Třetí román - další kapitola - Aspergerův syndrom

5. srpna 2016 v 20:37 | Edith Holá |  Jak píšu třetí román
Po půl roce jsem se vrátila k tomu, že dopíšu svůj třetí román. Kniha je o slibu, který člověk někdy dal, také o tom, že je těžké se jako matka smířit s autismem svého dítěte...
Tak mi napište, zda si chcete takovou knihu jednou přečíst. Bude to silná motivace román dopsat. Pokud najdete chyby, omlouvám se. Pracuji s textem a opravuji ho až po dopsání... Aktuálně má román 183 knižních stran.
U této kapitoly jsem se při psaní vrátila k písním z filmu Once, například k If you want me
 

Třetí rozepsaný román - jedna z kapitol

31. července 2016 v 19:34 | Edith Holá |  Jak píšu třetí román
Po půl roce jsem se vrátila k tomu, že dopíšu svůj třetí román. Vyčlením si na to srpen a máknu na tom. Přestávky psaní nedělají dobře... I když zase někdy přijde určitý nadhled. Dneska jsem v kavárně spoustu kapitol poopravila, dopilovala a dopsala tuto novou. Ta ale moc o nadhledu není. Jenže je do první části, kdy ještě hrdinka není smířená s osudem...

Kdy lékaři u nás selhali...

7. listopadu 2015 v 13:15 | Edith Holá |  SOCIÁLNÍ a jiná témata
Oficiální medicína se málokdy přátelí s přírodní. Už to trvá roky. Když člověk najde lékaře, který je opravdu MUDr., a přidá k chemii přírodu, člověka bere celistvě a ne jen kousek, který mu podle aprobace přísluší, je to zázrak. Jsou lidé, kteří to nehledají, dokud to nepotřebují. Někdy to nehledají, ani když to potřebují a raději prostě na nemoci zemřou… Mají na to právo, ale ať nechají právo těm, kteří na základě svých zkušeností hledají jiné cesty.

Jsem unavená těmi dvěma tábory v mnoha tématech. To není jen v medicíně. Kdo má uši a chce slyšet, ten slyší.

Proto na svůj blog dám seznam toho, kdy lékaři v mé rodině selhali a ještě si umyli ruce, poplácali po zádech, i když šlo třeba o pětiměsíční dítě. A budu tento odkaz dávat vždy, kdy na můj blog nebo face připutuje arogantní, posměvačná reakce na cokoliv, co není z tábora těch s důkazy, testy...

Nezpochybňuji medicínu, lékaři jsou na místě, když jde o život (předčasně narozený, při úrazech, při mnoha nemocích, kdy je potřeba zasáhnout teď hned, při porodech, kdy jde o život atd. atd. atd. atd.)

Za závažné pochybení, které způsobili v naší rodině, považuji to, že lékaři nepoznali u našeho pětiměsíčního syna zástavu střev, i přestože vykazoval poslední hodiny v jedné dětské nemocnici symptomy, které by poznal každý pediatr a možná i vzdělanější laik... Dali mu pouze kapačku na noc. Ráno nás převezli na chirurgii do jiné nemocnice, kde nám řekli, že je zázrak, že žije. Celou noc tedy umíral a držel se při životě na pouhé kapačce. Lékaři se tenkrát ani neomluvili. Ano, naštěstí ho zachránili.
Informovanost matky v takové situaci byla také velmi nelidská. Poslala bych většinu lékařů a zdravotních sester na sebezkušenostní terapeutický výcvik, ale to by museli chápat, že člověk je nejen racio a tělo.


Po porodu měl náš první syn vysokou žloutenku. Byl svícen 11 dní. Později se ukázalo, že měli slabé žárovky. Propustili nás a ještě na odchodnou mu píchli očkování proti TBC, i přestože jsem byla proti, protože se mi zdálo, že takhle oslabené dítě by to nemělo dostat, ale až později. Skončili jsme znovu na fototerapii. Naštěstí v jiné nemocnici, kde žloutenka byla stažena pod hodnotu 200 za pouhé dva dny. Co dokáže lampa, když je silná! Nikdo nám dodnes neřekl, že to bylo pochybení. Pouze pediatrička a neurologi, ale bojí se k tomu vyjádřit oficiálně. Dostali by přes prsty. Tak to chodí mezi lékaři. Kdo není s námi, jde proti nám. Týkalo se to ale miminka. I to jim bylo jedno a velmi se zlobili, když jsme se ptali "jak to"?

V Egyptě jsem před pár roky chytli průjem celá rodina. Jejich prášky zabrali tam, ale po návratu se nám to vrátilo. Oficiální medicína nevěděla, co nám může dát. Byli jsme infekční, tak děti nemohly do systému /škola, školka/. Přesto neměli pro nás léčbu. Pouze doporučení držet dietu a brát lactobacily tak dlouho, než to zabere. Vydrželi jsme to čtrnáct ní a prali se o záchod a dál hubli. Pak mi rupli nervy a začala jsme hledat léčbu. Pomohl nám přístroj u alternativního léčitele. Už večer nám bylo dobře a druhý den bylo pro průjmu. Nebudu zmiňovat jaký přístroj a jaký léčitel. Ještě by dostal přes prsty. Nemá důkazy, testy... Stejně by mu nestačily, protože mnoha lékařům nejde o zdraví člověka a hledání léčby, které je mimo to, co se naučili ve škole.

Měla jsem před deseti lety termín na IVF. Jedla debilní hormony... léčila se s permanentními záněty močového měchýře nebo gynekologickými. Medicína už nevěděla, co se mnou. IVF byla podle nich byla jediná cesta. Díky Bohu, že jsem nešla ani na operaci močové trubice, na kterou mě pozvali a podepsala revers. Termín na IVF jsem zrušila. Našla jsem totiž lékaře (fakt MUDr.), který mi pomohl. Stačila detoxikace, zlikvidování toho, co jsme špatnou stravou do sebe i můj partner za léta dostali. Za půl roku jsem byla těhotná a dnes už mám dvě děti přirozeným způsobem i přirozeně odrozených:-) Oficiální medicína by tedy raději zaplatila IVF (třikrát nebo dnes už čtyřikrát?), než by se podívala na člověka celistvě. Tento lékař mi také sdělil, že pokud bych podstoupila operaci močové trubice, kterou mi na naší nejlepší urologické klinice doporučili a ihned mě na ní pozvali a za revers se zlobili, tak bych byla inkontinentní. Doporučuje se ženám až po dětech. Ženám v mém věku se nabízí jiným způsobem, aby právě nezůstaly inkontinentní. Takže naše nejlepší urologická klinika by mě zlikvidovala, kdybych na tu operaci šla. Díky Bohu, byla jsem osvícena:-)

Maminka mého manžela zemřela na selhání ledvin v pouhých 66 letech. Lékaři tvrdili, po třech měsících v nemocnici, ji mohou propustit domů, ať zkusí omezit bílkoviny a bude žít deset let. Měsíc po propuštění zemřela. Nebyla ochotna zajít k našemu lékaři a vyčistit se. Dietou a detoxikací by to přinejmenším zlepšila. Pouhé omezení masa a mraky prášků, které jí dali, ji nezachránilo. Věřím, že by tady s námi ještě byla. Bohužel nemám důkazy a lékař, který takto pomáhá moha lidem, nechce být jmenován. Systém by ho sejmul. Prostě jsou lidé, kteří věří oficiální medicíně a raději zemřou… Tolik lidí okolo sebe vidím, kteří mají nemoci, které by šli léčit změnou životního stylu,… ale říkat jim to nemá cenu. Věří lékařům, psychiatrům, těm co člověka vidí podle toho kousku v těle, který se zabývají.

Náš syn má dg Aspergerův syndrom. Pouze jeden neurolog nám řekl, že mohl být na tom líp, kdyby se mu nevrátila ta žloutenka a kdyby se mu fototerapií zaléčila rychleji. Pouze jeden neurolog je hrdina. Ostatní mlčí (nebo nám to řekli mimo záznam), i když vědí, že hodnota přes 400 rovná se mentální retardace. Co pak tedy znamená hodnota přes 360 a dvakrát po sobě? Geny hrají svou roli, určitě by stejně byl "jiný", ale možná by měl jen znaky Aspergerova syndromu. Léčba lékařů na jeho počátku života mu dala zabrat a v pátém měsíci zanedbání zástavy střev, operace a následný třídenní umělý spánek s mnoha momenty, kdy málem umřel, jeho mozku a nervově soustavě také moc nepomohla.

Dalším selháním vzdělaných lékařů bylo u našeho syna jiné očkování. Vakcína proti zarděnkám, spalničkám, příušnicím je dělaná v bílku. Kuba měla a má na bílek vysokou alergii, takže zvolili tu druhou. Bohužel zapomněli, že je dělaná v nějaké látce ze psů a že Kuba má na psy alergii také. V noci měl nervové záchvaty, křeče... Ráno měl celou ruku plnou puchýřů. Lékaři dodnes tvrdí, že to není možné. Lituji, že jsem to nenafotila, ale byla jsem z toho tak vyděšená, že jsem jen konzultovala s pediatričkou, co mu mám dát protialergického. Přesto trvám na tom, aby mu další dávky této vakcíny nedávali a zatím jsme to ustáli. I to mohlo posunout jeho už tak chatrný nervový systém zase blíže k AS. Ale nemám důkazy, pouze intuici čemuž se mnoho lidí může tak akorát zasmát.

Za život dítěte musí bojovat rodiče, i když nemají vzdělání jako lékaři. To je moje zkušenost. Proto jsem velmi alergická na všechny komentáře na mém FB a jinde, že přírodní léčení, když nemá důkazy a testy na tisících lidech, je nedůvěryhodné. Možná i testy mají, ale stejně by byly zpochybněny, dostávali by anticeny a možná by jim byl odebrán titul.

Proto je nejmenuji, aby ještě mnoho životů mohli zachránit, pomoci mnoha párům v neplodnosti, vyčistit mnoho dětí i dospělých od očkování a pomoci mnoha lidem dbát o své zdraví celistvě…

Pokud máte jiné zkušenosti, neberu vám je, ale vy nezpochybňujte ty mé.

Amen.

 


Pozor na hračku Kaiův letoun Airjitzu

4. října 2015 v 18:30 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Ludvík Vaculík řekl: " Nemyslím, že je správné, aby si někdo myslel, že když popíše všecko, co špatného udělal, že tím dostane rozhřešení, že už je nevinný. Není. Jsi vinen, ale přiznáváš vinu."

Proto následující text bude o mé vině a co všechno přinesla.

"Mami, ty jsi fakt šílená," říká mi devítiletý syn poté, co zasednu v obýváku na zem a požádám mladšího syna, aby hračku z lega pouštěl tak dlouho, dokud se s ní nestrefí do mé hlavy. Chtěla jsem vědět, zda může způsobit velkou bolest nebo dokonce otřes mozku. Hračka sviští pořád okolo mě, ale pouze jednou mi dopadne na rameno, jinak mě pokaždé míjí o fous. Prostě kdybyste chtěli s ní někoho strefit, tak se vám to zaručeně nepovede. Pokud ji však chcete ukázat spolužákovi, který ji mermomocí chce vidět právě teď ve třídě, tak tu hlavu trefíte. Náhoda je blbec. A maminka ještě větší, když ráno při spěchu do školy řekla: "Jo, tak si vezmi hračku, když tam všichni kluci nosí." Vzal si s sebou svou oblíbenou z lega.
Okolo poledne jsem dostala do práce email od pana učitele, že se stal úraz. "Vrtulník" dopadl na hlavu spolužačce, a protože jí začalo být špatně, volali mamince. Skončili na rentgenu. Bohu díky, žádný otřes mozku a ani příští den žádný symptom. Nicméně akce vrtulník měla dohru, protože v první a druhé třídě děti hračky nemohly nosit, tak se nic nestávalo, kdežto poslední týden se toho stalo až moc. Alternativní styl výuky nového pana učitele dovoluje vše, takže se maminky rozlítily. Kupodivu ne na mě a mého syna, ale na pana učitele. Od dětí totiž pochopily, že se to stalo o hodině a vlastně nikdo nevěděl, kdo zrovna hračku držel. Naštěstí můj syn jakožto aspík mluví vždycky pravdu, takže normálně řekl, že on, protože ho požádala kamarádka. Pokaždé když ho někdo o něco požádá (rozuměj dítě, s autoritami je to horší), tak to udělá. Třeba v přípravné třídě vypustil topení. Proto má asistentku pedagoga. Jenže ta také neviděla, kdo zrovna v tom chumlu vystřelil (?). Takže z akce vrtulník se nakonec vyklubalo, že není vůbec důležité, kdo vystřelil, kdo tam hračku přinesl, ale co se vůbec ve třídě o hodinách děje a jaké tam (ne)mají děti hranice. Ve třídě je zřejmě ráj a my maminky si musíme přečíst Čtyři dohody, jak nám pan učitel doporučil, protože člověk si dělá někdy problémy sám. Má totiž domněnky. Jsem hrozně ráda, že se v realitě posunu do vyššího duchovně-psychologického levelu. Knihu jsem četla, divadlo s Jaroslavem Duškem viděla, tak konečně se ji budu moci učit v praxi. Nevytvářet si domněnky.

Samozřejmě svou vinu nepopírám, hračky už syn nosit do školy nebude (zřejmě jako jediný) a velmi jsem si oddechla, že spolužačka zůstala po zásahu letounem zdravá.
Každopádně pozor na lego hračku Kaiův letoun Airjitzu!

Na téma uprchlíků se reaguje extrémně

7. září 2015 v 8:59 | Edith Holá
Hledá vůbec někdo pravdu? Co je to pravda? Někde jsem slyšela, že pravd je tolik jako je zadnic. Tak možná proto, ji nikdo nehledá. Každý má tu svou. A některé zadnice se dají dohromady a prdí na ty z druhého tábora. Píšu druhého, protože v ČR se vytvořily pouze dva: sluníčkáři VS. islámofobové.

V mém případě je to paradox, patřila jsem vždycky svými názory do toho tábora pravdoláskařů (dokonce jsem v seznamu na white média, ale obávám se, že sluníčkáři jsou ještě vyšší level a toho nedosahuji). Od té doby, co jsem nasdílela ma Ksichtknihu, jak se FB posměšně říká, video Okamury, který se dostal přímo do uprchlického tábora u nás a sdělil občanům ČR, že tam viděl jen urostlé chlapíky, žádné chudáky, že tam viděl jen vyznavače islámu a ne křesťany ze Sýrie, tak jsem se dostala do tábora islámofobistů, fašistů, xenofobů. Na mém FB mi pár lidí nasdílelo, že už nebudu sdílet populistické žvásty Okamury, když přeci vidím děti a ženy, které utíkají ostnatými dráty, umírají na moři, umírají v autech pašeráků...
Dostala jsem se pak za komentáře pod jejich statusy na mé zdi ještě nálepku lidská zrůda. Úplně se zapomnělo, že před Okamurou jsem nasdílela článek náklaďáku, v němž umřelo okolo padesáti lidí:-( Ještě více jsem pak rozlítila lid ve facebookové hospodě tím, že jsem si dovolila napsat, že považuji statusy s emocionálními fotkami na své zdi od druhých lidí za emocionální vydíráni a invazi a ne dialog. K dialogu je chat nebo komentáře pod mými statusy.

Sluníčkáři bombardují FB tím, že už si dají navždy pozor na ty, kteří cokoliv napsali proti uprchlíkům a už je nebudou nazývat přáteli. Ode mě si v práci jeden intelektuál odsedl. Dialog se zrůdami nevede.

Jelikož se ale vyjadřuji slovy, něco ještě tedy tímto textem k tématu napíšu a chtěla bych připomenout citát, který všichni známe: nesouhlasím s vašimi názory, ale budu bojovat, abyste je směl říkat. No, psychologové říkají, že ve vypjaté situaci, máme všichni nárok na extrémní názory, protože se v situaci neorientujeme rozumem ale skrze pocity a každého v té chvíli určují jeho osobní zkušenosti, nižší pudy, neznalost a hlavně strach. Je to první fáze.

Jak to tedy je? Marně se snažím najít střed a nebýt ani v jednom táboře. Ani mezi sluníčkáři, kteří jsou momentálně militantnější než ten druhý, od kterého by se to očekávalo. Nechci a nejsem v táboře islámofobů, rasistů, xenofobů a lidských zrůd. Hledám střed. Pravdu se asi nedozvíme, někdy se totiž vyjeví až za pár desítek let, když se najednou (?) objeví, co který politik kde ukutil. Ale více to rozebírat nebudu, protože táboru xenofobů se ještě nálepka paranoidní.


Jak to tedy je?

utíkají chudáci ze zemí, kde jim hrozí smrt VS. skuteční chudáci a ohrožení zůstávají, protože nemají peníze na pašeráky

volné koridory všem bez kontrol, jsme přeci lidští VS. pomáháme těm, co to nepotřebují

pomáháme potřebným menšinám VS. nikdo neřeší strach většiny /nemáme personu, která by hovořila k většině bez populismu/

utíkají ohrožení křesťané VS. v uprchlických táborech žádní křestané nejsou, ale muslimové

chlapeček vyvržený na břeh moře VS. je to emocionální podvrh jako už tolikrát v historii (politici domluvili s novináři srdceryvný příběh a přidali k tomu i autentické foto (mrtvé tělo jde na několik dní ke dnu, nevypadalo by tak hezky po vynesení na břeh)

pomáhali jsme v ohniscích už dost VS. proč se nepomáhalo v těch zemích, kde v uprchlických táborech lidé žijí v bídě, o hladu, atd.

uprchlíci jsou nadšení z naší pomoci VS. vyhazují z vlaku chleby, vylévají vodu, které jim lidé nebo organizace dovezou

uprchlíci jsou v nebezpečí života VS. člověk, kterému jde o život přijme za vděk bezpečím a ne že si diktuje, co chce a že chce pouze do Německa

nejsou nebezpeční, chtějí pracovat VS. diktují si, co budou a co nebudou ze své tradice a náboženství ochotni opustit a žít tak, jak se v naší kultuře žije, chtějí sociální dávky (v Německu jsou velké, chtějí právě tam)

je to mírumilovné náboženství, radikálové jsou všude VS. křesťanství bylo také takové v dávných století, to je odveta a máte to křesťani

většina z nich by ani mouše neublížila, jsou to hodní lidé VS. jejich tradice je víc než korán, i mladí muslimové jsou protálibánští, pro Alláha dokážou zabít, týrat ženy, které se sebemenším náznakem vymknou tradici...

nikdy neopouští své ženy, nikdy neopouští své děti, staré lidi nestrkají do LDN VS. není to pravda, můj otec byl muslimského vyznání, opustil matku i mě těsně před porodem

Mohla bych pokračovat. Zvláště myšlenkami vzhledem k budoucnosti. Ty se také na obou pólech extrémně vyhrocují. Historici by mohli psát další versusy, kde vznikl problém kdysi, jak se to neúspěšně řešilo. Antropologové, sociální pracovníci by zase mohli psát další VS, jak neseme podíl na tom, kam v těchto zemích dospělo násilí ve jménu Alláha, chudoba některých lidí a boj o holý život a jak jsou tam ženy jen flákotou masa, může je kdokoliv zastřelit, když třeba jsou těhotné a jejich manžel umřel, jak pracují hladové a v nelidských podmínkách u narkobaronů i s miminky, jsou zfetované, aby přežili hlad i jejich miminka, jak potrestají ženu třeba tím, že ji znásilní... atd. atd. Kde jsou tyto ženy se svými prcky? Jsou také na těch lodích? Pochybuji.

Sluníčkoví lidé, kteří tolik mluví o tom, jak kdo z jejich přátel padl a je stvůrou, vzápětí dokážou nasdílet, kde byli na výletě, co jejich kočička, pejsek (A propós třeba muslimové považují chov zvířecích mazlíčků za zvrhlost), sdílejí, co vytvořili nebo nějaké humorné video, novou rtěnku, nový účes.... Evropané se dál baví, hrají si a sem tam píší, jak je to strašné, že ženy a děti spí v tělocvičnách a kdo nechápe jejich utrpení, nemá v lidské společnosti co dělat. Mají pravdu. Rozhodně v té facebookové hospodě je lepší nebýt. Život není fér, důsledky svých činů si každý z nás nese, vrací se mu to. Ale pokud to člověk (tedy já) vezmu pozitivně, tak sice není fér, ale mohu se ze všeho ponaučit a hledat ten střed a nebyt první fázi vnímání příchodu uprchlíků do Evropy. Přeji lidem, aby se oba tábory rozpadly a znovu se začalo komunikovat a znovu se nastolila pravidla a hranice, jak komunikovat.


Přeji Evropanům jakožto celému světu, aby se pomáhalo skutečně potřebným.

Nesnáším osnovy

2. srpna 2015 v 8:45 | Edith Holá s Matýskem |  Jak píšu třetí román
Dneska se nám video snad povedlo lépe. Už chápu, proč jsou populární videa ve dvou:-)


Jak píšu třetí román

1. srpna 2015 v 20:06 | Edith Holá |  Jak píšu třetí román
Rozhodla jsem se, že oživím tento svůj blog, který stále beru jako osobní a mám k němu krásný a nostalgický vztah, a budu sem vkládat fota a videa o tom, jak píšu třetí román. Občas vsunu i nějakou tu poznámku o psaní vůbec, ale hlavně to bude o tom, jak to jde, nejde, jak pokračuji, kolik kapitol a o čem.

Nechytám bronz, ale múzu:-)
Dnes dvě kapitoly. Třetí román má přes 80 normostran (1NS 1800 znaků), ještě tak aspoň dvakrát tolik... Zatím nese pracovní název: Slib je tvým osudem
Foto: devítiletý Kubík


Video Jak píšu třetí román

31. července 2015 v 22:02 | Edith Holá |  Jak píšu třetí román
Dnes už tak málo lidí čte nějaký delší text, že si říkám, pokud chci něco sdělit mladým lidem, musím nahrávat videa. I ten můj šestiletý benjamínek už ví, co je to youtuber, fejsbůkář a denně se na pár videí podívá. Oba kluci mají už své oblíbence. Když jeden z nich na videu říká, že měl za rok 2014 přes 18 milionů shlédnutí, tak se člověku protočí panenky údivem. Poté, co jsem dnes zkusila sama natočit a namluvit tři videa, tak už se mi panenky protáčí jen obdivem. Vypadalo to jako něco jednoduchého, ale není. Dokonce si myslím, že ti nejlepší natáčí ix variant a pak tu nej dají ny youtube. Tím pádem se tomu věnují i více hodin, což bych zase raději strávila psaním a aktuálně dopsáním třetího románu.

Chtěla bych videa nejradši dělat v tomto ironickém duchu, tak snad se mi časem povede. Budu zkoušet:-)
Tady jen pár vět (39 sekund s mým hlasem):-)




Druhé video vzniklo náhodně, protože už jsem neměla správnou bláznivou náladu dokončit to první.
Je tedy více komisní, o jedné lince v knize a to historické. Má téměř 4 minuty


Psát se dá kdekoliv

17. července 2015 v 15:44 | Edith Holá |  Jak píšu třetí román
Vždy mě pobaví otázka: Jaké rituály potřebujete pro své psaní? Jistě když jsem doma, tak si někdy i stihnu k psaní uvařit zelený čaj do největšího hrnku, co máme, zasednu a... dá-li múza, pak píšu. Jenže mám dvě děti, práci a k práci si přivydělávám další prací, ... atd... takže píšu "kde a kdy se dá". První dvě knihy se mi nejlépe psaly v MHD. Prostě on the road. Jen na cestě jsem konečně byla sama. I v přeplněném metru na jedné noze, ale sama ve svém nitru a nikdo po mně nic nehtěl, žádné mamíííí.

Před dvěma měsíci jsem si ještě myslela, že žádnou další knihu nenapíšu. Téma mě nenapadalo a představa psaní po nocích a pak stresu s úpravami textu před uzávěrkou, mě vůbec nemotivovala. Pak jsem ale potkala jednu ženu. Její děti se skamarádily s mými a my dvě se začaly tím pádem vídat častěji. Tato žena - říkejme jí třeba Marie - mi začala vyprávět zajímavé příběhy.

Takže už přes měsíc píšu, kde se dá, a když zrovna přijde múza, tak už vím, že ji musím chytnout a zapsat si, co mi v mysli vyčaruje. To je totiž opakovaná zkušenost, že pokud z nějakého důvodu to nezapíšete, už se nevrátí ta samá a některé části textu prostě nevysedíte. To chce i tu emoci.

Mým cílem je doslova a dopísmene naplnit citát Williama Styrona: Kniha by ve vás měla zanechat mnoho zkušeností a trochu vyčerpání. Při jejím čtení byste měli prožít několik životů.

Psaní nové kapitoly v Boreru:-) Děti běhají někde uvnitř.


Psaní v Alze, kde si kluci něco objednali a paří hry. Já píšu

psaní u koupaliště

Pro motivaci a pevnou vůli jsem si udělala obálku s pracovní názvem. K dnešnímu dni mám 20 817 slov a dělá to 65 normostran.

Učím se nečíst komentáře

16. července 2015 v 14:09 | Edith Holá |  Svět blogu
Téměř už nebloguji, byť jsem kdysi psala, že je blogování životní styl a možná jsem dokonce napsala, že bez něj si neumím představit život. Životní styl se mění, jako některé názory, zkušenosti,… Ale ráda na to období vzpomínám.

Někdy mi i chybí, ale už by to nebylo ono. Zkusila jsem to, ale bylo to nucené. Tak už jen píšu, když opravdu chci a buď to dám na některý z blogů na blog.cz nebo mám ještě jiný při jednom deníku /nezmiňuji raději název, abych nebyla nařčena, že dělám PR:-)/
Bylo to něčím hodně krásné období, z některých virtuálních přátelství se stala i osobní. S některými jsme známí. Bylo každopádně plodné. Vždyť díky komunitě tady vznikly i dvě knihy Pohádek pro kulíšky.
Jinde už jsem komunitu tohoto druhu neviděla. Komunity mají rub i líc. Čím více si vidíte do srdcí a myslí blogovými okny, tím více jste zranitelní, závidíte si, dloubnete si, někteří udělají podpásovky,… Komentáře jsou velmi zrádné a v běžných médiích vám rovnou řeknou, nečíst. Pro zachování duševní hygieny, hlavně nečtěte komentáře pod tím, co napíšete nebo v jiných diskuzích, které se vás týkají. Nečtěte komentáře na obrazovce, když běží besedy, reality show atd v TV.


Kam dál