Píseň, která mému synovi pomohla vybojovat život

23. srpna 2010 v 23:49 | EdithHola |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Několik těhotných žen sedí v kruhu.  Je noc a jejich setkání se chýlí ke konci. Uprostřed je solná lampa a jejich tváře ozařuje mihotající se světlo zapálené svíčky uvnitř. Solná lampa je zbarvená jako plodová voda. Sálá z ní stejné bezpečí. Některá miminka tiše spí, jiná se protahují ... ruce žen je hladí přes napnutou břišní kůži. Všechno je bezpečné. Všichni souznívají s tvorečkem uvnitř sebe, ale i s okolními bytostmi. Ztišený ženský hlas začíná zpívat a ostatní se přidávají. Gopála, gopála 
devakinanda gopála, devakinanda gopála ... Všechny ji umíme nazpaměť. Mantru, která chrání děti, probouzí lásku mezi rodiči a dětmi.
  
O pár měsíců později ležím zkroucená půlkou těla na nemocniční postýlce. A snažím se chránit své dítě, kterému ještě nedoběhl pátý měsíc. Mezi ním a kapačkou mám hlavu, ruku mám přes jeho nehybné tělo a palcem ruky ho hladím po čele, tak jak to má rád.  Na nic nemyslím, nic si nepřipouštím. Ještě dnes vidím jeho oranžové bodýčko, červené tepláčky a oranžové ponožky. Barvy, které chrání a dávají energii. Začne zvracet zelenou tekutinu. Smrtelně se vyděsím, běžím rovnou pro lékařku. Neví, co to je. Má starost s počítačovou sítí. Běžím pro sestru a ta mi pomáhá ho přestrojit a převléct postel. To se opakuje ještě čtyřikrát během noci. Jsem k smrti vyděšená. Syn se snaží několikrát se přisát, ale pak to vzdá. Zkroutím se ještě víc, co kdyby mu to náhodou najednou šlo. Už dva dny nepil. Nejsem schopna se dívat do jeho očí, ale vidím ten pohled, i když už je zhasnuto a my ležíme dál. V hlavě mám úplně prázdno. Zapomněla jsem veškeré modlitby. Najednou mi vytrysknou slova Gopály. Začnu ji tichým pomalým hlasem zpívat. Gopála, gopála  ... Věřím, že chrání děti. Věřím, že ochrání mé dítě. Věřím, že ji Bůh vyslyší. Zpívám, pořád zpívám ... jen s malými přestávkami na převléknutí vynechávám. Pak znovu zpívám. Stále a stále.  Na nic nemyslet. Jenom doufat a zpívat. Po šesté ráno nás posílají na rentgen. Můj syn v tom šíleném postroji strašně křičí. Do kanyly mu teče krev. Paní na rentgenu se dohadují, nakolik mají ozářit tak malé dítě. Začnu hlasitě plakat, protože už nemohu. Pak nás houkačkou převezou na chirurgii, kde se dozvím, že jedeme pozdě. Poprvé slyším termín zástava střev. Umírá se na to během dvou až tří hodin. Ale můj syn žije! Okamžitě jde na operaci. To už jsem popsala v blogu Strach o dítě od jeho početí. Můj malý pětiměsíční syn si vybojoval život sám. Sedm hodin bez lékařské pomoci. Kapačky na zástavu střev nezabírají. Sám bojoval s Bohem o život. A jako Jákobovi zůstalo po zápase kopyto, tak můj syn má pořádnou jizvu na břiše. Dnes ale vím, že nebyl sám. Byl se mnou a s písní, která ho nenechala odejít.

Po dvou letech se mi konečně podařilo mé dítě, které přežilo, odstavit a mohla jsem večer jít na koncert. V Rybě naruby byla kapela Zaum , kde zpívá má kamarádka. Hudba je divoká, ponurá, texty zvláštní a zpěv mé kamarádky je hudební nástroj sám o sobě. Nenechá v klidu. Stála jsem v matně osvětleném sálku a užívala si ponor do hudební smrště. Najednou se mi udělalo hodně zle. Vnitřnosti se mi úzkostí úplně stáhly, nemohla jsem se nadýchnout ... Vyběhla jsem do předsálí. Usedla do rohu, kde plápolala svíčka uvnitř solné lampy. Vytáhla jsem tužku a svůj blok. A napsala tohle:


Už tolik nocí nespím,
už tolik nocí mě probouzíš.
Pláčeš a znova
a já tiše šeptám
hajej, dadej, broučku malej.
Usínám a znovu křik,
tak už neřvi a spi.
Proboha má to tak být?
Kde je má mateřská oběť?
Hajej, dadej a prosím tě už opravdu spi.
A znova a znova křik a pláč.
Nemohu dál, jsem bezmocná.
A z bezmoci se rodí zlost i žal.
Co převáží? Bojím se ...
Tak hajej, dadej, spinkej dál ...
Plakala bych s tebou,
ale neumím to, slzy polykám,
už mám ztuhlý srdeční sval.

