Strach o dítě od jeho početí

18. srpna 2010 v 22:19 | EdithHola |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Nad tímto článkem jsem přemýšlela o něco déle než nad jiným a v rubrice rozepsáno byl několik dní. Proč? Protože mám strach, abych se nezesměšnila, protože budu psát o strachu, který se plížil celými dny s mým prvním dítětem. Také mám obavy (strach), že zase někoho odradím od toho mít děti:-). Na blogu http://malkiel.blog.cz je popsán rozdíl mezi strachem iracionálním a strachem sebezáchovným. Takže tyhle mé výše zmíněné strachy jsou vlastně zbytečnými bubáky. Například mě neodradilo mít dítě nic a nikdo a to vzhledem k mé minulosti jsem neměla strach ale hrůzu.

Kdysi jsem četla větu nějaké slavné dámy u nás, že od porodu pochopila, co je to mít strach o dítě, protože porodila někoho smrtelného. Myslím si, že tento strach vnímá matka už od té doby, co ví, že je těhotná. Když mi to test ukázal, sedla jsem si do křesla a začala se bát, že se odteď nemohu hýbat a něco dělat, aby "to" ze mě nevypadlo. Po hodině sezení mě sestra po telefonu ubezpečila, že opravdu je blbost sedět devět měsíců:-). I když jsem se v těhotenství nechávala opečovávat a hormonální koktejl působil jako rajský plyn, přesto pořád nějaký ten skřet strachu se někde objevoval. Na jednoho takového, který mi často nakukával , že moje dítě je v břiše náhle mrtvé, protože už nějakou dobu necítím pohyby, jsem měla fígl. Lehla jsem si na záda a zmenšila jsem mu prostor, takže sebou "rybička" začala řádně mrskat. Strach byl pryč. Jenže on ten prevít to zjistil a ke konci těhotenství se objevoval zásadně v tramvaji nebo po nějakém uklouznutí, škobrtnutí ... a sofa daleko. Pak mi pomáhají pozitivní afirmace nebo střelné modlitby. "Život je v pořádku." "Jsem otevřená a přístupná veškerému dobru." "Ve jménu Pána všechno zlé pryč". Vyčistí to vzduch a ustrašený skřet je fuč. Také jsem měla příšerný strach z kontrol v porodnici, z porodních sester a vůbec z porodnice. Tak jsem na takové strašáky vyzrála tím, že jsem si zaplatila milou soukromou porodní bábu. Před druhým porodem jsem minimalizovala dobu v porodnici tak, že jsem si při pomalu se rozjíždějících kontrakcích lehla do vany s vínkem. Po hodině v teplé lázni to byl takový kalup, že jsem se už nestačila bát. A v porodnici už nebylo potřeba odborných sil:-)

Jenže  před nějakým strachem se můžete uchránit a zařídit se tak, aby se člověk cítil bezpečněji. Zvlášt když už víte, že tady a támhle ten skřet vylejzá. Ale to nejde vždy. Jsou životní situace, v nichž jste poprvé a pak "babo, raď". Narodilo se mi první dítě a já se musela smířit s tím, že mít dítě je mít strach. Všechno bylo nové a ten tvoreček mohl vlastně kdykoliv umřít. Strašily mě kdysi přečtené články o náhlem úmrtí ve spánku! Tak jsme pořídili hlídač dechu, abychom mohli beze strachu spát. Jednou jedinkrát se nám syn dusil na konci druhého měsíce, ale já jsem se probudila dřív, než přístroj spustil alarm. Tak jsem pochopila, že mateřská intuice neselhává ani při naprostém spánkovém deficitu a alarm jsem vypnula. Děsil mě, protože často spustil jen proto, že jsem prcka vytáhla z postýlky a zapomněla dát off. Tenhle skřet byl úspěšně vyhnán, ale ono se jich na nás s prvním dítětem nalepilo strašně moc. Zpočátku jsme měli strach ze všeho. Báli jsme se dítě chytnout, báli jsme se, že mu upadne hlavička (a oddechli si, až když ji konečně udržel sám). Každý úchop jsem nastudovávala podle obrázků, až mi netrpělivost syna dala jsně najevo, že čekat nebude. Strach z toho, jestli  kojím správně a po správném počtu hodin jsem vyřešila tí, že jsem kojila, kdykoliv chtěl. Strach z toho, jestli mu je v postýlce dobře, mě vyřešily noční děsy. Jakmile jsem ho necítila vedle sebe probouzela jsem se hrůzou, že mi vypadl z rukou, že mám prázdnou náruč. Tak začal spát mezi námi na posteli. A bylo po dalším skřetovi strachu.
Každý den jsem se probouzela s úzkostí, co s tím dítětem budu "proboha" celý den dělat, jak to zvládnu, co mě čeká. Připadala jsem si pořád, jak při nějaké zkoušce a záviděla manželovi, jak odchází do práce, do něčeho, co zná. Pak mu začal atopický exem a mě někdo chytrý řekl, že exem je často strach rodičů. Tak jsem začala mít strach z toho, že můj syn trpí, protože se bojíme všeho, co s ním sdílíme.

