Knihy a odpoutání od těla

Neděle v 19:22 | Edith Holá |  Téma týdne
Každoroční pražský veletrh knih je pro mě událostí, na níž se těším celý rok. Každý svátek člověk prožívá s euforií. Není dobré den před ním podstoupit ani alkoholovou party, ani práci s vnitřním dítětem. To první je v mém věku už téměř pasé. To druhé? To jsem celá já. Tamara mi dobře radila, že dva dny mám být v klidu, hodně pít pouze čistou vodu, chodit pomalu až téměř těhotensky s uzemňováním chodidel.

Měla pravdu. Nic z toho jsem na veletrhu knih nedodržela. Mentální klid žádný, voda v tom vedru a těžkém vzduchu by se musela pít na hektolitry a uzemňovat se, když je mysl pohlcena tolika knihami?

Když jsem pak ještě s redaktorkou své knihy vzala rychlejší chůzí cestu do nejbližší restaurace, na schodech jsem to nevybalancovala. Kdy naposledy jsem měla sedřené koleno si opravdu nepamatuji. Předpokládám, že někdy, když jsem se učila chodit. Roztržené kalhoty si nepamatuji. Práce s vnitřním dítětem měla úspěch. Po dva dny jsem tedy fyzicky prožívala časy někdy mezi jedním až druhým rokem. Musela jsem opravdu chodit zeširoka, abych chůzi vybalancovala. Doporučuji poslouchat při hlubokém návratu své tělo a smířit se s tím, že se odpoutalo od mentálního opravdového věku:-)


Na velethu jsem byla každý den alespoň na chvíli. Ve čtvrtek jsem ulovila ve stánku Polského institutu knihu Tokarczukové, která je jinak vyprodaná. Druhá, která už čeká na dotisk v Hostu a je tedy nesehnatelná, snad ke mně připutuje díky odkazu Janinky, který mi poslala na facu. Olga Tokarczuková je momentálně mou literární múzou. Nakupuji všechny její knihy, pokud je někde seženu. Její Běguni mi během týdne dorazí z Aukra.

V pátek jsem se obohatila DVD o Polsku, které jsem samozřejmě po pádu na koleno někde cestou k lékárně zapomněla. V sobotu jsem šla na veletrh na kurz tvůrčího psaní s Danielou Fischerovou. Kluci si koupili knihy o šmoulech a já ještě u Joty knihu o Albánii s dvd. A v něděli jsem při šťastné hodicne, kdy je vyhlášena u mnoha stánků 50% sleva, zakoupila zbytek. Momentálně je moje mysl odpoutána od těla eforií z tolika úžasných nových knih, které mám doma. Také jsem tam nasbírala pár kalendáříků. Sbírám je totiž od dětství.
A závěrem krásný pratelný obal na knihy, když je vláčíte s sebou všude jako já.
Počet komentářů: 6
 

Prošková: Štěstí, neštěstí, láska, pěstounství

Čtvrtek v 9:00 | Edith Holá |  SOCIÁLNÍ a jiná témata
Vzhledem k těžké a negativní zkušenosti z adoptivně-pěstounské velkorodiny bude má reportáž a poznámky ke knize "Štěstí, neštěstí, láska, pěstounství" poněkud jiná než běžné recenze.

Psychoterapeut Bert Hellinger je proti adopcím a pěstounství. To už ode mě víte, kdo jste četl před víc jak rokem první blogové kapitoly "Cesty k mým matkám". Zdůvodňuje to tím, že je přetržen příběh duše dítěte, se kterým přišlo na tento svět. Systém má především vyhledat příbuzné a ne děcáky a pěstouny, aby dítě dál vyrůstalo v kontextu biologické rodiny. V jeho knihách jsem zatím našla, že pouze za jeho praxi v rodinných konstelacích našel jeden pár, kterým by děti svěřil. Tento pár si nebral děti pro vlastní potřeby, nešel za hranice dětí a měl úctu k biologickým rodičům.
Zřejmě jsem našla také jeden pár, kterým bych děti svěřila.
Na fotce uprostřed Denisa Prošková, zády Vlasta Kršňáková, polévá Martina z Penty, kteří knihu finančně podpořili, vydalo NLN, fotí Jan Voběrek (další pěstoun)

Pěstouny Kršňákovi jsem si tedy otázkami "proklepla".

1. Biologické rodiče nikdy neodsuzují. Nikdo nezná podmínky, které je dovedli ke zřeknutí se či odložení dítěte. Selhání to je. Jejich děti někdo jiný udělal a chápou tedy, že jim pouze ukazují cestu, ale že je nepředělají, nepřevychovají, … Svým dětem umožňují vídat se s biologickými. Dokonce k jedněm prarodičům dvou dětí nakonec na prázdniny jezdily všechny svěřené děti Kršňákovic. Tak to mě pobavilo.

2. Partnerský vztah Vlasty i Pepy zdá se funguje. Jejich řeč těla je naladěna na druhého, mluví spolu a o dětech nemluví jen žena - pěstounka. Pan Pepa si pamatoval detaily o všech dětech. Na pěstounství se dohodli společně. Nebylo to pouze z jedné strany. Pnaí Vlasta dokonce řekla, že jediné zlatíčko, které doma má, je její manžel, když se jí ptali na rodinu. Tak to je naprostý ideál. Většina matek - co si budeme povídat - má radši svá zlatíčka:-)

3. Na pěstounství se dohodli i se svými čtyřmi biologickými dětmi. V té době mezi 10 až 15 lety. Kdyby jen jedno dítě řeklo, že nechce, nešli by do toho.

4. Oba měli jasné hranice v tom, jaké děti zvládnou.

5. Dalším pozitivním bodem je, že paní měla své vlastní děti. Tudíž neměla žádné trauma z neplodnosti nebo mnoha potratů.

Žádný z těchto základních bodů nebyl naplněn v naší velkorodině, i přestože oba rodiče procházeli psychologickými testy dobře. Ty desítky testů, kterými potenciální pěstouni prochází jsou k ničemu.

Paní Vlasta mě pobavila, když jsem se jí ptal, jak předchází vyhoření a depresím. V jejich rodině je po čtyřech biologických dětech už 16. svěřené dítě. Se svou jakousi moravskou bodrostí s trochou nevinnosti řekla: "No, já pořád čtu, že pěstouni jsou vyhořelí nebo v depresi. Ale co to je? Ptám s e pokaždé Pepíka Hele, jsem v depresi. Řekni mi to. Kdyby jo okamžitě s tím budu něco dělat."

Všichni "intelektuálové" u stolu jsme jí to hlasitě záviděli. Ona opravdu nevypadala, že depresi zná. Je tvořivá.
Kdo by se nesmál po devatenácti dětech :-) Manželé Kršňákovi vlevo.

Denisa Prošková, která již napsala několik knih a je redaktorkou několika časopisů, viděla osobně osm pěstounských rodin. Některým by podle svých slov nesvěřila ani plyšového medvěda. Nakonec jsme se dopracovali u stolu k číslu, že opravdu je to tak padesát procent, co to zvládne a padesát týrá nebo to prostě nefunguje a pěstouni se zhroutí. Stejné číslo mám i v knize Cesta k mým matkám. Všichni jsme se shodli na to, že stále sociální pracovnice nefungují dobře.

Kniha Štěstí, neštěstí, láska, pěstounství je tedy autorstvím obou žen. Je na základě vyprávění ale i emailů paní Kršňákové.

Jsem ráda, že jsem na křtu byla a poznala pěstouny i další dva a také Denisu Proškovou. Ta je velmi krásná, jemná a kultivovaná dáma. Těším se na její knihy, které si pořídím.


P.S. Přesto souhlasím pouze se systémem, který praktikuje Natama, že do rodin má přijít pouze dvě až tři děti. S velkorodiny nesouhlasím. Absolutně nesouhlasím s Fondem ohrožených dětí, kde obcházejí i vyjádření psychologů a děti valí do rodin jako na běžícím pásu. Je mi jasné, že zrovna rodina Kršňákových by řekla, že u nich je 16 dětem dobře...
Všichni jsme se shodli na tom, že život má dvě strany mince. V květnu vyšla "pozitivní", v srpnu vyjde "negativní", pokud se vůbec dá takhle škatulkovat a hodnotit. Vzhledem k blížícímu se zrušení kojeneckých a dětských ústavů je důležité, aby se téma pěstounství odtabuizovalo, přešlo k profesionálním nárokům na pěstouny, sociální i terénní pracovníky, ... a přestalo se páchat dobro.

Křest doprovodila Marta Balážová s kytaristou. Zpívala výborně. S manželem jsme jim slíbili, že vyrazíme na jejich koncert.
Počet komentářů: 9

Rath Fiction: historky rathatata

Středa v 18:19 | Edith Holá |  Něco a nic
Tak nám zavřeli Ratha, paní Šťastná.
Tak, tak, to se muší, střední rybu chytili, paní Nováková.
Myslíte, že to byla střední?
Bodejť. Teď půjde o to, jestli to byly dvě mafie a jdou proti sobě a nebo nějaká velká ryba obětovala střední, paní Nováková
Teda vy máte informace, paní Šťastná.
Nojo, ale kdo by byl ta velká ryba?
No, to bude, paní Šťastná, jako v tom seriálu Chobotnice za našich mladých let. Někdo moc hezkej, nóbl, nějakej blazeovanej, co jen kývne... Takový pan Sobotka. On má teď i nějaký zapečetěný dopis.
Pan Viewegh bude mít co psát. On už pracuje na druhém dílu Mafie z Prahy, zálibně si mlaskla paní Šťastná.
To je událost, to je událost. To je stejně velké jako bylo 11. září. Teda po Česku. Všichni teď chtějí nafotit, jak Rath spí v cele, běhají a shánějí informace. To víte, že měl samopal. Doma přichystaný s těma 30 mega. Pod podlahou. Lidové noviny to vyfotily. To jsou dobré skrýše. Moje sestra tam také dává peníze. Kapesné.
Paní Nováková, on pan Rath je takový chudák. Vždyť to bylo taky takové kapesné v poměru k těm miliardovým dotacím z EU, které šly na jeho oblíbenou nemocnici.
Třeba to na něj fakt ušili. Vždyť on si naběhl, jak sám v parlamentu bojoval proti těm, co nosí miliony v krabicích od bot.
To máte pravdu. Prý si myslel, že tam má víno sedmičku. Je to chudák. Takový pěkný chlap. Jako Mussolini. Ten mužný výraz. Jemu ten samopal by slušel.
"Rathatata, budou dělat děti."
"Ale co ty jeho, táta dvanáct let ve vězení."
"Ani mi nepovídejte, těch broučků je mi tak líto..."
"Tak, tak" utírá si opravdové slzy paní Nováková.
Počet komentářů: 8

Za projevy bych někdy řezala

13. května 2012 v 11:22 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Stačí nahlédnout do pár článku k TT "originalita" a začínají slovy, že každý z nás je originál. Já k tomu dodávám, že ale někomu je talent být originální ještě přidán do vínku. Takový člověk vždy překvapí. Napadá mě, že tento dár dostáváme všichni, ale výchova v nás ho zadusí. Všichni jako rodiče se snažíme dostat své děti do společností tolerovaných hranic. Někteří to přeženou a z dětí se stanou uzlíčky nervů, co se ptají pořád druhých, jestli mohou to nebo ono a nikdy nevybočí z řady. Na kolik dítěti nechat svobodu pohybu, vyjadřování se je denním balancováním nad propastí. Nikdy nevíte, jestli se vám to vymstí a stane se z něho spratek nebo je to opravdu to ono, co ho dovede k originalitě a svobodnému vyjadřování se i v dospělosti. Přiznám se, že to neumím. Vyrůstala jsem v úzkých mantinelech a bylo mi vždy vštěpováno, co je špatné, co dobré, co se smí, co se nesmí a hlavně: aby lidi neřekli. Posuzování druhými a tím rodičů je v česku dost zásadní kapitola. Posuzujeme pořád i dobré lidi. Hodnotíme dobré a špatné... samozřejmě přes svou optiku.
Celý článek | Počet komentářů: 28