Najednou je ticho už třetí noc i den,
v mé náruči spinkáš, nespinkáš,
smutnýma očima mi něco říkáš
a mně to srdce rozdírá.
Čtvrtou noc ti celou prozpívám,
nespíme, nespíš, nespím
a netuším, tuším,
že se rozhoduješ,
jestli budeš s námi dál.

Pak je ještě hlubší ticho,
už vedle mě nedýcháš.
Jsi sám a já jsem sama,
náruč prázdná mi  nedovolí ani mikrospánky.
Nikdo neví, jestli přežiješ.
Bylo příliš pozdě.
Jsi sám a nikdo neví, jestli přežiješ.
Bojuješ s Bohem, proč a nač?
Jak dlouho bude trvat ten boj?
To víte jen vy dva.
Mlíko už mi přestává téct,
ale já ho pro tebe musím udržet.
Vždyť si tak malinkej,
jen pár měsíců na světě,
to je můj malej boj pro tebe. 

Nikdo pořád neví, jestli přežiješ.
Klepou se nám kolena,
když si pro odpověď jdem.
Vyhrál  jsi...Ne nadarmo Jákob se jmenuješ.
     

Hudba mi pomohla odžít si aspoň část šíleného strachu o své pětiměsíční dítě jedné noci. A teprve na tomto koncertu jsem si konečně připustila, že tenkrát mi také mohlo v té náruči a za zpěvu Gopaly umřít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Johanka Johanka | Web | 23. srpna 2010 v 23:58 | Reagovat

Bože můj, srdce mi buší, jako bych to prošla a přesto jsem holý život svých dětí nikdy nemusela držet tak pevně, jako ty. Myslím, že to cítíme všechny...ženy...to napojení jedné na druhou a proto jsi tam nebyla sama. Mámy někdy pláčou, ale samy, samy nejsou nikdy.
A víš co? možná jsme Gopalu zpívaly společně, přestože s jiným záměrem...já jí obě děti uspávám už téměř devátým rokem.

2 edithhola edithhola | E-mail | Web | 24. srpna 2010 v 11:14 | Reagovat

[1]: Tak to je uzasne!!! Dik za ta slova!!! Ja bohuzel od te doby Gopalu nezpivam. Ale verim, ze i to se jednou podda. A budu moci ...

3 kerria kerria | Web | 24. srpna 2010 v 12:52 | Reagovat

Mantry jsou krásné, já se s nimi nedávno setkala poprvé v centru Samadhi. Gopalu neznám, ale jsem ráda, že ti pomohla.
Náš hostitel Bhante Wimala (http://www.samadhi.cz/) nám řekl něco ve smyslu, že "nemáme hledat cizí mantry, ale objevit kouzlo našich lidových písní, protože to jsou vlastně takové naše mantry.

4 Johanka Johanka | Web | 24. srpna 2010 v 16:33 | Reagovat

[3]: Jasně, nejkrásnější českou mantrou je přece "Lásko Bože Lásko". Zpíváme ty slůvka dokola na melodii té písničky :)
Jinak, když se na to ale podíváš, jen málokterá česká lidovka je pozitivní....zkus najít alespoň tři bez padání do potoka, plakání, vojny, nebo pohřební melodie...je to opravdu těžké a to mám lidovky docela ráda.

5 kerria kerria | Web | 24. srpna 2010 v 19:06 | Reagovat

[4]: Je jich spousta, ale dneska už je vytláčí moderní hudba.
Čo sa to šupoce
Perina má čtyry rožky
Ani já ani ty robit nebudzeme
Tráva neroste
Muzikanti co děláte

Jen pár, co mě zrovna napadly.

6 edithhola edithhola | 24. srpna 2010 v 19:58 | Reagovat

[3]: To je jasne, ze nejlepsi je to, co jsou nase koreny :-) Jenze ja mam i ty albanske :-) Tak nezna nekdo nejakou albanskou ukolebavku? Ted vazne. Lasko, Boze, lasko miluji. A diky za vycet pozitivnich lidovek. Hned si jdu najit texty a pokusim se je naucit. Ale mam trochu obavy, ze nase lidovky jsou straaasne narocne na zpev. Mantru zvladam lip. Bhante Wimalu jsem kdysi zazila. Asi osm let zpatky. Mela jsem radsi naseho Ashina Ottamu. Vipasana mi hodne dala.

7 Johanka Johanka | Web | 24. srpna 2010 v 23:51 | Reagovat

[5]: :-) Přiznám se, že některé neznám, ale ta první je o tom, jak je syneček špatný hospodář, protože jeho koně mají žízeň a nedá jim napít. To mi moc pozitivní nepřipadá :D
A u muzikantů si zas vybavuju kousek textu, kdy se zpívá: bodaj by vás muzikanti čerti vzali a taky že se tam trápila nějaká mamka :D
Ostatní bohužel...vůbec nevím.

[6]: Já znám africkou ukolébavku, kdybys měla zájem. Zní velmi jemně, něžně, ukolébavkově zkrátka a naučil mě jí Bob Ogola z Keni, místní evangelický duchovní.
Když mi jí ale posléze přeložil, šly na mě mdloby, protože se tam zpívá: Ho hombe, ho hombe...jestli nebudeš spát, tak tě sežere hyena.
Myslím, že všechny děti z Keni spí na povel během deseti sekund :D

8 edithhola edithhola | E-mail | Web | 25. srpna 2010 v 10:48 | Reagovat

[7]: Mozna se k hyenam dopracuji. Pokud bude benjaminek usinat takovou dobu jako vcera, tak se brzy ozvu pro cely text :-)

ceske lidovky a mnohe ceske pohadky (i cizi) jsou dost drasticke, ale treba by to obcas neskodilo. Uvidime, co vyroste z generace deti, kterym uz to nectem

9 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | Web | 11. května 2011 v 18:08 | Reagovat

[8]:Máme tři syny, z nich druhý byl přenošený(celý se oloupal po porodu), třetí jen asi o 20 dní přispěchal dříve, ale u všech třech jsem zažila obrovský strach o jejich život. První měl náhlým růstem nedomykavost chlopní močovodů a musela mu být udělána plastika už v 8 letech, druhý měl úraz, když ho vozila jedna holčička kolem paneláku a jela kolem jednoho, kde se utrhla kladka na spouštění kýblu s asfaltem na opravu střechy, břevno spadlo na projíždějící kočár a sedící chlapec byl udeřen z boku do hlavičky. Prasklá lebka v 13 měsících, naštěstí kůže to vydržela a rychlým odvozem do nemocnice a péčí lékařů a vitalitou syna to dopadlo dobře. Jen vpáčení kousku kosti vzadu způsobilo zhoršující se krátkozrakost každým rokem. Na rozumu mu to neubralo. No a ten třetí měl tu ,,dirku" v kosti -ostyomielitis-pokud to správně píši. Doslova jsem to s pomocí lékařů z toho vypiplala- 4x denně 1/2 prášku- belgického antibiotika- po 3 měsíce a do půl roku ,,jen" kojení, prý ho zachránilo ( skoro do 2 let jsem ho nadále kojila) :-)

10 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | Web | 11. května 2011 v 18:14 | Reagovat

V Alšově špalíčku jsem našla tento text:
Čáp, čáp,čáp, čapušky, pojedeme na hrušky a z hrušek na hrnce naší Filomence.
Koupíme jí hrneček, dá nám plný trneček. Koupíme jí misečku, dá nám chleba skývečku.
Meldii si lze přizpůsobit. :-D

11 Edith Holá Edith Holá | Web | 11. května 2011 v 20:23 | Reagovat

[9]: Paní Růženko, obdivuji, že máte tři děti. Potom, co jste prožila, bych zvládla jen to druhé. S kojením jsme byla statečná jajko Vy:-) Kojila jsme Kubíka do dvou a půl let. Prostě jsme udržela por něj mléko, i když měl tu zástavu a už nemohl pít, přes operaci i přes třídenní umělý spánek  a ještě asi dva dny, co mohl do střev jen čaj. Je obdivuhodné, co jako matky dokážeme :-)

12 sibelinne sibelinne | Web | 11. května 2011 v 22:45 | Reagovat

Uf, tak při čtení tohohle článku mě úplně mrazilo a něco mě jakoby svíralo. Mám takový (zlo)zvyk se vciťovat, asi až moc, někdy si říkám, že jsem to neměla dělat, protože většinou se to zadaří. Stačí si představit něco hodně smutnýho a dokážu se rozbrečet, i když jsem se ještě před chvílí smála. A když si představím, že bych se musela bát o své malé dítě... Já zatím děti nemám, ale zažila jsem si strach, když jsme čekali, jestli mamčino třetí miminko nebude mít downův syndrom. Bohužel se zjistilo, že by mělo, a máma šla na potrat. Nevyčítám jí to. Asi bych taky neměla odvahu vychovávat takhle nemocné dítě. Nakonec se ukázalo, že by kvůli až po tom potratu odhaleným problémům to miminko asi stejně nedonosila. Po operaci už ale byla v pořádku a ted čeká další miminko, vypadá to, že zdravé, ale i tak se pořád bojím, že se něco stane. Vůbec ti nezávidím, muselo to být hrozné. Přeju do budoucna všem dětem pevné zdraví :)

13 sibelinne sibelinne | Web | 27. května 2011 v 19:48 | Reagovat

Tak sestřička už je na světě a v pořádku :)

14 plus size wedding dresses plus size wedding dresses | E-mail | Web | 31. října 2012 v 13:15 | Reagovat

Q. How do you tease fruit?
http://www.felldress.org/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama