Září 2010

Naději je třeba budit každé ráno

25. září 2010 v 22:29 | EdithHola |  Texty duchovnějšího rázu
Zvláštní ctnost, tahle naděje, zvláštní tajemství… Není jen jednou z ostatních ctností. Je to ctnost
naděje
jdoucí proti ostatním ctnostem.
Vezme všechny ostatní protiútokem. Ostatní ctnosti převálcuje, jak se říká, dočista všechny. A kráčí v čele. V čele všech ctností. A všech tajemství víry.
Kráčí v protisměru, jde takříkajíc proti proudu.
Jde proti proudu ostatních.
Nemá otrockého ducha, tahle dívenka; je dost paličatá.
Protiřečí svým sestrám; odmlouvá všem ctnostem, všem tajemstvím víry.
Jestliže ony klesají, ona stoupá (a to je moc dobře).
Jestliže všechno upadá,
jen ona se pozvedá a tím jejich síly zdvojnásobí,
zdesetinásobí, znásobí je nekonečněkrát
./1/

Asi mi nebylo dáno odkrýt tajemství naděje. Znám beznaděj. To ano. Ze tří nejvyšších ctností, které jsou člověku dány znám víru. Víru v Boha, víru v sebe, ve svůj vnitřní proces. Mnohdy se pokouším modlitbou a duchovními cviky rozehřát své zamrzající srdce a milovat svět a lidi v něm. Někdy propadám skepsi a nedůvěře, ale nemohu říci, že v těchto chvílích spočívám v naději, že to překonám, že bude lépe, ... V takových chvílích spíše hledám lidi, kteří mi pomohou. Hledám tedy lásku. Pak seberu veškerou sílu a vůlí hledám smysl svého počínání, svého života. Naděje mi není odkryta. Možná je to v mém životě o to těžší, krkolomnější a těžkopádnější. Mám dojem jakobych se životem naučila, že jen dřinou, prací na sobě, pomáháním a překonáváním nesnází se dá jít. Podle svatého Pavla patří naděje mezi tři nejvyšší ctnosti. Je tedy člověku dána. Cítím, že naděje blízce souvisí s radostí. Vnitřní radostí. S tou se člověk narodí nebo nenarodí. Je to takový malý pramínek v srdci a odtud živí mysl a rozlévá se do celého těla. Jinak je radost vždy způsobena něčím nebo někým. Díky Bohu! To je ale jiná radost. O ní nemluvím. Bez onoho malého pramínku vnitřní radosti je život o něco smutnější, o něco více nezakotvený a asi mnohem více beznadějný. Přemýšlím, jestli opravdu neznám naději. I v těžkých chvílích spíše věřím, že mi Bůh nenaloží víc než unesu. Zase to není naděje. Možná zní nadějně, že alespon věřím, že Bůh ví, co mi má odebrat, co ponechá, co naučit, co nechat zahaleno tajemstvím... To je má naděje. Tři nejvyšší ctnosti jsou člověku dány, ale musí je rozvíjet, jinak zakrní. Tuším (psát "vím" by bylo pýchou), jak rozvíjet lásku a víru. Netuším jak naději. Mohla bych však podepsat větu Jana od Kříže "V tichu naděje bude vaše síla."/3/ Možná se tedy rozvíjí tichostí a pokorou, možná intuicí, asi trpělivostí ... Díky slovům básníka Péguyho bych chtěla začít brát naději jako "malé děvčátko, jež je třeba budit každé ráno". /4/





                                                                                                  (K tématu týdne: Naděje)

  

__________________________________________________________________________________ 
1. Autor textu: Charles Péguy, převzato z: dodatek Čítanka o naději z knihy Kotva naděje
   (autor Kateřina Lachmanová, vyd. Karmelitánské nakl. 2009)

2. Naděje je křesťany považována za jednu ze třech nejvyšších ctností, které vyjmenovává již sv.
    Pavel v 1Kor 13,13


4. Péguy, Charles: "Naděje je jako malé děvčátko, které je třeba vzbouzet každý den"

Napíšu dopisy - CKMM 28

7. září 2010 v 19:53 | EdithHola |  CESTA K MÝM MATKÁM - nejen ukázky z knihy
Zítra odlétáme. Věci nemám sbalené. Co jsem tak mezi pobíháním našla, házím na hromady a teprv zítra během dopoledne to musím srovnat do kufrů. Domácnost je jeden velký chaos. Chybí babičky. Mám už od loňska seznamy věcí, které s sebou brát, které do kufru a které do letadla ... Manžel zítra snad najde hodinku nebo dvě, aby děti vzal ven a pak to systematicky sbalím a dům uklidím. O půlnoci odlétáme za teplem.

Zbytek si budete moci přečíst v mé knize Cesta k mým matkám, kterou vydá nakladatelství Jota.

Indiánská duše - CKMM 27

5. září 2010 v 20:00 | Edith Hola |  CESTA K MÝM MATKÁM - nejen ukázky z knihy
Ještě stále jsem otřesena.

Bolí mě úplně všechno. Hlava. Záda. Už je zase ze mě boxovací pytel. Jsem stažená uvnitř i navenek. Všechno mi padá z rukou. Nevím, kam co pokládám. Bolí mě nohy. Cítím žíly... A to vše proto, že jsem někoho zranila, když jsem si svobodně dovolila vyhledat biologickou matku.

Zbytek si budete moci přečíst v mé knize Cesta k mým matkám, kterou vydá nakladatelství Jota.



http://www.youtube.com/watch?v=MnwsW8I8NTc&feature=related

http://www.youtube.com/watch?v=wgVnpQm5fKQ&feature=related

Skrz hromy a blesky nelze zaslechnout tichá slova

4. září 2010 v 20:00 | EdithHola |  Téma týdne
Nemám ráda žádnou bouřku. Ani letní, ani jarní, ani podzimní, ... ani písečné, "co bez ustání mění směr". /1/ Nemám ráda bouři v sobě. Vadí mi hromy a blesky ve vztazích k dětem. Nemám ráda bouřkové mraky mezi dospělými. Rozumem sice chápu, že bouře mají mnohdy své opodstatnění. Napětím napěchované mraky se uvolní a zem, která stejné napětí pociťovala, svlaží déšť. Opravdu svlaží? Nebo je to při bouři bičující déšť?

Pamatuji si děsivý pocit při četbě Babičky, kdy šílená Viktorka se za divoké bouře schovává pod stromem, nepříčetně se směje a ... blesk ji zabije. A nedávno jsem zase četla, jak mladý muž nechal své nahé tělo vystavené prudkému dešti. Murakamiho popis očisty deštěm mě nenadchnul. Patnáctiletému Kafkovi Tamurovi se konečně podařilo zůstat na dešti a stát se "beze zbytku součástí deště". /1/ Ve mně to však zanechalo podivný pocit. Přesto se mi ale líbí věty jeho alter ega: "Ty ji pochopitelně překonáš. Tu bouři. Tu symbolickou, metafyzickou bouřku. Ale i když je jen symbolická a metafyzická, stejně tě pořeže jako tisíc břitev..." A na konci tohoto románu je "Až bouřka přejde, sám vlastně nebudeš pořádně vědět, jaks ji přestál. Nebudeš mít ani jistotu, jestli vůbec přešla. Jistá je jen jedna jediná věc: až z ní vyjdeš, budeš někdo úplně jiný než na začátku." Jenže proč existují vnitřní bouře? Protože něco není vpořádku. Jsme k ní donuceni. Tak jako Kafka Tamura, který utekl z domova, protože ho otec proklel a matka ho kdysi opustila.

Vzduch se po bouři vyčistí a začne vonět.  Intuitivně však cítím, že kdybychom včas říkali, co opravdu pociťujeme a uměli si s citem říkat, co potřebujeme a naslouchali potřebám a pocitům druhého, tak by bouří nebylo třeba. Vzduch by nebylo potřeba vyčistit, voněl by stále. Voněl by empatií, láskou a dobrem. 

Tak to chodí v kultuře apolinského typu. Ideálem je člověk, který se vyhýbá konfliktům a žije v souladu s okolím. "Absence hněvu má u těchto lidí kouzelnou moc." /2/

V naší civilizaci je bohužel bouří třeba. Možná za to vše draze platíme. Z celého srdce totiž věřím tomu, že Bůh nechodí s hromy a blesky, ale rád by se zjevoval v tichosti jako kdysi proroku Elijášovi. /3/Jenže my mu to neumožňujem. Milujem bouřky, hluk, liják, hromy, blesky a vlastně pořád nás něco hněvá ...


(K tématu týdne: Bouřka)


____________________________________________________________________________

1. Murakami, Haruki: Kafka na pobřeží (Knižní klub 2006)

2. Benedictová, Ruth: Kulturní vzorce (Argo 1999), Pueblané v Novém Mexiku str. 58


Hrom a blesky a ještě hlasitější zvuk polnice předcházel a provázel Boží slovo (Ex 19). O několik století později se prorok Elijáš vrací na tuto Boží horu. Tam zažívá bouři, zemětřesení a oheň stejně jako jeho předkové a byl připraven zaslechnout Boha v burácení hromu. Ale Pán nebyl v žádném z těchto známých mocných jevů. Když skončil hluk, Elijáš uslyšel "hlas tichý, jemný" a Bůh k němu promluvil (1 Kr 19).

Dík za odvahu, že se mnou mluvíš - CKMM 26

1. září 2010 v 22:53 | EdithHola |  CESTA K MÝM MATKÁM - nejen ukázky z knihy
Dopředu nikdy nevíme, jaký den bude. Běžný. Hezký. Den blbec. Smutný. Těžký. Přiřadila bych dnešní den k poslednímu jmenovanému a dodala těžce nezvládnutelný.

Dopoledne jsem se synem strávila v Neurocentru.

Zbytek si budete moci přečíst v mé knize Cesta k mým matkám, kterou vydá nakladatelství Jota.