijmout. Někdy je zas cesta plná úzkostí a bojů. Na cestě životem nám pomáhají lidé. Někdy téměř na poslední chvíli, když už nikdo v dosahu není a všichni nás opustili. Jsou to tak skoro zázrační Gandalfové, Brumbálové nebo jemněhmotní elfové, kteří nám vrátí nadějné myšlenky a tím vůli jít dál.

Nejtěžší úsek cesty však musíme projít sami. A nikdy nevíme, jestli už je za námi nebo nás ještě čeká. Na tomto úseku se musíme vzdát všeho, i když už máme pocit, že jsme to přeci udělali stokrát. Nikdy nezapomenu na pasáž od C. S. Lewise /1/, kde průvodce jde s člověkem k horám, za nimiž už čeká Bůh (tak to tam úplně nestojí, ale je to křesťanská fantasy). Ale tento člověk se musí zříci potvůrky, co mu sedí na levém rameni, na kterou si celý život stěžoval, že ho ničí, že je to jeho závislost, které by se rád zbavil, že mu našeptává zlé věci a nenechá ho být sám sebou. Najednou není ochoten příšerku pustit. Jako mnozí další nastoupí zpět do autobusu a spolu s nimi to vzdá.

Fantasy C. S. Lewise oproti např. Tolkienovi jsou pro mě opravdu zásahem. Vždy po nějaké jeho knize, kterou čtu bez zastavení i přes celou noc, sedím tiše a úplně v šoku. Není to totiž úplně jiný svět. Je to pořád ten náš jenom fantazijně převyprávěn a jazykem, kterýmu dnešní člověk rozumí.


(K tématu týdne: fantasy)

_________________________________________________________________________________

Tento odkaz http://www.david-zbiral.cz/fantrel.htm ("Žánr fantasy a religionistika") mě velice zaujal. I když jsem z něj nečerpala, ráda bych, ale to bych na to musela mít aspoň 14 dní čas a nejít úsek cesty se dvouma malýma cipískama. Tento článek (plus článek Fantazijní škola) byly maximem, co jsem k fantasy s dětmi zvládla :-)

1. Lewis, C. S.: Velký rozvod nebe a pekla (Návrat domů 1998)

Fantazijní škola

23. října 2010 v 23:30 | Edith Hola |  Téma týdne
Dostali jsme tip, že našemu synovi by nejvíc vyhovovala jedna základní škola v centru. Nikdy jsem o ní neslyšela a to jsem si myslela, že mám státní i alternativní školství celkem zmáklé. Když jsem si prohlédla jejich webovky, zjistila jsem, že mají den otevřených dveří každou středu. Zvláštní. Zajímavé. Vlastně pro dnešní dobu flexibilita je to nejlepší. Na ulici, kterou znám jako své boty, jsem si nemohla vzpomenout, kde vlastně je. To mám s několika pražskými uličkami v centru pořád. Vždy se musím podívat na mapu a pak stejně jít intuitivně. Buď do ní trefím hned napoprvé nebo procházím labyrintem uliček, až na ni narazím. Manžel věřil mé intuici, tak jsme párkrát zahnuli, prošli přes malé náměstíčko, až jsme intuitivně došli do oné úzké ulice a v ní hledali základní školu. Orientační číslo domu jsem samozřejmě zapomněla. Taky zvláštní. Většinou mám vše pod kontrolou a dobře připravené. Jedny vrata měly letáček se jménem školy, tak jsme zajásali. Na zvonku však nebylo žádné jméno. Vlezli jsem dovnitř. Prošli tmavou chodbou na dvorek. Kolem dokola vysoké cihlové domy. Zatočila se mi z nich hlava.  Sem tam nějaké venkovní schodiště, které jakoby nemělo počátek. Za jedním větším oknem byl vidět kříž a v rohu starých dveří jsem si všimla, že je letáček školy. Místnost byla plná. Židle obsazené dospělými. Chvíli jsme se motali na dvorku a hledali, jestli přeci jen někde není ta škola. Manžel prohlásil, že přeci někde musí být dveře. Nebyly. V chodbě byly opřené velké dřevěné desky. Byly postavené jako paravan. Napadlo mě vrátit se k letáčku a mrknout na zadní stranu. Zjistila jsem, že musíme o deset čísel dál. Stejná vrata. Zářivě žluté letáčky po celé jejich ploše. Zatlačila jsem do nich a syn proklouzl dovnitř. Objevily se nádherné kresby po celé chodbě vedoucí do vnitrobloku.
vstup do školy

Kresby nás vedly a před námi se rozprostřel veliký dvůr, který kdybych měla k něčemu přirovnat tak k pocitu, který vznikne, když vstoupíte někam, kde mají samé nezbytné věci, ale všechny se vám líbí a rázem je potřebujete. Indiánská kanoe, staré šlapací auto, tu obrázek, tady zase něco přiťuknuté nad dveřmi, vlajka se starým erbem zavěšená nad oknem atd. atd. Velkou prosklenou stěnou byla vidět polštářová válka. Malými modrými dvířky vedle hlavních dveří jsme nahlédli do výtvarné dílny. Všude barvy, cákance, kelímky, kyblíky, štětce, od barev postříkané látky ... Nabila jsem dojmu, že pokud bych chtěla vstoupit, tak musím urychleně něco přes sebe hodit jinak hrozí, že nějaký ten štětec mě přijde pozdravit. Rychle jsem přivřela dvířka. Kluci naštěstí už seděli v kanoi. Později jsme se dozvěděli, že výtvarná dílna je přístupná i pro děti, které ještě do školy nechodí, ale chtějí se seznámit s prostorem a stylem. Stylem to sedí.
školní dvůr

Vstup do školy je téměř rovnou na schodiště. Staré točité schody evokují dojem, že se odhodláváte jít na půdu za tajemstvím. V každém patře i mezipatře jsou chodbičky s mnoha starými skříňkami a lavičkami a pak kdesi v hloubce vstupy do tříd. V chodbičkách oblékající se děti. Čekající tatínkové i maminky. Všichni v pohodě. Žádný spěch. Kolem nás po schodišti proběhla Amazonka. Vesele se loučila s dětmi, protože ve škole končila. Hnědý hedvábný háv ji i v tomto sychravém podzimním počasí odhalil holé rameno. Zdravila nás a stačila se zeptat, jestli můj účes je africký nebo egyptský. "Fakt krásný" a zmizela. Ještě pár sekund byl slyšet zvuk náramků z přírodního materiálu.

První třída byla zamčená. Za námi se však vyloupnul jakýsi postarší muž, který nám ji odemknul, aniž jsme ho o to museli požádat. Zval nás dál. Syn se nejdříve zdráhal vstoupit, ale nakonec jsme ho museli přemlouvat, že jméno na boxík v lavici si napíše, až ho za rok nebo dva přijmou. Panu učiteli nahlásil, že se jmenuje Kuba a že "K" ještě napsat neumí, ale že ho umí obtáhnout. Oba z toho byli na výsost spokojeni. Po schodech jsme se točili do dalších pater a nahlíželi do jiných tříd. V každé třídě byla i postel. To nás fascinovalo. Nejvíc se nám líbila ve třetí, kde stála vyrobená ze dřeva a se střechou jako by to byl domeček. Už už jsme ji chtěli vyzkoušet, když do třídy noblesně nakráčel pan Franěk. Místní uklizeč. Potichu složil pytle s odpadky, smeták s hadrem a kýbl. Mírně se předklonil, jako že tu vůbec není a nebude rušit. Tak jsem si postel alespoň nafotila. Ani já jsem nechtěla rušit jeho.
domeček jako postel

Míjející děti nás vítaly, vyptávaly se, vyprávěly, navigovaly ... Hledali jsme přeci jen ředitelnu, když už jsme byli tady. Našli jsme ji za malou jídelnou, která byla rovněž ve velmi starobylém duchu. Nikdo v ní nebyl, ale na spojených stolech byla připravená hostina. Sušenky, hroznové víno, lupínky ... To oba synové nesmírně spokojeně komentovali a já se děsila, že budou užírat. Ale asi by to nikomu nevadilo. Mě zase překvapil starodávný přístroj na čaj a na poličkách velké množství různých hrníčků jak od našich babiček. Puntíkované, bucláky, s drobnými kvítky, se zlatými proužky... Možná že jediným zápisným je přinést co nejbabičkovatější hrníček. Paní ředitelka nikde, tak jsme si povídali s jednou maminkou a jejíma dcerama, které obě školu navštěvují. Veselé, spokojené ... Stejně jako mého syna zaujalo na webovkách, že po celý rok probíhá olympiáda, tak holčičky nejvíc vyprávěly o tomto utkání. Fajn je na tom to, že to není jen pro ty, co jsou dobří ve sportu a ostatní dostanou cenu útěchy. Ne, každý si vybere sám, v čem chce být dobrý nebo už je a pak je přidělen k učiteli, který má ten předmět či sport pod palcem. Paní ředitelce právě přijela ukrajinská delegace, která si všechno fotila. Tak se nás ujala jiná paní učitelka. Z jejího vyprávění mě mile překvapilo, že mají stejný počet učitelek jako učitelů. Synovi se jeden učitelský mladík moc líbil. Hrál s klukama šachy. Syn si za chvíli ve třídě svléknul bundu a mikinu a bylo jasno. Nakonec jsme je ze školy vůbec nemohli dostat. Po vzoru ukrajinských učitelských lidiček jsem si také udělala pár dalších fotek. Skoro lituji že ne více. Jenže věřte nebo nevěřte mně se v té škole úplně zastavil mozek. Jen tak jsem chodila, nic neřešila a spokojeně si užívala, že jsem ve škole.
školní vchod

Ještě dlouho po opuštení školy jsem měla v sobě zvláštní stav bez myšlenek. Jediné co ze mě na ulici vypadlo, jestli v dnešním světě je dobré dát dítě do něčeho netradičního s rodinnou atmosférou, starými věcmi, starými lavicemi, rozvrzanými skříňkami ... přeháněla jsem ... Manžel mi však vyrazil dech, když odpověděl: "A to chceš dát kluka do sterilního prostředí bez fantazie hned odmala?"


(K tématu týdne: fantasy)





P.S. Pokud dnes občas čtu nějakou fantasy nebo magický realismus (a i ten je vlastně pouhou její uměleckou formou) tak je to městskou fantasy (např. Michal Ajvaz nebo Pavel Renčín).

Hrob Jima Morrisona

18. října 2010 v 9:53 | Edith Hola |  Téma týdne
První zemí, kterou jsme po sametové revoluci navštívily, byla Francie. Jela jsem se sestrou s cestovkou na dva dny do Paříže. Stop jsme zavrhly. První den jsme zvládly s ostatníma po památkách. Druhý den jsme se trhly a s mapou v ruce si šly naplnit své přání. Navštívit hrob Jima Morrisona na hřbitově Pére Lachaise. Bylo to pro nás přednější než tříhodinová fronta do Louvru. Nikomu jsme to ani nesdělili, už tak jsme byly divné.

Nějaká dobrá duše nám poradila, že metro v Paříži je nebezpečné, tak jsme se vydaly pěšky. Co by člověk neudělal pro splnění svého přání? Nevím, kolik kilometrů jsem musely ujít, ale dodnes si obě vzpomeneme na bolest nohou. Ta radost, když jsme z prostřed jednoho bulváru uviděly bránu Pére Lachaise. Kopec k ní už jsme zdolaly svižněji. U brány jsme za poslední franky zakoupily pro Jima růžičku a mapu hřbitova. Ale to druhé ani nebylo třeba. Stačilo se držet stejně mladých a alternativně oděných lidí.

Hrob jsme našly. Byl malinký se spoustou psaníček. Položili jsme červenou růži a tiše chvíli setrvali s ostatními. Velkým zklamáním bylo, že hlava Jima Morrisona byla pryč. Někomu zdobí pokojíček. Jak morbidní. Sestra přidala psaníčko a já nafotila dvě fotky.

Morrison3
Morrison
















Před devíti roky jsem hrob navštívila znovu s přítelem. Pro kovové zábrany kolem hrobu Jima Morrisona se už vůbec nedalo fotit. Také tu hlídá bezpečnostní služba. Byla jsem ráda, že jsem kdysi mohla stát tak blízko a nehlídaná.

Zpět už jsme raději jely metrem. 




(K tématu týdne: Hřbitov)


P.S. http://www.pere-lachaise.com/perelachaise.htm - virtuální plánek hřbitova Pére Lachaise
Na netu jsem našla foto sochy - hlavy Jima Morrisona, která kdysi byla na hrobě.
Zde například najdete i fotky, jak to vypadá po oplocení http://jirkaaevicka.unas.cz/pere.htm
A na tomto odkazu http://tn.nova.cz/magazin/cestovani/svet/na-hrobu-jima-morrisona-se-krasne-pari.html je na fotce ještě jiná hlava, než kterou vidíte níže.

Cesta ze hřbitova aneb hledám Pám Bucha

17. října 2010 v 23:06 | Edith Hola |  Téma týdne
Z mnoha důvodů jsme se včera vypravili na Vyšehrad. Vylákaly nás pravděpodobně poslední podzimní paprsky, manžel potřeboval nafotit hřbitov ke svému prvnímu blogu a já se synem jsme chtěli najít mystický labyrint /1/. Na netu jsem objevila, že jediný v Čechách je právě u malého kněžského hřbitůvku na Vyšehradě. Paní v informacích hned za bránou nic nevěděla. Zřejmě labyrint je přístupný jen zasvěceným. Tak jsme se vydali na hřbitov a fotili ... a hledali, kde by mohlo být to tajné místo, které katarům pomáhalo setkávat se s Bohem /2/.

Náš skoro pětiletý syn chtěl fotit také. Dala jsem mu fotoaparát se slovy, že kdo uvidí něco zajímavého, tak si ho vezme a nafotí to. Syn fotil pořád jen dlažbu. Manžel mu vynadal, ať takové blbiny nefotí. Ptala jsem se syna, proč to fotí. "Abych vysledoval cestu". Došlo mi, že je to jeho oblíbené téma. Cesta. Od dvou let v každém časopise a v každé knize prstem jezdil po labyrintech a rychle nacházel cestu do středu a zase ven. Jeho nečekané prosby typu "Mami, prosím, pomoz mi najít cestu" na peroně v metru, mě uvádějí v úžas i v rozpaky. Můj syn se nikdy neztrácí. Má orientační smysl. Dodržuje pravidla silničního provozu jakoby mu byla vlastní. Přesto stále hledá cestu. Je to jeho nějaký vnitřní proces. Z toho, že nám labyrint zůstal utajen, byl velmi smutný stejně jako já. 
cesta s botou na kanále
Před Vánoci mu umřela babička. Moc a moc se s ní chtěl jít rozloučit. Vzali jsem ho se smíšenými pocity s sebou. Nakonec smrt je součástí života a pokud se to dítěti vysvětlí a mluví se o tom i o pocitech spojených se ztrátou, tak by to mělo být v pořádku. Babičku volal pořád zpátky. Tiše jsem mu vysvětlovala, že teď už babička odchází k Pánu Bohu a tam na nás bude čekat a jednou se s ní zase uvidíme. Začal naříkat, že musí najít Pám Bucha, aby nám babičku vrátil. Rozplakal i ty, co jinak nepláčí. I to mělo svůj smysl. Ještě cestou na hřbitov, kam jsme odnášeli některé věnce a kytice, stále opakoval, že mu musíme ukázat cestu k Pám Buchovi. "Já ho hledám." "Kde je?" "Tati, řekni mi, cestu k Pám Buchovi".
cesta bota detail


Manžel mu odpověděl, že ho hledáme všichni a že to trvá celý život. Běžel ke mně a plačtivě mi oznamoval, že ho bude pořád hledat. Co se má odpovědět? Snažila jsem se mu jemně říci, že Bůh je pořád s ním a když se ztiší, tak jeho hlas uslyší ve svém srdci. Kamarád kněz kráčející za námi tiše dodal. "Máma i táta ti řekli pravdu. Ty ji máš také. Hledání Boha je cesta na pořád." V noci pak byl z jeho pokojíčku slyšet dospělý hlas. Ale ani můj, ani manželův to nebyl.
cesta s obrubniky

Na fotkách je cesta vyšehradským hřbitovem, kterou nafotil náš malý syn. Vzpomněla jsem si, že pro mě hřbitovy jsou také spíše spojeny s cestami na hřbitov nebo zase ze hřbitova. 

Tak jsem milovala cestu na vlčkovický hřbitov, na které nám prabába vyprávěla mnoho příběhů. Na hřbitově jsme jí jako děti pomáhaly pumpováním vody do konví. To nás bavilo.

konve
Také cesta ke hřbitovu ve vísce, v níž jsem dlouho žila, je zvláštní. Stoupá do strmého kopce jakoby se šlo téměř do nebe. Z ní jsou vidět jen vrcholky vzácných stromů, které tiše šumí nad hroby.


Kéž všichni máme dobrého průvodce na cestě.



cesta detail








(K tématu týdne: Hřbitov)

____________________________________________________________________________

1. Již několik let patří k místním zajímavostem známý "labyrint duše" - kopie originálu z katedrály v Chartres. Zkuste si pomalu a bez řečí a emocí labyrint projít a přitom myslet jen na samé příjemnosti, nebo jen tak vnímat své kroky a pozorovat obrazec… Obrazec je vykreslen na asfaltové ploše u baziliky Petra a Pavla, vedle malého hřbitůvku jeptišek a knězů. http://druidova.mysteria.cz/MISTA_SILY/Vysehrad/Vysehrad.htm

2. McGowanová, Kathleen: Kniha lásky (Knižní klub 2010) - o cestě za Ježíšovým
    evangeliem a putování do středu labyrintu

Proč mám rád hřbitovy?

17. října 2010 v 16:08 | Praguois |  Texty hostů
Proč mám rád hřbitovy?
Když jsem se poprvé zamyslel nad touto otázkou, to první co mě napadlo, byla samozřejmě odpověď: "protože vlastně nemám rád lidi!" a protože mám rád klid. Mrtví totiž nehlučí a živí se na hřbitovech, kdo ví proč, chovají klidně a tiše. Je tu klid a ticho "jako v kostele". Hřbitov, krchov, Kirch-hof (kostelní dvůr), Fried-hof (dvůr míru či klidu nebo-li oddělení a ohraničení od hluku a nepokoje běžného života).
Nevím, jestli mám či nemám rád lidi. Mám to prostě tak, že ať chci nebo nechci, musím s nimi žít. A protože jsem zvědavý, tak mě i do jisté míry zajímají. Nevím jistě, nakolik mě hluk a shon běžného života skutečně rozčilují a na kolik je více méně trpně toleruji. Ale vím jistě, že bytostně toužím po pokoji a harmonii života a v životě.

Jenomže, lidi jsou hrozné potvory, tak mi toho o sobě dobrovolně nic moc popravdě neřeknou a nadělají spoustu rámusu jen kvůli tomu, aby schovali pravdu o svém životě jak přede mnou, tak koneckonců kolikrát i sami před sebou.
Tomu rozumím, protože jsem se této formě společensky tolerovaného utajení a tolerované lži či předstírání naučil také. I já jsem prostě "tajemný hrad" a pokud chce někdo něco vědět o mně tak mlžím, zastírám a společensky přijatelně lžu. I já ztropím spoustu hluku a povyku jen proto, abych náhodou nevyšel s kůží na trh.
Mám zkušenost, že pokud jsem někdy ve své naivitě či zpupnosti toto pravidlo lži porušil a řekl - vždy ryze subjektivní - pravdu o sobě či o druhém - potázal jsem se se zlou a toho fakt zapotřebí nemám! A tak hlučím a nechávám hlučet i když mi to leze na nervy.

Ptáte se, jak hřbitovy souvisí s osobní či sociálně strukturovanou pravdou o člověku? Pak vězte, že velmi.

Hřbitovy totiž, ipso facto, souvisí se smrtí a není nic, co by bylo tak těsně, bytostně a nerozlučně spojeno se životem, než právě smrt. "Media vitea in morte sumus!" říkali naši předkové.
Na hřbitovech je krásné to, že jsou to místa, kde se zvláštním způsobem zrcadlí jak individuální, tak společenská či kulturní reflexe života. Navíc setkání se smrtí je vždy a pro každého, bez ohledu na to jestli je křesťanem, buddhistou, muslimem, animistou, ateistou, nihilistou, něcistou či kýmkoli jiným, tak navýsost kritickým připomenutím naléhavosti života, že alespoň prvoplánově veškeré zastírací mechanismy o jeho životě ani nenaběhnou. Samozřejmě, že tu hovořím o pozůstalých, protože mrtví žádné hřbitovy nestaví, neudržují atd.

A tak jsou hřbitovy a pohřebiště kolikrát jedinými svědky starých kultur. Pro vnímavého člověka jsou tak svědky kultury národů a společností nedávných i současných.
Mluví ke mně opuštěné a zanedbané hřbitovy v Sudetech, vyprávějící o násilném přerušení kontinuity spolunažívání dvou národů a o "kletbě" která na této krajině ulpěla.
Hovoří ke mně židovské, křesťanské i zednářské symboly na hřbitovech. Hovoří ke mně Mausolea faraonů, králů i komančských potentátků Lenina a Kim Ir Sena. Hovoří ke mně rozptylové loučky i hřbitovy ve Spojených státech. Miluji Mont Parnas. Duši mi svírají Srebrenica, Katyně, Terezín, Basra i Shatila.

kr3
kr6
kr1
Stále si říkám, že na těchto místech tak úzce spojených se životem, pravda o člověku, jeho životě a kultuře přeci jen prosvítá poněkud více než na jiných místech, spíše profánních a více spojených s onou lomozící formou běžného života, jíž mnozí lidé a mnohé kultury prohlásili za jedinou.

Fakt nevím, jestli mám rád lidi nebo ne. Mám rád sebe, mám rád život a protože k němu patří i jiní lidé, jsem spíše nakloněn názoru, že druzí nejsou peklem, ale těmi které mám spíše rád, protože žijí a jsou součástí života.

kr2
Mám rád hřbitovy, protože jsou pro mě místem ticha a klidu, místem průlomu pokoje od nepokoje života a symbolem mé naděje, že jednou poznám nahou pravdu o sobě, druhých, světě, životě a Bohu. A pravdu mám skutečně moc rád.

kr5
Guestbloger Praguois

Sedne si to jako zadek na nočník - CKMM 34

15. října 2010 v 15:43 | Edith Hola |  CESTA K MÝM MATKÁM - nejen ukázky z knihy
"Libový vlasy", ozvalo se za mými zády, když jsem se snažila vycouvat s golfkami z domu na Karláku, kam chodíme na logopedii. Otočila jsem se a zjistila, že to patří mně. "Dík", vylezlo ze mě. Ostatní kámoši souhlasně přitakali. Uvědomila jsem si, že novým účesem z Egypta jsem se téměř po pěti letech zase stala člověkem. A dokonce zajímavým:-) Doteď mě zdobily děti a byla jsem zásadně oslovována "maminko". Nebo se mnou bylo hovořeno ve třetí osobě. Neuvěřitelné. Kdo nezažil, nepochopí ..." Nechce tady maminka přivonět? Nové francouzké parfémy na našem trhu ..." A jindy zas: "Aááá, tady maminka by mohla chtít ..." Nebo za rohem: "Maminka by nám mohla říci, jaký používá operátor ..." Nemohla. Mobily platí manžel, takže maminka nic neví. A pak proč nemám vlastní hodnotu na mateřské dovolené!

V Egyptě jsem si nechala udělat copánky.
_________________________________________________________________________________

1. Matouš 18:21-35 Tehdy k němu přistoupil Petr a řekl: "Pane, kolikrát proti mně může můj bratr zhřešit a já mu mám odpustit? Až sedmkrát?" Ježíš mu odpověděl: "Neříkám ti, že až sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát.

2. Cloud, Henry - Townsend, John: Prosím Tě, mami ... (Návrat domů 2007), kapitola Přestavba
našich vztahů, str. 45

Pro tátu - CKMM 33

12. října 2010 v 13:01 | Edith Hola |  CESTA K MÝM MATKÁM - nejen ukázky z knihy
Ahoj tati,

moc mě bolí, že Ti mohu jen psát a ne Tě navštívit a vídat. Co dál k tomu říct?
V srdci doufám, že víš, jak to je.

Zbytek si budete moci přečíst v mé knize Cesta k mým matkám, kterou vydá nakladatelství Jota.

Skládám zbraně ... dopis mámě - CKMM 32

12. října 2010 v 12:47 | Edith Hola |  CESTA K MÝM MATKÁM - nejen ukázky z knihy
"Slož zbraně. Už ani nevysvětluj. To je vlastně hodnocení a to nejvíc druhého dráždí. Napiš autenticky, jak se cítíš z toho, co ti máma napsala.", poradila mi má kamarádka.

S manželem jsme celý večer řešili, jak vypadá složení zbraní. Bílá vlajka. Vyjednávání o příměří na hodinu, na týden, na rok, na celý život ...