Přišel pátý měsíc a můj syn celý víkend z ničeho nic strašně křičel a pak zas byl normální. Doktorka nevěděla, co se děje, tak jsme si udělali kolečko po lékařích, ale dál nic nevěděli. Přestal sát mlíko. Moje mateřská intuice byla na neurol, protože mi bylo jasné, že když dítě, které se nechce kojit a přitom se pokouší přisát, je na tom zle a ne že nemá hlad nebo že mu to přestalo chutnat. Pak mu nabrali CRP a bylo přes stovku. Skončili jsme v nemocnici. Dali ho na kapačky. Téměř se nehýbal. V noci začal zvracet zelenou vodu. Opakovaně. Paní doktorka řešila počítačovou síť.  A já vedle něj ležela zkroucená mezi hadičkou od kapačky s nohama ven z té malé kovové postýlky, zcepenělá strachem, ale musela jsem fungovat. Mozek byl vypnutý, tělo přebalovalo a převlékalo to nehybné tělíčko i postýlku. Celou noc jsem mu zpívala pořád dokola jednu jedinou mantru z těhotenství, protože mi nic jiného v hlavě nevyplynulo. A viděla jeho prosící oči a slyšela jeho sténání. A kdyby můj mozek si připustil strach, tak bych tohle všechno pro něj nemohla dělat. Ráno nás vezli houkačkou na chirurgii a já ho nemohla držet za ruku, tak jsem psala všem, že jedem na JIP, ať se modlí. Nemohla jsem si připustit strach, tak jsem psala textovky. Na chirurgii mi řekli, že má zástavu střev a že jedeme pozdě, že se na to běžně umírá do dvou tří hodin. A já nevěřila svým uším. Vzali mi ho a zavřeli dveře. A já si nemohla připustit strach, že jsem ho třeba viděla naposled. Musela jsem opustit čekárnu, odjet domů a modlit se. Měli jsme zavolat až po třech hodinách. Tak jsme volali už po hodině a půl a řekli nám, že nám nemůžou po telefonu nic říci, že máme za hodinu přijet osobně. A my se začali třást strachy, že je to jasné. U dvěří jsme nemohli zmáčknout ani zvonek, jak jsme se klepali. Sestřička se tvářila zaraženě a my jsem se museli podepřít, abychom strachem nespadli. Lékař nám nakonec sdělil, že operace dopadla dobře, že přežití je padesát na padesát a že tři dny bude v umělém spánku, takže nemáme chodit, jen volat. Odešli jsem tam, kde je hodně lidí, protože jsem se báli být sami. V obchodním centru jsme nakoupili spoutu hraček, protože jsme najednou věděli, že každá minuta s dítětem může být ta poslední a věřili jsme, že tím ho voláme k životu. A zbytek dne strávili s kamarádkou, protože jsme měli strach jít do bytu bez našeho syna. Po třech dnech jsme ho mohli vidět a nebyli jsme schopni se na něj smát, protože jsme začali plakat. A on se usmál na nás a jakoby říkal: Proč máte o mě strach? Vždyť se jmenuji po Jákobovi, tak jsem si musel život s Bohem vybojovat sám. A já mám pokaždé při vzpomínce na tyhle dny silné emoce, protože tenkrát jsem si je nemohla dovolit, musela jsem fungovat pro své dítě. Tak jsem prožila sebezáchovný strach, strach o svého potomka. Ale ten se nedá odžít, protože musíte jednat. Proto vznikají tzv. postraumatická období. A ta jsou opravdu dlouhá a je nutné tehdejší období znovu prožít, ale už v bezpečném rámci.  

Od té doby už jsme se nebáli toho čeho předtím. Všichni strašáci utekli. Se synem jsme si všechno užívali, až jsme ho málem zapomněli vychovávat. Byl to ten, který přežil. Zbyl jen jediný strach a to z každého trochu většího pláče, že to je zase pláč, který oznamuje, že je opět něco fatálního, že jde o život. A tenhle mám dodnes a nezměnil ho ani druhý syn. Mizí až s vývojem řeči dítěte, kdy konečně umí říci: Nic mě nebolí, to já jen tak. To mi odpověděl můj prvorozený asi ve dvou a půl letech, když jsem z jeho jekotu v noci měla děs.

Také jsem si nedávno odžívala strach z odcizení s prvním dítětem. Byl to takový strach a smutek zároven. Z druhého dítěte se stávalo batole, které do všeho lezlo, všude padalo, ... začalo méně spát přes den a o to víc se kojit v noci... Na starší dítě nezbývala síla ani čas. Plnou pozornost si uzurpovalo jenom to mrně. A já cítila smutek svého prvního syna. A jindy zase jeho vztek. A jednu noc to bylo doslova strašné. Jeden sen za druhým byl o tom, jak se topil a já ho nemohla zachránit. Pak zase spadl do kanálu a já slyšela jeho volající hlas a nemohla ho vytáhnout a přivolaná pomoc se o to pokoušla, ale nešlo to. Týkalo se to jenom nás dvou. Po každém snu jsem brečela strachem, že jsem ho ztratila, že už to nikdy nebude jako dřív, že jsem to všechno zkazila. Naši symbiozu. Matka a první dítě. Ráno se z pokojíčku po dlouhé době ozval pláč. Běžela jsem tam vyděšená a syn mi zajíkavě vysvětloval, že se bál, že se mi ztratil. Objala jsem ho a říkala jsem mu, že se mi zdálo to samé, že se mi ztratil. A at se nebojí, že bych ho hledala až na samém konci světa. Poplakali jsem si v náručí. Byla to noc katarzní. Od té doby, už strach z odcizení neřeším, ale čelím mu tím, že se snažím se synem víc o všem mluvit i třeba o tom, že vím, že je mu smutno, že už není máma jen jeho. Taky jeho smutek se mi zdá menší. I když on o sobě tvrdí, že je pořád smutné kotátko:-)

Příšerný je také strach, když vám dítě na ulici zmizí z dohledu. Než jsme v trafice zaplatila, tak na své motorce (odrážedle) odjel za roh. Slyšela jsem zvuk motorky a vyběhla za ním. Hned za rohem se cesty rozcházely třemi směry a zvuk motorky jsem neslyšela. Strach o ptomka (sebezáchovný strach) mě podlomil nohy, vyzvednul žaludek až do krku ... jenže jsem musela jednat. Rychle jsem zanalyzovala, kterou cestou se asi mohl dát. A běžela podél obchodů a ptala se jdoucích i na lavičkách sedících lidí a ti  říkali, že tudy žádný malý kluk na motorce nejel. V půlce jsem se zastavila, protože jsem díky nim přestala věřit mateřské intuici a zděšeně stála s jedinou myšlenkou, že moje dítě je pryč.
Vysmátý se ke mně blížil na své motorce a já byla šastná, že ho vidím a štastná, že má ke světu bezpečnou vazbu. Zároven jsem ale pochopila, že nastal moment, kdy ho porvé musím postavit před realitu, že svět je sice bezpečné místo, ale ... Vlastně jsem ho musela naučit strachu (sebezáchovnému). Popadla jsem ho do náruče štěstím bez sebe, že se mu nic nestalo a vysvětlovala jsem mu, že jsem se o něj bála. Moc bála a že nesmí ujíždět. Smál se ve své sladké nevědomosti a nabitému zážitku. Postavila jsem si ho před sebe a pověděla mu, že ho taky třebas někdo mohl vzít, strčit do auta a odvézt do lesa, že nejsou jen lidé, kteří ho mají rádi. To stačilo. Pusinka se mu stáhla do obrácené lodičky a rozplakal se. Přivinula jsem ho k sobě a tiše mu šeptala, že nesmí ujíždět, že mě vždy musí vidět, dokud bude malý. Po roce a půl to udělal znovu. Měli jsme namířeno k dětskému koutku. A když jsem pomáhala se zvednout mladšímu synovi, tak ten starší na rohu změnil směr a odpochodoval si do půjčovny DVD. Když jsem ho před sebou neviděla, zrychlila jsem, ale v dětském kouktu nebyl a opět ho nikdo neviděl. To jsou nejstrašnější věty, když hledáte své dítě. Napadlo mě vrátit se na roh. Když jsem ho viděla, jak kráčí od půjčovny k tomu osudnému rohu, tak už nebyl vysmátý jako ve své tříleté nevědomosti, ale opravdu měl strach, že mě nevidí.

Je mnoho druhů strachu. Jeden z nich může být sebedestruktivní. Uzkosti, které nás paralyzují ještě než vůbec něco začnem dělat. Vede k pocitům viny, že nemám právo. Nemám právo psát, rozvíjet svůj talent, vybočovat z řady,  hádat se, mít negativní emoce, mít chůvu... někdy to může být až za hranici života nemám právo být, dýchat, žádat o pomoc, ... nemám právo ... (doplnte si sami, na co nemáte právo). Jiný strach může být neustálým strachem, že selžu a tak máme všechno pod kontrolou. Jsme dokonalé a naše děti musí být naší vizitkou. Zaměřujeme se na cíl (uklizená domácnost, čisté děti, velké kapesné, značkové oblečení, ...) a naše děti pod tíhou dokonalosti ztrácejí smysl života, ztrácejí sami sebe, svůj temperament, svou originalitu a ze strachu, aby neselhaly sjedou rovnou po šikmé ploše. Je strach ze samoty, který nepouští děti do světa (a někdy i partnera).  

Strach, že dítě umírá nebo umřelo, nebo strach, že se ztratilo a už ho nikdy neuvidíte, bych nepřála nikomu. Strach o potomka (racionální strach) pokud ho zažijete, tak na ten nemám žádný recept. Ten se musí odžít za pomoci chápající široké rodiny a pokud není tak za pomoci profesionálů, které si vyberete a máte k nim důvěru.

Na strach iracionální (úzkosti a fobie) je jediná možnost, zastavit se a pozvat je na návštěvu (posvítit si na ně), vytáhnout je na světlo a dát jim kávičku, popovídat si s nimi a o nich, zasmát se sám sobě, vypsat se na blogu :-)...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Arcana Arcana | Web | 18. srpna 2010 v 23:55 | Reagovat

Nádherně sepsáno, shrnuto a vysvětleno  :)

Ale teď nechci děti ještě víc  XD
Stačilo mi to velmi občasné hlídání dvojčat - miluju ty dvě bestie, ale má to zuby, drápy a kope to. Počkat, to souvisí s minulotýdenním upírským tématem ;)
Kvalitní článek

2 Jitka Jitka | Web | 19. srpna 2010 v 8:39 | Reagovat

Strach o dítě tě už nikdy neopustí. Bude tu vždycky. Já mám pocit, že všechny mé strachy a obavy se narozením Báry ztratily nebo se alespoň zmenšily a nahradil je strach o Báru.

Ty sny si pamatuju taky, někdy kolem 3-4 roku. Bára mi v nich padala do řeky, do studny, lezla do ohrad k nebezpečným zvířatům...

3 Johanka Johanka | Web | 4. února 2011 v 12:30 | Reagovat

Přečetla jsem to jedním dechem, chvíli brečela, chvíli cítila strach, když jsem si vzpomněla, jak se Joachimek ztratil na indiánském dni kousek od potoka, mezi davem lidí, který nikoho neviděl, ničeho si nevšimnul. A taky jsem znovu pocítila tu obrovskou úlevu, když jsem ho pak našla u zaparkovaného traktoru, jak nadšeně běhá kolem jeho megakol.
Můj strach o děti je neustálý. Můj starší syn Kryštof musí nosit mobil, kam se pohne a jakmile jde sám na kroužek, jsem s ním schopná mluvit i celou cestu, abych věděla kde je a jestli je všechno v pořádku. Bohužel mám ale pocit, že jsem na něj velké břímě svého strachu přenesla. Svět je bezpečné místo...ale... a on teď vidí spíš to ale. Mnou zaseté semínko v něm vyklíčilo víc, než bych si přála a z opatrnosti se opravdu přehouplo za hranici strašáka.
Můj obrovský strach je taky psát o dětech cokoliv na internet včetně blogu. Proto jen chodím po blozích ostatních a říkám si, jak to ty a spousty dalších dokážete, že dáváte vplen i jejich fotky, soukromí toho bezpečného prostoru, který spolu sdílíte...To je můj velký strach, přestože bych se ráda dělila o naše radosti a společné chvilky, ale tady to ale zase přerostlo mě.

4 bridesmaid dresses 2012 bridesmaid dresses 2012 | E-mail | Web | 31. října 2012 v 13:19 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama