Srpen 2010

Hudební seminář pro dospělé

29. srpna 2010 v 23:06 | EdithHola |  TANEC, HUDBA, FILM
"V Čechách je vnímání hudby přeestetizováno. Zabýváme se hlavně tím kdy, jak a proč je hudba krásná, a nikoli zda, kdy a jak dokáže léčit jednotlivce, skupinu a vztahy v ní. Je třeba se také zabývat tím, kdy, jak a proč dokáže hudba snižovat psychickou tenzi, koncentrovat naši mysl a příznivě ovlivňovat řadu procesů v našem těle. Hudba zmírňuje strach a stimuluje ontogeneticky a fylogeneticky nejstarší struktury mozku. Může tak probudit a uvolnit prapůvodní impulzy a tvůrčí instinkty, které vedou k novým a optimálnějším způsobům chování." /1/

Na nástěnce jsme se dočetli, že ještě téhož dne se musíme rozhodnout, zda z volitelných předmětů budeme docházet na hudební seminář nebo na sportovní. Z obojího se udělalo špatně nejen mně. Jenže v indexu volitelný předmět kolonku prostě měl. Obejít to nešlo a dnes byl poslední den zápisu. Bohužel sportovní seminář jógu nezahrnuje, sděluje někdo na chodbě. Snad se tam má plavat na čas. Tak to opravdu si nenechám měřit stopkami, jestli něco zvládám nebo ne. Po mnoha dohadech před nástěnkou se většina rozhodla pro hudební seminář. Bylo to menší utrpení. Vzpomínky na modré a červené trenýrky z dob komunistického tělocviku, nekonečné vybíjené a skok přes kozu byly děsivé. To radši opět u klavíru nikdo ze mě nevyrazí ani hlásku.

Je sobotní ráno a my se se staženým žaludkem srocujem před třídou pro dálkaře. Lektor však nikde. Nakonec zjišťujem, že je otevřeno. Vstupujeme dovnitř. Lavice a židle jsou nastrkány podél stěn. Uprostřed místnosti hoří ohýnek. Na speciální nehořlavé podložce je zapálený kahan. Učitel sedí obklopen bubny a tamburinami. Na noze má jakési chřestítko. Pozdravíme se a on nám dá instrukce posadit se do kruhu kolem ohně a nasadit si škrabošku. Teprv ted postřehnu košík plný červených masek. Mám strach, že budeme muset jednotlivě vytleskávat rytmus nebo tancovat na rytmus bubnů. Příšerné. Už teď jsem jako ze dřeva. Rozpačitě si nasazujeme obyčejné rudé škrabošky a gumičku si posunujeme tak, aby pořádně držela. Dívám se na své kolegy a za chvíli vnímám jen jejich svítící oči. Uvědomuji si, že zřejmě takhle musí vidět oni i mě. Už to nejsem já. Kousek zakrytého obličeje a cítím se sebevědomě. Strach je pryč. Něco přijde, ale už se nebojím. Čekám, co se bude dít. Lektor začíná pomalu bubnovat a říká, že nám bude dávat jen minimální instrukce, které můžeme a nemusíme poslouchat.

Bubnování zesiluje a my chodíme dokola hořícího ohně. Dupeme, poskakujem, jak kdo chce. Jsme v džungli. Instiktivně začnu našlapovat. Všechny smysly jsou v pozoru. Bubny sílí. Ostražitě se ohlížím do stran. Přikrčím se. Pak se dám do běhu. Něco mě vyděsilo. Ale zase se zklidním. Nic to nebylo. Srdce mi buší v rytmu bubnů. Do někoho narážím. Upadnu, ale musím se zvednout a dál se prodírat nějakým houštím. Něco přede mě dopadlo. Mám zúžené zorničky, abych ještě více zaostřila, co to bylo. Nos se mi rozšiřuje vzrušením, snažím se zachytit jakýkoliv pach. Potichu a pomalu se pohybuji vpřed. Oheň sálá. Rozlévá se mi celým tělem stejně jako rytmické bubnování. Před každým z nás je tvor, který nám někdy ublížil. Tady v džungli je jediná šance. Vyhrát nebo prohrát. Řev ptáků je ohlušující, tlukot srdce mám až v krku, bojím se, že mě prozradí ... Bojím se, že jsem cítit strachem. Šelma zaútočí. Bojuji. Nemám žádnou zbraň. Bojuji o život. Ozývají se skřeky a chroptění. Bojuje nás víc. Dopadla jsem na zem na všechny čtyři. Snažím se popadnout dech. Nikdo na mě neútočí. Přežila jsem. Život jsem si zachránila. Bubny zpomalují tempo až úplně utichnou. Všichni po chvíli sedíme v kruhu kolem ohně. Oči ze škrabošek divoce svítí. Na pokyn si je sundáváme. A ještě dlouho nám oči září i bez nich a jsme propojeni pradávnými instinkty.


"U přírodních národů se lidé skoro denně aktivně účastnili obřadů, rituálů se zpěvem a tancem. Tvořivá činnost jim tak pomáhala udržovat, svěží mysl a duševní rovnováhu. Odmalička se tak ve stylizovaných situacích, které si při tanci přehrávali, a v rytmickém pohybu učili "myslet tělem". " /1/





/K tématu týdne: Hudba, fotka je z jiných her s hudbou :-)/

______________________________________________________________________________

1. citát Z. Mátejové a S. Mašury z knihy Hry s hudbou od Z. Šimanovského, str. 15

2. Šimanovský, Zdeněk: Hry s hudbou ... , Portál 1998, str. 16

Ukolébavka je jako cukřík

26. srpna 2010 v 19:59 | EdithHola |  TANEC, HUDBA, FILM
V útlounké knížečce "Uspávanky" je mnoha dětem položena otázka "Co je to ukolébavka?". Zeptejte se nejprve sami sebe, než do knihy nahlédnete. A pak stejnou otázku "Co je to ukolébavka?" položte svým dětem. V knížce jsou ještě odpovědi dětí na otázku "Proč zpíváme?". Odpovědi jsou tam krásné, hřejivé, dojímavé, ale i smutné. Jak jste si odpověděli vy? A vaše děti?

Na žádné ukolébavky si z dětství nevzpomínám. Někdy toho lituji. Ale vlastně nevím, jaký pocit to je, tak nevím, čeho lituji. První ukolébavky jsem začala zpívat až svému dítěti v bříšku. V kruhu dalších těhulek jsme se na konci tanečků sesedly kolem solné lampy a zpívaly několik ukolébavek a na závěr mantru pro rodící se vztah mezi dítětem a matkou Gopálu. Pamatuji si, že při tančení byl tvoreček ve mně klidný. Houpání se mu líbilo, tak spinkal. Jakmile jsem si sedla a začly první tóny uspávanky, tak se začal hýbat. Kdo zíval a málem usnul jsem byla já. A tak je to dodnes. Přes den mě nenechají sedět a dokud nedostanou rozum tak se zlobí, kdykoliv mě vidí sedět. Máma musí pořád kolem nich běhat, něco jim nosit, podávat, někam je zvedat, na kolenou houpat, tancovat za ruce,na rukou ...houpy, houpy, houpy křičí benjamínek a ještě jednou křičíval před dvěma roky ten první. Do úmoru. Máma nesmí sedět, máma nesmí spát. S uspáváním je to jako v těhotenství. S prvními slovy ukolébavky zívám já, zatímco mé děti se přitulují, odtulují, točí po celé posteli, snaží se ještě vymyslet, jak z ní utéci a zase se přitulují, až odtuleně nebo někdy stuleně usnou. Ale to už často spím taky. (Pokud nemám z toho "tulení" takový adrenalin, že neusnu ani po stém zívnutí).

Přesto téměř každý den chodím za svým starším ještě po té, co mu táta přečte pohádku, abych mu zazpívala. Stále stejnou ukolébavku, protože nemá rád změny.

Spi, Kubíčku, spi, zavři oči svý. Pán Bůh s tebou bude spáti, andělíček kolíbati. Spi, Kubíčku, spi zavři očka svý.

A už párkrát se stalo, že mi ji zazpíval on. A já jsem celá zjihlá tiše naslouchala. Tak takové to je!!!!

Nevím, jak dlouho budeme zpívat ukolébavky před spaním. Doufám, že dlouho. A snad jednou oba kluci budou mít stejné vzpomínky jako chlapeček Jan z II.B "Ukolébavka je jako cukr, nový život, lék na poraněnou duši ..." nebo řeknou o ukolébavce jiná krásná slova.


A jak dopadla anketa pro mého čtyř a půl letého syna před dnešní ukolébavkou?
Otázka: Kubíčku, co pro tebe znamená ukolébavka?
Odpověď: Vzduch.
Trochu se zděsím, ale ptám se dál. Jak vzduch?
Odpověď: Všechno je vzduch.
A já: Takže ukolébavka je pro tebe všechno?
Odpověď: Ano.
Další má otázka: A co ti ukolébavka připomíná? Odpověď: Všechno dobrý.
Já: Jak dobrý?
Kuba: Jako cukřík.
Já: Aha. A co by se stalo, kdybych přestala zpívat ukolébavku a táta by ti četl a pak dal dobrou noc?
Kuba: Plakal bych.
Já: Neboj se, koťátko. Budu ti zpívat ukolébavku, dokud budeš chtít.
Ještě má další otázka: Když přes den nebudem zpívat, jaké to bude?
Kuba: Bude smutno.
Já: Tak to musíme zpívat pořád, aby bylo veselo ... a zpívám Není nutno, není nutno, aby bylo přímo veselo, (Kuba se přidává) hlavně nesmí býti smutno, natož aby se brečelo ...








(K tématu týdne: Hudba)









Uspávanky (sest. Zdeněk Šimanovský, Ogme 1998)
Obsahuje 24 textů a not:
usni, Aničko
Spi, mé milé poupě
Javorové husle
Halí, dítě
Huličky, beličky
Halý, dítě
Spi, Janíčku, spi
Vyletěla holubička
Hulaj, nynaj a neplač
Dú valaši dú
Spi, děťátko, spi I.
Spi, děťátko, spi II.
Hajušky
Hajej
Spi má zlatá
Halí, belí
Hu hu hukše
Hájo hájedlo
Ej, padá, padá rosička
Černé oči
Dobrú noc, má milá
Halé dítě
Halí belí II.
Hajej, můj zlatoušku

... je to zvláštní - CKMM 25

25. srpna 2010 v 23:10 | EdithHola |  CESTA K MÝM MATKÁM - nejen ukázky z knihy
Je to zvláštní, ale to, že nemám už přes týden žádnou zprávu o svém otci, mě nechává klidnou. Tajný agent nevolá, takže nic zatím nenalezl. Když jsem začínala hledat mámu, tak každý den bez nové informace, mi připadal jako sto let.

Zbytek si budete moci přečíst v mé knize Cesta k mým matkám, kterou vydá nakladatelství Jota.

_________________________________________________________________________________________
O pěstounských rodinách např. napsal zajímavý úhel pohledu v LN psycholog Jeroným Klimeš http://www.lidovky.cz/merme-stejne-ustavum-i-pestounum-dqy-/ln_noviny.asp?c=A080827_000005_ln_noviny_sko&klic=227249&mes=080827_0

Zpívejte a tančete

25. srpna 2010 v 15:24 | EdithHola |  TANEC, HUDBA, FILM
Nepamatuji si, že by se v mé rodině zpívalo. Rodiče občas pouštěli nějakou tu lidovou nebo dechovku, ale Čechomor to nebyl, tak se to nedalo poslouhat. Hudební výchova na školách byla za trest. Pokud v člověku dřímal aspon trochu pozitivní vztah k hudbě, tak tyto hodiny ho zničily určitě. Jen stále doufám, že tomu tak není i dnes. Hudba je život. Hudba a ticho jedno jsou. Před některou hudbou můžete v jemném úžasu ztichnout a v tichu zas můžete slyšet hudbu světa a svého srdce.

Asi před rokem jsem zaslechla, že se v nějakém průzkumu ptali mladých lidí, co je pro ně důležité. Hudba vyhrála na celé čáře. Takže to vypadá, že dnešní možnosti a možná i hudební výchova jsou jiné než dříve.

Jsem člověk, pro kterého je hudba a tanec šťávou. Mé ponuré dětství mi tohle vše vzalo a já chodila po světě jako boxovací pytel. Stažená, tělo bez duše, bez rukou a nohou, bez emocí. V jednom úseku života jsem musela najít pumpu a šťávu začít znovu tankovat. Šlo to velmi ztuha. Na svých prvních muzikoterapiích (např. Jitka Vodňanská, Z. Šimanovský, V. Marek, T. Melissa - býv. Marková, alikvotní festival) a hudebních seminářích mě osvobozovala vždy až část, kde jsme měli všichni schválně zpívat falešně. Nastalo všeobecné veselí, hulákání, vrzání, jodlování ... Na prvních lekcích salsy a posléze břišního tance jsem zase stále vypadala jako člověk s mentální retardací a vysokým stupněm fyzického postižení. Dlouho jsem si říkala, že já snad do smrti budu zpívat a tančit jen až po pěti absintech. Nevzdala jsem to. Uvnitř jsem věděla, že hudba a tanec jsou pro mě život, jinak bych umřela.

Zpívejte a tančete ve všech emocích. Naučte to i své děti. Zkouším to na sobě, zkouším to s dětma. Když můj téměř pětiletý synek je občas otrávený nebo naopak o sobě zase začne tvrdit, že je pořád smutné kotátko a nic na jeho smutek nepomáhá. Chytnu se jeho věty a zkoušíme ji v různých falešných tonech a k tomu se nějak (ne)vhodně hýbeme. Tak dlouho až je z toho nakonec taková sranda, že předešlá emoce je pryč. Jen jednou se mi stalo, že emoce se prohloubila a on začal plakat. Měla jsem tichou radost, že emoce šla ven a já ho přitom mohla držet. S druhým synem to bude časem jiné, ten tančí a natřásá se celý den. Zatím zvládá vydupávat a současně hlasově formulovat jen jednu emoci a to vztek.

Spojte své emoce se zpěvem (jakýmkoliv) a pohybem (jakýmkoliv). Ať se ani vy, ani vaše děti nestanou ztuhlým boxovacím pytlem. Ať se s životem nemusíte pachtit, ale životem plachtit.


Silvestr 2009


(K tématu týdne: Hudba)



Dáda? To bych kdysi "nedala"

24. srpna 2010 v 16:41 | EdithHola |  TANEC, HUDBA, FILM
Taky jste před narozením dětí byli rockeři, punkeři, gothici, ... milovníci jakékoliv alternativní hudby ... prostě pop ani omylem?

My ano. A ještě jsem věřila tomu, že mé děti budou mít vkus po mně už od narození, protože to všechno naposlouchaly už v bříšku. Ha. Zase jeden mýtus.