Lewis někde napsal, že pro dobro nebo zlo se rozhodujeme každou sekundou na každém místě. Tuto větu jsem už citovala v CKMM 23, kde jsem volně popsala, jak se pozná člověk, který se rozhoduje pro zlo (člověk lži). Doufám, že se vždy rozhoduji pro dobro, i když někdy možná na poslední chvíli ... a v některých konfliktech poprvé v životě skládám zbraně.

Podzimní barvy ve mně

10. října 2010 v 20:50 | Edith Hola |  Téma týdne
Dojímání se, ale ani projímání se (http://malkiel.blog.cz) nad podzimem se ode mě nedočkáte. Podzim jsem se naučila mít ráda. Když se něco naučíte mít rádi, je to fajn, ale pořád je to naučené. Vedly mě k tomu dva důvody. Podzim obsahuje škálu barev, které mám ráda. Tak jsem se domnívala, že tím nějak k podzimu patřím. Nepatřím. Já miluji slunce, teplo, teplý písek, červené utažské skály ... Takže zvládám podzim, jen když je slunce. To jsem pak schopna všímat si i těch barev venku. A jedinou podzimní atmosféru oblibuji, když ujedeme v zimním období z Čech třeba do Francie a v pařížských ulicích je o mnoho stupňů tepleji a můžeme se brodit nádherně barevným listím ... Protože než zimu to raději ten podzim. Prosluněný samozřejmě.

Ale jak jsem napsala v názvu článku, podzimní barvy mám v sobě. Podle nálady si je oblékám na sebe a mnoho z podzimních odstínů je v mé domácnosti. Jediný koberec, který máme, je na schodech a je téměř bordo jako listy javoru. 
Javor
Stěny mají odstíny terakotové, béžové, žluté a oranžové. Parketové lino má barvu medově hnědou jakoby na něj dopadalo slunce babího léta.
Zelená linka mi v zimě dává naději, že se zase tráva i stromy zazelenají. Podle zajímavého článku od kerrii (http://kerria.blog.cz/1010/babi-leto-nebo-podzim) má podzim vlastně dvě části. Kratší je pozdní (babí) léto a delší část je podzim, který končí až se sněhem, jenž hned tak neroztaje. Je to nejdelší roční období. Mnohdy trvá až do Vánoc. Známe i Vánoce "na blátě". Proto je zřejmě nejvíc sebevražd na podzim. Lidé prostě šedivo, pochmurno a suché stromy bez listí ke svým náladám nezvládají. Ani já ne. Šedivá ke mně vůbec nejde.

Období, kdy jsem nosila jen utažské tony, už pominulo.
cikanska sukne
Oproti zpěvákovi z Cure zvládám mít na sobě i hnědou barvu. Ale musí být doplněna nějakým odstínem oranžové nebo bordo a třebas trochu béžové. Zelenou nosím ráda, protože ladí s mýma hadíma očima. Také se ráda dívám do naší ještě stále zelené podzimní zahrady. Ale z tepla domova. 
  
Ještě jsem psala o druhém důvodu. Děti mě naučily, že podzim je i hravý. Na keřích jsou kuličky, které práskají, když se na ně dupne. Všude se válejí kaštany a ty se pak válejí všude u nás doma. V mikrovlnce, ve vaně, v lednici, v každém autu. Sjíždějí místo kuliček z různých závodních ramp a koulejí se po kolejích ... Děti radostně foukají do pampelišky a mávají odlétajícímu chmýří jakož i babímu létu. Jako malá jsem ráda s tátou česala na podzim švestky. Můj pětiletý syn říká, že mu deštivé podzimní dny nevadí, protože rád chytá kapky na jazyk. Já bych se zase za ponurých podzimních dnů nejraději zavrtala pod peřinu a nad knihou klimbala jako za starých časů. To zatím spadá do mých odložených přání stejně jako to, že si v novém bydlení pořídím lehounké závěsy s listím barev z počátku podzimu a na stěnu si dám dekorační pampelišku s odlétajícím chmýřím.

Kuba maluje listy














  

Jedno přání si však mohu splnit hned. Podzim si svíčkami a olejíčky provonět ...
Kruh svíček
(K tématu týdne: Podzim)

Podzimní barvičky na videu k písni Pokoj v duši http://www.youtube.com/watch?v=_rEXSmug42Q&NR=1