Sladký je polibek

6. května 2012 v 23:25 | Edith Holá |  Téma týdne
Co tak napsat na téma "sladkosti"? Tak mohla bych vám vyprávět, jak jsem musela podstoupit detoxikaci těla, abych vůbec otěhotněla. S manželem jsme dostali zákaz bílého cukru a bílé mouky. Pozor! V čemkoliv. To jest v běžném obchodu jsme si mohli koupit tak 5% jídla. Jídla pro diabetiky nepřipadala v úvahu, neb umělá sladidla při detoxikaci jsou zakázaná taky. Zakysané jogurty, kefír, tmavé pečivo, pokud ho měli. Bílý cukr a bílá mouka velké jedy, o nichž víme/nevíme.

Po kurzu makrobiotiky jsem měla pocit, že neumřeme hlady. Manžel samozřejmě takhle pšísnou dietu dodržovat nechtěl. Jednou jsme šli do restaurace na večeři a on si nechal donést colu.
Říkám mu: "To nesmíš! V tom je cukr!"
A on: "Neboj, já si to ředím vodou. A nalil do sklenice půlku mé vody!"
Myslela jsem, že vyskočím z kůže a zároveň mi to bylo líto. Oba jsem chtěli dítě, já držela dietu na 110% a on na padesát. Měl dovolený cukr pouze do ranní kávy, aby neměl trauma už od rána. Ráno cukr ve skříni nenašel. V noci jsem ho tajně zahrabala pod oblečení. Nic neříkal. A já se neptala, jak je to s jeho dietou dál.
Za půl roku nám dovolili pokus o dítě. Za měsíc jsem byla těhotná. Takže zřejmě jsme dietu nakonec dodržovali oba dostatečně.

Po narození obou synů jsem se vrátila k mlsání a musím přiznat, že bez dobrůtek mi bylo ouvej. Ale vím, že sladkosti nepřinášejí moc dobrého. Nabudí člověka na dvacet minut a o to víc ho pak srazí energií dolů. Tělo si vyžádá další drogu. Jenže zbavte se návyku na bílém cukru a bílé mouce. To je o pevné vůli a velké motivaci.

Každopádně, jak se říká, že nejsladší je polibek, tak má bloger Pavel pravdu. Ale já mám na mysli sladký od svých synů.

Cháchá, zasmál se nesladce Hurvínek.

P.S. Protože jsem po oba dva předešlé dny napsala těžké články o nechtěných dětech zde a zde, tak tento měl být takovým odlehčením:-)
Počet komentářů: 6

Sebeláska a nechtěné děti

6. května 2012 v 19:26 | Edith Holá |  SOCIÁLNÍ a jiná témata
Taky vám pojem "sebeláska" je trnem v oku? Možná jste na tom stejně jako já. Třeba i hůř:-) Sebeláska. To se přeci nesmí. Miluj bližního svého... Kde je dovětek? Nojo, ten tam je. Jasně že se ráda mám, ale ti druzí jsou potřebnější, musím uklidit, jít s ním (nimi) na procházku, uvařit teplou večeři, vyslechnout kamarádku, ... vždyť se mi to vrátí, když budu milá na ostatní, pomáhat, naslouchat, pečovat o druhé a tím pečuji přeci o sebe.
Celý článek | Počet komentářů: 27

Recenze - Světlo mé samoty

5. května 2012 v 22:14 | Edith Holá |  Svět blogu
Škoda že tak málo blogerů se zapojuje do společného čtení na blogu Gaia. Alena Vorlíčková (autorka pohádek pro děti s dys) vybírá skvělé knihy. Normálně bych se k nim vůbec nedostala. V dubnu byla vybrána kniha od Lubomíra Müllera Světlo mé samoty (je ke knize na blogu Gaia i rozhovor s L. Müllerem). Pochybuji, že tohoto spisovatele někdo z vás zná. Media o něm neinformují. Začínám si myslet, že blogy jsou podzemní kulturou jako kdysi byla kultura státní a podzemní, tak dnes je mainstreamová pro průměrného čtenáře (u TV diváka) a blogová. Když jsem si prošla web L. Müllera nestačila jsem se divit. Nejen že vydal vlastním nákladem více knih, ale také měl nelehký osobní příběh. A ten sdílí při besedách ve školách s mládeží. Ve zpětných reakcích od teanagerů je od nich přijat.


Celý článek | Počet komentářů: 11

Dvě hádanky za Esprit LN

1. května 2012 v 13:19 | Edith Holá |  Pohledy z produkční práce
Taky se divíte, že už je zase nový Esprit? Vždyť je to měsíčník! Sama se už ani nedivím. K měsíčníkům přibyly speciály a my už máme snad každý týden nějakou uzávěrku. Zítra, tj. 2. května první středu v měsíci, vychází Esprit LN věnovaný architektuře.

Tentokrát jsem pro vás vymyslela hádanku z Čech.







Celý článek | Počet komentářů: 20

Tři dny před mým porodem

29. dubna 2012 v 20:01 | Edith Holá |  CESTA K MÝM MATKÁM - nejen ukázky z připravované knihy
Ani jsem vám nenapsala, že jsem ve čtvrtek podstoupila jeden návrat do minulosti. Nevím, jak tu metodu nazvat. Myslím, že se tomu říká regrese. Evička mi byla doporučena ženami z Nedoklubka. Nikdy bych nešla k někomu, komu nevěřím, o kom nic nevím a nedoporučil by mi ho někdo, komu věřím. Paní Eva dělá reiki ale ještě k tomu metodu odblokování. Dokáže projít s vámi trauma i v době ještě prenatální a odblokovat ho tak, aby už emočně nepáchalo škody.
Celý článek | Počet komentářů: 11

Ramínko pro Táňu Pauhofovou

28. dubna 2012 v 20:43 | Edith Holá |  Pohledy z produkční práce
Už je to dávno, co jsem si na šicím stroji dokázala spíchnout i kalhoty. Dneska když mám přišít knoflík, tak si na to týdny hledám čas.

Jsou však na světě lidé pro něž člověk udělá téměř cokoliv a hned. Kdo by nemiloval krásnou Táňu Pauhofovou? "Všichni ji tajně milujeme", prohlásil kolega Honza Dědek, když se dozvěděl, že ji budeme fotit o víkendu pro Esprit. Šaty ze showroomu Diora až z Paříže dorazily včas. Pro zbytek jsem doběhla ve večerních hodinách do Diora v naší Pařížšké ulici a další šaty vybírala v jiných módních salónech stylistka. Doma jsem ty nádherné fialovo bordó z Paříže vytáhla a s nimi ve stejné barvě i botky jako pro princeznu. Takovou nadýchanou nádheru za desítky tisíc jsem si netroufla ani zkusit. Jemně jsem je chtěla pověsit na ramínko a ouha! Utržené ramínko. Únavou jsem už téměř neviděla po celodenní práci, dětech a domácnosti, ale pro Táňu jsem ramínko přišila okamžitě.

Táňu jsme dnes nafotili.
Nemohu vám přinést fotky dřív než budou v Espritu a momentálně nemohu prozradit ani ve kterém bude a kdy vyjde. Včas dám vědět. Táňa je neuvěřitelně přátelská a milá a přitom vypadala na každé fotce jako antická bohyně.

Když jsem ji prvně viděla ve filmu, její tvář jsem nezapomněla. Pan Bůh u ní nešetřil krásou fyzickou i duševní.

Náš malý Matýsek se s Táňou vyfotil. Také budu moci ukázat až mnohem později.

Na fotkách božské nohy Táni. Nafoceno při focení do Espritu LN.
Počet komentářů: 7

Kam dál