S mým prvním dítětem jsem dokonce celé těhotenství tančila břišní tance a poslouchala tu nejzajímavější hudbu světa. Pro jeho velké bolesti bříška v prvním půlroce života, jsme ho nosili v klubíčku tak od pěti odpoledne do půlnoci. To nemůžete dělat nic, tak tančíte. On sám netancuje ani omylem. To jsou jeho slova. Na roce a půl ho na chvíli chytlo pár dětských písní, na které jsme řádili (Já mám koně vrané koně) nebo jsme rytmicky do všeho bušili Na pec nám spadla. Vrcholem jeho blaha byly epizody z Krtečka. Nic jiného. Hlavně žádná změna. Tu nesnáší dodnes. A my nechtěli slyšet jeho pláč, protože jsme si pamatovali ten, který nás provázel několik dní před jeho operací střev. Ale to už jsem popsala včera. Tak jsme před Krtečkem utíkali do kuchyně a občas se nám z něho chtělo zvracet. (Omlouvám se Krtečkovi a jeho milovníkům, ale zkuste si ho pouštět půl roku pořád dokola bez jakýchkoliv jiných podnětů.) Na dvou letech vytvořil pár tanečních kreací na Vánoční čas od Nightwork. A my měli radost, že z popu si vybral alespoň ten šílený :-) Pak jsme klip několik dní sjížděli na Youtube, než na něj syn zapomněl. Ve třech letech se mu líbila říkačka "Jede traktor, je to Zetor" a naučil se ji zpaměti. Tak jsme mu ji pustili v originále. Moc jsme se vyřádili. Pogo mu s jeho hraniční hrubou motorikou jde výborně. A pokud uvidíte někde v metru drobného pětiletého chlapečka, co patlavě vyřvává "Kriminalita, kriminalita mládeže, ...", tak to není syn někoho z Visáčů ale ten náš.

Jenže hudba a tanec pronásledují jeho pravou hemisféru stále, protože se narodil mně a ke všemu přišel bráška, jehož láska k hudbě a tanci je víc než jídlo. Touha po změně a po pohybu je jeho životní šťávou. Moje druhé dítě je hodné, jen když slyší písničku. Samozřejmě jelikož je osobnost tak jen tu, co chce on. A zatím to vypadá, že se už jako popař narodil. Když jeho starší bráška nastoupil do školky, tak jemu bylo třičtvrtě roku. Byl najednou sám a příšerně pořád kňoural. A já pořád běhala v noční košili, nestíhala oběd ... a pořád řešila, čím ho zabavit. Hračky nechtěl. DVD s pohádkami nesnášel. Brácha nebyl ... tak co teď? Kde vzít děti? Přehrabovala jsem dývka a nic. Ještě zbývala Dáda, kterou jsem měla připravenou pro svou neteř. Pustila jsem to a nevěřila svým očím. Můj benjamínek sotva se držící nábytku se vesele začal natřásat. Od té doby Disco školka frčela v našem obýváku. Ukolébavka se na pár měsíců změnila na Pasu, pasu písničky.... Dádu miluje ve všech podobách. Přibral i ostravskou Míšu a na roce a půl vystřihne celou choreografii na Pongo uprostřed obchoďáku. Jen tak. Zrovna mu zazněla v duši. A lidé se zastavují a smějí. A my se chechtáme a jsme pyšní. Litujeme jen, že nemáme klobouk a kameru. A druhý syn, hleď me, se také přidává nejen pohybově, ale i slovem. Vždyť písničky u nás jedou od rána do večera.


Z pohádek vidíme jen úvodní písně a jediný film, který u nás běží celý je Ať žijí duchové. Prvorozený už umí spoustu textů. Kam se na něj hrabu. Kamarádka, která nemá děti, když to u nás všechno během tří dnů musela konzumovat, tak prohlásila: "To bych tedy nedala!" Jojo, taky bych to dřív nedala a dušovala se, že moje děti budou jen rockeři. Protože v ničem nepolevím. A můj manžel? Ten se občas podiví sám nad sebou, když zjistí, že si na ulici prozpěvuje "Mámí, mámí, vem mě do Zoo, nebudu už zlobit, johoho." A to jde bez dětí.


Když přestane na mateřské dovolené zabírat čokoláda, máte ještě pár možností (pokud nefungují babičky): alkohol nebo prášky. Při rozhodnutí kojit co nejdéle volbu nemáte. Tak křepčím se synem na Dádu a zjišťuji, že i ten břišní tanec se na některé písně tančit dá. Na pomalejší rytmy se dá vystřihnout i pár jógových ásan ... žádný únik. Meditace realitou. Voice terapie v praxi. Krční čakru mám otevřenou jako nikdy předtím. A další pozitiva? Žádná chemie v těle a žádný absťák po případném vysazení Dády také nehrozí. Nakonec zjišťuji, že díky druhému synovi a jeho lásce k hudbě a tanci již přes rok mateřskou dovolenou tančím s písničkou na rtech.


Píseň, která mému synovi pomohla vybojovat život

23. srpna 2010 v 23:49 | EdithHola |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Několik těhotných žen sedí v kruhu.  Je noc a jejich setkání se chýlí ke konci. Uprostřed je solná lampa a jejich tváře ozařuje mihotající se světlo zapálené svíčky uvnitř. Solná lampa je zbarvená jako plodová voda. Sálá z ní stejné bezpečí. Některá miminka tiše spí, jiná se protahují ... ruce žen je hladí přes napnutou břišní kůži. Všechno je bezpečné. Všichni souznívají s tvorečkem uvnitř sebe, ale i s okolními bytostmi. Ztišený ženský hlas začíná zpívat a ostatní se přidávají. Gopála, gopála 
devakinanda gopála, devakinanda gopála ... Všechny ji umíme nazpaměť. Mantru, která chrání děti, probouzí lásku mezi rodiči a dětmi.
  
O pár měsíců později ležím zkroucená půlkou těla na nemocniční postýlce. A snažím se chránit své dítě, kterému ještě nedoběhl pátý měsíc. Mezi ním a kapačkou mám hlavu, ruku mám přes jeho nehybné tělo a palcem ruky ho hladím po čele, tak jak to má rád.  Na nic nemyslím, nic si nepřipouštím. Ještě dnes vidím jeho oranžové bodýčko, červené tepláčky a oranžové ponožky. Barvy, které chrání a dávají energii. Začne zvracet zelenou tekutinu. Smrtelně se vyděsím, běžím rovnou pro lékařku. Neví, co to je. Má starost s počítačovou sítí. Běžím pro sestru a ta mi pomáhá ho přestrojit a převléct postel. To se opakuje ještě čtyřikrát během noci. Jsem k smrti vyděšená. Syn se snaží několikrát se přisát, ale pak to vzdá. Zkroutím se ještě víc, co kdyby mu to náhodou najednou šlo. Už dva dny nepil. Nejsem schopna se dívat do jeho očí, ale vidím ten pohled, i když už je zhasnuto a my ležíme dál. V hlavě mám úplně prázdno. Zapomněla jsem veškeré modlitby. Najednou mi vytrysknou slova Gopály. Začnu ji tichým pomalým hlasem zpívat. Gopála, gopála  ... Věřím, že chrání děti. Věřím, že ochrání mé dítě. Věřím, že ji Bůh vyslyší. Zpívám, pořád zpívám ... jen s malými přestávkami na převléknutí vynechávám. Pak znovu zpívám. Stále a stále.  Na nic nemyslet. Jenom doufat a zpívat. Po šesté ráno nás posílají na rentgen. Můj syn v tom šíleném postroji strašně křičí. Do kanyly mu teče krev. Paní na rentgenu se dohadují, nakolik mají ozářit tak malé dítě. Začnu hlasitě plakat, protože už nemohu. Pak nás houkačkou převezou na chirurgii, kde se dozvím, že jedeme pozdě. Poprvé slyším termín zástava střev. Umírá se na to během dvou až tří hodin. Ale můj syn žije! Okamžitě jde na operaci. To už jsem popsala v blogu Strach o dítě od jeho početí. Můj malý pětiměsíční syn si vybojoval život sám. Sedm hodin bez lékařské pomoci. Kapačky na zástavu střev nezabírají. Sám bojoval s Bohem o život. A jako Jákobovi zůstalo po zápase kopyto, tak můj syn má pořádnou jizvu na břiše. Dnes ale vím, že nebyl sám. Byl se mnou a s písní, která ho nenechala odejít.

Po dvou letech se mi konečně podařilo mé dítě, které přežilo, odstavit a mohla jsem večer jít na koncert. V Rybě naruby byla kapela Zaum , kde zpívá má kamarádka. Hudba je divoká, ponurá, texty zvláštní a zpěv mé kamarádky je hudební nástroj sám o sobě. Nenechá v klidu. Stála jsem v matně osvětleném sálku a užívala si ponor do hudební smrště. Najednou se mi udělalo hodně zle. Vnitřnosti se mi úzkostí úplně stáhly, nemohla jsem se nadýchnout ... Vyběhla jsem do předsálí. Usedla do rohu, kde plápolala svíčka uvnitř solné lampy. Vytáhla jsem tužku a svůj blok. A napsala tohle:


Už tolik nocí nespím,
už tolik nocí mě probouzíš.
Pláčeš a znova
a já tiše šeptám
hajej, dadej, broučku malej.
Usínám a znovu křik,
tak už neřvi a spi.
Proboha má to tak být?
Kde je má mateřská oběť?
Hajej, dadej a prosím tě už opravdu spi.
A znova a znova křik a pláč.
Nemohu dál, jsem bezmocná.
A z bezmoci se rodí zlost i žal.
Co převáží? Bojím se ...
Tak hajej, dadej, spinkej dál ...
Plakala bych s tebou,
ale neumím to, slzy polykám,
už mám ztuhlý srdeční sval.

Najednou je ticho už třetí noc i den,
v mé náruči spinkáš, nespinkáš,
smutnýma očima mi něco říkáš
a mně to srdce rozdírá.
Čtvrtou noc ti celou prozpívám,
nespíme, nespíš, nespím
a netuším, tuším,
že se rozhoduješ,
jestli budeš s námi dál.

Pak je ještě hlubší ticho,
už vedle mě nedýcháš.
Jsi sám a já jsem sama,
náruč prázdná mi  nedovolí ani mikrospánky.
Nikdo neví, jestli přežiješ.
Bylo příliš pozdě.
Jsi sám a nikdo neví, jestli přežiješ.
Bojuješ s Bohem, proč a nač?
Jak dlouho bude trvat ten boj?
To víte jen vy dva.
Mlíko už mi přestává téct,
ale já ho pro tebe musím udržet.
Vždyť si tak malinkej,
jen pár měsíců na světě,
to je můj malej boj pro tebe. 

Nikdo pořád neví, jestli přežiješ.
Klepou se nám kolena,
když si pro odpověď jdem.
Vyhrál  jsi...Ne nadarmo Jákob se jmenuješ.
     

Hudba mi pomohla odžít si aspoň část šíleného strachu o své pětiměsíční dítě jedné noci. A teprve na tomto koncertu jsem si konečně připustila, že tenkrát mi také mohlo v té náruči a za zpěvu Gopaly umřít.

Za trochu lásky šel bych světa kraj - CKMM 24

22. srpna 2010 v 22:37 | Edith Hola |  CESTA K MÝM MATKÁM - nejen ukázky z knihy
Za trochu lásky šel bych světa kraj. Já už ale nechci. Nemám sil. Jsem ze všeho moc unavená. Emoce bolí, emoce unavují, emoce berou energii. Mám pocit, že celý život žebrám o trochu laskavosti, o trochu lásky. O laskavou mámu. Slovo maminku ani nenapíšu, protože to znám jen od svého syna (Bohu díky!), ale já sama jsem to nikdy nahlas vyslovit nemohla. Má člověk právo chodit na kraj světa pro lásku, když mu to osud nedopřál? Dvakrát nedopřál.


Zbytek si budete moci přečíst v mé knize Cesta k mým matkám, kterou vydá nakladatelství Jota.

Hledá se exprinc - CKMM 22

19. srpna 2010 v 8:30 | EdithHola |  CESTA K MÝM MATKÁM - nejen ukázky z knihy
Šerif s dlouhými prsty vyťukává na klávesnici jméno jednoho prince. Písmena se pospojují ve dvě slova a stiskne enter. Ve všech databázích se zjišťuje, kdy pobýval na našem území, kde a jestli tento muž se stále ještě pohybuje na území ČR.

Zbytek si budete moci přečíst v mé knize Cesta k mým matkám, kterou vydá nakladatelství Jota.

CKMM 20a - Setkání s maminkou a mou sestrou

18. srpna 2010 v 23:47 | EdithHola |  CESTA K MÝM MATKÁM - nejen ukázky z knihy
Pokusím se setkání s mou biologickou maminkou po třiceti sedmi letech a s její druhou dcerou popsat zevrubněji, racionálněji a s detaily. Pohádkou v blogu CKMM 20 to nestačilo:-) Stále slyším otázky: Jaké to bylo? Jak jste to zvládaly? Tykaly jste si? Jaká je? Jste si podobné? Jaká je tvá sestra? Kolik jí je? Objali jste se? Setkáte se ještě?


Zbytek si budete moci přečíst v mé knize Cesta k mým matkám, kterou vydá nakladatelství Jota.

Strach o dítě od jeho početí

18. srpna 2010 v 22:19 | EdithHola |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Nad tímto článkem jsem přemýšlela o něco déle než nad jiným a v rubrice rozepsáno byl několik dní. Proč? Protože mám strach, abych se nezesměšnila, protože budu psát o strachu, který se plížil celými dny s mým prvním dítětem. Také mám obavy (strach), že zase někoho odradím od toho mít děti:-). Na blogu http://malkiel.blog.cz je popsán rozdíl mezi strachem iracionálním a strachem sebezáchovným. Takže tyhle mé výše zmíněné strachy jsou vlastně zbytečnými bubáky. Například mě neodradilo mít dítě nic a nikdo a to vzhledem k mé minulosti jsem neměla strach ale hrůzu.

Kdysi jsem četla větu nějaké slavné dámy u nás, že od porodu pochopila, co je to mít strach o dítě, protože porodila někoho smrtelného. Myslím si, že tento strach vnímá matka už od té doby, co ví, že je těhotná. Když mi to test ukázal, sedla jsem si do křesla a začala se bát, že se odteď nemohu hýbat a něco dělat, aby "to" ze mě nevypadlo. Po hodině sezení mě sestra po telefonu ubezpečila, že opravdu je blbost sedět devět měsíců:-). I když jsem se v těhotenství nechávala opečovávat a hormonální koktejl působil jako rajský plyn, přesto pořád nějaký ten skřet strachu se někde objevoval. Na jednoho takového, který mi často nakukával , že moje dítě je v břiše náhle mrtvé, protože už nějakou dobu necítím pohyby, jsem měla fígl. Lehla jsem si na záda a zmenšila jsem mu prostor, takže sebou "rybička" začala řádně mrskat. Strach byl pryč. Jenže on ten prevít to zjistil a ke konci těhotenství se objevoval zásadně v tramvaji nebo po nějakém uklouznutí, škobrtnutí ... a sofa daleko. Pak mi pomáhají pozitivní afirmace nebo střelné modlitby. "Život je v pořádku." "Jsem otevřená a přístupná veškerému dobru." "Ve jménu Pána všechno zlé pryč". Vyčistí to vzduch a ustrašený skřet je fuč. Také jsem měla příšerný strach z kontrol v porodnici, z porodních sester a vůbec z porodnice. Tak jsem na takové strašáky vyzrála tím, že jsem si zaplatila milou soukromou porodní bábu. Před druhým porodem jsem minimalizovala dobu v porodnici tak, že jsem si při pomalu se rozjíždějících kontrakcích lehla do vany s vínkem. Po hodině v teplé lázni to byl takový kalup, že jsem se už nestačila bát. A v porodnici už nebylo potřeba odborných sil:-)

Jenže  před nějakým strachem se můžete uchránit a zařídit se tak, aby se člověk cítil bezpečněji. Zvlášt když už víte, že tady a támhle ten skřet vylejzá. Ale to nejde vždy. Jsou životní situace, v nichž jste poprvé a pak "babo, raď". Narodilo se mi první dítě a já se musela smířit s tím, že mít dítě je mít strach. Všechno bylo nové a ten tvoreček mohl vlastně kdykoliv umřít. Strašily mě kdysi přečtené články o náhlem úmrtí ve spánku! Tak jsme pořídili hlídač dechu, abychom mohli beze strachu spát. Jednou jedinkrát se nám syn dusil na konci druhého měsíce, ale já jsem se probudila dřív, než přístroj spustil alarm. Tak jsem pochopila, že mateřská intuice neselhává ani při naprostém spánkovém deficitu a alarm jsem vypnula. Děsil mě, protože často spustil jen proto, že jsem prcka vytáhla z postýlky a zapomněla dát off. Tenhle skřet byl úspěšně vyhnán, ale ono se jich na nás s prvním dítětem nalepilo strašně moc. Zpočátku jsme měli strach ze všeho. Báli jsme se dítě chytnout, báli jsme se, že mu upadne hlavička (a oddechli si, až když ji konečně udržel sám). Každý úchop jsem nastudovávala podle obrázků, až mi netrpělivost syna dala jsně najevo, že čekat nebude. Strach z toho, jestli  kojím správně a po správném počtu hodin jsem vyřešila tí, že jsem kojila, kdykoliv chtěl. Strach z toho, jestli mu je v postýlce dobře, mě vyřešily noční děsy. Jakmile jsem ho necítila vedle sebe probouzela jsem se hrůzou, že mi vypadl z rukou, že mám prázdnou náruč. Tak začal spát mezi námi na posteli. A bylo po dalším skřetovi strachu.
Každý den jsem se probouzela s úzkostí, co s tím dítětem budu "proboha" celý den dělat, jak to zvládnu, co mě čeká. Připadala jsem si pořád, jak při nějaké zkoušce a záviděla manželovi, jak odchází do práce, do něčeho, co zná. Pak mu začal atopický exem a mě někdo chytrý řekl, že exem je často strach rodičů. Tak jsem začala mít strach z toho, že můj syn trpí, protože se bojíme všeho, co s ním sdílíme.

Přišel pátý měsíc a můj syn celý víkend z ničeho nic strašně křičel a pak zas byl normální. Doktorka nevěděla, co se děje, tak jsme si udělali kolečko po lékařích, ale dál nic nevěděli. Přestal sát mlíko. Moje mateřská intuice byla na neurol, protože mi bylo jasné, že když dítě, které se nechce kojit a přitom se pokouší přisát, je na tom zle a ne že nemá hlad nebo že mu to přestalo chutnat. Pak mu nabrali CRP a bylo přes stovku. Skončili jsme v nemocnici. Dali ho na kapačky. Téměř se nehýbal. V noci začal zvracet zelenou vodu. Opakovaně. Paní doktorka řešila počítačovou síť.  A já vedle něj ležela zkroucená mezi hadičkou od kapačky s nohama ven z té malé kovové postýlky, zcepenělá strachem, ale musela jsem fungovat. Mozek byl vypnutý, tělo přebalovalo a převlékalo to nehybné tělíčko i postýlku. Celou noc jsem mu zpívala pořád dokola jednu jedinou mantru z těhotenství, protože mi nic jiného v hlavě nevyplynulo. A viděla jeho prosící oči a slyšela jeho sténání. A kdyby můj mozek si připustil strach, tak bych tohle všechno pro něj nemohla dělat. Ráno nás vezli houkačkou na chirurgii a já ho nemohla držet za ruku, tak jsem psala všem, že jedem na JIP, ať se modlí. Nemohla jsem si připustit strach, tak jsem psala textovky. Na chirurgii mi řekli, že má zástavu střev a že jedeme pozdě, že se na to běžně umírá do dvou tří hodin. A já nevěřila svým uším. Vzali mi ho a zavřeli dveře. A já si nemohla připustit strach, že jsem ho třeba viděla naposled. Musela jsem opustit čekárnu, odjet domů a modlit se. Měli jsme zavolat až po třech hodinách. Tak jsme volali už po hodině a půl a řekli nám, že nám nemůžou po telefonu nic říci, že máme za hodinu přijet osobně. A my se začali třást strachy, že je to jasné. U dvěří jsme nemohli zmáčknout ani zvonek, jak jsme se klepali. Sestřička se tvářila zaraženě a my jsem se museli podepřít, abychom strachem nespadli. Lékař nám nakonec sdělil, že operace dopadla dobře, že přežití je padesát na padesát a že tři dny bude v umělém spánku, takže nemáme chodit, jen volat. Odešli jsem tam, kde je hodně lidí, protože jsem se báli být sami. V obchodním centru jsme nakoupili spoutu hraček, protože jsme najednou věděli, že každá minuta s dítětem může být ta poslední a věřili jsme, že tím ho voláme k životu. A zbytek dne strávili s kamarádkou, protože jsme měli strach jít do bytu bez našeho syna. Po třech dnech jsme ho mohli vidět a nebyli jsme schopni se na něj smát, protože jsme začali plakat. A on se usmál na nás a jakoby říkal: Proč máte o mě strach? Vždyť se jmenuji po Jákobovi, tak jsem si musel život s Bohem vybojovat sám. A já mám pokaždé při vzpomínce na tyhle dny silné emoce, protože tenkrát jsem si je nemohla dovolit, musela jsem fungovat pro své dítě. Tak jsem prožila sebezáchovný strach, strach o svého potomka. Ale ten se nedá odžít, protože musíte jednat. Proto vznikají tzv. postraumatická období. A ta jsou opravdu dlouhá a je nutné tehdejší období znovu prožít, ale už v bezpečném rámci.  

Od té doby už jsme se nebáli toho čeho předtím. Všichni strašáci utekli. Se synem jsme si všechno užívali, až jsme ho málem zapomněli vychovávat. Byl to ten, který přežil. Zbyl jen jediný strach a to z každého trochu většího pláče, že to je zase pláč, který oznamuje, že je opět něco fatálního, že jde o život. A tenhle mám dodnes a nezměnil ho ani druhý syn. Mizí až s vývojem řeči dítěte, kdy konečně umí říci: Nic mě nebolí, to já jen tak. To mi odpověděl můj prvorozený asi ve dvou a půl letech, když jsem z jeho jekotu v noci měla děs.

Také jsem si nedávno odžívala strach z odcizení s prvním dítětem. Byl to takový strach a smutek zároven. Z druhého dítěte se stávalo batole, které do všeho lezlo, všude padalo, ... začalo méně spát přes den a o to víc se kojit v noci... Na starší dítě nezbývala síla ani čas. Plnou pozornost si uzurpovalo jenom to mrně. A já cítila smutek svého prvního syna. A jindy zase jeho vztek. A jednu noc to bylo doslova strašné. Jeden sen za druhým byl o tom, jak se topil a já ho nemohla zachránit. Pak zase spadl do kanálu a já slyšela jeho volající hlas a nemohla ho vytáhnout a přivolaná pomoc se o to pokoušla, ale nešlo to. Týkalo se to jenom nás dvou. Po každém snu jsem brečela strachem, že jsem ho ztratila, že už to nikdy nebude jako dřív, že jsem to všechno zkazila. Naši symbiozu. Matka a první dítě. Ráno se z pokojíčku po dlouhé době ozval pláč. Běžela jsem tam vyděšená a syn mi zajíkavě vysvětloval, že se bál, že se mi ztratil. Objala jsem ho a říkala jsem mu, že se mi zdálo to samé, že se mi ztratil. A at se nebojí, že bych ho hledala až na samém konci světa. Poplakali jsem si v náručí. Byla to noc katarzní. Od té doby, už strach z odcizení neřeším, ale čelím mu tím, že se snažím se synem víc o všem mluvit i třeba o tom, že vím, že je mu smutno, že už není máma jen jeho. Taky jeho smutek se mi zdá menší. I když on o sobě tvrdí, že je pořád smutné kotátko:-)

Příšerný je také strach, když vám dítě na ulici zmizí z dohledu. Než jsme v trafice zaplatila, tak na své motorce (odrážedle) odjel za roh. Slyšela jsem zvuk motorky a vyběhla za ním. Hned za rohem se cesty rozcházely třemi směry a zvuk motorky jsem neslyšela. Strach o ptomka (sebezáchovný strach) mě podlomil nohy, vyzvednul žaludek až do krku ... jenže jsem musela jednat. Rychle jsem zanalyzovala, kterou cestou se asi mohl dát. A běžela podél obchodů a ptala se jdoucích i na lavičkách sedících lidí a ti  říkali, že tudy žádný malý kluk na motorce nejel. V půlce jsem se zastavila, protože jsem díky nim přestala věřit mateřské intuici a zděšeně stála s jedinou myšlenkou, že moje dítě je pryč.
Vysmátý se ke mně blížil na své motorce a já byla šastná, že ho vidím a štastná, že má ke světu bezpečnou vazbu. Zároven jsem ale pochopila, že nastal moment, kdy ho porvé musím postavit před realitu, že svět je sice bezpečné místo, ale ... Vlastně jsem ho musela naučit strachu (sebezáchovnému). Popadla jsem ho do náruče štěstím bez sebe, že se mu nic nestalo a vysvětlovala jsem mu, že jsem se o něj bála. Moc bála a že nesmí ujíždět. Smál se ve své sladké nevědomosti a nabitému zážitku. Postavila jsem si ho před sebe a pověděla mu, že ho taky třebas někdo mohl vzít, strčit do auta a odvézt do lesa, že nejsou jen lidé, kteří ho mají rádi. To stačilo. Pusinka se mu stáhla do obrácené lodičky a rozplakal se. Přivinula jsem ho k sobě a tiše mu šeptala, že nesmí ujíždět, že mě vždy musí vidět, dokud bude malý. Po roce a půl to udělal znovu. Měli jsme namířeno k dětskému koutku. A když jsem pomáhala se zvednout mladšímu synovi, tak ten starší na rohu změnil směr a odpochodoval si do půjčovny DVD. Když jsem ho před sebou neviděla, zrychlila jsem, ale v dětském kouktu nebyl a opět ho nikdo neviděl. To jsou nejstrašnější věty, když hledáte své dítě. Napadlo mě vrátit se na roh. Když jsem ho viděla, jak kráčí od půjčovny k tomu osudnému rohu, tak už nebyl vysmátý jako ve své tříleté nevědomosti, ale opravdu měl strach, že mě nevidí.

Je mnoho druhů strachu. Jeden z nich může být sebedestruktivní. Uzkosti, které nás paralyzují ještě než vůbec něco začnem dělat. Vede k pocitům viny, že nemám právo. Nemám právo psát, rozvíjet svůj talent, vybočovat z řady,  hádat se, mít negativní emoce, mít chůvu... někdy to může být až za hranici života nemám právo být, dýchat, žádat o pomoc, ... nemám právo ... (doplnte si sami, na co nemáte právo). Jiný strach může být neustálým strachem, že selžu a tak máme všechno pod kontrolou. Jsme dokonalé a naše děti musí být naší vizitkou. Zaměřujeme se na cíl (uklizená domácnost, čisté děti, velké kapesné, značkové oblečení, ...) a naše děti pod tíhou dokonalosti ztrácejí smysl života, ztrácejí sami sebe, svůj temperament, svou originalitu a ze strachu, aby neselhaly sjedou rovnou po šikmé ploše. Je strach ze samoty, který nepouští děti do světa (a někdy i partnera).  

Strach, že dítě umírá nebo umřelo, nebo strach, že se ztratilo a už ho nikdy neuvidíte, bych nepřála nikomu. Strach o potomka (racionální strach) pokud ho zažijete, tak na ten nemám žádný recept. Ten se musí odžít za pomoci chápající široké rodiny a pokud není tak za pomoci profesionálů, které si vyberete a máte k nim důvěru.

Na strach iracionální (úzkosti a fobie) je jediná možnost, zastavit se a pozvat je na návštěvu (posvítit si na ně), vytáhnout je na světlo a dát jim kávičku, popovídat si s nimi a o nich, zasmát se sám sobě, vypsat se na blogu :-)...

CKMM 21 ... Tlustá čára ... smrdutá voda ...

17. srpna 2010 v 23:37 | EdithHola |  CESTA K MÝM MATKÁM - nejen ukázky z knihy
A to jsem si myslela, že mě bolševík "jenom" normalizoval. A on se mnou udělal hned po narození dost ošklivou transakci. A pár účastníků této transakce ještě žije. S manželem jsme spočítali, že se toho všeho museli účastnit nejméně čtyři lidi. Někdo v porodnici, sociální pracovnice přes adopci, ředitelka kojenencého ústavu a šéfová matriky. A dvě ženy z těchto lidí ještě žijí.

Zbytek si budete moci přečíst v mé knize Cesta k mým matkám, kterou vydá nakladatelství Jota.

CKMM 20 - Ukradený životní příběh

15. srpna 2010 v 12:07 | EdithHola |  CESTA K MÝM MATKÁM - nejen ukázky z knihy
Nedávno jsem psala texty Cesta k mým matkám za tklivých melodií poské písničkářky Krzyszton. Nyní se v mém přehrávači otáčí cd mé druhé srdcovky a můj tep bije v rytmu Balkánu. Pokusím se vyprávět jednu pohádku a bude se štastným koncem. Ani jsem netušila, jak opravdu mnoho zážitků z mého života bylo propojeno s mými nepoznanými kořeny. Jak když jsem poprvé v životě cvičila jogu na břehu chorvatského moře a poslouchala zvučný hlas snědého krásného srbského jogína ... slyšela poprvé slova o Bohu a Ježíšovi ... a v mém srdci se ozvala hrozná rána a já myslela, že je to konec ... a já pak pochopila, že kolem mého srdce praskly všechny kovové kruhy ... a plakala jsem, že ani ručníky na ty potoky slz nestačily ... ani jsem netušila, že kdysi snědý krásný muž z Balkánu... Ale dost předbíhání. Pohádka musí začínat bylo nebylo ...


Zbytek si budete moci přečíst v mé knize Cesta k mým matkám, kterou vydá nakladatelství Jota.

Tahák na nejdůležitější rande mého života - CKMM 19

13. srpna 2010 v 12:34 | EdithHola |  CESTA K MÝM MATKÁM - nejen ukázky z knihy
Tak jo. Uff! V sobotu se setkám s ženou, která mě porodila a pouhých 14 dní měla u sebe. S ženou, kterou si nepamatuji, nevím, jak vypadá, nevím, jestli je inteligentní, nevím, jak se usmívá, jak mluví, nevím proč mě opustila ... S ženou, kterou mám v srdci, vždy jsem po ní toužila a podle všeho jsme si blíž než si samy dokážeme přiznat. (O tom všem mé blogy Cesta k mým matkám) ... A mám mít připravený tahák pro případ, že to bude těžké, hovor nebude plynout, pro případ svého emočního kolapsu, pro případ emočního propadu mé mámy, pro případ že tam budeme plakat všechny zúčastněné:-) Nemám ráda Hollywood, ale možná se nějaký blíží. Blbej vtip.

Zbytek si budete moci přečíst v mé knize Cesta k mým matkám, kterou vydá nakladatelství Jota.

CKMM 18 - Jsi šťastná?

12. srpna 2010 v 21:13 | EdithHola |  CESTA K MÝM MATKÁM - nejen ukázky z knihy
Blogerka Johanka (http://smaragdovypribeh.blog.cz) mi napsala otázku pro mou biologickou mámu. Jsi šťastná?, zeptala by se.
Celý den o tom dumám. Asi vím, jak to Johanka myslí, ale já přemýšlím, jak by taková otázka mohla být vůbec položena? Kdyby byla šťastná, začala bych se jí bát ... Kdo opustí své dítě (žena ale i muž) musí to někde v sobě mít a dřív nebo později ho to dožene. Jak by tedy mohla být šťastná? Kdo nemá svůj stín, nemůže být člověkem. "Stín nejsou jen potlačované nevhodné emoční návyky... Často se vztahuje k traumatu, jež jsme v nějaké fázi života utrpěli." (Preece: Moudrost nedokonalosti) Kdyby vytěsnila, že kdysi měla ještě jedno dítě, tím pádem by byla asociální nebo by opravdu měla nějakou duševní diagnozu. A toho jsem se vždy bála nejvíc. Proto mám s sebou profesionálku z nadace, která už má za sebou ix takových setkání. Myslím, že ale máma asociálka není. Z dopisu její druhé dcery vyznívá naopak velký smutek z toho, že mě opustila. Radši zde uvádím úryvek (jinak je to v Cestě k mým matkám 11):

Zbytek si budete moci přečíst v mé knize Cesta k mým matkám, kterou vydá nakladatelství Jota.

Jízda metrem s malým upírem

11. srpna 2010 v 22:44 | EdithHola |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Nechtěla bych kopírovat nápad dvou blogů, kde je krásně zachyceno, jak třebas kojení může být vyčerpávající upírství http://kerria.blog.cz (a dětští upíři na http://ajalulu.blog.cz) . Ale dnes když jsem jela vyzvednout syna z příměstského tábora namísto manžela a byla jsem cestou tam zcela v pohodě, tak nazpáteční cestě se synem jsem opravdu zažila, jak ze mně najednou odchází síla, život, jak jsem strašně malátná a chce se mi spát. Téměř bych se zhroutila na sedadle nebýt tam můj syn.

Cestu MHD jsem popsala v Cestě k mým matkám - kapitola 17. Opravdu jsem se cítila skvěle jak už dlouho ne. Už jsem si představovala, jak právě dnes krásně a bez unavenosti uspím děti, uklidím domácnost a ještě napíšu něco do blogu, odepíšu na komentáře, na emaily a mrknu na facebook. Syna jsem vyzvedla a sdělila mu, že jedem domů, cestou nakoupíme, dojdem na poštu a stavíme se na zrmzlině. Před budovou mají velké hřiště. Syn kousek za ním náhle zareagoval, že tam chce. Ne, to nejde, už se nebudem vracet a byli jste tam s táborem. Začal ječet jako pominutý. Vysvětlila jsem mu (už po sté), že pláčem nic nezíská. Přestal ječet a vysvětlil mi, že mi chtěl něco ukázat, o čem mluvil včera doma. Fajn, když mi to vysvětlil, tak je možné se vrátit. Po chvilce na hřišti si cestou na na tramvaj vzpomněl, že by chtěl jít do Mekáče. Mají akci - hračky z filmu Shrek. Trpělivě jsem mu vysvětlila, že jsme mu slíbili Mekáč o víkendu. S Mekáčem dal pokoj až u tramvaje. I když jsme jeli jen dvě zastávky, vydyndal si na mladé slečně místo, protože ho bolí nožičky. V metru v pekářství pořvával, že nic jíst nebude, i přestože nesvačil, jak jsem zjistila. Musela jsem vyseknout jasné hranice, že křičet na mě nebude a vůbec nebude pořvávat. Koupila jsem pečivo a snažila se zavést hovor, na to jaké byli sportovní disciplíny při soutěži, kterou měli na táboře. Sdělil mi, že mi nic nepoví. O.K. Tak já Ti taky nebudu nic říkat, abys zažil, jak je člověku líto, když s tebou druhý nechce mluvit. Mně je to moc líto. Chvíli tiše meditoval a pak mi sdělil, že mi něco poví. Dozvěděla jsem se, že sportovní hry měli na zahradě. A že pro ty, co po obědě nespinkají, pustili Boba a Bobka. Ptala jsem se, jestli v češtině a prý ano. Dost mě to naštvalo, protože jsme zaplatili tábor s angličtinou. Na peroně stále řešil něco, jestli půjdem do Mekáče o víkendu nebo ne, jestli je čtvrtek, tak kdy bude víkend, ... kolik zastávek to máme domů a že musíme jít na tu zmrzlinu atd. Snědl mi obloženou housku a vykručel na mě colu, kterou jsem si koupila, protože jsem cítila, že bez ní nedojedu. Dostala jsem napomenutí od starší dámy, že to není pití pro děti. Já vím, řekla jsem. V metru syn mlel dál své věty o hračkách z Mekáče, zmrzlině, dnech v týdnu ... Na změnu tématu nezabíral. Po několika stanicích už jsem měla pocit, že se svezu na sedadle a budu jen tak čučet a nic neslyšet a nic nemuset říkat ...
Najednou jsem si uvědomila, že v práci jsem bývala taky někdy úplně hotová, ale tohle je něco zcela jiného. Vysátí energie až do morku kosti. Možná děti překypují tolika energií právě proto, že ji sajou z rodičů. A zcela vysátá jsem odpovídala dál na všechny synovi otázky, reagovala na všechny jeho aktivity během jízdy, hlídala, aby někde něco ... došli jsme na poštu, nakoupili jsme a přitom jsem mu koupila nanuka s dostatečným vysvětlením, aby z té změny zase nebyl nějaký kvikot... Na cestu pro zmrzlinu už jsem neměla kapacitu.
Druhý upír má horečku, bolí ho bříško, takže se furt budí a já musím odbíhat a doufat, že ho přemluvím, že ještě není čas na kojení, i když je mi líto, že je mu špatně ... Snažím se udělat režim upířímu závislákovi.

At žijí dětští upíří!

Na co byste se zeptali mámy, kdybyste se s ní setkali poprvé až v dospělosti ? - CKMM 17

11. srpna 2010 v 21:30 | EdithHola |  CESTA K MÝM MATKÁM - nejen ukázky z knihy
Právě jsem si přečetla na seznamu, že o víkendu má pršet. Skvělé. Takže v pizzerii, kterou jsem pro náš soukromý rozhovor vybrala, bude narváno a rezervace o víkendech není možná. To snad ještě budeme muset místo doladit. Obchodní centrum, které je sice na půli cesty pro nás všechny a kdosi ho navrhl, je při deštích místem, kam je nejlepší vůbec nevkročit. K tomu mladší syn má horečky. Doufám, že zuby a ne viroza nebo ještě lepší by byla nějaká infekce. Vypadá to, že mé ženské tělo chystá své dny právě na sobotu. A bude hůř ...

Dnes jsem vyrazila vyzvednout staršího syna na příměstský tábor. Hned za dveřma se ke mně přidali tygři. Už pár dní něchtějí být doma a tráví dny i noci před domem. Jsou nějak nesví, nervozní ...

Zbytek si budete moci přečíst v mé knize Cesta k mým matkám, kterou vydá nakladatelství Jota.

CKMM 16 - S neurolem v kapse

10. srpna 2010 v 22:41 | Edith Hola |  CESTA K MÝM MATKÁM - nejen ukázky z knihy
Celý den si říkám "panebože", co jsem to zase provedla. Cítím známou úzkost. Tak spokojeně jsem si žila, nic neřešila, vychovávala dvě děti, bloumala po světě ... co na tom, že vykořeněná. Kamarádka téměř psycholožka mi do telefonu říká: "Jaká spokojenost?. To je iluze."

Začínám mít prostě ze soboty strach.

Zbytek si budete moci přečíst v mé knize Cesta k mým matkám, kterou vydá nakladatelství Jota.

CKMM 15 - Setkání s vnitřním dítětem

9. srpna 2010 v 21:31 | Edith Hola |  CESTA K MÝM MATKÁM - nejen ukázky z knihy
Mnoho nocí v dětství jsem usínala s kouskem barevného štrasu. Asi deseticentimetrový proužek blýskavých kamínků, které jsem měla schované za postelí a před spaním jsem je tajně vytáhla. Byl to pro mě vláček, který mě odvážel někam daleko, někam pryč. Do země plných barev a krásy.

"Máte dvacet minut na to, abyste se pokusili setkat se svým vnitřním dítětem", sdělil nám charismatický muziketerapeut poté, co nám navodil relaxovaný stav. V duchu jsem se usmála. Konečně zas mohu spočinout sama v sobě. A také jsem ho obdivovala za odvahu. Kdysi na škole při jednom hudebním semináři tohle téma při relaxaci zadal a polovina lidí se rozpadla. Zjistili, že bud vůbec vnitřní dítě nemohou najít, což je vyděsilo nebo zjistili, že je tam někde moc a moc neštastné a to je taky vyděsilo, protože si mysleli, že jsou štastní a traumata žádná přeci neměli. Zaplula jsem do sebe a čekala. Vstoupila jsem na louku a několik metrů ode mě seděla na kládách malá holka. Měla na sobě modré volánkové šaty a oranžový svetřík. Usmívala se na mě, a tak jsem odvážně vyrazila k ní. Když jsem došla až k ní, natáhla ke mně drobnou ručku a podávala mi něco blýskavého. Byl to malý proužek štrasových kamínků. Nechápavě jsem se na ni podívala. Očima mi sdělovala, at si ho vezmu. Měla jsem veliký strach, co si bez něj počne, vždyt ho ta malá holka potřebuje. Poodstoupila jsem s gestem, že to nemohu a nikdy neudělám, že ona ho musí mít, on ji chrání, on ji pomáhá. Seskočila z klád a vložila mi ho do dlaně. Vezmi ho a někam daleko ho zahod, sdělovala mi zvláštní mluvou beze slov. Nechtělo se mi, bála jsem se o tu drobnou holčičku. Její sdělení ale bylo jasné. Sla jsem pomalu, štras zvláštně chladil, a po několika krocích jsem se zastavila ... Rozmáchla jsem se a proužek kamínků jsem vší silou odhodila. Otočila jsem se a rozběhla se k holčičce. Smála se. Vložila ruce do mých dlaní a roztočily jsme se. Točily jsme se a točily a smály jsme se na sebe a na nebe ... "Zhluboka se třikrát nadechněte a rozlučte se se svým vnitřním dítětem a pomalu se vratte do této místnosti ...", zněl hlas terapeuta.

Polovina lidí se rozpadla. Když došla řada na mě, odvyprávěla jsem ostatním svůj zážitek. Rozluštění nebylo třeba. Setkání s vnitřním dítětem jsem si užila.

CKMM 14 - Přípravy na setkání s matkou

9. srpna 2010 v 21:31 | EdithHola |  CESTA K MÝM MATKÁM - nejen ukázky z knihy
Nechala jsem si dobarvit vlasy a udelat novy sestrih. Slecna to vzala trochu vic, nez jsem chtela a ustrihla mi i pramen, bez ktereho se necitim dobre. No nic. Pripravy na setkani s mou biologickou mamou a jeji druhou dcerou pristi sobotu nezacaly slavne. Ale staršímu synovi se to líbí, tak musím věřit, že budu svá i bez pramínku vlasů :-) Zase píšu bez diakritiky. Musím se víc soustředit na přítomnost.

Včera jsem si nakoupila ve svých oblíbených obchodech pár kousků na sebe. Přemítám, co si vlastně na sebe vezmu. U kadeřnice mě napadla spásná věta, že si musím vzít to, co mám nejradši, co je nejvíc pohodové uvolnující ... Nic mě nesmí nikde škrábat, rozčilovat, tlačit, ... Myslím, že bude tolik chvil, které budou nějak dráždit emoce, že ještě řešit oblečení, už by bylo moc. Možná se na to chystám, jak na rande:-) Jenže ono to je víc než rande.

Zbytek si budete moci přečíst v mé knize Cesta k mým matkám, kterou vydá nakladatelství Jota.

Mateřské galeje

8. srpna 2010 v 0:02 | EdithHola |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Nedávno na mě v půjčovně DVD mrkl titulek Mateřské galeje. V titulní roli Uma Thurman. Mám ji ráda, tak jsem si řekla, že to nebude špatné, že se pobavím, ale také budu mít pocit, že nejsem na světě jediná matka, která je tak příšerná. I když Uma Thurman s růžovým dudlíkem na obale? Mohlo mě napadnout, že to bude čajíček.

Točil-li by někdo bežný den na mateřské dovolené, aby vystinul, co to obnáší a jak se všichni cítí, vznikl by bud nezávislý film nebo dokument.

Hlavní hrdinka má dvě děti. To já taky. Ráno už vstává unavená. To já též. Jedno její dítě je už školkové na celý den. Moje taky, ale zatím jen na čtyři hodiny. Po "o" pro něj chodím. Uma je tedy poté už jenom s jedním, které je asi 2 až 2,5leté. Během filmu promluví jednu větu, jinak si tiše hraje nebo spinká. Spinká asi 2x až 3x za ten den. To neznám. První můj syn přestal přes den spát na roce a půl a byl schopen usnout po 14 až 15 hodinách. Druhý můj syn spí skoro každý den asi hodinu. Zato se ale budí několikrát v noci a marně se snažím odnaučit ho nočnímu kojení. Nevím, z čeho je tedy Uma ve filmu tak unavená až neurotická. A to ještě její manžel má flexibilní práci a odpoledne chlapečka venčí on.

Také je neuvěřitelné, jak je ten chlapeček úžasně vychovaný a tichý. To také neznám. Moje děti neustále volají: mami, mami ... podívej, pomoz, udělej, nechci, chci ... Je zdravý ten chlapeček ve filmu nebo ti mí dva synové?

Jediné, co opravdu bylo hezky ukázané, jak stokrát nic umořilo osla. Odškrtávané běžné věci, které už jsou splněny ... Hlava už to nebere a žena v domácnosti už má i seznam rutin co má udělat jako snídaně, udělat svačiny, vyvenčit psa, nákup, přeparkovat auto ... pak poslední kolonky nakoupit dárky, vyzvednout dort a stihnout vyzdobit byt na narozeninovou party pro dceru je tak nadstandartní věc, že se už matka úplně hroutí a chová se agresivně nebo neuroticky při každé jinak normální situaci v obchodě a na ulici. Nakonec to vypadá skoro na rozvod, ale Uma mistrně vylíčí, jak se na mateřské dovolené cítí, jak vlastně z těch pořád dokola stejných maličkostí ztratila životní sílu, chut být ženou, chut být s manželem ... stereotyp ji stravuje, pískoviště a hovory s ostatníma maminkama ji vymejvaj hlavu, potřebuje něco pro sebe, potřebuje psát ... To znám. A k tomu mám ty jiné děti , co nespí, pořád pobíhají a volají: mami, mami ...:-) Myslím, že je to reálnější a není to snad černobílé nezávislé vidění:-)
Jdu raději spát, neb se snažím o ten konec s nočním kojením a to zas bude.