Pohádka o zlatém kapradí
Včera v 22:09 | Edith Holá
|
CESTA K MÝM MATKÁM - nejen ukázky z připravované knihy
Našla jsem na netu starou polskou lidovou pohádku O zlatém kapradí. Její myšlenka, že nemůže být nikdo šťastný, když se nemůže podělit o své štěstí, mě zaujala. Když jsem ji hledala na netu, našla jsem několik verzí a také rozhovor s polskou spisovatelkou Tokarczukovou, která říká, že tahle pohádka odpovídá polskému smutku v nich. Něco mi to v mém srdci rozeznělo. Už téměř dva roky znám svou bio mamku, která je polské národnosti a myslím, že polský smutek je v mém mozku i srdci také. Nemohou být nikdy šťastní, když někdo blízký okolo je nešťastný... Je to vlastně dost protipól tomu, co se dnes razí, doporučuje ... Být šťastný navzdory... Vlastně na tom stojí celé nové pozitivní myšlení. Někde musí být, co to propojí. Pomáhat tam, kde chtějí pomoci a kde si pak opravdu dál budou moci pomáhat už sami. A když někdo naopak brání mému štěstí, tak odejít, navzdory tomu, že zůstanou ve své depresi, nouzi, ... Moc těžké rozlišit.
Neznám polské pohádky a někdy mi je líto, že mi je mamka nemohla číst. Tak k nim přicházím v dospělosti a převyprávím je svým synům a vám v nové podobě.
Budu ráda, když si přečtete mou novou pohádku "Zlaté kapradí pro kulíška", volně inspirovanou polskou pohádkou Květ kapradiny. Našla jsem ji v knize Světové pohádky z r. 1975.
Napiš si anotaci a medailonek na obálku
Pondělí v 22:30 | Edith Holá
|
REPORTÁŽ o psaní knihy
Začínám se asi opravdu aklimatizovat na pracovní proces. Už při něm zvládám i své osobní záliby. Udělala jsem si systém, který funguje. V práci si vždy vytisknu, co mě na blogu zaujalo a to si čtu cestou MHD odpoledne domů a ráno cestou do práce. Dnes jsem si četla nové články spisovatelky a blogerky Renaty Štulcové. Ty vlastně téměř nikdy nemohu číst jen v počítači. Mám pocit, že jsou nabité viditelnými i neviditelnými informacemi až k prasknutí a při čtení na monitoru by mi mohly utéci.
Tak mi jely miliony asociací k dvěma Renatiným článkům kromě té ústřední, co mám u ní pokaždé, že nechápu, kam na to chodí. Co všechno propojí, co všechno musí už důvěrně znát nejen z mytologie, aby to právě mohla propojovat a s detaily si takhle pohrávat. Přesně takhle jsem vždy žasla při čtení Joan K. Rowling.
Říkala jsem si, že ji musím poprosit o pár řádek k symbolu had. Protože v jejím článku je jen o tom ve zkratce. V mé připravované knize "Cesta k mým matkám" je asi na pěti obrazech hada vykreslen jakýsi posun. Intuitivně jsem cítila, že ke správnému a u posledního vnitřního procesu s hady jsem utírala ty slzy, které jsou žalem i radostí zároveň. Že by tedy léčení? Vůbec jsem netušila, že had je také symbol léčení. Díky Reno!
Včera jsem si chatovala s redaktorkou. Úkol: napsat si medailonek a anotaci. Stáhl se mi žaludek úzkostí. Tak už je to tady. No, dobrá. Snad zvládnu, redaktorka upraví, vyladí, vymyslíme tajemný, protože kniha bude pod mým pseudonymem. Jenže další zpráva byla: vymýšlím otázky pro rozhovor do katalogu Joty a raduj se, vymohla jsem stránku a půl. Úzkost snad jak před tabulí, pocit hrůzy jako po učinění něčeho zlého... Naštěstí billboardy v metru nebudou. "Nechceš se mnou udělat rozhovor o pohádkách? A taky ještě budu mít dva nové blogy, … Prosím!"
Jak těžko se mi dává tahle gólovka. Druhá v životě. První je kniha Pohádky pro kulíšky. Společný projekt komunity na Blog.cz a nedoklubích maminek.
Kolegovi v LN před pár dny nečekaně přistál na stole od mesíka balík jeho knih. Vůbec netušil, že už je nakladatelství pošle. Byla jsem překvapená, že ho to také značně vykolejilo. Úpěl věty stejné jako já, když něco vytvořím. Proč já se do toho pouštěl? Proč já musím s kůží na trh. Ježííš, to zas budou recenze. Mám já to zapotřebí. Tady si v klidu dělám grafiku a teď je po klidu. Nechcete to někdo rozbalit. Já to ani nedokážu. Docela jsem ráda, že jsem to viděla a slyšela. Nejsem sama, kdo má ambivalentní vztah ke své tvorbě. U mě je to spojeno s pocitem z dětství: nemám právo být dobrá, nemám právo něco dělat, co není běžné (dřív to bylo ještě silnější: nemám právo vůbec být.)
Tak jsme večer s manželem prodiskutovali, co vlastně opravdu s CKMM chci. Pustit ji. Tahle zřejmě silná kniha, ať jde do světa. Je v ní vše, co jsem chtěla říci, co jsem měla ve vzpomínkách, co si myslím, co jsem prožila, … Důvěřuji, že jsem svým procesem, který je v ní popsán, přetrhla červenou niť, která se táhne biologickou rodinou i adoptivní. Je to očista. V knize je tolik témat, které je možno rozebírat i beze mě. Za knihou si stojím, ale pouštím ji. Nebudu se chtít k ní vracet, ďoubat, patlat, … to už má možná zase někdo jiný v karmě. Nebo také nikdo. Bude jako balónek vypuštěný do světa. A ten může letět klidně hodně vysoko a zmizet.
grafika: Labanda
...kdybych nebyla nervák
16. února 2012 v 22:32 | Edith Holá
|
Téma týdne
Co by se stalo, kdybych nebyla nervák? Mnohé by vypadalo jinak. Tak bych třeba dnes neseděla na zubařském křesle s vibrujícími nohami, staženými trapézy a blednoucím výrazem. Kdybych kdysi neprodělala špatnou zkušenost s vytrháváním nervů a čištěním kanálků bez umrtvení se slovy tehdejší zubařky, že to přeci vydrží každý, tak bych nemusela chodit na každé vrtání o půl hodiny dříve. Dopracovala jsem to už tak daleko, že dostanu prášek, abych neprchla z křesla. Když zabere, tak si téměř dobrovolně nechám píchnout injekci. Kdybych nebyla s nervama v kýblu , tak bych se nebála zubařské injekce. Jenže já se bojím a to jsem si ještě před mnoha lety přečetla, že někdo umřel, protože zklidňovadla v kombinaci se strachem z vrtání mu přivodila infarkt.
Takže se bojím pokaždé, že na zubařském křesle půjdu rovnou do ráje. Když zaberou prášky, dostanu injekci. Až zabere injekce, začíná vrtání. Když nezabere, dostanu ještě půlku. Jenže mě dnes bolela i ta injekce přes zklidňující prášek. Neurotici prý končí v Motole pod plnou narkózou při každém vrtání, uklidňovala mě paní zubařka. Vždy existuje ještě nějaká možnost. Když mi injekce pronikla až k zubu, tak jsem se stejně vytrhla. Doufám, že to moje nervy do příště zapomenou. Radši bych rodila. Při vrtání a čištění kanálků jsem vymýšlela článek, co by se stalo, kdybych nebyla na nervy. Neměla bych tolik mrtvých zubů jako jsem měla chlapů. Co vztah to jeden mrtvý chlap (pardon zub). Nejvíce mi jich umřelo za manželství, ale manžel žije. Kdybych neměla za sebou, co mám, tak bych měla nervy ze železa, ale vy byste se nepobavili.
Článek je k TT na Blog.cz "Co by se stalo, kdyby..."
Foto white smile staženo zde
Podpořte blogový výzkum
16. února 2012 v 19:52 | Edith Holá
|
Svět blogu
Zjistila jsem, že to není nic složitého a možná průzkum české blogosféry přinese něco zajímavého. Regitrace jde rychle, pak ji jen potvrdíte emailem a přijde vám první dotazník. Pár otázek. Dotazníky budou tři a konec průzkumu je 31. března.
Průzkum začíná vaší registrací zde.
Tento projekt není výjimečně můj:-)
Hledám nejlepší fotky a nej fotografy pro nový blog
15. února 2012 v 20:19 | Edith Holá
|
Svět blogu
Zatímco debata, zda si blogeři s literárními ambicemi nechají dobrovolně říkat pisálci, pokračuje svým životem a dostala se až na Srdce blogu portálu Blog.cz, tak já už ne zcela potichonuku připravuji s Labandou nový design blogového magazínu pro ženy s diagnozou vlastní názor:-) Zmínila jsem ve včerejším článku. Mám ráda, když debaty na blogu neodumřou dva dny po zveřejnění článku. Hrdě se hlásím k blogování a stále mě to naplňuje. O to více mě sejří, když blogeři přes jídlo (foodblogeři) a módní blogeři jsou váženější než ostatní. Možná právě proto, že si našli pojmenování. Pracuji v novinách a když nějaký redaktor mluví o módních blogerech, netváří se posměšně jako když mluví o blogerech obecně. Takže na škatulkách něco je, ať se nám to líbí nebo ne. Více v mém 16. komentáři pod článkem na Srdci blogu.Ale dnes jsem vás chtěla poprosit o fotografie pro nový life-style blogový magazín. Byla bych moc ráda, kdyby se tam objevilo v designu to, co se říká o ženách, že jsou tisíce tváří. Možná že nakonec tam bude stejnojmenná rubrika, kde může být vždy nějaká umělecká fotka ženy. Blogem pro ženy bych chtěla jít tak trochu proti módnímu barevnému trendu. Fotky žen tedy budou jen černobílé. Maximálně s barevným kolorováním (sepia atd). Miluji staré fotky. Možná pokud má někdo nascanované fotky ze svého mládí, což jsem si všimla u starších dam na blogu, tak uvítám a budu vděčná.
Krásnou fotografii už mi pro nový blog půjčila Taychi. Meditující dívka Taychi. Zuzka Zaharowská (plus další její blog zde) mi zase poslala sama sebe - ženu ve výskoku - k rubrice "Spokojená žena", kterou si vezme i na starost.
Každý magazín má své skvělé fotografy. Potřebovala bych tam ještě starší dámy. Nafotíte někdo svou babičku, tetičku, maminku? Např. nějak umělecky, jak čte při lampičce? Ve fantazii se meze nekladou. Pokud vaše babička tančí nebo vypadá báječně při vaření u plotny, budu takovou fotkou přímo nadšená. Vařící ženu tam také ještě nemám. Nebo maminku s dítětem v šátku. Chtěla bych blog spustit na konci února. Jeho název zatím utajím. Potřebuji ho spustit do 7. března, nebo poté bych tam už nemohla mít v módní rubrice fotky nové kolekce H and M at Marni. Ty se mohou uveřejnit pouze do 8. března pak už ne.
Pokud vás to zaujalo a chcete mít svou fotku sebe nebo někoho z okolí na blogu žena tisíckrát jinak :-), pošlete ji na eli.asek@tiscali.cz. Budeme s Labandou vybírat:-) Budete našimi dvorními fotografy. Děkujeme.
Také budu ráda za každé rady, připomínky, případnou redaktorskou práci na nějaké rubrice z těch, co tam budou.
Kulíšci, ozvěte se aneb nový blog
14. února 2012 v 22:28 | Edith Holá
|
Svět blogu
Nedávno mi někdo pod článkem v rubrice Pohledy z mé produkční práce napsal, proč nepíšu do novin, když už v nich dělám a přitom píšu na blog a na Doma.cz. Odpověděla jsem, že jsem volnomyšlenkář a miluji úvahy a fejetony. Taky bych mohla napsat, že miluji témata, která v novinách se objeví jen zřídka a novináři si myslí, že objevili Ameriku. Porady, psaní podle šéfa, podle ideologie a směřování novin... Ani náhodou! Jsem žena, která nepatří do Vieweghových románů a stejně tak moje kamarádky. Zatím znám snad jen jednu ženu, která je jako z těchto příběhů pana Viewegha. Náhodou jsem ji poznala na obědě s kolegy z redakce. Pracuje pro noviny v jiném patře. Vůbec jsem netušila, že něco takového opravdu běhá po světě a po dvaceti minutách jsem z jejího vyprávění měla hlavu jako škopek. A byla jsem ráda, že mi to jde zase vysypat pryč.Vývoj v knize
14. února 2012 v 21:29 | Edith Holá
|
REPORTÁŽ o psaní knihy
Spisovatelka a blogerka Renata Štulcová nedávno psala ve své rubrice o tom, jak psaní má vývoj v podobě křivky (zde)
V duchu jsem si říkala, že to tak nemusí být vždy. Prostě někdy je to kruh, jindy spirála, … Prostě jak to jde. Tak nějak jsem se tomu vzpírala, protože mi to nešlo.
Autor, neograf, psavec, literát ...
11. února 2012 v 21:11 | Edith Holá
|
Svět blogu
Na základě mého článkového hledání vhodného pojmenování pro člověka, který už víc než bloguje, ale zároveň není spisovatelem, vznikla na blogu projektu Kritika soutěž. Hledá se nové slovo pro začínajícího autora. Pisálek vlastně téměř odpískán.
Hladová přání od Temnářky - recenze
11. února 2012 v 10:19 | Edith Holá
|
Svět blogu
Pokus o recenzi třetí knihy Terezy Matouškové
Jak jsem napsala v předešlém článku k novému projektu Kritika na Blog.cz nepřísluší mi hodnotit literární žánr, do kterého Hladová přání spadají. Fantasy téměř nečtu. Tereza v mém případě může být pyšná, neb po Tolkienovi, C.S. Lewisovi a Rowling je její kniha další z fantasy, kterou jsem přečetla. Mí čtenáři mě znají, takže vědí, že čtu všechno,co se nějak dotýká psychologie.
Pisálek? Proboha!
10. února 2012 v 18:42 | Edith Holá
|
Svět blogu
Najděme jiný výraz pro pisálka
Na Blog.cz vznikl přednedávnem projekt kritika. Mezi blogery je velká poptávka po recenzích vlastní tvorby. Když si bloger není jistý, jestli jsou jeho povídky, počínající román nebo básně ke čtení, může napsat na blog kritika a přihlásit svou tvorbu k ohodnocení. Domluví se s některým z dalších přihlášených ke kritice. Podmínkou je, že dotyčnému, který napíše na jeho dílo konstruktivní kritiku, zase zhodnotí jeho tvorbu. Kritika za kritiku. Zakladatelkou je KatyRZ. Dalšími členy projektu jsou: Temnářka, Daletth a Dorrey.
Je to určitě zajímavé. Pomůže to vychytat chyby, zlepšit styl a dodat odvahy tomu, kdo si nevěří a přesto je jeho tvorba dobrá. Před víc jak rokem jsem přesně takto požádala Temnářku o hodnocení Cesty k mým matkám. Tehdy bylo na blogu asi dvacet kapitol a pár blogerů mi napsalo, že by se to mohlo vydat. Náhodou jsem natrefila na blogu Temnářky na rubriku Hodnotím vaše povídky. Asi po týdnu mi pod první kapitolou přistál od ní komentář, který mě tehdy opravdu nakopl k tomu, že z kapitol dopíšu knihu.
Takže projektu Kritika držím palce. 
Je otázkou, zda by šlo ještě projekt rozšířit i na hodnocení případného celého rukopisu. Na Blog.cz je mnoho blogerů, kteří mají v šuplíku celou knihu. Bojí se ji poslat do nakladatelství a jindy ji pošlou a nikdo jim neodepíše. Přečíst část rukopisu, podívat se na styl psaní a na to, jak kniha končí vyžaduje čas. Přesto si myslím, že by taková možnost v projektu kritika mohla být. Bylo by to předstadium odeslání rukopisu do odpovídajícího nakladatelství. Projekt kritika by se časem mohl natolik zviditelnit, že by třeba posílal nakladatelstvím rukopis za autora s tím, že prošel hodnocením celého týmu. Jenom by tam nemohlo být slovo pisálek. Představa, že napíšu nakladatelství: Hodnotili jsem román pisálka xy a celý tým došel k závěru, že je tento pisálek dobrý, … Tak šéfredaktorovi se otevře kudla v kapse, kdo ho zase otravuje nějakým nablblým pisálkovstvím, neb mu v emailu čeká k posouzení nejméně deset rukopisů každý den.
Sama moc kritiku neumím, proto se nezapojuji. Mně se většinou líbí každý rukopis, který mi případně někdo z blogerů poslal k ohodnocení. Potřebovala bych ke kritice čas. Nechat si to uležet.
A taky jsem už alergická na slovo pisálek, kterým se to v projektu Kritika hemží. Je v něm obsaženo už dopředu něco devalvujícího, zesměšňujícího, ...
Jediné co vzkazuji blogerům, kteří píší knihu. Prosím, pište z českého prostředí s českými jmény. Každý nakladatel, který uvidí u zaslaného rukopisu, že česká autorka píše o Berlíně, ve kterém nikdy nebyla a její hrdina se jmenuje Helmut a dívka Ulrika, tak to hodí rovnou do emailového koše. Je mi líto. O Berlíně má psát ten, kdo tam žije. Nakladatelství dá radši přednost autorce z Berlína.
Tak jsem si půl roku od křtu nechala uležet hodnocení Hladových přání, třetí knihy Temnářky. Prostě recenzí střevo nemám:-) Berte recenzi s rezervou. Fantasy nečtu (kromě Tolkien, Lewise), takže styl jako takový vlastně hodnotit nemohu. Tereza má hodnotnou fantasy, neb tam nejsou elfové a draci :-) Mám ráda knihy s psychologickým přesahem. To jsem všechno v Hladových přáních našla. Recenzi zveřejním později.
Soutěž o vymyšlení slova namísto pisálka a psavce pro začínající literáty vyhlásil Projekt kritika http://projekt-kritika.blog.cz/1202/soutez-na-pocatku-bylo-slovo
